Strážkyně naděje - Třetí kapitola

James upíral pohled k obloze a sledoval ženu, která se od něj rychle vzdalovala. Musel ocenit její talent.

Iluzorní běžkyně ho na chvíli naprosto zmátla. A to jeho andílkovi úplně stačilo k tomu, aby mu frnknul. Když si myslel, že ho včera večer zahlédla, nemýlil se. A podle toho, jak rychle vzala nohy na ramena, odhadoval, že z jeho objevení nemá žádnou radost.

Aby taky ano, ušklíbl se v duchu. Ještě jí nestihnul sdělit tu šťastnou novinu, že byl jmenován její chůvou. I když dost pochyboval o tom, že ji to nadchne. Počítal s tím, že to bude chtít trochu přesvědčování, než se smíří s tím, že se od ní nehne, dokud ho jeho šéf neodvolá. Nebo dokud nepozabíjí všechny, kteří ji ohrožují.

Nebyl si jistý, co nastane dřív.

Nevěděl, kdo jsou její nepřátelé. Ani proč ji vlastně chtějí dostat. Ta slepota ho ani trošku netěšila. Ďábel si přál, aby po důvodech nepátral, ale jít do něčeho takhle naslepo ...

Bylo to nepříjemné.

Pohledem sledoval skvrnu ve tvaru ženy, která splývala s oblohou. Kdyby nevěděl, kde přesně se nachází, nejspíš by mu připadala jen jako trochu zvláštnější mrak. Zdálo se, že má jeho chráněnka vlastní způsob, jak si zajistit bezpečí.

Což ale neznamenalo, že on si může vzít dovolenou. S povzdechem zkontroloval směr, kterým mířila, a přenesl se na hranici džungle. Hodlal ji stopovat tak dlouho, dokud někde neklesne k zemi. Pak jí vysvětlí, jak to mezi nimi od teď bude vypadat.

Letěla několik hodin, než se začala snášet k zemi. James už pomalu začínal uvažovat o tom, že se vznese za ní nahoru, protože ho tahle hra přestávala bavit. V džungli bylo vedro a vlhko a dívka se mu občas kvůli hustým stromům ztrácela.

Zatím to neudělal z jediného důvodu. Nechtěl ji příliš vyděsit. Ale když se den začínal pomalu chýlit ke konci a ona neustávala v letu, přemýšlel o tom, že ji k přistání přinutí.

Odhadoval, že jsou teď tak hluboko v srdci amazonského pralesa, že tu není nic víc než divoké šelmy, květiny a stromy. Naštěstí se mezi nimi dalo celkem snadno projít, protože stromy tady neustále bojují o sluneční světlo. Letícího andílka ale bylo obtížné sledovat, jelikož byly stromy hodně vysoké a navíc nad Jamesem rozprostíraly svoje bohaté koruny.

Nejčastěji ji viděl, když dorazil k břehům nějaké další řeky. Tam byl výhled na oblohu mnohem lepší.

Netušil, co má za lubem, ale začínal mít pocit, že ho někam vede. Ale proč? Proč se od něj nesnaží utéct?

Byl z ní zmatený.

Jestli po ní jde někdo z jejich lidí, neměla by se spíš pokusit využít všech svých iluzionistických schopností a zmizet? Místo toho se zdálo, že touží po tom, aby ji následoval. Nedokázal přijít na to, co se chystá udělat.

Už brzy se jí na to bude moct zeptat. Zdálo se, že konečně dorazila ke svému cíli, ať už jím bylo cokoliv.

Zrovna se nacházeli v oblasti jakýchsi vodopádů. On stál na břehu jedné z řek, která s hukotem padala dolů, a sledoval, jak jeho chráněnka přistává přímo nad vodopádem. Dopadla na špičky na jeden z větších kamenů vyčnívajících z vody, nevšímavě na něj odhodila batoh, který celou dobu svírala v náručí a pak ještě několikrát mávla oslnivými duhovými křídly. Právě teď se na nich odrážela tmavá voda, takže vypadala tajemně a jednoduše nádherně.

James potřásl hlavou. Nebyl tu od toho, aby obdivoval její vzhled nebo její křídla. V okamžení je skryla před jeho zraky, pevně se postavila na kámen a dala si ruce v bok. Připomínala mu tak kárající vílu. Byla tak drobná uprostřed široké řeky. Měla na sobě krátké kalhoty po kolena, které jí těsně lnuly ke štíhlým stehnům a košili s krátkým rukávem svázanou těsně nad pupíkem tak, že odhalovala proužek holé kůže.

„Hej!“ vykřikla najednou. Její hlas se rozezněl podvečerním vzduchem a vyplašil několik ptáků, kteří hnízdili na břehu.

Sakra ta má ale hlasivky, pomyslel si James a zvědavě se na ni podíval. Nikdy by nehádal, že se v tak malém těle skrývá takový potenciál.

Musí ji přestat podceňovat.

„Ano?“ zavolal v odpověď a čekal, s čím dívka přijde. Věděl, že by se k ní mohl přenést, ale nechtěl, aby se znovu vznesla do vzduchu a on ji musel honit. To poslední, co teď potřebuje, je dostat se ještě hlouběji do Amazonie.

„Co po mě chceš? Proč mě sleduješ?“

„Budeš mi věřit, když ti řeknu, že ti chci pomoct?“

Viděl, jak se jí nevěřícně rozšířily oči a pak se začala smát.

James nechápal, co je na tom k smíchu. Jejich momentální situace možná trochu legrační byla vzhledem k tomu, že on stál na břehu řeky, zatímco ona na kameni uprostřed ní a křičeli na sebe jako trhovci, aby přeřvali hluk valící se vody a vzdálenost, ale zdálo se, že ji pobavila jeho slova. „Co je na tom k smíchu?“ zavolal, zatímco se držela za břicho jako by ji bolelo z toho, jak se směje.

Marcy se zarazila, když uslyšela démonův hluboký hlas. Co je na tom k smíchu? Jako by to nebylo jasné. Jedinou pomoc, kterou jí nějaký démon kdy nabídnul, byla pomoc dostat se do hrobu. A po tom ona netoužila. Děkuju pěkně.

Přesto se tenhle démon tvářil smrtelně vážně, když to říkal. Zajímalo by ji, s čím jí jako chce pomoct. Co o ní vlastně ví? Tedy vlastně ne o ní. O Letty. Protože to ona je tou, po které démon s tmavou kůží pase. Naštěstí to ale neví.

Podívala se kolem sebe a na chvíli ji uchvátil výhled, který se jí z místa, kde stála, naskytnul. Řeka, kterou vybrala, byla široká asi patnáct metrů a celá končila na hraně zubatého útesu, ze kterého pak spadala dolů, aby se mohla znovu prodírat dál krajinou, až si užije svůj nepochybně báječný let v podobě vzduchem padající vody.

„Nepotřebuji tvou pomoc,“ křikla na démona a čekala, co bude dál. Věděla, že by se k ní mohl kdykoliv přenést, ale zdálo se jí jako dobrý nápad trochu si s ním popovídat. Z bezpečné vzdálenosti. Ráda by zjistila, jak se o Letty dozvěděl a kdo ještě o ní ví.

„To nebyla nabídka, andílku,“ zavolal a zakroutil hlavou, aby svá slova zdůraznil. „Už mě to nebaví. Pojď sem nebo si pro tebe dojdu.“

Tak jeho to nebaví, pomyslela si Marcy naštvaně. Úplně se jí vykouřilo z hlavy, že ho chtěla vyzpovídat. Nebaví se? Fajn. Řekla si, že by se tomu démonovi mohla postarat o trochu zábavy. Mávla rukou a za mužem se zjevilo šest v kápi zahalených postav. Vytvořili kolem něj kroužek a pomalu se k němu začali přibližovat.

„Pěkná iluze,“ zavolal na Marcy. „A co dál?“

Marcy se ušklíbla. Prý pěkná iluze. Tohle byla ta sakra nejlepší iluze bojovníků, jakou mohl ten přezíravý démon kdy spatřit. A navíc byli víc než jen to.

Všichni na její pokyn vytasili zpod plášťů dlouhé meče a začali jako semknutá jednotka kroužit kolem Jamese.

Ten s nedůvěřivým pohledem sledoval sveřepě se tvářící chlápky, které kolem něj vyčarovala jeho chráněnka, a přemýšlel, co to probůh má znamenat. Přece si nemyslí, že se jich lekne a vezme nohy na ramena?

Najednou se jeden z mužů napřáhl a sekl po něm mečem. James nevěřil svým očím, když se mu zbraň zatnula do ramene a jen těsně minula jeho krk. Přece není možné, aby ho ty přízraky zranily. Jenže bolestivé tepání v místě, kde se do něj zabořila lesklá čepel a horká krev, která mu stékala po hrudníku, byly jasným důkazem toho, že to možné bylo.

Do prdele, prolétlo mu hlavou, když se na něj vrhli i zbylí muži. Padnul k zemi, překulil se a podrazil dvěma z nich nohy. Skáceli se k zemi, jako by byli skuteční. Ten dopad na listí byl naprosto věrohodný. James využil vzniklé mezery a vyrazil, aby se dostal z obklíčení. V momentě si v ruce zhmotnil kouli energie a mrštil jí po blížícím se přízraku.

Muž s drsňáckým strništěm na tvářích se zastavil, když do něj narazila a pak se s pohledem upřeným na Jamese rozplynul.

Na jeho místo okamžitě nastoupil další. Všichni měli na hlavách nasazené kápě plášťů, které jim splývaly po těle. Viděl jen jejich obličeje, ze kterých zářily modré oči nejrůznějších odstínů. Vypadali téměř jako bratři. Byli stejně vysocí a ve tvářích se daly nalézt podobné rysy.

Postavy měli jako ragbyoví hráči, zato materiál jejich plášťů vypadal jako satén.

Satén? Vážně? Pomyslel si fascinovaně James, když uhýbal před další ranou. Který chlap by si na sebe navléknul saténovou pláštěnku? Úplně pominul fakt, že on sám spí v saténovém povlečení a občas nosí saténové košile. To se nepočítalo, protože to nebyla saténová pláštěnka, kterou by si natáhl leda tak nějaký přitroublý superhrdina. Jediné, co chybí, je těsný trikot vespod.

James neodolal, a i když se musel vyhýbat nebezpečným úderům mečů, přiskočil k jednomu z mužů a strhnul z něj jeho hábit.

Pak se zarazil, což ho málem stálo hlavu. On na sobě měl vážně těsný obleček. Nebo spíš jen jeho spodní půlku. Svalnatý hrudník i mohutné paže byly vystaveny pohledům ostatních účastníků tohoto tanečního večírku. Silná stehna a vypracovaná lýtka měl uvězněné v něčem, co by se styděl obléct snad i superman. Ještě že přes ty - málem tomu ani nedokázal říct kalhoty - neměl stejné červené kalhotky jako řečený hrdina.

James vytvořil další dvě energetické koule a pomalu ustupoval. Cítil rameno, které protestovalo proti jakémukoliv pohybu, a byl v pokušení nechat se znovu zasáhnout, aby vyzkoušel, jestli ho její přízraky opravdu dokážou zranit. Jakoby o tom nesvědčilo jeho krvácející rameno. Měl pocit, že se mu ostří zastavilo až o klíční kost. Přeseknuté svaly upínající krk k rameni sviňsky bolely.

Hodil koule a obě si našly svůj cíl.

Pak jeho pohled upoutal andílek, který najednou poklesl v kolenou. Vyslala k němu zamračený pohled, jako by ji naštvalo, že se nenechal rozsekat na kousíčky. Pak její výraz ztvrdnul a zbylí tři chlápci se na něj vrhli se zuřivostí, která se zračila v obličeji dívky.

Aniž by o tom přemýšlel, zvednul nezraněnou ruku a vytáhnul z pouzdra na zádech zahnutou šavli. Od rukojeti se postupně rozšiřovala a končila ostřím, které dokázalo přeseknout téměř cokoliv. Zamával jí kolem těla a zároveň v druhé, zraněním omezované ruce vytvořil energetickou kouli. Zaujal bojový postoj a vycenil zuby v hrozivém úsměšku.

Teď si můžou zatančit.

Boj to byl tvrdý a nelítostný. Muži se na něj vrhali jako hladové šelmy, pokoušeli se zapíchnout mu svoje zbraně do nejrůznějších částí těla. Snažil se jim vyhýbat, ale občas ho některý z nich škrábl, až měl nakonec mělké řezné rány po celém trupu i na nohách. Tohle oblečení bude moct vyhodit.

I když byly přízraky v přesile a byli to vynikající šermíři, jeho zkušenosti a síla nad nimi začaly postupně vítězit. Nejprve dostal jednoho a pak postupně i zbývající dva. Zdálo se mu, že jak ubývali, byli čím dál slabší.

Když zmizel i poslední z nich, zalétl pohledem k dívce uprostřed řeky. Potácela se, jako by byla opilá. Zdálo se mu, že se ocitla příliš blízko okraji.

Marcy nedokázala uvěřit tomu, co se právě stalo. Tohle bylo to nejlepší, co ze sebe mohla vydat a démon to přesto přežil. Chvílemi se jí zdálo, že už už podlehne náporu jejích bojovníků, ale nestalo se to.

Udržovat takhle silné a věrohodné iluze ji naprosto vyčerpalo. Najednou jí došlo, že stát na kameni uprostřed řeky a unavit se téměř do bezvědomí, není zrovna ten nejchytřejší nápad. Než jí stihlo naplno dojít, co se to děje, zatočila se jí hlava a ona po hlavě spadla do vodopádu.

Nestačila se ani odrazit tak, aby se vyhnula vodě, takže ji to spláchlo jako mrtvou rybičku. Nemohla roztáhnout křídla ani udělat nic jiného než jen padat dolů a nechat se celá zmáčet.

James zaklel, když viděl, jak dívčino tělo přepadlo dopředu. Zdála se mu bezvládná jako hadrová panenka. Přemístil se tam, kde předtím stála, a doufal, že se jí podaří nějak se z vody dostat a vzlétnout. Nikde ji neviděl. Voda dole šplouchala a pěnila tak, že neviděl vůbec nic. Už už se chystal skočit za ní, když si uvědomil, že to ani v nejmenším není nutné. Místo toho se přemístil dolů a podíval se na místo, kam by podle jeho předpokladu měla dopadnout. To neustálé cestování sem a tam už ho začínalo vyčerpávat.

Byl silný, ale jeho schopnosti nebyly nekonečné.

Nikde ji neviděl.

Kruci, už jsi tam příliš dlouho, andílku, okamžitě vyplav, povzbuzoval ji v duchu. Nepomohlo to.

James se prudce odrazil od kamene, na kterém stál a skočil do pěnivé vody. Snažil se vyhnout se místu, kde se vodopád stýkal s hladinou, protože se bál, že by ho to tam semlelo jako kus sekané. Opatrně se pohyboval těsně po okraji té nebezpečné hranice a pátral pohledem po tmavých vlasech.

Má je přece tak dlouhé, že musí být ve vodě vidět, no ne? Ubezpečoval se, zatímco se kopáním nohou a máváním paží udržoval na místě. Voda mu příjemně chladila řezné rány, které utrpěl, ale rameno proti pohybu pořád protestovalo.

Najednou to uviděl. V bílé pěně se objevila drobná dlaň. James neváhal. Vrhnul se po ní dřív, než mu mohla znovu zmizet a chytil ji tak pevně, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. Příliš pozdě si uvědomil, že se dostal na nebezpečné území.

Sotva popadnul dívku kolem pasu, stáhlo ho to pod hladinu a několikrát ho to tam přetočilo jako v pračce. Nevěděl, kde je nahoře nebo dole a rychle mu docházel vzduch. Pevně stisknul svůj úlovek a oba je přemístil.

Nebyl si jistý kam, ale ze všech sil si přál být pryč z toho prokletého vodopádu. Jeho hlava se jaksi ocitla nad hladinou a on se konečně mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Jakmile se trochu vzpamatoval, okamžitě sklopil oči k andělovi.

Byla v bezvědomí, ale naštěstí dýchala.

Postupně je dostal ke břehu a pak i ven z vody. Posadil se na hlínu pokrytou listy a snažil se rozdýchat bolest, která se mu zarývala do ramene. Teď když z jeho těla pomalu odplýval adrenalin, se zranění zdálo být vážnější než předtím. Odhrnul si z něj svoji košili a podíval se, jak na tom je.

Nebylo to nic moc.

Rána byla tak hluboká, že viděl kost. Paži nemohl zvednout dál, než do výšky ramene, takže má nejspíš rozervaný nějaký důležitý sval.

S klením se vysoukal z košile a kus si z ní utrhl, aby si mohl zavázat rameno. Nakonec se mu to jednou rukou nešikovně podařilo.

Když skončil, zamyšleně se podíval na dívku, která mu v bezvědomí ležela u nohou. Spočívala na zádech a nebýt křečovitě poškubávajícího obočí, zdálo by se, že si jen tak lenoší. Šťouchnul do ní špičkou boty.

Nic.

Všude kolem nich pomalu padala tma a z džungle se začínaly ozývat noční zvuky. James byl příliš slabý na to, aby je odsud někam přenesl. Pár kilometrů by zvládnul, ale dostat je až do civilizace ... to bylo nemožné.

A neviděl smysl v tom, aby je přesunul o kousek dál do jiné části lesa. Podle toho, co viděl, je to tu všude stejné.

Zatracená ženská, pomyslel si vztekle při pohledu na ležícího anděla. Vypadala tak sladce a nevinně a přitom na něj poštvala těch šest gaunerů. Rád by se dozvěděl, jak je možné, že tohle dokázala. Jak jim vnukla tělesnou formu?

Jelikož byla stále v bezvědomí a nemohla mu tak odpovědět na jeho otázky, nechal ho prozatím plavat. Místo toho vyrazil mezi stromy, aby jim opatřil nějaké dřevo na oheň.

Zdá se, že tady nějakou dobu zůstanou.

Alespoň než se mu obnoví síly.