Knihy

Na této stránce najdete informace o knihách, které jsem vytvořila. Věnuji se převážně romantickým knihám s fantasy tématikou. Nejraději píšu o normálním lidském světě, do kterého se sem tam zamotá nějaké to nadpřirozeno. S podobnými příběhy se poslední dobou roztrhnul pytel a já jsem za to ráda, protože je velice ráda čtu. Moje hlavní hrdinky jsou ženy mezi dvaceti a třiceti lety, které prožívají v příběhu svá dobrodružství.

V červnu roku 2013 jsem dokončila svoji první knihu a vím, že je pořád co zlepšovat. Strážce světla jsem napsala hlavně proto, že jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je vytvořit rozsáhlejší příběh. Během těch tří měsíců, co jsem ho psala, opravovala a předělávala, jsem zjistila, že napsat knihu je opravdu těžké. Je to soubor vlastností postav, jejich životních postojů a zážitků stejně jako scén, které posouvají děj knihy kupředu.

Vším, co psaní zahrnuje se zabývá disciplína, která se nazývá tvůrčí psaní. Na internetu se dá najít mnoho informací, stejně jako kurzů, které nadějným autorům nabízejí průpravu v tomto oboru. Na zahraničních univerzitách je dokonce tvůrčí psaní vyučováno jako jeden z oborů a mnohé světově proslulé autorky je navštěvovaly. Při psaní knih samozřejmně hodně záleží na talentu, ale znalosti z těchto kurzů se dají zúročit při tvorbě vlastních příběhů. Je možné se naučit různé techniky práce s dějem. Jelikož děj je jednou ze dvou nejdůležitějších věcí v příběhu. Tou druhou je pak postava. Když čtenář postavu nesnáší nebo jej nezaujme, většinou knihu odkládá nebo ji dočte do konce jen s největším sebezapřením.

Poté, co jsem si sama vyzkoušela, jaké to je vytvořit knihu, musím projevit uznání těm, kteří jich mají na kontě desítky. Mezi moje oblíbené autorky patří Nora Roberts, které napsala něco kolem stopadesáti knih a která patří mezi světově uznávané autorky romantické literatury. Napsat knihu není jen o nápadu, ale i o trpělivosti, protože někdy člověk musí počkat, až bude mít na psaní náladu.

Jako čtenáře mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, jak je těžké napsat knihu. Myslím, že mnozí si to neuvědomují, zvlášť když se jedná o série. Čtenář to vidí jen ze svého pohledu, prostě chce dostat do rukou další díl, aby mohl pokračovat v zjišťování toho, co se bude dít dál. Skvělým příkladem toho je série Eragon od Christophera Paolliniho. První kniha vyšla v originále v roce 2003 a tak poslední, čtvrdá až v roce 2011. I já jsem byla jako čtenář netrpělivá a chtěla jsem ji už mít, abych se dozvěděla, jak to tedy celé s Eragonem a Safirou dopadne. Přece jen, od vydání trojky v roce 2009 uplynuly dlouhé tři roky, než jsem si konečně mohla koupit Inheritance. Rozsah knihy je ale takový, že asi nebylo možné napsat ho za půl roku. Navíc jsem zjistila, že když se autor snaží navázat na předchozí díly, musí si neustále dávat pozor na to, co píše, aby si náhodou v některém detailu neodporoval. Například můžu na straně dvacetšest napsat, že hlavní záporák měl modré oči a o sto stran později se zmínit o šedé barvě jeho zraku. Pokud autor nemá takzvané 'beta čtenáře', kteří čtou příběh jako první a upozorňují na podobné vady, musí si to pohlídat sám, což je někdy nesplnitelný úkol.

K informacím o jednotlivých knihách, anotacím a kapitolám přistupujte kliknutím na obálky níže.