Strážkyně naděje - Čtvrtá kapitola

Když Marcy procitla, okamžitě se rozkašlala. Měla pocit jako by ji v krku řezaly žiletky a plíce pracovaly jaksi sípavě. Celé tělo ji bolelo a zdálo se jí, že má leckde modřiny. Že by ji někdo zbil? Mysl měla zastřenou, nedokázala se na nic soustředit.

Co se to děje? ptala se sama sebe v duchu a snažila se vzpomenout si na to, co předcházelo všem těmhle nepříjemným vjemům.

Mrkala, aby přiměla oči fungovat správně a když konečně dokázala zaostřit, zjistila, že se kolem ní rozprostírá tma. Před sebou slyšela proudit vodu a do zad se jí opíralo teplo. Z čeho vychází? Podivila se a přiměla svoje tělo přetočit se na druhý bok.

Jakmile to udělala, okamžitě ztuhla.

Démon.

Jak na něj kruci mohla zapomenout?

Obrovský muž seděl na druhé straně malého ohýnku a upřeně na ni zíral. Jeho tvář byla složená z tvrdých rysů, hrdě klenutého obočí a přísně stažených rtů. Tmavé oči měl přimhouřené, jako by dumal nad něčím, co ho netěšilo a ruce přitom zatínal v pěst. Marcy chvíli zůstala na jeho ruce fascinovaně zírat.

Když si všimnul, že se probrala, změnil pozici, naklonil se dopředu, opřel lokty o kolena, povolil pěsti a místo toho si prsty propletl. Vždycky měla slabost pro velké mužské ruce. Tyhle byly tak velké, že by ji snad dokázaly obejmout kolem pasu, kdyby se pořádně roztáhly. Líbily se jí démonovy upravené nehty i dlouhé prsty.

Jeho tmavá kůže jí ve světle ohně připomínala kvalitní kávové boby. Byla stejně hladká a lesklá a téměř splývala s nocí. Nebýt bělma jeho očí, které zářilo ze tmy, mohl by to být jen přízrak. Lehce pohnul paží a její pohled opustil jeho elegantní prsty. Putoval výš a zastavil se na masivním zlatém náramku, který měl ovinutý kolem silného zápěstí.

V jeho povrchu se odrážely plameny ohně, které na něm tančily a dodávaly mu zdání živosti. Marcy měla ráda šperky a dobře se v nich vyznala. Tenhle náramek byl krásný kousek z čistého zlata, ozdobený jemnými rytinami.

Když se jím dostatečně pokochala, putovala pohledem výš po jeho svalnatém předloktí a bicepsu, který měl možná větší objem než její stehno. Marcy se otřásla zakázanou touhou. Démona byl vážně pořádný kus.

A ona milovala velké muže.

Přestaň, napomínala se v duchu. Není tady od toho, aby naplňoval tvoje nepochybně velice šílené představy. Možná je na čase uvažovat o návštěvě psychologa, jestli uvažuješ o sexu s démonem, kterého se máš správně snažit zabít.

Když její oči dorazily k rameni, provinile si skousla ret. Viděla, že mu zpod provizorního obvazu prosakuje krev. Věděla, že démon je její nepřítel a že ho musí zabít, aby ochránila sebe i Letty, ale tuhle část svého úkolu vážně neměla ráda. Doufala, že si s mužem poradí její iluze a ona sama se do toho nebude muset zapojit.

Zdálo se ale, že tenhle démon je mnohem silnější než kdokoliv, s kým se až dosud setkala. Nelíbilo se jí to. Vůbec se jí to nelíbilo.

Dokázala zabít, když to bylo nutné, ale ráda to tedy neměla. Znovu ji napadlo, jak ji mohli Věštci poslat na Zemi, aby chránila. Ona byla vždycky tou, která potřebovala ochranu. Najednou začala být vděčná za to, že těch útoku na Letty proběhlo během všech těch let tak málo.

Jak tak bloudila oříškovýma očima po démonově těle, uvědomila si, že si obvaz vyrobil ze své košile. Celý jeho hladký hrudník i pevné břicho zůstaly odhalené. Hladově zírala na svaly, které se zdály být tvrdé jako kámen a v prstech ji šimralo touhou si na ně sáhnout. O jeho břiše se opravdu dalo říct, že vypadá jako tabulka čokolády. Polštářky svalů na něm byly naprosto zřetelné a navíc měla jeho kůže barvu téhle lahůdky.

Olízla si rty, když zabloudila k prsním svalům a silnému krku. Pak potřásla hlavou a zároveň si v duchu zakazovala na něco takového myslet. Jsi anděl. On je démon. Je to tvůj nepřítel. Jsi anděl. On je démon. Je to tvůj nepřítel, opakovala si jako mantru pořád dokola.

Marcy se pomalu vysoukala do sedu, zkřížila nohy v kotnících a obezřetně přitom muže naproti sobě sledovala. Byla připravená skočit do řeky, která pádila za ní, kdyby se třeba jen o kousíček pohnul.

„Ani na to nemysli,“ varoval ji démonův hluboký hlas, když na chvilku otočila hlavu, aby zkontrolovala, jak je to daleko.

„Hmm?“ zabroukala tázavě a zamrkala na něj jako neviňátko.

Démon pozvedl koutky úst. „Na to ti neskočím. Nezapomínám, co se mi stalo, když jsem tě naposledy podcenil,“ zavrčel a mávnul rukou směrem ke svému rameni.

Marcy se zatvářila zkoušeně.

James měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas. Zdálo se, že jeho chráněnka dokáže reagovat pružně v každé situaci. I když ho zranila a přinutila ho skočit pro ni do vodopádu, nebyl na ni naštvaný. Upřímně řečeno to nechápal. Většinou lidi ani démony nemohl vystát. Většinou ho rozčilovali všichni a všude.

Teď trčí uprostřed amazonského pralesa, je vyčerpaný, má na sobě mokré a rozřezané oblečení, rameno ho pálí jako čert a přesto se na příčinu toho všeho nedokáže jaksepatří rozzuřit.

Ukáznil svoje pobavení a snažil se promluvit přísně. „Neskákej do té pitomé řeky. Tentokrát by se mi nemuselo chtít jít tě vylovit.“

„Tys mě vytáhl, když ... když jsem tam spadla?“ dokončila větu jinak, než měla v úmyslu. Konečně jí došlo, proč ji pálí v krku a všude po těle cítí bolístky. Pokusila se v bezvědomí sjet vodopád. A démon ji zachránil.

James ji opravil. „Když jsi byla tak pitomá, vyčerpala jsi se a omdlela jsi do ní.“

Ušklíbla se, ale neodporovala mu. Pak zjevně usoudila, že není nutné okamžitě se vrhnout do tmavé vody, protože uvolnila křečovitě zaťaté svaly, natáhla si nohy blíž k ohni a prsty si začala pohrávat se sukem na své světle modré košili. „Díky,“ zabručela tak tiše, že ji téměř neslyšel.

„Prosím?“

„Řekla jsem díky,“ vyprskla a zamračila se na něj.

To neochotně vydolované poděkování ho znovu pobavilo. Vypadala tak naštvaně, když mu děkovala za to, že jí zachránil život. Vlasy jí ucouraně splývaly kolem drobného těla, jejich zacuchané prameny se křížily v divoké změti a trčely do všech stran. Už nebyla tou upravenou ženou, kterou potkal v Confrese. Oblečení měla ještě pořád místy mokré a byly na něm přilepené kousky lesní půdy spolu s listím a drobnými větvičkami.

Na jedné porcelánově bledé tváři měla tmavou šmouhu a pokud se nemýlil nahoře na lícní kosti se jí vybarvovala fialová modřina. Asi se udeřila o nějaký kámen, když ji tahal z vody. Píchlo ho v hrudi, když si uvědomil, že jí způsobil zranění.

Jeho výčitky přerušil dívčin hlas. „Jak se jmenuješ?“

„James Green,“ odpověděl klidně.

„Jsem Marcy,“ řekla, když se jí na její jméno nezeptal.

„Já vím.“

Podezíravě se na něj zašklebila. „Jak to, že to víš?“

„Jestli ses chtěla schovat, neměla jsi jezdit z Ameriky do Brazílie s výzkumnou expedicí. Lavina povolení, žádostí a dalších dokumentů se s tebou valí z Vaší univerzity v Chicagu až sem.“

Promnula si spánky jako by ji najednou rozbolela hlava. „Mmm,“ broukla jenom a pak začala odjinud. „A proč mě sleduješ, Jamesi?“

Okamžitě se mu zalíbil způsob, jakým vyslovovala jeho jméno. Protáhla J i S a jeho jméno tak znělo téměř mazlivě. Jako by si vychutnávala jak zní, když jí v závanu dechu proudilo z úst.

„Už jsem ti to řekl. Chci ti pomoct.“

„S čím?“

James se zamračil. „Chci ti pomoct zůstat naživu.“

„Proč?“ pokračovala ve výslechu.

„Protože mi to přikázal můj šéf.“

„Vždycky děláš to, co ti přikáže?“

Pokrčil rameny. „Ano.“

Marcy sledovala démonovu tvář, ale nedokázala v ní najít ani jedinou stopu lži. Démoni jsou vynikající lháři, to jí bylo jasné, ale přesto byla kdoví proč přesvědčená o tom, že tenhle démon jí říká pravdu. Jen si nebyla jistá nakolik je tohle přesvědčení založené na tom, že se jí líbí a nakolik na něm má podíl rozum.

Jeho šéf chce, aby zůstala naživu. Tedy ne ona. Letty. Chce, aby Letty zůstala naživu. „Kdo je tvůj šéf?“ zeptala se, i když odpověď tušila.

„Kdo myslíš?“

„Ďábel.“

„Trefa,“ řekl ironicky James.

No jasně, kdo taky jiný, že? Marcy se zamyslela. Takže se Ďábel konečně dozvěděl o Letty. Věděla, že tenhle den jednou přijde. Pokud byl někdo tolik důležitý pro stranu dobra, zlo se o toho jedince nejspíš bude zajímat taky. Jen ji překvapilo, že vládce pekel chce, aby Letty zůstala naživu. Tedy ne že by svému informátorovi věřilo jediné slovo, že ano.

„A co když na mě zaútočí nějaký tvůj kámoš?“

„Já nemám kámarády.“

Obrátila oči v sloup. „No tak když na mě zaútočí jiný démon? Někdo z tvého týmu?“

„Zabiju ho.“

Marcy to připadalo příliš krásné na to, aby to byla pravda. Že by jí najednou kouzelný skřítek opatřil někoho, kdo se za ni vypořádá s nepříjemnými stránkami jejího úkolu? Někoho, kdo bude klidně zabíjet démony, které se v její a Lettyině blízkosti vyskytnou, aniž by mrknul okem?

O tom dost pochybovala.

James musí mít něco za lubem. Třeba nechce Letty zabít, ale využít. Třeba si jen připravuje půdu a snaží se s ní skamarádit, aby byla hodná holka a udělala pro něj to, co bude chtít. To by dobře odpovídalo lstivosti démonů.

Pomyšlení na to, že má její démon nějaký plán, ji uklidnilo. Nedělalo jí dobře to, že by jí chtěl nějaký člen party z podsvětí nezištně pomáhat. Na to rozhodně neskočí.

Bude předstírat, že mu to baští a až přijde čas, udeří. Počká, dokud nebude vědět, odkud Letty hrozí nebezpečí a zničí ho. Udělalo se jí špatně, když si představila, že bude muset démona odpravit vlastnoručně. Její iluze ho nedokážou dostat, takže jí zbývá už jen lest.

Bude mu muset vpravit něco ostrého do srdce, když to bude nejméně čekat.

Otřásla se odporem, ale pak zatnula zuby. Je to její práce. Musí to udělat. Teď by se měla pokusit zjistit, kdo bude na řadě po něm. Raději vůbec nemyslela na to, že jestli démon nelže, o Letty ví už i Ďábel. Může si jen nechat zdát o tom, že by se jí kdy podařilo zabít vládce podsvětí.

Pěkně jedno po druhém, nabádala se a dodávala si tak odvahy. „Zabiješ svoje lidi kvůli andělovi? Kolik dalších takových jako jsi ty, tu ještě pobíhá?“

„Cože?“

„Kolik dalších statečných ochránců z řad démonů se chce postavit na mou obranu?“

„Neřekl jsem, že se chci postavit na tvou obranu.“

Mávla rukou. „To jsou jenom hry se slovíčky. Řekl jsi, že mě máš chránit. To znamená, že když směrem ke mně poletí kulka, skočíš jí do cesty.“

„Myslíš?“ protáhl James a zavrtěl se. Kmen na kterém seděl, byl sice hladký, ale pořád to byl jen kus dřeva. Žádné pohodlné ředitelské křeslo, ve kterém se rozvaloval ještě před třiceti hodinami. Natáhl nohy před sebe a díval se na díry v látce svých kožených kalhot. Řezné rány už se mu pomalu začínaly hojit, ale věděl, že ještě pár hodin potrvá, než zmizí docela.

Přešel andílkovo směšné tvrzení týkající se  toho, že by skočil do dráhy letící kulce a vrátil se k tomu, co ho trápilo, když ji vylovil z vodopádu. „Jak to, že jsou tvé iluze natolik věrohodné, že mohou způsobit skutečné zranění?“

Marcy prudce vzhlédla. „A číslo mojí podprsenky znát nechceš?“ odsekla rozzlobeně. Jak si ten pitomý démon může myslet, že mu vyklopí všechna svoje tajemství, jen co si řekne?

Démon se jí upřeně zadíval na ňadra. Pak se setkal s jejím pohledem a ležérně řekl: „Tohle číslo už znám.“

„Prasáku.“

„To ty jsi zmínila velikost svého spodního prádla.“

Zacukaly jí koutky úst. Nikdy by ji nenapadlo, že má démon smysl pro humor. I když on to možná za legrační nepovažoval.

„Po tom, jak fungují moje iluze ti nic není.“

„S tím nesouhlasím, ale jak chceš. Řekni mi tedy něco jiného.“

„A co jako?“

„Proč na sobě ti chlápci měli elasťáky?“

Marcy se urazila. „To nebyly elasťáky.“

„Vážně? Mě to tak celkem připadalo.“

„Pfff,“ zasyčela dívka a divoce máchla rukama. „Svoje představy si můžu obléknout do čehokoliv budu chtít.“

James zvedl ruce. „Hej. Uklidni se. Neříkám, že ne. Jen mi přijde dres komixové postavičky trošku přehnaný, to je všechno.“

„Nebyl to dres žádné komixové postavičky,“ procedila Marcy skrz zaťaté zuby. Jamesovo hodnocení oděvů jejích chlapců ji veskrze uráželo. I kdyby trošku připomínaly obleky Batmana, Kapitána Amerika nebo Hawkeye, co na tom? Může si svoje bojovníky vyzbrojit jakkoliv bude chtít. A když v tom oblečení mají pěkný zadek, tím lépe. Nemůže si snad ženská dopřát trochu radosti?

James náhle vycenil zuby v úsměvu. Měl je pěkně rovné a perfektně bílé. Zářily z jeho tmavého obličeje jako měsíc, který jim svítil nad hlavami. „Používáš je i k jiným účelům než k zabíjení toho, kdo se ti nelíbí?“ Významně se na ni podíval.

Marcyiny tváře zaplavil žár, když jí došlo na co naráží. „Ty ... ty ...“ nedokázala přijít na dost výstižné označení.

„Prasáku?“ napověděl ji James zdvořile.

Začala přikyvovat, ale pak se silou vůle uklidnila. Pomalu začínal chápat, že je to pro ni maximální výkon. Její emoce se zdály být velice labilní. Jediné, co prozrazovalo, jak moc je vytočená, byly její ruce, které teď cupovaly uzel na její košili, jako by ho chtěly utrhnout. Neodolal, aby ji nepopíchnul. „No?“

Marcy hrdě napřímila ramena. „Do toho ti taky nic není,“ vykoktala nakonec, jelikož nevěděla, co jiného by měla říct. Žádný slušný muž by se jí nikdy nezeptal na to, jestli používá svoje iluze k sexuálním hrátkám. Jenže tohle není slušný muž, připomněla si. Je to démon.

A jeho otázka pro ni byla o to horší, že to opravdu občas dělávala. Když zrovna neměla náladu na společnost skutečných mužů, zavolala pár těchto svaly a skrovným oděvem obdařených fešáků a těšila se pohledem na jejich pevná těla. Ale tohle by nikdy nikomu nepřiznala. Byla to její soukromá věc.

Že vůbec démon nakousnul tak citlivé téma, to bylo ... vlastně to bylo docela sexy. Uvědomila si najednou.

Líbilo se jí, že se nestydí.

Začínalo se jí toho na něm líbit příliš mnoho, což bylo hodně zlé.

James pozoroval, jak se Marcy na tváři střídá plejáda výrazů. Vztek. Provinilost. Vztek. Stud. Vztek. Vzrušení. Vztek. A tak pořád dokola. Takže andílek si bere svoje iluze sebou do postele.

Z nějaké důvodu se mu to pomyšlení ani trochu nelíbilo.

Natáhl se za sebe a vytáhl zpoza kmene větev porostlou tmavě modrými plody o něco většími než borůvky. Odlomil pár menších větviček a hodil je Marcy do klína. „Jez,“ přikázal pánovitě.

Marcy se na něj zamračila. Jeho tón se jí ani v nejmenším nezamlouval. Nedůvěřivě zkoumala bobule, které jí přistály na nohou a přemýšlela, co to proboha je. Nebyla si jistá, jestli je to k jídlu.

James však žádnými pochybnostmi zjevně netrpěl, jelikož začal bobule dlouhými prsty oddělovat od větviček a vždy, když jich měl plnou hrst, si je nasypal do úst. Kdyby ji chtěl zabít, nejspíš by k tomu nepotřeboval jed, řekla si a utrhla jednu bobulku.

Chvíli ji převalovala v prstech, zkoumala ji ve světle ohně, nakonec ale hlad vyhrál a ona si ji strčila do pusy. Jakmile se do ní zakousla, explodovala jí v ústech bohatá chuť lesního ovoce smíchaná s čokoládou.

Nevěřícně pohlédla na to, co jí leželo v klíně a zkusila to znovu. Otrhala hrst plodů a snědla je. Po jazyku se jí znovu rozlila ta neuvěřitelná chuť. Bylo to jako ochucená kvalitní čokoláda. Nejlepší dezert jaký kdy jedla a přitom to bylo jen ovoce. „Co to je?“ zeptala se Jamese, když si se zavřenýma očima vychutnávala tu báječnou dobrotu.

„Nevím. Roste to támhle na stromě,“ řekl a ukázal za sebe, i když ona to neviděla, protože měla pořád spuštěná víčka a ve tváři extatický výraz. Jamese to přimělo myslet na její plné rty. Měly barvu čerstvých jahod a když se svíraly kolem špiček jejích prstů, aby z nich dostaly každou bobulku, kterou utrhne, lákaly ho jako nic na světě. I feromony, které proti němu použila jeho asistentka Sabine se ve srovnání s jejími rty, zdály být jen slabým odvarem.

Než si stihnul pořádně uvědomit, co dělá, sklouznul z kmene stromu a přiblížil se k Marcy. Pohled měl pořád upřený na její ústa, když se sklonil, popadnul ji kolem pasu a zvednul k sobě nahoru.

Byla ve srovnání s ním tak malá!

Musel ji převyšovat alespoň o čtyřicet centimetrů. Přivinul si ji na hruď a když se mu k ní přitiskla její plná ňadra, syknul potěšením. Její košile pomalu schnula, ale pořád k ní byla přilepená jako druhá kůže a odhalovala tak jeho zrakům dokonalé tvary jejího těla.

Marcy sebou vyplašeně trhla, když se k ní démon nehlučně přiblížil. Byla tak zabraná do vychutnávání ovoce, že ho vůbec neslyšela. Když ji pak rozhodně zvedl na nohy, neměla ani tušení, co má v plánu.

Jakmile se mu však podívala do tváře, bylo jí to jasné. Zachvěla se očekáváním a zůstávala u jeho těla absolutně nehybná. Démon jí držel nad zemí v železném sevření svých paží, ale přesto se k ní skláněl tak pomalu, že by se mu mohla vykroutit, kdyby chtěla.

Ani se nehnula.

Upřeně se mu dívala na rty a napjatě čekala, až se konečně dotknou těch jejích. Ruce zatínala do jeho bicepsů a opájela se jejich šířkou. Pak se to konečně stalo. Jeho rty dopadly na její a jejich chuť byla ještě lepší než to, co jedla před chvílí.

Nejprve se po jejích pohybovaly zlehka, zkoumavě, pak ale převzala otěže vášeň a on jí prudce vnikl do úst jazykem. Jeho výpad byl stejně drsný jako on sám, ale Marcy to nevadilo. Divoce s ním proplétala svůj vlastní jazyk, jemně ho dráždila zuby a odpovídala na každý jeho pohyb. Se zavřenýma očima si vychutnávala, jak se hladký povrch rtů setkává se těmi jeho, jak po sobě přejíždějí, až se jí točila hlava rozkoší.

Bezmyšlenkovitě zvedla ruce, aby je mohla démonovi položit kolem krku a přitisknout se tak k němu ještě blíž. Když to však udělala, její levý loket dopadl na jeho zraněné rameno a on se od ní s kletbou odtáhnul.

„Promiň,“ zamumlala stále ještě omámená jejich polibkem. Pak potřásla hlavou a najednou jí naplno došlo, co dělají. Nesmí líbat toho, koho má v plánu zabít, sakra. Je vážně pitomá. Začala se vrtět, aby se vyprostila z jeho hřejivé, pohodlné náruče.

Okamžitě ji pustil. Podle výrazu v jeho obličeji poznala, že si uvědomil, k čemu mezi nimi právě málem došlo.

Rozpačitě od sebe odstoupili, Marcina světlá kůže se oddělila od jeho tmavé a každý se vrátil na svoji stranu ohně.

„Měli bychom se prospat,“ přerušil nakonec James nepříjemné ticho. Nechápal, co ho to popadlo. Má na tu holku dávat pozor, ne s ní navázat poměr. Kromě toho se už dávno zapřísáhnul, že si k sobě už nikdy žádnou ženu nepřipustí příliš blízko. Všechny jsou zrádné čubky. To věděl velice dobře.

Jen se mu jaksi nedařilo přesvědčit sám sebe o tom, že do této kategorie patří i tenhle drobný andílek.

„Jo, jasně,“ zamumlala Marcy, uložila se na nepohodlnou zem a otočila se k němu zády. Spánek je teď rozhodně ten nejlepší nápad.