Strážkyně naděje - Pátá kapitola

Když znovu vysvitlo slunce, James i Marcy to oba zaspali. Oba byli příliš unavení na to, aby je vzbudilo světlo, které se prodíralo stromy nad jejich spícími těly. Oheň už jim dávno vyhasnul, ale přesto jim bylo teplo díky tomu, že se pořád nacházeli v džungli.

Kdyby se vzbudili, viděli by, jak se ohnivý kotouč vyhoupnul nad řeku a osvítil vodopád po jejich pravici jiskřivými barvami. Modrá a bílá se měnila v žlutou, červenou a oranžovou podle toho, jak si paprsky hledaly cestu po povrchu padající vody. Drobné kapky odlétaly z hlavního proudu a padaly dolů osamocené, přesto však laskané sluncem.

Byl to nádherný pohled, ale ani jeden ze spáčů si ho nemohl vychutnat.

Marcy procitnula jako první o několik hodin později. To už slunce stálo vysoko na obloze a jeden z jeho paprsků se zatoulal až na místo, kde spočívala její hlava. Pošimral ji na tváři jako hravé prsty, což ji přimělo otevřít oči.

V první chvíli si nemohla vzpomenout na to, kde je. Jakmile se ale rozhlédla kolem sebe, všechno se jí okamžitě vrátilo.

Rychle pohledem zalétla k muži, který spal nedaleko ní. Sledovala ho, zatímco přemýšlela o tom, co by měla dělat dál.

Po jejich včerejším polibku ji opustila touha vrazit mu cokoli ostrého do jakékoliv části jeho statného těla. Což neznamenalo, že to neudělá, pokud bude muset. Prozatím ale neměla nic takového v úmyslu.

Nejdřív musí zjistit co nejvíce podrobností o tom, co po Letty démon chce. Pořád se zdráhala uvěřit tomu, že by jí chtěl pomoct zůstat naživu. Bez vedlejších úmyslů. Jen proto, že si Ďábel právě teď údajně přeje, aby dýchala.

Tiše vstala a zamířila k řece. Měla v úmyslu jít kousek po proudu a najít místo, kde by se mohla opláchnout. Nelíbilo se jí, jak se na ni lepí všemožná špína. Navíc doufala, že když si vlasy namočí, dokáže je alespoň trochu upravit.

Jakmile se jí však ztratil jejich tábor za zády, objevil se před ní James.

Marcy si položila ruku na srdce, které se leknutím prudce rozbušilo a naštvaně na něj vyštěkla: „Musíš lidi děsit hned, jak se vzbudí?“

„Ty ses lekla?“ podivil se naoko James.

Zavrčela na něj a vykročila, aby ho mohla obejít.

„Kam se chystáš andílku?“

„Pryč od tebe,“ zamumlala Marcy. Pak ale byla nucena se zastavit, protože ji James popadnul za paži a otočil obličejem k sobě.

„Co zas?“ zaúpěla a podívala se mu do tváře.

„Beze mě nikam nejdeš, děvče. Musím tě chránit, což znamená, že se ode mě nehneš ani na krok.“

Marcy na něj zůstala zírat. „Co tím jako myslíš? Pořídíme si spolu pěkný domeček někde na předměstí, pověsíme si do skříně oblečení vedle sebe a bude spolu žít šťastně až do smrti?“

Na to James neměl odpověď. Začínal si uvědomovat, že mu Ďábel pěkně zkomplikoval život. Vždyť mu neřekl ani to, jak dlouho má tohle trvat. Pomyšlení na to, že by se musel s někým dělit o svůj dům ho děsilo.

On bydlel sám. A tečka.

Marcyina poznámka o společném domově mu připomněla, že jestli ji má chránit, bude to chtít víc než jen občasné návštěvy v jejím bydlišti. Škoda, že ji nemůže zamknout do sejfu jako cenný náhrdelník a nechat ji tam, dokud ji nebude potřebovat.

Bohužel ani on nebyl takový barbar, aby zamknul ženu do sklepa a strkal jí jídlo dírou ve dveřích. I když ... jak se tak díval na její naštvaný výraz a bojovně vystrčenou bradu, připadalo mu to jako celkem dobrý nápad.

Nechtělo se mu s ní celý den hádat.

Zatímco Marcy čekala, až jí démon odpoví na její předchozí otázku, založila si ruce na hrudi a špičkou boty poklepávala o zem. Čím déle démon mlčel, tím byla netrpělivější. Hodlá jí vůbec někdy odpovědět?

Zdálo se, že ne. Když promluvil, jeho slova se ani vzdáleně nepodobala odpovědi na její otázku. Spíš to znělo jako výslech. „Kam ses vlastně vydala?“

Obrátila oči v sloup. „K řece, abych se opláchla.“

James si prohlédl její ucouraný zevnějšek. „A proč jsi nešla k vodě tam, kde táboříme?“

Odfrkla si. „Třeba proto, že nechci, abys mě viděl ve spodním prádle?“ Navrhla a pak sledovala, jak se mu oči rozzářily zájmem. Jo, jasně. Vsadila by se, že by ji rád viděl nahou. Podle toho, co s ní prováděl včera večer by se ani nedivila, kdyby se ji pokusil dostat přímo na místě, kde stála.

To není fér, upozornila ji její lepší půlka. Jela jsi po něm stejně jako on po tobě. Marcy si musela chtě nechtě přiznat, že je to pravda. I teď cítila touhu sáhnout si na něj a kdyby se šel okoupat, možná by se schovala za nějaké křoví a tajně ho sledovala.

Zakroutila nad sebou hlavou. Pravda byla, že od něj chtěla odejít, protože měla strach. Kdyby se ji znovu pokusil políbit, ani v nejmenším by se nebránila. Pořád si dokázala vybavit pocit z jeho úst na svých, to, jak jí bylo příjemné, když se dotkl jeho jazyk toho jejího. A kdyby u toho byla polonahá ... řekněme, že by si dávala mnohem větší pozor na to, aby mu nezpůsobila bolest, která by ho přiměla se odtáhnout.

Jsem příšerný anděl, konstatovala v duchu. Nejenže vůbec nevěděla, co tady vlastně dělá a většinu útoků na Letty odrazila jen díky naprostému štěstí. Teď navíc touží po nepříteli a je s ním ochotná hupsnout na první hromadu palmových listů, která bude dost měkká na to, aby si neodřela zadek, až s ní James bude provozovat divoký sex.

Ona mu má tak co vyčítat, jestli myslí na to, že by se na ni kouknul, kdyby se před ním ocitla ve spodním prádle.

„Co tvoje rameno?“ zeptala se, aby odvedla svoji pozornost od toho, na co právě myslela. Navíc ji vážně mrzelo, že mu ublížila, jakkoliv to bylo paradoxní. Pořád měla v plánu ho zabít, jestli ji k tomu vyprovokuje. Přesto se jí nelíbilo pomyšlení na to, že má na těle rány, které zavinila ona.

James si z něj stáhnul zmuchlanou košili nasáklou krví a podíval se. Zranění se hojilo, ale dělo se to velice pomalu. Když jím zahýbal, zjistil, že je to lepší. Už ho nebolelo, teď v něm spíš cítil brnění a škubání, jak se mu svaly a šlachy znovu spojovaly k sobě. Tak za tři hodiny úplně zmizí i to a on bude mít kůži opět neporušenou. „V pohodě,“ odpověděl Marcy na její otázku.

Pak se na ni zamyšleně podíval. „Vypadáš už celkem odpočatě.“

„Spánek mi pomohl,“ pokrčila rameny a přemýšlela, co tou poznámkou sledoval.

„Jen si tak říkám, proč ses ještě nepokusila utéct,“ nadhodil James.

Marcy rychle uvažovala. Co mu má říct? Že s ním zůstala, protože doufá, že ji dovede ke svým komplicům a že se ho pak chystá zabít? Že ona s největší pravděpodobností není tou, po které ve skutečnosti pase? Ne, to asi ne.

„Ještě na to nejsem dost silná,“ řekla nakonec. „Když jsi odpravil moje chlapce, hromsky mě to vyčerpalo.“

„Vážně?“ nadzvednul obočí a ona si v jeho tmavých očích přečetla, že jí nevěří.

Trhaně přikývla. „Právě teď nemám náladu na to, abych se prodírala džunglí zpátky do civilizace.“

James se zamračil. Proč by se měla prodírat? Může přece použít křídla. Navíc se pralesem dá projít celkem pohodlně, když už by chtěla jít pěšky. Čehož si ale nejspíš při cestě sem nevšimla.

Věděl, že má něco za lubem, ale pořád nedokázal přijít na to, o co jí jde. Zakroutil hlavou nad svou neschopností porozumět ženskému myšlení, pak si ale s trpkostí přiznal, že ženám nerozuměl nikdy. Kdyby ano, nedovolil by, aby ho jeho vyvolená žena, jeho milenka, matka jeho syna, zradila. Nemusel by trpěl bolestí a lítostí, když se to stalo.

Tohle všechno je minulost. Nemá cenu se k ní vracet. Mrtvé stejně nevzkřísíš, napomínal se v duchu. Většinu času dokázal přesvědčit svůj mozek, aby tyhle vzpomínky zahrabal do toho nejtemnějšího kouta a postavil před ně vysokou zeď. Kdoví proč na své mrtvé myslel mnohem častěji, když se ocitnul v blízkosti této ženy. Nechápal proč.

Potřásl hlavou a znovu se soustředil na dívku před sebou. Po probuzení vypadala rozkošně. Tvář měla otlačenou od tvrdé země, na které spala a oči byly přimhouřené jako by se víčkům nechtělo tak docela zvednout a odrýt její hřejivé oříškové oči. Uzel na košili se jí někdy v noci rozvázal a tak jí teď spadala přes ploché bříško až na boky.

„Jamesi?“ přerušil jeho myšlenky Marcyin váhavý hlas. Tenhle tón u ní ještě nikdy neslyšel, což ho přimělo zpozornět.

„Ano?“

„Mohl bys ...“ zhluboka se nadechla, jako by se chystala spolknout hořkou pilulku a pak statečně začala od začátku. „Mohl bys mi prosím přinést batoh?“

James znovu cítil, jak se mu rty dere úsměv. Utrpení s jakým ho požádala o laskavost, ho přesvědčilo o tom, že kdyby vystoupit na vršek vodopádu netrvalo několik hodin, už by byla na cestě. Znovu se podivil nad tím, proč si pro něj nezaletí sama, ale nezeptal se.

„Myslíš ten obří bágl, který jsi nechala nahoře nad vodopádem?“

„Přesně ten,“ potvrdila Marcy a opatrně se na něj podívala. Příčilo se jí, že ho o něco prosí, ale vážně toužila po čistém oblečení. A spodním prádle. Ke své obrovské smůle měla neskutečně ráda titěrné krajkové prádélko, které nebylo právě vhodné k tak namáhavým aktivitám, jako je skákání z vodopádu. Cítila, že se jí pod kalhoty spodní kalhotky rolují a ten pocit ji neuvěřitelně iritoval. Chtěla suché prádlo, které bude zůstávat na místě.

Bylo jí jasné, že by jí každý řekl, že je pitomá, když si na takovou výpravu bere krajky, ale ona nedokázala odolat. Když nemůže být ve svém oblíbeném prostředí, může snad mít aspoň hezké prádélko, no ne?

I jí samotné to začínalo znít jako fňukání.

„Jamesi?“ vybídla ho, když mlčel už příliš dlouho. Říkala si, že jestli se hned nepřemístí nahoru a nepřinese jí její věci, přestane ho o to žádat. Po novém oblečení toužila z celého srdce, ale ani kvůli němu se nehodlala ponižovat.

„Skočím tam,“ řekl konečně a Marcy spadl z krku ohromný kámen.

„Díky,“ broukla, až když zmizel.

Otočila se, aby pokračovala v hledání místa, kde bude moci pohodlně sestoupit k vodě, když se před ní znovu objevila jeho ohromná postava. „Do prdele,“ zaklela z plných plic a popadla se za levou stranu hrudníku. „Co to sakra děláš?“

James měl chuť zacpat si uši, když na něj zařvala z tak těsné blízkosti. Ježíš, ty hlasivky jsou neskutečné, pomyslel si. Musí pořád tak ječet? Pak uznal, že tentokrát k tomu měla důvod. Možná se mohl objevil kousek dál od ní a napřed na ni zavolat. Zapomněl jí však něco dát a když si to uvědomil, vyděsilo ho to.

Nemůže ji za žádných okolností ztratit. S tou svojí iluzionistickou schopností by se mu mohla někde schovat a on už by ji znovu nedokázal najít. Alespoň ne tady v džungli.

„Na něco jsem zapomněl,“ řekl klidně, zatímco ona zprudka oddechovala.

Sundal si náramek, který mu dal Ďábel, rozdělil ho napůl a jednu polovinu podržel v prstech. Druhou vrátil tam, kde byla a pak ji popadnul za ruku. Dřív, než mohla vytušit, co má v úmyslu, jí tu část, kterou držel, ovinul kolem útlého zápěstí. Musel náramek omotat dvakrát, aby jí nesklouznul, ale nakonec se mu podařilo zacvaknout zapínání, než se třeba jen zmohla na slovo.

„Tak,“ zamnul si spokojeně ruce.

Marcy chvíli těkala pohledem z jeho obličeje, na náramek na jeho a na svém zápěstí. Pořád dokola ta místa přejížděla pohledem jako by se pokoušela uklidnit natolik, aby mohla promluvit. „Co to sakra je?“ zasípala nakonec.

„Měla bys přestat klít,“ upozornil ji James. „Jsi přece anděl.“

„Na to ti kašlu,“ vyštěkla Marcy. „Chci vědět, co to do pekla je. A hned.“

„Vlastně je to z pekla,“ poškádlil ji James, ale když viděl, jak její tvář začíná rudnout vzteky, raději jí odpověděl. Nechtěl, aby znovu začala křičet. Mohlo by to přilákat aligátory. Její hlasivky určitě pracují na úplně jiné frekvenci, než hlasivky všech ostatních.

„Je to jen taková pojistka, kdybys mi chtěla zdrhnout.“

„Něco jako GPS?“

James přikývl. „Ano, něco na ten způsob.“

„Takže mě teď dokážeš najít, ať se hnu kamkoliv?“

Znovu přikývnutí. Marcy se ale nelíbilo, jak se démon tváří. Vypadal nějak moc spokojeně. „Co ještě to umí?“ zeptala se podezřívavě.

„Ještě pár drobností,“ prohodil ledabyle. „Jdu ti pro ten batoh.“

Než ho mohla zastavit, přemístil se nad vodopád. Zaklonila hlavu a zastínila si oči, aby vyzkoušela, jestli ho uvidí. Putovala pohledem vzhůru po hektolitrech proudící vody a otřásla se, když si uvědomila, jak je to vysoko. Kdyby ji včera večer nevytáhnul ... utopila by se.

Nechtěla vůči němu cítit vděk. Úplně stačila touha, která zaplavila její tělo a omámila jí mozek pokaždé, když se ocitla blízko u jeho svalnatého těla. Byl mnohem krásnější, než kterýkoliv z mužů, kterého si kdy vymyslela.

Otočila se od malé postavičky, kterou viděla na vrcholku a s nespokojeným mumláním pokračovala v chůzi. Ten náramek, který jí připnul, byl problém. Pokoušela se ho rozepnout nebo strhnout, ale nedařilo se jí to.

Nejspíš ho stejně nedokáže sundat nikdo jiný než ten, kdo jí ho tam dal. Ďábelské hračky v sobě měly obvykle nějaký háček nebo podraz.

Přejela prstem po povrchu a nahmatala pod nimi rýhy a drážky, které probíhaly celým náramkem. Andělské symboly. I když trochu pozměněné. Bohužel nikdy nebyla pilný student. Když jim vysvětlovali, co který symbol znamená, nedávala příliš pozor. Ve zlatě ale rozpoznala symbol pro HLEDÁNÍ. Ten asi zajišťuje, že ji James najde, ať půjde kamkoliv. Dělalo jí to starosti, ale pak si řekla, že jestli ho bude nucena zabít, nebude ji moct sledovat. Zatím stejně musí zůstat s ním.

Zatímco se její myšlenky zabývaly Jamesem a jeho náramkem, oči pozorně sledovaly okolí. Byl to starý zvyk, který si osvojila, když byla Letty malá. I když nebyla válečnice, zvykla si hledat ve své blízkosti hrozby.

Když se tedy mezi nedalekými stromy ozval šramot, okamžitě zpozorněla. Vzpomněla si, že když naposledy zaslechla něco z džungle, objevil se jí za zadkem přitažlivý démon. Očima zapátrala ve změti větví středně vysokého keře a hledala známky toho, že je tam nějaká osoba.

Po chvíli zjistila, že se nemusela namáhat.

Z toho samého místa, kam upřeně zírala, vystoupily tři démonky. Pohybovaly se sehraně, jako by byly zvyklé postupovat společně.

„Přejete si?“ zatrylkovala Marcy naoko vesele.

Nejvyšší z nich, blondýna s velkými prsy vystoupila z řady. Jako bych ji vyvolala, pomyslela si Marcy pobaveně. Pobavení ji ale rychle opustilo, když si uvědomila, že před ní stojí tři nepřátelé a někde tady pobíhá ještě James. Jaksi se nemohla přimět zařadit ho mezi nepřátele, ale stejně to byl někdo, na koho si musí dát pozor. I kdyby byl na jeho řečech třeba jen střípek pravdy.

Marcy se zarazila. Zajímalo by ji, kdy došla k názoru, že démon tak docela nelže. Tohle rozhodnutí neučinila na vědomé úrovni, přesto se jí nějak vplížilo do myšlenek.

Zatracený démon. Obrátí naruby všechno, co si myslela o celém tom jejich spolku. Tedy aspoň v jeho případě. Ženy, které stály před ní nevypadaly na to, že by se chtěly kamarádit.

„Tvoji hlavu,“ přerušila blondýna její úvahy a odpověděla tak na její předchozí otázku.

Marcy se zamračila. „A co s ní budete dělat?“

„Naservírujeme ji na zlatém podnosu našemu veliteli.“

„Budu tě muset zklamat. Ještě ji budu potřebovat. A navíc bych s jablkem v ústech vypadala pitomě,“ prozradila démonce a uhladila si rukama rozčepýřené vlasy. Zvláštní, že v Jamesově přítomnosti na svůj vzhled nijak moc nemyslela. Teď jí začaly dělat její pomačkané oblečení a neučesané vlasy starosti.

Možná to bylo tím, že nyní čelila ženám.

Ženám, které byly upravené od špiček kožených polobotek na podpatku, přes kraťounké sukýnky a upnuté korzety, až po dokonale načesané vlasy. Vlastně vypadaly jako horizontální pracovnice nějakého luxusního vykřičeného domu.

„V tomhle chodíte běžně?“ kývla Marcy směrem k jejich sukním. Byly tak krátké, že vypadaly spíš jako šátky.

Blondýna se zamračila a podívala se na sebe. „Proč se ptáš?“

„Jen se snažím přijít na to, pro koho pracujete.“

„Už brzy se s ním seznámíš,“ ujistila ji blondýna, která zjevně vystupovala jako jejich mluvčí.

Najednou ji zezadu šťouchla další žena. „Měli bychom vypadnout. Může se každou chvíli vrátit.“

„Tak tu nestůj jako sloup a chytni ji, Nat,“ utrhla se na ni blondýna.

Takže jako sehraná jednotka působí jen navenek, pomyslela si Marcy. Jakmile otevřou ústa, ukáže se, že nejsou žádné kámošky. Zajímalo by ji proč.

Pak už však na další úvahy neměla čas, protože se po ní Nat vrhla. Marcy byla nucena ustoupit téměř k řece. I když byla slabá po včerejším střetu s Jamesem, vytvořila falešné obrazy sebe sama a rozmístila je okolo sebe.

Nat se zarazila, když se jí náhle Marcy před očima objevila desetkrát. Pak odhodlaně stáhla obočí a natáhla se po první, která stála před ní. Jakmile na ni sáhla, iluze se rozplynula jako když rozeženete dlaní kouř.

Marcy možná měla dost energie na to, aby vytvořila iluze, ale ne natolik, aby jim mohla dát alespoň na okamžik pevný tvar. Nat začala pobíhat od jedné falešné Marcy ke druhé a hledala tu správnou. Pravou dívku napadlo, že vypadá trochu jako slepice s načepýřenými křídly, jak tak běhala sem a tam se zvednutýma rukama. Hnědá barva jejích vlasů ten dojem ještě umocňovala.

Marcy i její dvojnice se pohybovaly sem a tam, nakonec ale Nat sáhla po té správné. Jakmile se její prsty sevřely kolem její paže, Marcy zaťala druhou ruku v pěst a praštila démonku zboku do spánku. Dobře mířený úder ji přiměl zavrávorat a pustit ji. Pak zůstala stát na místě a potřásala hlavou, jako by se snažila probrat.

Jedna nula pro Marcy, pochválila se v duchu dívka a připravila se na další útok. K tomu už však nedošlo. Najednou se na místě souboje zjevil James a postavil se před Marcy.

Ne čelem k ní, aby se přidal ke svým.

Před ni, jako by ji chtěl chránit.

„Dostala jsi se odtamtud rychle, Sabine,“ oslovil James vysokou blondýnu.

„Ale ne bez potíží, šéfe,“ odsekla démonka.

„Já ti to neřekl?“ podivil se James. „Včera jsi dostala výpověď. Pokoušet se zabít svého šéfa ti dokáže udělat obří kaňku na pracovním hodnocení. Jestli jsi to nepochopila, pošlu ti to mailem.“

Sabine přešla jeho kousavou poznámku. „Vyzvedly mě,“ kývla hlavou ke svým kolegyním. „Zapomněl jsi mi totiž vzít mobil, hlupáku.“

James pokrčil rameny. „Nemůžeš se mi divit, že jsem se v tvé společnosti nechtěl zdržovat déle, než bylo bezpodmínečně nutné. Teď se s vámi rozloučíme, zlatíčka. Už bohužel musíme jít.“ Znělo to, jako by je milostivě propouštěl.

Nat se vrátila zpátky k Sabine a zasyčela na Jamese. „Tímhle to nekončí. Tvoji roztomilou přítelkyni nakonec dostaneme.“

„O to bych se být vámi nepokoušel,“ varoval je James. Z jeho hlasu vymizely jakékoliv stopy pobavení. Teď byl ledový a klidný tak, že z něj Marcy naskakovala husí kůže. Byl to hlas zabijáka.

Sabine zavrčela: „Uvidíme.“ Pak se jí i Nat dotkla třetí z žen a všechny v okamžiku zmizely.

„Tvoje kámošky?“ dotázala se Marcy, když osaměli.

„Říkal jsem ti, že nemám přátele,“ připomenul jí. „Musíme jít, mohly by se vrátit s posilami. A já právě teď nemám na Abraxase náladu.“

„Kdo je to?“

„Jeden fakt otravný démon.“

Najednou se Marcy vrátila k tomu, co řekl před chvílí. „Počkat, počkat. Kam musíme jít?“

„Tady už to není bezpečné, vezmu tě k sobě domů.“

A dřív, než ho Marcy stihla poslat do háje, ji popadnul do náruče a přemístil se s ní do Los Angeles.