Strážkyně naděje - Šestá kapitola

Sotva se objevili před velkým domem s bazénem a nedaleko šplouchajícím oceánem, Marcy se od Jamese odtáhla a začala ho bušit drobnými pěstičkami do hrudi.

James pod razancí jejích úderů vyhekl, omotal kolem ní dlouhé paže a přitisknul ji znovu ke svému tělu. Když už si myslel, že ji naprosto znehybnil, kopla ho do holeně.

„Sakra, Marcy!“ vykřikl tiše, aby upoutal její pozornost.

Na chvilku se zarazila, ale jakmile mu pohlédla do tváře, začala se mu zuřivě svíjet na hrudi. „Pusť mě, pitomý démone,“ syčela a snažila se ho alespoň štípnout, když do něj už nemohla bušit.

Byla příšerně naštvaná, že ji popadl jako zavazadlo a přemístil ji tisíce kilometrů od místa, kde se právě teď nachází Letty. Když byly ve stejné zemi, měla alespoň trochu pocit, že je jí nablízku. Takhle by jí však trvalo příliš dlouho, než by se k ní dostala, kdyby se kamarádka ocitla v nesnázích.

Pochopitelně se však tomu nesnesitelnému chlapovi nemohla se svým trápením svěřit. Myslel si, že to ona je osoba, za kterou jej ďábel poslal. Ať už byl důvod toho činu jakýkoliv.

James si frustrovaně povzdechl. Takhle si ten bláhový andílek nadělá leda tak modřiny. Pevně ji sevřel jednou paží a volnou rukou zabušil na dveře. Neměl čas na to, aby se sháněl po klíčích. Braiden uslyší.

O chvilku později se otevřely dokořán a stanul v nich mladý muž. Jeho rysy byly podivnou směsicí různých národností. Oči měl mírně zešikmené, což byl odkaz jeho čínského otce, zatímco barvou a strukturou vlasů se podobal spíše své černošské matce. V jeho obličeji se odrážely negroidní i asijské rysy a jako celek působily impozantně.

„No ne? Co jsi to ulovil?“ zeptal se příjemným hlasem, když si všimnul zmítající se Marcy. „A kde vlastně? Myslel jsem, že se chystáš převzít nějakou obří společnost?“

„Nestarej se,“ zavrčel James, když kolem něj procházel do domu.

„Nemám se starat? Možná bych měl, když mi do mého domu táhneš ženskou, která sem očividně nechce.“

„Tvého domu?“ povytáhl James obočí.

Braiden se zarazil. „Teda ... chtěl jsem říct ... no víš, dlouho jsi tu nebyl, takže ...“

„Takže co?“ zavrčel James a s obavami se hrnul do obývací části přízemí. Celou polovinu zabíral obývák, kuchyň a jídelna, které přecházely v zastřešenou terasu, odkud James rád pozoroval moře. Když však procházel celým prostorem, skřípal přitom zuby. Tlumené barvy a vkusně zvolený nábytek byly pryč.

Stěny celé obrovské místnosti byly natřené na bílo a pomalované graffiti. Kdyby se James dokázal zbavit rudé mlhy, která mu zastírala zrak, všimnul by si, že to nejsou jen náhodné čmáranice, ale spíš umělecké dílo. Pohodlná kožená sedačka ve tvaru U, ze které obvykle sledoval filmy na obří plazmové televizi, byla nahrazena jakýmisi barevnými polštáři. Některé byly větší než James.

„Cos to sakra provedl s mým domem?“ zaburácel James na Braidena, který stál ve dveřích a nevěděl, jestli má vzít roha nebo se postavit oheň a síru dštícímu drakovi.

„Dlouho jsi tu nebyl, tak jsem myslel ...“ začal nakonec vysvětlovat, ale jeho slova přerušil hlas jeho strýce.

„Tak sis myslel, že si ho přebuduješ podle svého?“

„No ... tak trochu. Tobě se to nelíbí?“

„Jestli se mi to líbí?“ nedokázal James uvěřit tomu, co slyší. Jak si ten pitomec může myslet, že se mu bude líbit, když z jeho perfektního obýváku udělá omalovánky? Barvy byly totiž všude. Explodovaly na stěnách i barevných polštářích, stejné vzory se opakovaly na závěsech i stolcích, které byly nahodile rozmístěné po celém prostoru. „Zabiju tě,“ řekl James nakonec. Jeho hlas přitom zněl téměř klidně.

„Ne, to neuděláš,“ řekl Braiden, ale jeho hlas postrádal jistotu. Znělo to spíš jako otázka.

„Uvidíme.“

„Tady nikoho zabíjet nebudeš,“ zapojila se do hovoru Marcy, která si do té chvíle prohlížela pokoj. Líbily se jí jasné barvy i rozmístění nábytku.

Když se na ni oba muži tázavě podívali, vysvětlila jim svoji poznámku. „Z těch chlupatých bílých koberců bys krev nikdy nedostal. Jestli ho chceš zabít, vezmi ho někam jinam.“

Braiden vykulil oči, ale pak se rozesmál. „Kdes ji sebral? Je super.“

Marcy se na něj zamračila, ale dřív, než mohla odpovědět, promluvil James. „Už jsi se uklidnila natolik, že tě můžu postavit na zem, aniž by ses pokusila utéct?“

„Jistě,“ řekla Marcy tak důstojně, jak to jen v téhle pozici svedla. V jeho náruči ji bylo tak příjemně, že úplně zapomněla na to, jak ji před chvílí rozčílil. Na to si nezvykej, nabádala se, zatímco se procházela po pokoji a prohlížela si obrazy namalované na stěnách.

„Cope2?“ oslovila Braidena, když k němu došla po obhlídce místnosti.

Mladý muž vykulil oči a pak před ní padnul na kolena. Vztáhnul ruku, aby mohl uchopit její prsty a když se mu to podařilo, zadeklamoval: „Vezmeš si mě?“ Pak jí vtisknul polibek na hřbet ruky, přitáhl si její dlaň k hrudi a položil si ji na místo, kde tepalo srdce. „Cítíš, jak mi buší srdce? Dává mi na vědomí, že jsem právě našel svoji pravou partnerku, svoji spřízněnou duši. Jak by to taky mohlo být jinak? Stojí přede mnou kráska, která zná Cope2. Tak co říkáš? Jdeš do toho?“

Než stihla Marcy vyprostit ruku z jeho sevření a ustoupit, přistoupil k nim James a majetnicky ji objal kolem ramen. Odtáhnul ji od Braidena a zavrčel. „Na to zapomeň. Tahle žena patří ...“ zarazil se, než ze sebe stihnul udělat naprostého hlupáka a oznámit synovci i Marcy, že ona patří jemu.

Vůbec nevěděl, proč to chtěl říct. Zvlášť, když na tom oznámení nebylo ani zrnko pravdy. V jakém že to vesmíru mu Marcy patří? Navíc přece nechtěl, aby mu patřila. Už ve svém životě nechtěl další ženu, která by mu mohla ublížit tak jako jeho mrtvá manželka. Přinutil se ji pustit a ustoupil od ní.

„Ale no tak, vždyť ona pozná Cope2 na první pohled. Musím si ji vzít,“ řekl Braiden, aniž by reagoval na Jamesova slova.

„Kdo nebo co je to vlastně Cope2?“

Odpověděla Marcy. „Fernando Carlo je graffiti umělec pocházející z Jižního Bronxu, ze čtvrti Kingsbridge. Maluje od roku 1978 a za svou práci získal mezinárodní uznání. Mimochodem, jak jsi ho dokázal přimět, aby sem přijel z New Yorku a vyšperkoval ti obývací pokoj?“ obrátila se na Braidena.

„To je moje tajemství.“

James se ušklíbnul. „Spíš je to tajemství mojí nablýskané kreditky.“

„To taky,“ přiznal Braiden a zatvářil se jako smutné štěně.

„Provedl jsi to i se zbytkem domu?“

„Všude ne,“ vyhrknul Jamesův synovec, jako by chtěl udělat strýci radost. „Kuchyň jsem nechal jak byla a tvoje místnosti taky.“

„Které místnosti jsou podle tebe ‚moje‘?“ zajímal se James.

„Ložnice, koupelna, pracovna v levém křídle a ... sklepení,“ dodal po krátkém zaváhání.

„Hmm, zamručel a otočil se k Marcy. Podal jí její batoh, který měl na zádech a řekl: „Pojď nahoru, ukážu ti, kde se můžeš umýt a převléknout.“

Ve dveřích se ještě zarazil. „Jsou doufám hostinské pokoje na svým místech?“

Braiden přikývl. „S příčkami jsem nehýbal.“

To neznělo moc dobře, pomyslel si James. Ale aspoň nemusí hledat místnost, kde může Marcy uložit. Měl jen obavy z toho, jak to tam bude vypadat. Obývák se jí ale líbí, no ne? Třeba se jí zalíbí i ostatní zločiny, kterých se Braiden dopustil na jeho domově.

„Kdo to byl?“ zeptala se Marcy, zatímco stoupali bok po boku po širokém schodišti.

„Můj synovec.“

„Žije tady s tebou?“

James přikývnul.

„Kde jsou jeho rodiče?“

„Mrtví.“

Marcy se kousla do rtu. Co se asi stalo? Chtěla se vyptávat dál, ale podle jeho nepřístupného výrazu poznala, že by se odpovědí nejspíš nedočkala. „To mě mrzí,“ zamumlala nakonec. „A co tady Braiden dělá?“

„Momentálně má prázdniny, tak mi demoluje dům. Jinak studuje vysokou v centru města. Sem si můžeš dát věci,“ řekl a otevřel dveře do jednoho z pokojů. Byl vyvedený ve veselých odstínech žluté a oranžové a Marcy se okamžitě zalíbil. Jamesovi ne, jak si všimla, když pohlédla do jeho zamračené tváře.

„Nevezmeš mě zpátky do Brazílie?“ zkusila se ho ještě pro jistotu zeptat.

„Ne, nejsi tam v bezpečí. Zůstaneš tady.“ S tím se otočil a odkráčel dlouhou chodbou. Na jejím konci otevřel dveře do dalšího pokoje a zmizel uvnitř.

Marcy s povzdechem vešla do svojí ložnice a zaklapla dveře. Sama se jen tak do Brazílie nedostane. Nezbývá jí tedy nic jiného, než tu prozatím zůstat. Může jenom doufat, že je Letty v pořádku.

------

Když se Marcy vzbudila, byla už hluboká noc. Pohledem na digitální číslice budíku zjistila, že jsou dvě hodiny po půlnoci.

Opatrně vstala z postele a dávala pozor, aby ji neprozradil žádný hluk. Nechtěla vzbudit Jamese. Plížila se k oblečení, které si nachystala, než šla spát a cestou si přes hlavu svlékala noční košilku. Na nahé tělo si natáhla černé saténové kalhotky a k nim ladící podprsenku. Pak se zachvěla potěšením, jak jí ta hlaďounká látka klouže po těle. Jako ruce milence. Jako Jamesovy ruce.

Přestaň, kruci, okřikla se Marcy v duchu. Nemysli na něj pořád takhle. Stačí, že se ti o něm zdají divoké sny plné zmuchlaných přikrývek a nahé kůže. S hlubokým povzdechem se pak začala soukat do černé kombinézy, kterou používala, kdykoliv se potřebovala někam vloupat. Byla z tenké prodyšné látky, která objímala její tělo jako druhá kůže. Ten jeden kus oděvu měl zesílené podrážky, takže nepotřebovala boty a zároveň mohla tiše našlapovat tam, kde by cokoliv jiného než ponožky způsobilo hluk. Jeho součástí byly i rukavice, které dokonale lnuly k jejím prstům a chránily ji tak před zanecháním otisků.

Její kombinéza měla i kapuci, ale s tou se Marcy neobtěžovala. Měla v plánu trochu prohledat Jamesův dům, aby zjistila, co jí démon tají a co po Letty vlastně chce. Nepovažovala za nutné maskovat se jako ninja. Vlasy si stáhla do volného uzlu a zajistila ho sponkou. Nemyslela si, že by je měla zaplétat.

Když byla připravená, vylovila z batohu ještě baterku a přenosný harddisk, obojí upevnila na místa, která tomu byla na jejím oděvu vyhrazená a pootevřela dveře, aby se mohla rozhlédnout po chodbě.

Nikde nikdo.

Zalévalo ji jen slabé měsíční světlo pronikající oknem na jejím konci, ale stačilo na to, aby se dozvěděla, co potřebovala.

Braiden říkal, že má James ložnici a hlavně pracovnu v levém křídle domu. Vzhledem k tomu, že démon zapadnul do pokoje na této chodbě a ona ho už neslyšela nikam jít, předpokládala, že se právě tam nachází. Připadalo jí divné, že jsou pokoje pro hosty na stejném místě jako ložnice pána domu, ale ona koneckonců není architekt. Jestli James s takovým uspořádáním souhlasil, je to jen jeho věc.

Tiše kráčela po chodbě a počítala dveře. Když si byla téměř jistá, že stojí před těmi do pracovny, zastavila se a naslouchala.

Nic. Všude bylo ticho.

Pro jistotu se zahalila do stínů, aby případný pozorovatel neviděl nic víc než chodbu, kdyby ji náhodou načapal a vklouzla do pokoje. Dveře naštěstí nebyly zamknuté, takže nebyla nucena oprášit svoje rezavé kasařské dovednosti. Už to bylo pěkně dávno, co musela nějaký zámek otevřít násilím.

Za dveřmi se zastavila, aby se mohla rozkoukat.

Pak si musela přitisknout ruce na ústa, aby se nezačala hihňat. James měl pracovnu zařízenou jako starosvětský mafián. Všude těžký nábytek, černá kůže a bohaté zlacení. Po levé straně stála přiražená ke zdi velká sedačka ve tvaru L a zabírala skoro celou stranu pokoje. Uprostřed, přesně před širokými okny stál masivní stůl a židle, která vypadala spíše jako panovnický trůn.

Poslední stěnu pak zabírala skříň a úplně v rohu se nacházel bohatě zásobený bar, jehož dvířka byla momentálně otevřená.

Marcy se vyděsila. Že by byl James tady?

Pohledem přejížděla po pokoji sem a tam, ale nikoho v něm neviděla. Nakonec pokrčila rameny. Možná je od posledně zapomněl zavřít.

Přikradla se ke stolu a skrčila se vedle zásuvek. Tady už tolik štěstí neměla. Byly zamčené. S povzdechem sáhla do kombinézy a vylovila malé pouzdro se šperháky, které bylo součástí oděvu. Vybrala jeden, který by podle jejího názoru mohl pomoct a zakvedlala s ním v zámku.

Po chvíli se podvolil a ona uslyšela tiché lupnutí. S vítězným úsměvem vysunula šuplík a začala se probírat jeho obsahem. Byly tam dokumenty o nějaké finanční společnosti, účty za dům a bankovní výpisy z několika bank. Po zběžném prolistování přišla na to, že je její démon nechutně bohatý.

V další zásuvce narazila na něco, co jí naprosto vyrazilo dech. Byly tam fotky, faktury, odhady a popisy snad stovky uměleckých děl. Obrazy. Sochy. Malé sošky. Šperky. Užitné umění. Na co si jen vzpomenete.

Okouzleně dosedla na podlahu a stáhla si to všechno do klína. Svítila si malou baterkou a probírala se těmi vyfocenými poklady jako by zkoumala originály. Podle dokumentů a potvrzení, byly všechny do jednoho pravé.

Neskutečné.

Už zjistila, že je James bohatý, ale až takhle? Zamračila se. O některých z těchto věcí věděla, že jsou ztracené nebo ukradené. Další by zase neměly vůbec existovat.

Například tohle, poklepávala zamyšleně prstem na obrázek dvouřadého náhrdelníku z černých perel. Podle přiložených dokumentů pocházely perly, ze kterého byl sestavený, z Tahiti. A každou jednotlivou perlu údajně stvořily perlorodky bez pomoci člověka. Jediný šperk, o kterém v těchto souvislostech věděla, byl náhrdelník pojmenovaný Dark Moon, který v roce 1887 vyrobil slavný Cartier.

Jenže ten byl spíš mýtem, než něčím, co někdo skutečně viděl. Říkalo se, že ho nechal vyrobit Louis Cartier pro svoji milenku. Cena toho šperku prý dalece předčila všechno, co do té doby firma vyrobila.

Jestli je to opravdu to, co Marcy vidí na obrázku, vůbec by se tomu nedivila. Podle dokonale nasvícené fotografie, byly všechny perly stejně velké a zářily tajemným duhovým třpytem. Měly průměr 14 mm, jak zjistila z popisu, který našla u dokumentace a jejich tvar a barva bylo to nejlepší, co se dalo na světě nalézt.

Odhadovala, že je to náhrdelník v hodnotě několika milionů dolarů. Vypadal jako něco, co by jí ukrutně slušelo.

Jakmile jí ta myšlenka prolétla hlavou, ucítila neuvěřitelnou touhu jít se po něm poohlédnout. Vzpomněla si, že se Braiden zmiňoval o nějakém sklepení. Že by pod domem byly nějaké další prostory? Kde jinde by si démon umístil tolik vzácných věcí?

Vyskočila na nohy, nacpala papíry zpět do zásuvky a místo toho, aby pokračovala v pátrání po Jamesových úmyslech, vyrazila na hon za jeho poklady. Úplně se jí vykouřily z hlavy její povinnosti, zbylo tam místo jen na to, co milovala nejvíc - na umění.

Na chodbách tiše našlapovala, kradla se dolů po schodišti a pak v přízemí hledala něco, co by vypadalo jako dveře do sklepa. Nakonec se na ni usmálo štěstí a ona na chodbě mezi kuchyní a zadním vchodem do domu našla vstup, který splýval s dřevěným obložením. Chvíli jí trvalo než přišla na to, jak se důmyslně skryté dveře otvírají, ale vytrvala a nakonec se jí podařilo stisknout správné místo.

Dveře se tiše odsunuly do strany a vpustily ji tak do útrob domu. Schody byly široké, nejspíš mramorové, osvětlené silnými zářivkami zabudovanými přímo do zdi. Krylo je mléčné sklo, které celému prostoru dodávalo tajemnou atmosféru.

Panel za jejími zády se tiše vrátil na místo, ale Marcy si toho vůbec nevšimla. Její pozornost se cele upínala na schodiště a na to, co tušila najít na jeho konci. Několikrát se zhluboka nadechla, aby přiměla svoje srdce trochu zpomalit v šíleném běhu a začala sestupovat dolů.

Asi po dvou minutách se zarazila. Zdálo se jí, že stupně klesají jaksi moc hluboko a navíc se točily jakoby ve spirále. Neměla by už být dost daleko na to, aby se znovu objevila rovná podlaha? Přesto však pokračovala dál a dál, až nakonec měla pocit, že už musí být alespoň dvacet metrů pod povrchem.

Konečně před sebou viděla něco jiného než světlý povrch schodů a zdí. Zrychlila, aby se dostala pryč z toho divného kolotoče.

Když se před ní z ničeho nic rozevřel volný prostor jako zející ústa, zarazila se a nevěřícně se rozhlížela kolem sebe. Nacházela se v jakési podivné kopii přízemí Jamesova domu, až na to, že tady bylo veškeré vybavení, které démonovi předtím chybělo. Braiden ho tedy nevyhodil, pomyslela si.

Přecházela po místnosti a rozhlížela se. Všimla si velkých skříní, ve kterých stály jako vojáci srovnané šanony. Že by další účetnictví? Nějaké méně košer?

Jak tak postupovala prostorem, uvědomila si, co jí tu přijde divné. Nebyla tu žádná okna. Namísto prosklené stěny, která v domě nad její hlavou vede na terasu, tady byla kamenná stěna. Byla celá černá a hladká. Když přistoupila až k ní, všimla si, že je vytesaná z onyxu. Tenhle prostor byl stejně luxusní jako jeho dvojník nahoře. I když každý jiným způsobem. Což byla nejspíš vina Braidena.

Černá stěna ji zaujala.

Bylo na ní něco divného, ale ona nedokázala ukázat prstem na to, co to je. Ta záhada ji lákala a tak strávila snad hodinu jejím zkoumáním. Přejížděla po ní prsty i dlaněmi, zarývala nehty do ozdobných spár, kterých si všimla, až když stála těsně u ní a všemožně se ji snažila přesvědčit, aby jí vydala svá tajemství.

Když její snažení nevedlo k požadovaným výsledkům, šla na to jinak. Mělké zářezy, které prve považovala za spáry jí začaly po dlouhém zírání připadat jako nějaké znaky. Linky se různě křížily, jejich šířka byla odlišná, ale Marcy byla odhodlaná přijít na to, co znamenají. Milovala luštění šifer a hledání pokladů. Postavila se těsně ke zdi, přitiskla se na ni celým tělem, až s ní téměř splývala a pak se podívala na linky z tohoto úhlu.

Něco tam vidím, pomyslela si nadšeně. Záhada podzemí ji zcela pohltila. Měla pocit, že prostě musí zjistit, co se na té zdi píše. Přecházela podél zdi, tiskla se k ní a pozorovala ji z nejrůznějších úhlů. V hlavě se jí pomalu začínalo skládat slovo.

Strávila luštěním linek vyrytých v onyxu asi dvě hodiny, ale nakonec nebylo pochyb o tom, co je v té zdi vyryté.

Bylo to jméno.

Ezechiel.

Anděl smrti a přetvoření. Jeden z archandělů, kteří odešli s Luciferem. James je Ezechiel? Marcy pozpátku doklopýtala k sedačce a zprudka na ni dosedla, jak se pod ní podlomila kolena.

Byla mladá, nepamatovala si svržení. Věděla jen to, co zaslechla. A že toho nebylo mnoho. Nahoře se o tomhle prostě nemluvilo. Zaznamenána byla jen jména, aby si všichni pamatovali bratry a sestry, proti kterým se jednou budou muset postavit.

Otřásla se hrůzou, když si vzpomněla na nevyhnutelnou bitvu, která jednou přijde. Pak podobné myšlenky zahnala a soustředila se na přítomnost.

Takže James byl před pádem jedním z nejmocnějších archandělů.

Zatímco se jí hlavou honily pochybnosti a vzpomínky na Jamese v různých situacích, rty téměř proti její vůli vyslovily to jméno nahlas.

Jakmile se to stalo, onyxová stěna se rozestoupila jako dobře naolejované dveře a odkryla před jejím pohledem poklady nevyčíslitelné hodnoty. Marcy jako ve snách vstala z pohovky a s Jamesovým pravým jménem v srdci a ústech vstoupila do jeho nejtajnější skrýše.