Strážkyně naděje - Sedmá kapitola

Marcy byla zaujatá poklady, které objevila za černou stěnou, a proto si nevšimla, že už není v podzemí sama.

Když se ode dveří ozvalo tiché zaškrábání, úplně ho přeslechla. Byla cele pohlcena tím, co držela v rukou. Při prohlídce vysokého kabinetu se spoustou zásuvek v jedné z nich objevila perlový náhrdelník, který nahoře viděla na fotce. Prsty probírala hladké duhové kuličky a vychutnávala si jejich chlad a hedvábný povrch. Z kombinézy, kterou si v pokoji oblékla, odepnula rukávy už ve chvíli, kdy začala zkoumat onyxovou stěnu. Pohodila je na pohovku, aby mohla pod prsty lépe cítit linky na stěně a rozluštit jejich význam. Teď byla ráda, že se rukavic zbavila, protože si mohla vychutnat dotyk šperku na holé kůži.

Po chvíli si je zvedla k tváři a přejela si tou nádhernou hebkostí po kůži. Zachvěla se rozkoší z toho, jak jí ty hladivé kuličky vytvořené perlorodkami kloužou po pokožce a pak si jimi sjela na krk.

James stál ve dveřích a fascinovaně sledoval tu nejsvůdnější ženu, jakou kdy viděl. Způsob jakým se Marcy mazlila s perlami byl víc sexy, než kdyby mu předváděla striptýz. Sledoval, jak si náhrdelníkem přejela po hrdle a pak si jej zvedla k ústům. Jakmile se černé perly dotkly jejích jahodových rtů, Jamesovo tělo ztvrdlo touhou.

Přejížděla si jimi sem a tam po hebkém povrchu a pak se jedné z perel dotkla špičkou jazyka, jako by ochutnávala to, co nemohla poznat doteky rukou a kůže. Jamesovi zatrnulo ve slabinách, když si představil, že by to samé dělala s jistým kouskem jeho anatomie.

Marcy po chvíli přistoupila k vysokému zrcadlu a s pohledem upřeným na náhrdelník si ho připjala na krk.

„Sluší ti,“ ozval se za ní bez varování Jamesův hluboký hlas a Marcy zděšeně nadskočila. Prudce vzhlédla a setkala se v zrcadle s pohledem jeho tmavých očí. S vědoucím pohledem. Prudce se začervenala, když si uvědomila, že démon sledoval, jak si hraje s perlami.

Pak vyzývavě pohodila hlavou a otočila se. James stál v mezeře, která se pro ni předtím otevřela ve zdi a ležérně se ramenem opíral o stěnu. Nohy měl zkřížené v kotnících a ruce na hrudi a Marcy napadlo, že vypadá lákavěji než perly, které teď zdobily její hrdlo.

„Co tady děláš?“ zamračila se na něj Marcy naštvaně. Zlobilo ji, že ji démon přitahuje a navíc se jí nelíbilo, že ji tady přistihnul.

„Na to bych se měl zeptat spíš já tebe. Tohle je koneckonců můj dům.“

Nehodlala mu říct, že pátrala po informacích a trochu se jí to vymklo z rukou. Proto jen pokrčila rameny a zamumlala: „Nudila jsem se.“

„Nudila? Tak to bych se ti asi měl postarat o nějakou zábavu,“ prohodil provokativně.

„To je dobré, už jsem zase unavená. Půjdu spát,“ odvětila Marcy a pokusila se kolem něj proklouznout.

James o krok ustoupil, pak jí však zastoupil cestu svým mohutným tělem a přinutil ji přitisknout se zády na černou zeď, která se pomalu vrátila zpátky na místo, jakmile oba vystoupili z prostoru trezoru velkého jako další místnost.

„Myslím, že mi musíš odpovědět na pár otázek,“ zavrčel James a naklonil se k ní. „Jak jsi se dostala dovnitř?“

Marcy, které se nelíbilo, že ji James omezuje, vyštěkla: „Dveřmi.“ Pak mu zatlačila dlaněmi do hrudi a pokusila se ho od sebe odstrčit. Bylo to jako zkoušet odtlačit auto. Ani se nehnul. „Pusť mě,“ přikázala mu a znovu se zapřela proti jeho hrudi. Snažila se sama sobě namluvit, že se ho jenom snaží dostat pryč od sebe. Nedělá to přece proto, aby se mohla dotýkat jeho svalnatého těla. Jenže její dlaně ji potupně zradily, když místo toho, aby ho odtlačovaly, začaly přejíždět po jeho odhalené kůži.

Démon na sobě měl jen kožené kalhoty a celý voněl mýdlem a jím samotným. Jeho vůně jí připomínala divokou mořskou bouři s vysokými vlnami a kapkami vody, které jí moře hází do tváře.

James se pokoušel soustředit na otázky, které chtěl zvědavému andílkovi položit, ale když se jí v obličeji začala zračit touha, vykouřily se mu všechny myšlenky z hlavy. Viděl před sebou jen mírně pootevřené rty a oříškové oči přimhouřené slastí. Na kůži cítil její malé prstíky, které mu přejížděly po hladkých plochách prsních svalů a když se na ně podíval upoutal ho kontrast mezi její smetanově bílou pletí a jeho vlastní tmavou pokožkou.

Pohledem sledoval její ruce, křehká zápěstí a jak putoval výš, uvědomil si, že má na sobě cosi, co vypadalo jako její druhá kůže. Dokonale to lnulo ke křivkám jejích štíhlého těla a bylo to černé jako nejtemnější noc.

Černé vlasy se uvolnily ze sponky a teď jí splývaly na holé paže. Toužil ucítit pod rukama její holou kůži. Spustil dlaně ze stěny, pohladil ji po hedvábné záplavě jejích kadeří a pak sjel na štíhlé paže. Byly tak útlé, že je mohl obejmout prsty a tak to taky udělal.

Marcy fascinovaně sledovala, jak ji Jamesovy velké dlaně hladí po ramenou a pomalu sjíždějí směrem k zápěstí a vůbec ji nenapadlo, že by se měla bránit. Když nakonec jeho ruce překryly její mnohem drobnější na jeho hrudníku, podíval se jí do očí a Marcy se v jeho tmavém pohledu málem utopila.

Cítila, jak jí přesouvá ruce za jeho krk, aby se k ní mohl přitisknout celým tělem, ale oči nespouštěla z jeho tváře. Toužila po polibku. Byla zvědavá, jestli bude stejně dobrý jako ten, který jí vtisknul v džungli.

Když se jeho rty sklonily k jejím, tělo se jí napjalo očekáváním. Pevně ho objala kolem krku a dráždivě se prohnula v zádech.

Polibek byl ještě lepší než předtím.

Ve chvíli, kdy se jeho jazyk dotknul špičky jejího a jeho hruď nalehla na její ňadra, Marcy došla k závěru, že by si na tohle dokázala zvyknout. Přejela Jamesovi nehty po silném krku a pak se dotkla jeho zapletených vlasů. Dlouhé prameny měl stočené do úhledných dredů, které byly propletené korálky. Líbilo se jí to.

James Marcy divoce líbal a tisknul její drobné tělo ke stěně. Po chvíli mu začalo připadat nepohodlné, jak se k ní musí sklánět, a proto sklouznul rukama na její zadeček, pokochal se jeho půvabným tvarem a pak ji za něj pozvedl výš. Aniž by se nechala pobízet, omotala mu dívka nohy kolem pasu a přitiskla se tak k němu ještě těsněji.

Když si byl jistý, že se ho pevně drží, ustoupil od zdi a cestou k pohovce ji hladil po celé délce štíhlých zad a kulatém zadečku.

Marcy nedokázala uvěřit, co se to s ní děje. Celé tělo měla jako v ohni, bylo citlivé a všechna místa, který se James dotýkal, zachvacovaly plameny. Zatímco se líbali, její ruce přejížděly po jeho svalnatých ramenech, pažích a silných klíčních kostech. Jakmile se s ní usadil na pohovce, uvelebila se mu na klíně a začala mu oždibovat zuby čelist a krk. Sledovala jazykem svaly ubíhající od jeho hlavy k rameni a ochutnávala jeho kůži, která se jí zdála na dotek příjemnější než hladký dotek perly.

Hladila ho po pevném břiše a když rty dorazila ke stažené bradavce, vzala ji do úst. Obkroužila ji jazykem, pak ji pustila a foukla na ni. Zuby vyzkoušela pružnost jeho kůže, když zkoumala rozložitost jeho hrudníku a cítila, jak se pod ní jeho tělo napíná.

James se opájel smělostí svojí pokušitelky, ale když začala zuby a jazykem kroužit po jeho hrudi, měl dost pasivní role. Hranou dlaně jí zvednul hlavu, přisál se jí k ústům a zároveň rozepnul zip její špiónské kombinézy až do pasu. Příjemně ho překvapilo, když pod ní našel rozkošnou černou krajkovou podprsenku, která zdvihala její plná ňadra vzhůru. Opustil její ústa a zabořil hlavu do těch lákavých kopečků. Naplnil si jimi dlaně a prsty zatahal za růžové bradavky, které prosvítaly přes jemnou látku.

Marcy se prohnula v zádech a nabídla mu tak ještě lepší přístup ke svým ňadrům. Pevně stiskla víčka a užívala si pozornosti, kterou James věnoval jejímu tělu. Když se jeho rty sevřely kolem vrcholku ňadra, aby jí oplatily její předchozí laskání, Marcy roztouženě vykřikla jeho jméno. „Ezechieli.“

James měl pocit, jako by na něj někdo chrstnul kbelík ledové vody. Odtáhl se od ženy, kterou svíral v náručí a nepříliš jemně ji sundal ze svého klínu. Posadil ji vedle sebe a upřel na ni pohled, který ji přiměl okamžitě vystřízlivět.

Marcy nechápala, co se to stalo. Ještě před minutou ji démon líbal způsobem, který byl veskrze ďábelský a najednou ochladl tak, že měla strach, aby nedostala omrzliny.

„Kde jsi slyšela to jméno?“ zavrčel přísně a pevně sevřel její zápěstí. Ten dotek nebyl ani v nejmenším něžný, James ani trochu nekrotil svoji obrovskou sílu. Marcy měla pocit, jako by ji drtil ve svěráku.

„To bolí. Pusť,“ vykřikla mu přímo do tváře a s uspokojením sledovala, jak sebou trhnul. Věděla, že její hlas dokáže být nebezpečná zbraň, když křičela a teď z toho měla škodolibou radost.

Jamesova tvář však nadále zůstávala maskou nepřístupnosti a zuřivosti a Marcy se ho poprvé za celou tu dobu opravdu bála. Až teď pochopila, jak k ní byl celou dobu shovívavý a mírný. „Odpověz!“ přikázal hromově a stisknul jí ruku silněji. Marcy blesklo hlavou, že jí ji možná zlomí.

Nesnášela, když ji někdo k něčemu nutí, ale pro tentokrát se rozhodla odpovědět. „Neslyšela jsem ho. Přečetla jsem si ho na té pitomé zdi.“

James se zarazil. „To není možné. Moji šifru nikdo nedokáže rozluštit.“

Marcy nepatrně trhla hlavou. „Já ano.“

Jamesův zrak zastírala rudá mlha. Mozek mu ukazoval minulost, každičkou bolestivou podrobnost. Nedokázal se vymanit ze zajetí vzpomínek a hrůzy z toho, že někdo zná jeho pravé jméno. Věřil, že už nezbývá nikdo, kdo by si ho pamatoval, kromě Ďábla a jeho synovce Braidena.

Teď ho zná Marcy.

A on ji nemůže zabít.

Nadával si, že ji přivedl do svého domu a že jí dovolil se jím toulat. Měl ji přivázat k posteli v jejím pokoji, aby nemohla čmuchat v jeho soukromí.

Marcy sledovala, jak Jamesem cloumá vztek a cítila, jak stoupá i v ní. Jak si ten pitomý démon dovoluje, takhle se k ní chovat poté, co ho málem vzala ke hvězdám?

Zaťala mu nehty volné ruky do kloubů na ruce, kterou jí svíral a přinutila ho, aby ji pustil. Krátký výbuch nečekané bolesti uvolnil jeho stisk a Marcy se mu okamžitě vykroutila. Pak vyskočila z pohovky jako by ji bodla včela, zuřivě si zatáhla zip na kombinéze, jejíž stav rozdmýchával její vztek a postavila se proti Jamesovi s rukama v bok.

„Nevím, co ti přelétlo přes nos, démone, ale takhle se ke mě nikdo chovat nebude. Nejsem tvoje hračka. Jestli si myslíš, že mě můžeš v jednu chvíli líbat, až z toho mám jiskřičky před očima a pak mě odhodit jako nepotřebné smetí, tak to se sakra pleteš. Už na mě nikdy nesahej, pitomče, nebo se ti v ložnici objeví některý z mých bojovníků, až budeš spát.“ S těmi slovy se otočila a hrdě vyrazila k točitému schodišti.

„Marcy?“ promluvil konečně James a v jeho hlase slyšela kromě  vzteku i mírnější tón. Otočila se, připravená přijmout jeho pokornou omluvu, ale on místo toho řekl: „Vrať mi moje perly.“

Zuřivost v ní žhnula stejně jako předtím vášeň, když si odepínala z krku náhrdelník a mířila zpátky k pohovce, aby mu je mohla hodit do klína. „Sežer si je, démone.“

James sledoval, jak Marcy vyrazila z místnosti jako namydlený blesk a zatímco hladil perly, cítil, jak jeho vztek pomalu opadá.

Vyděsila ho. Proto ta reakce.

Braidenův život závisel na tom, že Abraxas nikdy nezjistí jeho pravé jméno. Kdyby se to tomu bastardovi podařilo, zabil by jeho synovce jen proto, aby Jamesovi ublížil. Jako by nestačilo, že obrátil jeho vlastní ženu proti němu.

Když se teď probíral perlami, které ještě před nedávnem spočívaly na Marcyině lákavém hrdle, došlo mu, že ona vůbec neví, jakou nad ním právě teď získala moc. Nezbývá mu, než se postarat o to, aby to tak zůstalo.

------

Marcy přecházela po svojí veselé ložnici a tiše klela. Nedařilo se jí ovládnout vztek, který v ní James vyvolal svým chováním.

Pohled jí padnul na křehkou skleněnou vázu, která stála na stolku vedle okna. Ne, nedělej to, napomínala se v duchu. Její ruce se však natáhly po předmětu a sevřely jeho hrdlo, jako by to byl Jamesův krk. Řídil je její vztek a rozumná část jejího mozku ji nedokázala odvrátit od jejího úmyslu.

Představila si ve skle Jamesovu tvář a mrštila vázou proti dveřím. Když slabé sklo prasklo a zasypalo polovinu pokoje ostrými úlomky, konečně se uklidnila. Většinu času dokázala svůj vztek a ostatní emoce držet na uzdě, ale na démonovi bylo něco, co ji dokázalo dostat do extrému. Ať už se to týkalo vzteku nebo vášně ... rozdmýchával v ní tyhle pocity víc, než kdokoliv nebo cokoliv na světě.

S náznakem humoru ji napadlo, jestli by to tak bylo i v případě, že by se mu ji podařilo rozesmát. Ne, že tomu pitomci ještě někdy dovolí být v její přítomnosti.

Najednou se dveře do její ložnice rozlétly a zbytky vázy se znovu vznesly do vzduchu. „Co to bylo?“ objevila se v pokoji Braidenova štíhlá postava. Marcy si všimla, že v každé ruce svírá namířenou pistoli.

Na co proboha takový kluk potřebuje zbraň? Ptala se Marcy sama sebe v duchu. Pak si však uvědomila, že je Braiden Jamesův synovec. Bůh ví, kolik mu ve skutečnosti je let. Padlí andělé a jejich potomci stárnou úplně jinak než lidé.

„Rozbila jsem vázu,“ řekla klidně Marcy. „Dej to dolů, ať mě omylem nezastřelíš.“

„Za to, jak jsi mě vyděsila, by to nebylo omylem,“ zabručel Braiden a spustil ruce s pistolemi podél těla. „Proč tady házíš dekoracemi?“

Marcy pokrčila rameny. „Měla jsem vztek.“

Braiden zakroutil hlavou a popošel do pokoje. Opatrně obešel střepy na podlaze, protože byl bosý a posadil se na opěrku křesla, které stálo vedle dveří. „Hele, vím, že můj strýc dokáže lidi vytočit, ale ani tak nemusíš ničit naše věci.“

„Hmm,“ zabručela Marcy a dívala se na spoušť, kterou způsobila. „Kde máte něco, čím bych to mohla zamést?“

Braiden se beze slova zvednul z křesla a zmizel na chodbě. O chvilku později se vrátil a svíral v rukou místo pistolí, které nechal ležet u ní v pokoji, smeták a lopatku. Obojí jí nepříliš jemně hodil a ušklíbl se na ni. „Prosím.“

Marcy oba předměty obratně zachytila a pak se s povzdechem sklonila k podlaze, aby uklidila nepořádek, který způsobila. Říkala jsem ti, abys to nedělala, pošklebovala se jí v hlavě rozumnější část její osobnosti.

Měla chuť jí něco odseknout, místo toho se ale zaměřila na Braidena, který se vrátil na svoje místo na opěradle jejího temně oranžového křesla. Vypadal sotva na sedmnáct, ale určitě byl mnohem starší. Napadlo ji, že by se od něj mohla dozvědět něco o Jamesovi. Neměla na mysli ani tak jeho plány s Letty jako spíš nějaké podrobnosti o jeho osobním životě. Démonova prudká reakce při vyslovení jeho skutečného jméno jí prozradila, že je na něj z nějakého důvodu citlivý.

Částečně to dokázala pochopit. I ona si svoje andělské jméno chránila a nebyla by šťastná, kdyby ho někdo uhodnul. Přesto se jí však jeho reakce zdála příliš intenzivní.

„Braidene?“ oslovila mladíka, zatímco se pokoušela dostat střepy zpod prádelníku, který stál nedaleko postele.

„Co je?“ zabručel Jamesův synovec a jeho hlas byl podobný tomu strýcovu. Až se musela Marcy pousmát.

„Na co máš ty zbraně? Hrozí tady nějaké nebezpečí?“

„Vlastně ani ne, ale člověk nikdy neví, co se může stát. Podívej, jak znenadání jsi se tady objevila ty. Příště to může klidně být někdo mnohem nebezpečnější.“

Marcy se zamračila, ale přešla jeho narážku na to, že ona je něco jako košík s koťaty. Krotila svůj ostrý jazyk, aby mohla pokračovat ve výslechu. „Co se stalo s tvými rodiči?“ vyhrkla dřív, než si to stihla promyslet, protože to byla jedna z otázek, která jí vrtala hlavou od doby, co se o tom James zmínil.

„Jsou mrtví,“ odpověděl Braiden po delší odmlce.

„Co se jim stalo?“ pokračovala Marcy ve vyptávání. „Myslela jsem, že jsou démoni nesmrtelní.“

„Záleží na tom, jak posuzuješ nesmrtelnost. Pokud do tebe někdo vystřílí dost kulek nebo ti do hrudi zabodne několikrát po sobě dýku, tvoje nesmrtelnost tak nějak zmizí. Samozřejmě, když se těmto věcem vyhneš a nikdo ti nenapravitelně nepoškodí srdce nebo neurve hlavu, můžeš se dožít úctyhodného věku. Takže bych tomu říkal spíš dlouhověkost, než nesmrtelnost.“

Marcy v jeho hlase slyšela neochotu hovořit o svých rodičích, ale potřebovala se o Jamesovi něco dozvědět, aby ho dokázala pochopit. Proto položila další otázku. „Tvůj otec byl Jamesův bratr?“

„Jsem synem jeho sestry.“

„Co se jí stalo?“

Braiden pokrčil rameny. „Zabili ji démoni.“

„Proč?“

„Do toho ti nic není,“ řekl Braiden a zvednul se k odchodu.

„Tvého otce taky zabili?“ zeptala se rychle, když viděla, že míří ke dveřím. Nelíbilo se jí, že mu musela připomenout smrt jeho blízkých, ale potřebovala informace.

„Můj otec je pro mě mrtvý a bude lepší, když se o něm v tomto domě už nikdy nezmíníš,“ varoval ji Braiden, pak vyšel ze dveří a ani se neohlédl.

To jsi teda zvládla perfektně, pokárala se v duchu. Nemohla ses ho začít napřed vyptávat na školu nebo na graffiti, kterým nechal vyzdobit Jamesův dům. Ne, musela jsi rovnou vytáhnout to nejbolestivější téma.

Marcy sama nad sebou zakroutila hlavou. Když dokončila úklid, vyrazila ke koupelně, do které vedly dveře přímo z jejího pokoje, a otočila kohoutky, aby si napustila vanu. Stáhla ze sebe kombinézu a až pak si uvědomila, že ve sklepení nechala rukávy.

Zaklela, ale pak pokrčila rameny. Teď se tam rozhodně vracet nebude. Právě teď nebyl správný čas na to, aby se s démonem znovu setkala.

S povzdechem se ponořila do vany plné pěny, kterou objevila ve skříňce. Nabrala bílou načechranou hmotu do dlaní a přivoněla k ní. Byla jasmínová. Marcy se líně povalovala ve velké vaně, dlaněmi přejížděla po hladině a přemýšlela o svém vězniteli.

Pokoušela se z mozku vydolovat nějaké informace o andělovi jménem Ezechiel, ale na nic si nedokázala vzpomenout. Nebyla si ani jistá, jestli o něm někdy něco věděla. Matně si vybavovala, že na desce, kde jsou jména vytepaná, je jeho jméno jen kousek pod Luciferovým. Musel tedy být jedním z prvních, kdo sestoupil za svým pánem. Proč to ale udělal?

Připadal jí jako hrdý a čestný muž. Nezdálo se jí, že by měl v sobě démonickou podlost a zlo. Proč je tedy tady dole, když by si mohl nahoře užívat nebe?

Její mysl se jaksi začínala přiklánět k tomu, že James tak docela nelhal. Nevěděla sice, proč by měl Ďábel chtít, aby Letty zůstala naživu, ale začínala věřit tomu, že je její démon přesvědčený o tom, že ji má opravdu chránit. Nedokázal to snad v džungli, když se postavil svým vlastním lidem?

Přesto ale nebyla připravená svěřit mu svá tajemství. Počká na důkaz, který ji stoprocentně přesvědčí o tom, že je démon na její straně. Až pak mu řekne, že má nesprávnou dívku.