Strážkyně naděje - Druhá kapitola

James našel ty, které hledal překvapivě snadno. Ten den do města přiletěla jen jedna skupina cizinců. Když Ďábel mluvil o tom, že je jeho cíl momentálně v Brazílii, navštívil nejprve letiště v Confrese a brzy se dozvěděl vše, co potřeboval. Ještě štěstí, že jsou brazilská města na okrajích pralesu tak málo zalidněná.

Zjistit, kam výzkumníci pokračovali dál, nebylo o nic těžší. Možná to bylo proto, že se ani v nejmenším nepokoušeli skrýt. Jejich mise byla jasná a podložená hromadami dokumentů. Což ho vedlo k otázce, proč se anděl, který se mezi nimi skrývá, vystavuje takovému riziku. Kdyby on chtěl zmizet v lidském světě, rozhodně by necestoval do jiného státu a nepoužíval k tomu svoje doklady.

Zdálo se, že tenhle andílek nebude právě nejbystřejší.

Jen se nedokázal rozhodnout, jestli mu to jeho práci ztíží nebo zjednoduší.

Podařilo se mu zjistit, že z města vyrazily dnes ráno dva džípy. Každý z nich řídil místní řidič lomeno průvodce. V prvním cestoval kromě řidiče starší muž a dvě ženy. V druhém pak tři muži a jedna žena.

James se přenášel, stopoval obě auta a pak sledoval, jak rozkládají tábor. Zatímco je pozoroval, jedna z žen si ho nejspíš všimla.

Drobná tmavovláska stavějící stan zvedla hlavu právě ve chvíli, kdy se přesouval za větší strom. Její postavu zezadu osvětloval oheň a on si ji snadno dokázal představit v celé její andělské parádě. Nepochyboval o tom, že to ona je jeho cíl.

Mátožně se ploužící zrzka ani vysoká hnědovlasá amazonka mu nepřidaly dost ... andělské. Přesto se za nimi plížil skoro celé odpoledne, aby se ujistil, že tmavovlasá žena je opravdu tou, za kterou ho ďábel poslal. Ze zrzky vyzařovalo něco, co poutalo jeho pozornost, takže zprvu uvažoval, jestli nebyl jeho první instinkt mylný. Jenže pak se zřítila ze svahu. Žádná andělská ladnost a elegance.

Zato ta tmavovlasá ... vrhla se za první dívkou jako letící šíp a on si všimnul chvíle, kdy se připravovala ke skoku do propasti, kdyby tam zrzka náhodou sklouzla.

Nacházel u ní všechny znaky soucitného, pomáhajícího andílka.

Proto se rozhodl, že to musí být ona.

Když si byl jistý, že se celý tábor uložil na noc a i obě ženy, které sledoval, zalezly do svých spacáků, přemístil se do podsvětí.

Zaklepal na dveře vedoucí do Ďáblových komnat a bez vyzvání vstoupil dovnitř.

„Našel jsi ji?“ vyštěknul zprudka jeho šéf a zastavil se. Zdálo se, že přecházel z jedné strany komnaty ke druhé od doby, co James odešel.

„Ano. Nebylo to nijak obtížné.“

Ďábel si odfrknul.

James nechápal proč. „Pane?“ otázal se a založil paže na hrudi. Evidentně mu něco uniklo. Nedokázal ale přijít na to, co je ta věc, která Ďábla pobavila. Štvalo ho to.

Vládce pekel potřásl hlavou jako by zaháněl nějakou nepříjemnou vzpomínku a pak si velkýma rukama prohrábnul hladké tmavé vlasy. Nosil je v délce po ramena a měl je vždy perfektně upravené. Byl to po čertech pohledný mužský. Jeho vysoká štíhlá postava se honosila perfektně vysoustruženými svaly, které většinou zakrývaly pouze kalhoty. Trup i paže měl obvykle holé, ozdobené zlatem. V bradavkách se mu blýskaly malé kroužky, nad lokty široké zlaté náramky a na malíčku měl svůj vůdcovský prsten.

Impozantní vládce jejich říše.

„Na tom už nezáleží,“ povzdechl si. „Hlavně, že se ti ji podařilo najít dřív než ...“ Jeho hlas se najednou vytratil a tvář mu ztvrdla. Jako by ho naštvalo, že řekl příliš mnoho.

James spustil ruce podél boků a mírně rozkročil nohy. Než vyrazil do Brazílie, stavil se u sebe doma a vyměnil sako za oděv, který se lépe hodil ke stopování kořisti. Převlékl se do tmavých kožených kalhot a černé košile, kterou si nechal u krku rozhalenou.

Jelikož už ticho trvalo příliš dlouho, došlo Jamesovi, že Ďábel čeká na jeho reakci. V duchu pokrčil rameny. Když mu předtím řekl, že nechce, aby pátral po podrobnostech, James se rozhodl to nedělat. Proto se nevyptával na to, co by se stalo, kdyby ji nenašel dost rychle. Teď ho zajímalo jen jediné: „Co s ní mám teď dělat?“

„Musíš ji chránit.“

„To jsem pochopil. Máš ale nějaké zvláštní požadavky?“

Ďábel pokrčil rameny a při tom pohybu se mu zablýskly ve světle mohutného ohně v krbu zlaté kroužky na jeho hrudi. „Ne. Je mi jedno, jak toho dosáhneš. Jen ať zůstane naživu.“ Pak se odmlčel. „Bez ohledu na kohokoliv a cokoliv. Kdyby jí někdo chtěl ublížit, zabij ho.“

„Nemám ho přivést k tobě?“

Odmítavě zakroutil hlavou. „Ne. Kdokoliv bude usilovat o život nebo zneužití té dívky, vyslouží si tím jednoznačný rozsudek smrti. Není důvod, aby se k ní kdokoliv z naší strany přibližoval. Proto předpokládej, že když se to stane, nemá s ní ta osoba v plánu nic dobrého.“

„Dobrá. Mám ti podávat hlášení?“

Ďábel zaváhal, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Ne. Odteď pracuješ sám. Kdyby někdo tvrdil, že jsem ho za tebou poslal, bude lhát. O tomhle úkolu víme jen ty a já. Když se s tebou budu potřebovat spojit, udělám to,“ řekl šéf a poklepal si prstem na spánek.

James nevědomky zatnul ruce v pěst. Snad s ním Ďábel nebude chtít hovořit příliš brzy. Způsob, jakým si vynucoval jeho pozornost, dokázal být velice nepříjemný. Ale neřekl ani slovo, jen zamumlal: „Jak si přeješ.“

Když se James otočil k odchodu, zastavil ho ve dveřích Ďáblův hlas. „Ještě si vezmi tohle,“ řekl a hodil směrem k Jamesovi jakýsi předmět.

Jeho ruka vystřelila do vzduchu a popadla věc, která mu letěla na hlavu. Když rozevřel mohutnou pěst, zjistil, že mu na dlani leží dva zlaté proužky. Vzhlédl a podíval se na vládce podsvětí. Zdálo se, že právě dostal darem jeden z Ďáblových pokladů.

„Ujisti se, že ti ta holka nikam nezmizí,“ zaburácel místností Ďáblův hlas předtím, než se otočil a odešel směrem ke dveřím, které vedly do jeho luxusní ložnice. Dveře se před ním úslužně rozestoupily a James na chvíli zahlédl, že na něj na posteli čekají tři z jeho milenek. Neměly na sobě nic víc než vyzývavý úsměv.

Pohlédl na to, co držel v dlani a všimnul si, že ty věci mají na svých koncích maličká zapínání. Takže opravdu dostal poutací náramky.

Zajímavé.

Nikdy by ho nenapadlo, že se mu do rukou dostane něco tak vzácného.

Prsty nahmatal po délce zlatých pásků malé zoubky a jemně je do sebe zacvaknul. Pak si ten spojený plát zlata omotal kolem zápěstí a upevnil jeho konce k sobě.

V takovémto stavu to byla jen obyčejná ozdoba. Když ale každý z jeho částí spočíval na ruce někoho jiného, bylo náramek všechno možné, jen ne obyčejný šperk.

------

Marcy počkala, až Letty upadne do hlubokého spánku a pak se opatrně vyplížila ze stanu. Měla v plánu pořádně se kolem jejich tábora porozhlédnout, protože se během večera utvrdila v tom, že v džungli opravdu někoho zahlédla.

Co se týče Lettyina bezpečí nesmí se nechat ukolébat tím, že se už dlouho nic nestalo. Je pravda, že od posledního útoku už uplynuly téměř tři roky, ale to neznamená, že jsou v bezpečí.

Opatrně opustila ztichlý tábor a ponořila se do temné džungle. Otřásla se odporem, když se ze tmy ozvalo syčení velkého hada. Marcy vroucně doufala, že nenarazí na anakondu.

Pro jistotu kolem sebe rozhodila iluzi, která jí umožňovala pohybovat se džunglí, aniž by ji kdokoliv spatřil. Našlapovala tak zlehka, jak jen to bylo možné, a napínala sluch, aby zachytila i ten nejtišší zvuk. Přikrčená se plížila k místu, kde předtím viděla ty tmavé oči.

Když tam dorazila, otočila se, aby se podívala na tábor. Mezerou mezi hustými keři a stromy měla jejich ležení jako na dlani. Ideální místo odkud by je mohl někdo pozorovat.

Navíc na zemi našla stopy.

Byly obrovské a jednoznačně se z nich dalo poznat, že jsou v měkké půdě otisknuté podrážky běžeckých bot.

Přesně takových, jaké by si člověk vzal, kdyby chtěl někoho stopovat.

Marcy si povzdechla. Takže je to tady zase.

Znovu se bude muset nechat honit nějakým pitomým démonem a pak se ho zbavit. Zdá se však, že tentokrát je hřištěm džungle. Posledně to byly ulice Portlandu, takže jí nejspíš chce osud dopřát nějakou tu změnu.

„Díky,“ zašeptala směrem ke korunám vysokých stromů, nad kterými se dala tušit hvězdná obloha.

Přemýšlela, co by měla udělat. Jednoznačně musí lovce odlákat od Letty. Doufala, že na toho, kdo je dneska sledoval, zafungovala její iluze a on si teď myslí, že to ona je tou, kterou hledá. V minulosti to tak vždycky bylo, takže doufala, že na to skočí i teď.

To se uvidí, až hon započne.

Co dál?

Musí Letty vysvětlit, proč potřebuje tak znenadání odjet.

Teď se jí hodilo, že se předtím bavily o dovolené. Mohla by se vymluvit na ni a říct, že se chce podívat po Brazílii. Stejně na téhle výpravě jde o doktorát Letty. Ona je tu jen jako pomocná síla. Nebudou ji postrádat, když na nějakou dobu odjede.

Další bod – zkontrolovat jeskyně. Nelíbilo se jí, že má Letty nechat uprostřed džungle, ale zdálo se, že nebude mít na výběr. Nevěděla, jak dlouho jí bude trvat, než se ujistí, že je pryč lovec i všichni ostatní, kteří o Letty vědí. Rychle proto vyrazila k místu, které chtěli zítra prozkoumat, a ponořila se do spleti jeskyní.

Vytvořila bílou energetickou kouli, aby jí svítila na cestu a postupovala hlouběji a hlouběji. Necítila se v těch špinavých stísněných prostorách příliš dobře, ale potřebovala se ujistit, že tu na Letty nečíhá to, co ji ohrožuje. Ať už je to cokoliv.

Procházela chodby téměř čtyři hodiny, ale nenašla nic podezřelého. S trochou štěstí se tady Letty nic nestane.

Nevěděla, kde se lovec potuluje právě teď, ale bylo jí jasné, že nemá moc času. Hned ráno se musí rozloučit a vyrazit. Potřebuje, aby se ten pitomý démon pověsil na paty jí a ostatní v táboře nechal na pokoji.

Když se vrátila do stanu, zakutala se do spacáku a pokusila se ještě usnout. Do rozbřesku zbývaly tři hodiny, které musí využít k odpočinku.

„Letty?“ oslovila Marcy váhavě přítelkyni, která se právě převlékala.

„Hmm?“ zabroukala v odpověď a natáhla si přes hlavu tenké tričko s krátkým rukávem.

„Myslím, že bych ráda vyrazila na menší dovolenou. Teď mě tady stejně potřebovat nebudete. Víš, že mě tyhle počáteční fáze příliš nebaví a navíc se ráda trochu rozhlédla po Brazílii, dokud tu jsme.“

Letty prudce vzhlédla. „Co že sis to tak najednou rozmyslela?“

„Noc plná zvuků džungle a praskání větviček pod tlapami jaguárů mi pomohla se rozhoupat,“ pokusila se o vtip Marcy.

„Dobře,“ pokrčila rameny Letty. „Bude se mi stýskat, ale uvidíme se, až si užiješ místních krás.“

Při slově ‚užiješ‘ sebou Marcy trhla. Kdyby tak věděla ... Když to ale Letty říkala, nebyl v jejím hlase žádný nátlak nebo faleš. Opravdu jí nevadilo, že chce Marcy na čas jejich tým opustit. Těšila se na úkol, který ležel před nimi, a navíc tu byla s doktorem Wallacem, který byl skoro jako její dědeček.

Viděla, že se Marcy tváří provinile a proto se tiše zasmála: „Klidně jeď. Vážně mi to vůbec nevadí. Tady bude práce jako na kostele, ani si nevšimnu, že tu se mnou nejsi.“

„Tak fajn, promluvím s ostatními a ještě dnes se vrátím zpátky do Confresy. Poprosím jednoho z řidičů, aby mě tam hodil.“

Vzít si věci jí netrvalo příliš dlouho, jelikož si ještě nestihla ani vybalit. Hodila si na záda velký batoh a se všemi se rozloučila. Doufala, že stopař uvidí, že odjíždí a vydá se za ní. Kdyby ne, znamenalo by to, že jí neskočil na její iluzi.

Když konečně seděla v džípu, uklidňovala se tím, že kdyby se jí v Confrese stopař nepověsil na paty, může se zpátky k Letty dostat díky svým křídlům za dvacet minut. Ale doufala, že v tom, kdo ji pronásleduje, vyvolá ten dojem, že prchá.

Pozorně se rozhlížela kolem sebe a snažila se zachytit v okolní zeleni alespoň náznak pohybu člověka. Muž, kterému patřily stopy, jež našla v lese, musí být obrovský. Takový kolos nemůže přehlédnout, i když se bude pokoušet skrýt.

Její trpělivost se jí vyplatila.

Jak se blížili k městu, prales řídnul, až nakonec zmizel docela. Jeli teď po silnici, která se vinula prázdnou krajinou. Nebylo se tu kde skrýt a Marcy na chvíli zahlédla vysokou tmavou postavu, která ji sledovala z linie pralesa, který nechali za sebou.

Oddychla si.

Takže ji sleduje. Teď už se ho potřebuje jen zbavit.

Trvale.

Jakmile dorazili do města, poděkovala řidiči a vyrazila směrem k letišti. Confesa nebyla od Letty dost daleko.

„Letenku do Ria do Janeira, prosím,“ oslovila ženu na přepážce.

„Na kdy?“

„Kdy letí nebližší let?“

Tmavovlasá žena se na ni usmála. „Máte štěstí, jedno letadlo odlétá už za hodinu.“

Marcy se ulevilo. Všechno klape.

Když zaplatila za letenku, posadila se na lavičku před svým terminálem a přemýšlela o tom, jaký druh démona je ten, který ji pronásleduje. Vzhledem k tomu, že k místu, kde našla otisky bot, nevedly žádné stopy, musí se umět teleportovat.

To je dovednost démonů vyšší úrovně. Zdá se, že tentokrát je její protivník mnohem mocnější než ti břídilové před ním. Marcy se otřásla. Pokaždé, když ji čekal další střet, bála se, že to tentokrát nevyjde. Ona nebyla válečnice. Nikdy.

Vážně se podivovala tomu, že na Zemi poslali s Letty právě ji. Řekli o ní, že je nezodpovědná, rozmazlená potvora, která potřebuje dostat lekci. Proč ale do toho zahrnuli ještě někoho dalšího ... to jí bylo záhadou.

Navíc měla Letty v budoucnu vykonat jakýsi nadmíru důležitý úkol. Proč tedy svěřili její bezpečnost někomu, kdo podle nich není schopný postarat se ani sám o sebe?

Potřásla hlavou, aby se zbavila věcí, na které nikdy nenacházela odpověď. Už mnohokrát o tomhle uvažovala, ale nikdy nevymyslela nic rozumného. Možná ani žádné smysluplné vysvětlení neexistovalo.

Co ona může vědět o Věštcích a jejich rozhodnutích?

Teď měla větší problémy.

Rozhlédla se po odletové hale. Celé letiště bylo malé a stísněné, ale to jí právě teď vyhovovalo. Alespoň dokáže celý prostor přelétnout pohledem a vidí, kdo sem vchází.

Po démonovi nikde ani stopy.

Kousala se do rtů a přemýšlela, jestli by měla nastoupit do letadla. Co když ji stopař nebude pronásledovat do Ria? Co když se vrátí zpátky do džungle?

Váhala tak dlouho, až jí letadlo málem uletělo. Z reproduktorů se ozvalo:

„Poslední výzva, let číslo 15948 do Ria de Janeira odlétá za deset minut. Nastupujte prosím branou číslo 1.“

Marcy sebou trhla a pohodila dlouhými vlasy. Má nebo nemá?

Podívala se směrem k bráně, kterou měla nastupovat a pak zpátky ke vchodu. Nerozhodně těkala pohledem sem a tam.

Sakra, sakra, sakra, zanadávala v duchu. Pak ale zmačkala v ruce letenku a zamířila ke skleněným dveřím vedoucím zpátky na ulici. Musí se ujistit, že ji stopař pronásleduje.

Sotva se rozkoukala v ostrém dopoledním slunci, uviděla ho.

Ležérně se opíral o sloup veřejného osvětlení a ruce měl založené na hrudi jako by neměl na práci nic víc, než jen tak postávat uprostřed malého města kdesi v srdci Brazílie. Marcy zvedla hlavu a setkala se s jeho temným pohledem.

Jeho oči byly tak tmavě hnědé, až se téměř zdály být černé. Upřeně na ni zíraly z tváře s ostře řezanými rysy a tázavě vyklenutým obočím. Jako by se jí na něco ptal.

Plné rty měl stisknuté do tenké čárky. Vypadal nebezpečně.

Celá jeho obrovitá postava, mohutné svaly i dlouhé vlasy zapletené do dredů přímo křičely nebezpečí.

Marcy se napjala. Možná měla nastoupit do toho letadla. Zdálo se, že by ji stopař přece jen následoval do Ria. Jediné krátké ohlédnutí stačilo na to, aby zjistila, že už je pozdě. Letadlo rolovalo na dráhu a brána, kterou měla projít, byla zavřená.

Muž najednou spustil ruce podél boků, uvolnil ústa a vykročil směrem k ní.

Měla jen vteřiny na to, aby se rozhodla, co bude dělat. Nepochybovala o tom, že by si ji přehodil přes rameno a odvlekl, i když bylo na ulici několik lidí.

Udělala to, co jí šlo nejlépe.

Vytvořila iluzi.

Vypadalo to, jako by z místa, kde stála, vyběhla rychlostí blesku tmavovlasá žena a odhodila přitom svůj těžký batoh. Bojácně se ohlížela přes rameno, jako by měla strach, že za ní muž každou chvíli vyrazí.

Skutečná Marcy neváhala. Počkala, až bude mužova pozornost rozptýlena a pak se prudce vrhla do uličky mezi dvěma domy. Byla špinavá a nevábná, ale Marcy pevně popadla batoh, ve kterém měla svůj skrovný majetek a vyrazila. Pádila k jejímu konci, jako by jí za patami hořelo a doufala, že ústí do nějakého dvora.

Bingo, pomyslela si, když v plné rychlosti vrazila přesně tam, kam chtěla. Dvorek byl malý a neudržovaný, rozkládal se za domem, který se zdál být prázdný, ale to jí vyhovovalo.

Přehodila si batoh do ruky jako by nic nevážil a jediným rychlým švihnutím rozvinula svoje andělská křídla.

Srdce jí zpívalo radostí, když je uvolnila a dovolila jim, aby se rozepjaly. Připadala si jako sokol, který byl příliš dlouho vězněný v malé kleci. Jako by uplynulo už příliš dlouho od doby, co měla možnost létat.

Vlastně to byla pravda.

Klecí jí byla její vlastní bolest. Teď však neměla čas na to, aby se zaobírala takovými věcmi. Teď pro ni křídla představovala prostředek k tomu, aby se odsud co nejrychleji dostala.

Na chvilku se zarazila, aby si vychutnala to, jak ji tíží na zádech a váhavě natáhla dlaň, aby je něžně pohladila. Když se jich dotkla, jemně zacinkaly a cukly sebou, jako by je to lechtalo.

Vždycky je měla citlivá.

Byly na dotek jako to nejněžnější polaskání. Jejich perutě duhově zářily, měnily barvu podle toho, jaké na ně právě dopadalo světlo. Vždycky byla Marcyinou největší pýchou. Byla krásnější než cokoliv, co se dalo v lidském světě nalézt.

Nech toho, napomenula se Marcy, když ji přemohl cit, který se už dlouho snažila potlačovat. Marnivost je hřích, připomínala si v duchu, zatímco se ohlížela přes rameno. Nevěděla, na jak dlouho démona zabaví její iluze. Navíc, na dálku ji dokázala udržovat jen asi kilometr. Pak se iluzorní žena prostě rozplyne.

A démon se umí přenášet.

Zhluboka se nadechla, napjala stehna a prudce se odrazila od země. Snažila se zařídit, aby se kolem ní lámalo světlo tak, aby ji nikdo neviděl, ale když se na okamžik podívala dolů, všimla si, že do uličky právě v tu chvíli vrazil stopař.

Jejich oči se na chvilku setkaly.

To neudělá, přesvědčovala se Marcy v duchu. Nepoletí za ní, když je den a někdo by ho mohl vidět. Ne, ne, ne, prosím, zůstaň tam, úpěla v duchu, zatímco prudce mávala křídly, aby se dostala dost vysoko na to, aby mohla použít oblohu jako krytí. Iluze uměly být velice užitečné.

Muž se na ni zamračil. Zdálo se, že zvažuje situaci.

Marcy se skryla tak, aby ji nezahlédl žádný člověk, ale zároveň zůstávala viditelná natolik, aby ji stopař pořád mohl sledovat. Doufala, že se bude přenášet tam, kam ho ona povede. Nechtěla, aby ji pronásledoval tady ve vzduchu, protože měla strach, že by ji dostihnul příliš brzy. Potřebuje čas, aby mohla vymyslet, co s ním udělá.

Marcy zamířila směrem k džungli. Pryč od města a na opačnou stranu, než kde se rozkládat tábor Letty. Pozorně sledovala krajinu pod sebou a ulevilo se jí, až když za městem uviděla démona. Pořád se na ni mračil, ale následoval ji jako krysy svého krysaře.

Nepochybovala o tom, že si ji najde, ať půjde kamkoliv.