Strážkyně naděje - První kapitola

Marcy seděla v otevřeném džípu a sledovala prales okolo sebe. Mračila se na husté stromy, špičaté skály a téměř neviditelné stezky v zeleni. Letty naproti tomu vedle na sedadle téměř poskakovala nadšením.

Zakroutila hlavou nad tím, jak může být někdo radostí bez sebe, když má všude kolem sebe bůhvíjakou havěť a navíc je kdesi uprostřed divočiny.

Sotva opustili letiště Aeroporto de Confresa, ztratili se kdesi v pralese.

Marcy musela dát sbohem teplé sprše, čerstvému jídlu i společenskému oblečení. Místo toho seděla v zaprášeném džípu oblečená do kraťasů, tenkého tílka a pevných bot. Na tmavých vlasech spletených do dvou copů měla naražený klobouk, aby ji neoslňovalo slunce, které pražilo na všechno kolem nich.

Těšila se, až zajedou hlouběji do lesa jenom kvůli tomu, aby se zbavila toho nelítostného žáru. Nevěděla ale, jestli je o co stát. Podle toho, co o Brazílii věděla, se všude kolem nich pohybují všelijaké nebezpečné šelmy.

Ne že by neměla ráda zvířata. Dokázala je obdivovat a užívat si jejich společnosti, ale nepovažovala za mazlíčky zrovna anakondy, jedovaté žáby, piraně a kajmany, kterými se hemžily zdejší vody.

Před malou chvílí sjel jejich džíp z pohodlné asfaltové silnice na jakousi boční prašnou cestu. Vedla několik kilometrů podél řeky Xingu, která pramenila nedaleko a na severu ústila do mnohem mohutnější Amazonky.

Měli namířeno asi osmdesát kilometrů po jejím proudu. Tam cesta skončí a oni budou muset po svých k hlubinnému dolu, který tady má otevřený společnost, jež tuhle jejich expedici financuje. Ona a vedoucí její disertační práce, doktor Wallace si mysleli, že by mohli v okolí najít další možnosti těžby. Doktor zařídil peníze a povolení a o půl roku později on a několik vybraných studentů vyrazilo na cestu. Tohle byla jedna z mála těžařských oblastí na severu země. Většina se soustředila spíš jižněji odsud a společnost Forever Geology, pro kterou Wallace dělal, si od celé této výpravy slibovala další vysoké zisky.

„Marcy, podívej!“ vykřikla Letty tiše a zatahala kamarádku za ruku. Namířila prst na místo kdesi mezi stromy a naklonila se o kousek blíž, aby překřičela hluk vozu. Z hustého listoví na ně zíraly dvě kulaté tmavé oči.

Cukla sebou, když se kočka pohnula a přikrčená sledovala, jak projíždějí kolem. Jaguár ležel na silné větvi stromu a díval se na auto, jako by přemýšlel, jestli se má pokusit doskočit k nim dovnitř.

Marcy se otřásla. I když dokázala ocenit krásu kočkovité šelmy, silné svaly jejího těla i nádherné žlutočerné zbarvení jejího kožichu, netoužila po tom seznámit se s ní blíž. I takhle zdálky viděla ostré drápy a zuby toho stvoření.

Ne tedy, že by se ho bála. Ale přece jen se jí zmocňovala jistá ostražitost, když pozorovala šelmu v jejím domácím prostředí. Kdyby měla Marcy určit svoje domácí hřiště, zcela jistě by to byly kultivované výstavní prostory muzea či galerie nebo sál obřího hotelu. Byla doma mezi manažery a nafoukanými boháči. Dokázala zvládnout hysterickou ženu, která si polila bílé šaty červeným vínem i omdlelou starší matrónu. Když měla taktně přimět dva muže k tomu, aby se chovali jak se patří, dokázala to bez mrknutí oka.

Ale tady?

Tohle místo bylo tak daleko od všeho, co měla ráda, až to bylo zarážející.

Otočila hlavu vlevo a podívala se na Letty. Její kamarádka úplně zářila nadšením, i když se usmívala jen velice zlehka. A i to dělala jen proto, že byly na zadním sedadle s Marcy samy dvě. Doktor Wallace seděl na sedadle spolujezdce a jejich řidičem byl místní průvodce. Průvodce, který na Letty zíral častěji než bylo zdrávo.

Marcy si povzdechla.

Znovu zafungovala přitažlivost Sirény. Už od puberty k sobě Letty neuvěřitelně přitahovala kluky. I když se jí vysmívali kvůli její občasné nešikovnosti, nebránilo jim to v tom, aby se ji nepokoušeli při každé příležitosti osahávat.

Věděla, že ji to trápí. Ještě víc jí ale leželo na srdci, že nemá téměř žádné přátele. A už vůbec ne mezi ženami, které na ni neustále žárlily. Marcy občas v jejích očích viděla strach z toho, že ji opustí i ona. Ráda by ji ujistila, že to se nikdy nestane, že ať se s ní děje cokoliv zůstane s ní. Ale to by musela prozradit svoje tajemství.

Jelikož to nebylo možné, ze všech sil se snažila Letty přesvědčit o tom, že se nemusí bát, že by ji ztratila. Snažila se rozveselit ji kdykoliv byla smutná. Ale hlavně ji o svém přátelství přesvědčovala činy. Byla jí nablízku, povídala si s ní a občas se ji i pokusila vytáhnout mezi lidi.

Po tom nešťastném incidentu, kdy Letty rozesmála jakýmsi vtipem a kluci se kvůli ní porvali se však její kamarádka hodně změnila. Začala se mnohem víc hlídat, dávat pozor na svoje gesta, úsměvy, držení těla i pohledy. Nejraději byla mezi lidmi, kteří ji znali a pohybovat se mezi cizinci pro ni bylo téměř utrpení.

Proto se teď Marcy na drzého řidiče zamračila.

Jestli Letty nedá pokoj, bude s ním muset něco udělat. Nechtěla, aby její kamarádce zkazil upřímnou radost, kterou už neměla strašně dlouho.

Jejich auto najelo na výmol a celé poskočilo. Marcy vykřikla: „Dávej pozor,“ a prudce se zapřela do sedadla. To by jim ještě tak scházelo, aby zapadli do nějakého křoví. Znovu se zle zamračila na řidiče a představovala si, jak ho škrtí. Jestli ten idiot nepřestane věnovat pozornost Letty, nejspíš sjedou z nějaké pěkně vysoké skály.

Najednou se auto ustálilo a Marcy si oddechla.

Pak už pokračovali relativně v klidu, až na občasné roztoužené pohledy, které vrhal snědý řidič do zpětného zrcátka. Letty si jich brzy všimla, přestala se usmívat a zbytek cesty už seděla tiše, s rukama složenýma v klíně.

Když dorazili na místo, odkud už auta nemohla pokračovat, vystoupili a začali si připravovat vybavení. Měli sebou i stany, protože se rozhodli, že se utáboří nedaleko jeskyní, ve kterých chtěli pátrat. To místo se nacházelo asi pět kilometrů od dolu patřícího Forever Geology a oni se rozhodli, že zůstanou na několik dní poblíž jeskyní, aby se nemuseli každý den prodírat džunglí a ztrácet tak drahocenný čas.

Prokleté jeskyně.

Pokaždé, když vstupovali do neznámého prostředí, trnula Marcy hrůzou, že v téhle jeskyni se stane to, před čím měla Letty ochránit. Tohle neustálé napětí jí pořádně cuchalo nervy. Nevěděla, jak dlouho v něm ještě dokáže žít.

Uklidni se, napomínala se v duchu, zatímco si na záda zvedala těžký batoh. Nic se nestane, vůbec nic. Letty bude v naprostém bezpečí. Vždyť jsi tady s ní. Tohle byla mantra, kterou si opakovala vždycky, když se její mysli začaly zmocňovat obavy.

Soustředila se na přítelkyni, která si právě připínala na pásek láhev s vodou a ujistila se, že zakrývá všechny známky jejích zvláštních schopností. Nemohla dopustit, aby tady v džungli někdo zjistit, jak moc je Letty zvláštní. Pro jistotu ještě přesměrovala stopy jejích spící moci k sobě, aby byla její chráněnka v naprostém bezpečí.

Každý démon, který by se k nim přiblížil, by si myslel, že je jeho cílem Marcy. V minulosti už se jí tato taktika několikrát osvědčila. Navíc to bylo všechno, co mohla v tuhle chvíli udělat.

„Připravená vyrazit?“ oslovil ji doktor Wallace, zatímco čekali, až se připraví i skupina z druhého auta.

„Jasně doktore,“ odpověděla tiše. „Doufám, že se nám podaří objevit, po čem naši mecenáši tolik prahnout.“

„S Letty?“ zasmál se bělovlasý doktor. „O tom nemůže být pochyb.“

Marcy měla tohoto staršího pána ráda. Tak trochu jí připomínal Indianu Jonese ve starším vydání. I když už mu bylo přes šedesát, udržoval svoje tělo v perfektní kondici a navíc se snadno a často smál. Byl srdečný a zdálo se, že Letty vzal pod svá ochranná křídla. Marcy mu za to byla vděčná.

V jeho pohledu neviděla chlípný zájem, když se díval na její kamarádku. Spíš se jí zdálo, že ji bere jako dceru, která mu svým talentem a pílí dělá neuvěřitelnou radost. Byla ráda, že má Letty kromě ní i někoho dalšího, s kým si může povídat. Doktor byl vždycky ochoten ji vyslechnout. To byl hlavní důvod této expedice. Když Letty řekla, že si myslí, že by tu mohli odhalit nové možnosti, neváhal a zařídil výpravu.

Skutečný dobrodruh.

Proto teď stáli uprostřed džungle a k Marcy se plazil po větvi jakýsi jasně zelený had. Vyplazoval na ni rozeklaný jazyk a jí se zdálo, jako by se jí vysmíval. I když měla radost z toho, že je Letty šťastná, ona by dala nevím co za to, aby právě teď mohla popíjet vychlazenou margaritu v prostorách nějakého muzea.

Doktor se natáhl a popadla hádka do ruky. Otřásla se odporem, když sledovala, jak na něj mluví a odkládá ho na větev, která byla od Marcy mnohem dál.

Indiana Jones jako vystřižený. A navíc bez strachu z hadů.

„Díky doktore,“ zamumlala, když se k ní ten dobrý muž vrátil.

„V pohodě, holubičko. Vím, že je nemáš ráda,“ zasmál se doktor. „Vždycky jsem se divil tomu, co zrovna ty děláš na takovýchto místech.“

„Tohle k našemu oboru patří, doktore,“ připomněla mu Marcy a zašklebila se.

„Pravda, děvče,“ pokývnul doktor, ale víc už neřekl.

Marcy věděla, že se podivuje tomu, proč studuje geologii, když pro ni nehoří nadšením. Její důvody ale byly příliš složité, než aby je rozebírala, a proto to nikdy nedělala. Všem prostě tvrdila, že ji baví hledat barevné kamínky a hotovo.

I Letty se na ni občas dívala podezřívavě, ale nikdy neřekla ani slovo. Částečně to určitě bylo kvůli propasti, která mezi nimi zela. Propasti, ve které mizelo všechno nevyřčené, všechna tajemství, jež obě měly. A navíc si Marcy myslela, že Letty prostě nechce, aby šla studovat něco jiného. Když dělaly obě stejný obor, zůstávaly spolu. A tečka.

Marcy se přiblížila ke kamarádce. „Máš mapu?“

Letty si poklepala na spánek a nadzvedla koutek úst. „Přímo tady.“

Odkašlala si a stísněně vykoktala: „Něco... hmatatelnějšího by nebylo?“

Kamarádka se zasmála. „Jasně, Marcy. Tady máš.“ A podala jí složenou mapu celé oblasti.

Když se všichni konečně sbalili, zařadily se dívky vedle sebe a začaly stoupat po téměř neviditelné stezce vyšlapané v okolní džungli. Jejich řidiči začali fungovat jako průvodci a šli teď v čele, aby je vedli neznámým terénem. K již otevřenému dolu vedla ještě jedna cesta, přímo z opačného směru než kde se teď nacházeli, ale Letty a ostatní chtěli napřed postavit tábor a zkontrolovat místo, kde bude probíhat pátrání. Tvrdili, že se musí seznámit z krajinou.

Marcy tiskla v ruce mapu. Podivně ji uklidňovalo, když měla přesně zakreslené, kde právě jsou. I když si nebyla jistá, jestli by podle plánku dokázala najít cestu zpátky.

Jasně, mohla by použít svoje křídla, ale tomu se snažila vyhýbat. Létání bylo ... prostě příliš bolestné na to, aby ho podstupovala. Dělala to jen když nebylo zbytí. Jinak nechávala svoje křídla pěkně uložená pod kůží a snažila se na ně nemyslet.

Vlastně se snažila nemyslet na spoustu věcí týkajících se nebe. Občas si s bodnutím smutku vzpomněla na svoje přátele, ale rychle ty vzpomínky zahnala. Je tady, protože si to zasloužila. Není fér, aby toužila. Jen si tím ubližuje.

Taky přece taky našla přátele. Dobré přátele, které zaplňovali prázdnotu v jejím srdci a pomáhali jí vyrovnat se s tímhle světem.

Jako by Letty vycítila její zmatené myšlenky, položila jí ruku na rameno. „Nemusíš tady být, víš to přece?“

Marcy přikývla. „Vím, ale chci tady být.“

Kamarádka potřásla hlavou, ale nepřesvědčovala ji. Jen ještě dodala: „Nezlobila bych se, kdyby ses rozhodla pro menší dovolenou. Vždycky jsi říkala, že by ses chtěla podívat do Ria. Klidně tam můžeš jet. Doktor Wallace ani nikdo jiný by ani v nejmenším neprotestoval. A mě by to taky nevadilo. Stejně bude trvat týdny, než na něco narazíme.“

„Uvidíme. Nejdřív najdeme ty tvoje úžasné jeskyně. Pak se rozhodnu, co budu dělat dál.“ I když prázdniny zněly příjemně. Navíc, když ta místa napřed prozkoumá, mohla by tady Letty na pár týdnu nechat samotnou. Budou se pohybovat na malém prostoru a Marcy podle dřívějších zkušeností věděla, že průzkum zabere spoustu času. Takže možná ... možná by mohla na chvíli vypadnout.

Zahryzalo ji svědomí. Máš Letty hlídat, napomínal ji hlásek v její hlavě. Nejsi tady proto, aby sis užívala dovolené.

Já vím, hádala se sama se sebou. Vždyť ji přece chráním, jak to jenom jde. A to byla čistočistá pravda. Už několikrát s Lettyiny stopy svedla pár démonů a postarala se o ně. I když to byla špinavá práce a nedělala to ráda.

Naštěstí se to nestávalo příliš často. Ukrývala Letty pomocí svých schopností a nikdy nepolevovala. Vytvářela kolem ní iluzi normálnosti a zahalovala její moc do své. I když s tou přitažlivostí, která byla její součástí, nic udělat nedokázala.

Letty ji jemně pohladila po rameni a pak se vzdálila.

Mohla bych si vzít pár dní volno, umanutě vyštěkla na svoji svědomitější část. Všichni lidé si občas vezmou dovolenou. V duchu zvažovala, co všechno by musela udělat pro to, aby byla Letty v době její nepřítomnosti v bezpečí. Předně musí zkontrolovat celé okolí. Musí zjistit, jestli se tady nepohybuje žádný démon a jestli jsou tyhle pitomé díry bezpečné. I když nevěděla, odkud jednou hrozba přijde, musí se ujistit, že pod zemí není nic víc než prach, kameny a sem tam nějaký pavouk.

Zatímco Marcy v duchu přemítala, stoupala jejich devítičlenná skupinka do mírného kopce. Jelikož byla stezka úzká, museli jít těsně za sebou, ale nakonec vystoupali až na hřeben. Když se na chvíli vynořili z husté džungle, otevřel se před nimi nádherný výhled. Stáli na vrcholku prudkého srázu a po jejich levici spadal ze skály kouzelný vodopád.

Marcy maličko změnila názor na divočinu. Někdy dokázala být opravdu nádherná. Sledovala pohledem, jak slunce jiskří v kapičkách vody, jak na vodní cloně kouzlí barevné záblesky a pak s hukotem padá na hladinu divoké řeky, aby mohla pokračovat ve své cestě a zarývat se do krajiny.

Najednou se před ní ozval zvuk sesouvajících se kamínků. Když prudce trhla hlavou směrem k Letty, viděla, jak kamarádka padá dolů. Po zadku se klouzala z malého kopečku na kterém stáli přímo vstříc propasti, do které spadal vodopád.

Marcy jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak Letty dopadla na bok, několikrát se převalila, udeřila se do hlavy o vyčnívající kámen a nakonec se zastavila těsně u okraje.

Když se začala pomalu hýbat, Marcy zařvala: „Nehýbej se.“ Pak ze zad bleskurychle shodila batoh, připravená rozvinout křídla a skočit do propasti, kdyby tam Letty náhodou spadla. Nestarala se o to, co by na to řekli ostatní. Jediné, co viděla, bylo to, že Letty hrozí nebezpečí. A ona je od ní tak daleko, že jí nedokáže pomoci.

Rychle jako kamzík začala sestupovat ze skály, i když na ni doktor Wallace cosi křičel. Nevěnovala ale pozornost jemu, ani nikomu jinému. Měla dojem, že slyší cosi o jistícím lanu, ale odmávla to jako nepodstatné.

Musí se dostat k Letty.

Ta se v tom okamžiku zvedla na kolena a potřásla hlavou, jako by se pokoušela pročistit si hlavu.

„Už jdu Letty, zůstaň tam,“ zavolala Marcy a ještě zrychlila. Měla strach, aby se kamarádce nezatočila hlava a ona přece jen nespadla.

Letty ji však neposlechla. Pracně se zvedla na nohy a postavila se zády ke srázu. Marcy už se připravovala na to, že bude muset skočit a roztáhnout křídla, aby ji zachytila, když v tom kamarádka zavrávorala, zakopla o jakýsi kořen a přepadla dopředu. Přistála bezpečně na vysušené hlíně a dokonce stihla dát před obličej ruce, takže si ani moc neublížila.

Marcy u ni smykem zastavila a srdce jí bušilo jako zvon. Padla na kolena vedle Lettyiny hlavy a opatrně k ní natáhla ruce. „Není ti nic?“

Oslovená potřásla hlavou a odhrnula si z obličeje neposlušnou kadeř vlasů, která se uvolnila z pevného uzlu. „Jsem v pořádku, jen otřesená.“

Marcy rychle pohledem zkontrolovala její tělo, ale zdálo se, že Letty mluví pravdu. Až na pár oděrek a modřin byla v pořádku. Nikde žádná zlomená kost, ani otevřená rána. Promnula si hrudní kost, pod kterou děsivě nahlas bilo srdce a v hlavě jí defilovaly děsivé obrazy.

Obrazy, ve kterých Letty přepadla přes okraj a ona ji nestihla zachytit. Obrazy, ve kterých se Letty něco stalo a ona v jediný okamžik přišla o kamarádku i o možnost návratu na nebesa.

Nikam nepojedu, rozhodla se pevně.

Ta chvilková slabost, kdy zatoužila po dovolené najednou vyvanula. Když si představila, že by tu Letty nechala na pospas podobným nehodám, šel jí mráz po zádech. Ne, že by jí tedy byla k něčemu platná.

Její svěřenkyně se v podstatě zachránila sama.

Marcy se zmocnila únava. Na chvíli ji napadlo, jestli za něco vůbec stojí. I když ze sebe vydávala maximum, zjevně to nestačilo.

Setřásla ze sebe chmurné myšlenky a pomohla Letty na nohy. Pro jistotu ji odtáhla dál od kraje a křikla vzhůru na ostatní: „Nic jí není. Za chvíli jsme tam.“

Pak obě začaly šplhat do prudkého kopce. Letty se pohybovala trochu nejistě, jako by byla v šoku. Pro jistotu šla těsně vedle ní, připravená vymrštit ruce, kdyby ztratila rovnováhu. Nakonec se jim ale podařilo vyškrábat se k ostatním a když se tak stalo, Marcy se ulevilo.

Kolegové i průvodci, stejně jako doktor Wallace se ustaraně seběhli kolem Letty a všichni se ujišťovali, že je v pořádku.

Zbytek cesty pak šla Marcy vedle ní a dávala pozor, aby znovu někam nespadla. Oddychla si, až když dorazili na místo, kde se měli v plánu utábořit.

Všichni shodili ze zad batohy a začali připravovat stany. Pomalu se stmívalo a všichni chtěli mít připravené spaní na noc. Nikdo netoužil po tom spát nechráněný v džungli. Pravda, plátěné stany byly jen jakousi iluzorní ochranou, ale přece jen to byla hmatatelná překážka mezi člověkem a predátory.

Marcy jako první vybalila malou rozkládací stoličku a usadila na ni Letty. Přísně se na ni podívala a řekla: „Zůstaň tady, já nám stan postavím.“

„Ale ...“ začala Letty protestovat.

„Ale nic,“ vyštěkla Marcy. „Právě jsi se málem zabila pádem ze čtyřicetimetrového srázu. Pěkně tady seď a vypadej krásně.“

To Letty přimělo k úsměvu. „Dobře, veliteli. Jak poroučíš.“

Marcy spokojeně přikývla a dala se do stavby přístřešku. Naštěstí bylo celkem snadné složit stany, které měli sebou. Byly malé, ale odolné a poskytovaly potřebné místo k odpočinku.

Jejich skupinka se nacházela na něčem, co vypadalo jako malá mýtina. Pravda, země tu byla hrbolatá a vlhká, ale aspoň nemuseli spát na stromě.

Najednou Marcy prudce vzhlédla. Zdálo se jí, že něco zaslechla. Očima pátrala v rychle houstnoucí tmě a hledala známky pohybu. Doufala, že to bude nějaká další zvířecí šelma a ne jedna z těch, před kterými musí Letty chránit.

Potkat démona přímo tady by nebylo příjemné. Bylo tu příliš málo lidí. Málo anonymity, která ji obyčejně chránila.

Jak tak přejížděla svýma oříškovýma očima po husté zeleni, zdálo se jí, že zachytila záblesk tmavých očí. Pak to však zmizelo a v lese kolem nich se ozývaly jen běžné zvuky džungle. Řev jaguárů, sykot plazů, kuňkání žab a křik ptáků. Nic, co by tam nepatřilo. Přesto však Marcy po zádech přejížděl mráz.

„Mám ti pomoct?“ zeptala se Letty a začala vstávat.

Potřásla hlavou a rychle se otočila ke kamarádce. „Ne, to je v pohodě. Jenom přemýšlím, jestli držím zadní nebo přední díl.“

„Tohle patří dozadu,“ poradila jí Letty a znovu se usadila na plátěné stoličce. V rukou svírala hrnek s horkou kávou, kterou jí starostlivě přinesl doktor Wallace a vypadala unaveně. Marcy se těšila, až všichni půjdou spát a ona bude moct prozkoumat svoje okolí.

Něco se jí na něm nezdálo.

Měla pocit, že je ze tmy něco pozoruje.