Strážkyně naděje - Prolog II (James)

James seděl za stolem ve své pracovně a zamyšleně listoval složkou, kterou mu před chvílí přinesla jeho asistentka.

Jeho snažení konečně začínalo nést ovoce.

Dlouhým prstem přejel po sloupci čísel a spokojeně se pousmál. Zaklapnul složku, odhodil ji na stůl a s rukama zkříženýma za hlavou se zhoupnul na židli. Při tom pohybu se mu na mohutných ramenou napjaly švy obleku.  

Dnes na sobě měl černé kalhoty a sako. Strohost tohoto oděvu zmírňovala jen hedvábná košile v barvě čerstvé krve. I když by ho někteří označili za démona pocházejícího z nejtemnějších hlubin pekla, měl slabost pro podobné oblečení. Cítil se v něm stejně pohodlně jako v kožených kalhotách a vestě, které nosil, když se chystal do boje.  

„Sabine?“ řekl, když zmáčknul přímou linku na svoji asistentku. „Sežeňte mi pana Steadmana.“

„Okamžik pane,“ ozvalo se v odpověď a pak linka ztichla.

Na jeho asistentce se mu líbilo, že je stručná a věcná. Nikdy neplýtvala slovy a dělala přesně to, co po ní chtěl. Zauvažoval, jestli je taková i v soukromí.

Možná by to mohl zjistit.

Později.

Ozvalo se zaťukání a do dveří vstoupil předmět jeho úvah. Sto osmdesát centimetrů vysoká blondýna s nohama tak dlouhýma, že by nebyl chlap, kdyby si je nepředstavoval omotané kolem svého pasu.

Znal ji asi měsíc, ale nikdy si nenechal ujít příležitost k tomu, aby se podíval na pěkně tvarovaný zadek, který většinou obepínala dosti těsná sukně. Dnes měla mátově zelenou barvu, která báječně ladila s barvou jejích očí. „Pan Steadman před hodinou opustil budovu, pane. Mám se ho pokusit sehnat na jeho soukromém čísle?“

„Myslím, že ten už se nevrátí,“ zamumlal James a snažil se z hlavy dostat lascivní myšlenky.

„Prosím?“ oslovila ho jeho výkonná asistentka.

„To nic, Sabine. Pro dnešek to bude všechno. Můžete jít domů.“ Propustil ji mávnutím ruky.

Zaváhala ve dveřích, ale nakonec se na svých třinácticentimetrových podpatcích ladně otočila a odplula zpět na svoje místo.

To zaváhání pro ni bylo netypické. Jamese napadlo, co asi ještě chtěla. Pak nad tím pokrčil rameny a raději uvažoval o tom, jak se jí vlnilo pozadí, když mu mizela z dohledu. Sakra pěkná představa.

Kruci, znovu myslí na tu ženskou, i když s tím tak docela nesouhlasí. Jeho myšlenky se na ni v poslední době zaměřují příliš často. Mohlo by to být nebezpečné.

Potřásl hlavou a znovu sáhnul po složce na svém stole, aby mohl nalistovat stránku, která jasně vypovídala o tom, že se Steadman zapletl se špatnými lidmi. No, vlastně to ani tak docela nebyli lidé. Naštěstí si toho James všimnul včas a stihnul zachránit svoji společnost z rukou Abraxase dřív, než zničí jeho několikaměsíční plány. Někdy toho parchanta vážně nenáviděl.

„Sabine?“ promluvil znovu do telefonu. „Nechci teď být hodinu nikým rušen.“

„Ano pane.“

Její poslušnost se mu vážně zamlouvala. Jaké by to asi bylo, kdyby tahle slova říkala v posteli? Čím déle nad tím přemýšlel, tím mu to připadalo jako lepší nápad. Sabine s blond vlasy rozhozenými na jeho rudých povlacích by jistě vypadala rozkošně.

Jako by se mu myšlenky na ni den ode dne objevovaly v hlavě častěji. Na její zadek. Na její ňadra, která by mu pasovala akorát do dlaně. Na její hladkou bílou kůži. Nebylo pro něj typické, aby tolik přemýšlel o nějaké ženě, ale na jeho asistentce bylo něco, co ho neuvěřitelně lákalo ... jako by byla ...

James se prudce napřímil na své ředitelské židli a zadíval se do prázdna. No jasně, jak jinak, že? Ušklíbl se v duchu, když mu to došlo.

Od koho se Steadman dozvěděl, za kým má se svými informacemi jít, že? Bylo to jasné.

Musel ocenit Abraxasovu vynalézavost. I když nerad. Sabine u něj v kanceláři pracovala už dost dlouho na to, aby poznal, co je zač. Její maskování musí být vynikající. Za celou tu dobu neudělala jedinou chybu. Byla dobrá.

Potřetí toho dne zmáčknul tlačítko na telefonu a přivolal k sobě do kanceláře asistentku. Došlo mu, že je to jedna z Abraxasových ženských a teď přemýšlel, co s tím zjištěním bude dělat.

„Přejete si, pane?“

„Vždycky tak korektní, Sabine. Tak akurátní a sladká. Kdo by odolal, viďte?“ řekl James, pohodlně se uvelebil v křesle a sepjal velké ruce na mahagonovém stole. Zamyšleně si pohrával s čtverhranným zlatým prstenem na palci a přejížděl po linkách, které do něj byly vyryté.

Bylo tam jeho jméno. Ne to, které přijal tady na Zemi. Linky, které dokázal rozluštit jen on, protože to byla jeho osobní šifra, prozrazovaly jeho skutečné jméno. Bylo riskantní takhle ho nosit všem na očích, ale dodávalo mu to větší moc, než by měl mít jako démon vyšší úrovně. Byl však velice opatrný a přísně si tohle svoje tajemství chránil. Bez milosti by zabil každého, kdo by se k němu třeba jen přiblížil.

Zvednul zrak a pohlédl do zelených očí zrádkyně.

Protože přesně to pro něj byla. I když mu nepřísahala věrnost, jak je to zvykem v podsvětí, přijala od něj práci. Tím se mu zavázala.

A to, že prozradila finanční strategii a obchodní tajemství firmy, kterou právě přebíral, byl vážný prohřešek proti tomuto závazku.

„Nemáte mi co říct, Sabine?“ vyslovil pečlivě její jméno, když mlčela a pozorovala ho mírně vykulenýma očima. Pak jakoby se vzpamatovala, nasadila na obličej svoji klidnou, korektní masku a nevinně našpulila rty. „O čem to mluvíte, pane?“

„Nevíte?“ zasmál se jízlivě James. „A co Abraxas? To vám taky nic neříká?“

Znovu jí musel vzdát hold. Při vyslovení jména jejího pána sebou ani netrhla. Ani hnutím oka nedala najevo, že by v ní to jméno vyvolalo nějakou reakci.

„Promiňte, ale vůbec nevím, o čem to mluvíte. Týká se snad tento rozhovor projektu Turman nebo pana Steadmana, o kterém jsme před chvílí hovořili?“

James už toho měl dost. Chvíli ho to bavilo, ale neztrácel ze zřetele, že před ním stojí jeho nepřítel. Nebo přesněji řečeno jedna z kurev jeho nepřítele.

Divoce zavrčel a prudce udeřil zaťatými pěstmi do desky stolu. Všechny věci poskočily, ale Sabine sebou trhla tak nepatrně, že to sotva zaznamenal. Vztyčil se v plné výšce a vystoupil zpoza stolu.

Asistentka zpozorněla, když k ní vyrazil dlouhými cílevědomými kroky. Zůstala ale stát na místě s rukama spojenýma před tělem a hlavou hrdě napřímenou.

James se zastavil těsně před Sabine a upřeně se jí zadíval do obličeje. Věděl, že jeho postoj i vzhled dokáže většinu lidí i démonů zastrašit a proto ho nepřekvapilo, když se v jejích zelených očích objevil strach. Vytáhl se do plné výše svých sto devadesáti osmi centimetrů a hrozivě zavrčel.

Pak však jeho nos zachytil příjemnou vůni. Byla mu povědomá, spojoval si ji se Sabine. Když se jí ale ocitnul takhle nablízku neuvěřitelně zesílila. Omamovala ho a on cítil, že jeho touha po asistentce prudce vzrůstá.

Rychle od ní ucouvnul a na okamžik zadržel dech. „Feromony, Sabine? To Abraxas nedokázal vymyslet nic lepšího? Co měl v plánu? Obětovat tě na oltář mé chlípné touhy, kde na oplátku získáš nějaké užitečné informace o mých plánech?“

Zatnula zuby, ale pořád mlčela.

„Nebo jsi možná měla najít nějakou moji slabinu, Sabine? Něco, co by mohl tvůj pán využít proti mě?“ zabručel. „Asi bude zklamaný, že jsi se nechala odhalit. Ne, počkat, jak tak toho parchanta znám, určitě bude zklamaný.“

Sabine se v očích zablýskl vztek jen okamžik předtím, než vyrazila k Jamesovi. Cílevědomě se odrazila od země a skočila na něj. Aniž by mu dala šanci ji odtlačit, pevně mu omotala nohy kolem pasu a přitáhla si jeho ústa ke svým.

Neměla však v úmyslu ho políbit. Na jejím útoku nebylo nic sexuálního. Místo toho mu vydechla do úst a její dech byl koncentrací toho, čím byla načichlá celá její postava. V okamžiku, kdy se mu ta sladká vůně dostala do úst, se mu zatmělo před očima. Jakmile mu informace o tom, co má v ústech doputovala do mozku, zmocnil se ho hlad.

Potřásl hlavou, aby se ho zbavil, ale Sabine mu to nedovolila. Přitiskla k němu svůj rozkrok a začala se otírat o jeho vzrušené pohlaví. Upřeně se mu dívala do očí a hypnotizovala ho svýma očima a plnými rty.

Aniž by to měl James v úmyslu, natáhl ruce a objal ji kolem pasu, aby si ji k sobě mohl přitisknout pevněji. Se zamručením se vrhl na její rty a divoce ji políbil. Zamířil s ní k nejbližší zdi s úmyslem divoce si s ní užít.

Sotva ji však zády přirazil na stěnu, ucítil na levém prsním svalu těsně vedle bradavky pálení a škubání.

To ho vytrhlo ze šílenství, do kterého ho začarovala ta potvora, která na něm visela. Prudce jí ze sebe strhnul a mrštil s ní o zem. Nesnažil se být jemný. Věděl, že démonce jen tak něco neublíží.

S divokým výkřikem vyskočila z podlahy a v ruce se jí objevila dlouhá dýka. Měla černou rukojeť vykládanou drobnými rubíny, které byly rozmístěny tak, aby společně tvořily andělský symbol ochrany, který se opakoval i na čepeli. Tahle démonka musí být pro Abraxase důležitá, když jí půjčil tak vzácnou zbraň, jakou byla tahle dýka.

James ji dobře znal. Právě touhle dýkou zabil svoji ženu, když ho zradila.

Takže Sabine zjevně měla víc než jen získat informace. Abraxas mu jednou řekl, že za to, co udělal, dostane jednoho dne tuhle dýku do Jamesova srdce. Zjevně se o to právě pokoušel.

Byla to ošidná zbraň.

Její čepel jako by vždycky věděla, kde je srdce. Kdykoliv s ní útočník bodnul směrem k hrudníku, snažila se trefit orgán, který byl pro život nezbytně důležitý. Pokud ho nedokázala zasáhnout přímo, uvolnila v místě zásahu nepatrné částečky své čepele, která pak putovala krevním oběhem, dokud nedosáhla svého cíle a nezničila srdce.

Nepochyboval o tom, že se ocitl v nepříjemné situaci. I když byl nesmrtelný a většinu zranění by dokázal přežít, tahle dýka by ho mohla dostat. Dobře znal ji i její účinky, protože ji sám stvořil.

Naštěstí měl v zásobě také několik triků. Nenápadně přejel ukazováčkem po prstenu a říznul se o hluboké rýhy v něm. Z prstu mu okamžitě vytryskla krev, kterou obalil kouli energie ve své druhé ruce. Když ji pak prudce rozerval trhnutím prstů, objevila se mu v každé dlani zahnutá dýka. Byla černá, i když se díky jeho krvi leskla temně červeným odstínem. Do její široké čepele byly vyryté znaky opakující se na jeho čtverhranném prstenu.

Věděl, že tím, co dělá, riskuje, ale nehodlal Sabine dovolit, aby ho zabila. A s dýkou, kterou svírala v ruce by stačilo jen maličké škrábnutí.

Sabine divoce vycenila zuby a skočila po něm. James rychle ustoupil od zdi, aby se zbavil nevýhody a sklonil se, když mu zaútočila na hruď. Na svou velikost byl neuvěřitelně pružný. Padnul na podlahu a podrazil Sabine nohy dřív, než se stihla otočit.

Pak se na ni překulil, zkřížil svoje dýky a jedním rychlým pohybem jí vyrazil tu její z ruky. S ostrým cinknutím přistála na podlaze a o chvilku později zmizela, jako by tam nikdy ani nebyla.

Sakra, pomyslel si naštvaně James. Abraxas to musel zařídit tak, aby se k němu vrátila ve chvíli, kdy opustí Sabininy štíhlé prsty.

Bez zaváhání přitiskl démonce jednu ze svých dýk do úžlabiny těsně pod ohryzek. Předloktím druhé ruky jí nadzvednul bradu a znehybnil ji tak. Její tělo se pod ním zdálo tak drobné a útlé, ale on se nedal zmást její předstíranou zranitelností, chvěním řas ani intenzivní vůni, kterou k němu vysílala. Díky tomu, jak ji držel, nemohla otevřít ústa a vydechnout na něj další dávku feromonů, kterými by ho omámila.

James právě uvažoval o tom, co by s ní měl udělat, když se mu v hlavě rozlehnul ostrý příkaz. „Okamžitě přijď ke mě.“

Zatraceně, teď neměl čas na to, aby si ho volal na kobereček nejvyšší vládce jejich rozsáhlé říše. Musel se rozhodnout, co udělá s Abraxasem a s touhle malou zrádnou čubkou. Hlavně s ní. Nevěděl, co všechno stihla za ten měsíc vyčmuchat, ale nepochyboval o tom, že už svému pánovi předala všechny informace. I kdyby ji zabil, tohle už nenapraví.

Nechtělo se mu nechat ji jen tak odkráčet středem, ale nejspíš nebude mít na výběr, jelikož se mu v hlavě ozýval stále neodbytněji hlas jeho vládce. Slovo okamžitě se v jeho vrčení objevovalo se znepokojující četností.

James potřásl hlavou, aby se zbavil svíravé bolesti ve spáncích.

Co udělá se Sabine?

Rychle, přemýšlej, napomínal se. Nedovolí jí, aby se okamžitě vrátila k Abraxasovi. Neví, co všechno při jejich souboji viděla a čeho všeho si všimla. Zamyšleně se na ni podíval.

A pak je oba přenesl na Jižní pól.

„Třeba tady vychladneš, zlato,“ řekl démonce, když ji od sebe odstrčil. Jakmile se začal otáčet k odchodu, vrhla se k němu.

„Nemůžeš mě tady nechat. Zemřu tady.“

James se ušklíbl. Ne, že by mu na tom záleželo. „To není pravda a oba to víme, drahoušku. Sice se odsud nedokážeš přenést a cesta zpět do civilizace ti bude trvat celkem dlouho, ale nakonec se tam dostaneš. Mám plnou důvěru ve tvé ... přesvědčovací schopnosti,“ řekl s pohledem upřeným na ňadra zakrytá tenkou bílou košilí.

„Je mi zima,“ zakňourala.

Jeho tvář ztvrdla. „Buď ráda, že jsi naživu, mrcho. Zradu obyčejně trestám hůř. Abraxas se ti jistě zmínil,“ zavrčel a pak zmizel. Ať si démonka poradí, jak umí.

Hlas jeho vládce mu v hlavě burácel tak silně, že mu v mozku téměř nezbývalo místo na vlastní myšlenky.

„Volal jsi mě?“ řekl, když dorazil do přepychově zařízeného přijímacího pokoje samotného vládce pekel.

„Ano,“ zavrčel tmavovlasý muž usazený na královském trůnu. Trhnutím ruky poslal pryč všechny svoje lidi. Když poslední z nich opustil místnost a zavřel za sebou dveře, oba muži v pokoji osaměli.

James se zamračil. Tohle nebylo pro Ďábla typické. Obyčejně se obklopoval houfem mužů a žen a jen málokdy je posílal pryč. Vlastně spíš nikdy. Byla to jeho suita, jeho otroci i jeho milenci a milenky. To, že všechny poslal pryč, nevěstilo nic dobrého.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ přerušil jeho myšlenky Ďáblův hlas. Jeho vládce nevypadal spokojeně.

„Řešil jsem jistý problém s Abraxasem,“ řekl opatrně James. Nehodlal mu sdělovat žádné podrobnosti, pokud se tomu bude moct vyhnout.

„Ty vaše žabomyší války,“ odfrknul si vládce podsvětí, ale víc se k tomu nevracel. „Zavolal jsem tě, protože se vyskytla závažná situace a já potřebuji, abys ji vyřešil. Dohlédl na ni a dal ji do pořádku.“

„Můj pane?“ řekl vyčkávavě James, když se Ďábel odmlčel. Celá tahle situace byla podezřelá. Sice nebylo neobvyklé, že mu dal vládce nějaký úkol, ale vždycky to dělal před svými lidmi. Nikdy ne v soukromí. Takže to, co se mu chystal sdělit, musí být opravdu vážné.

„Nebe poslalo na Zemi někoho, koho musíš najít a chránit,“ řekl a nespokojeně stáhnul obočí.

„Prosím?“ otázal se James nevěřícně a vykulil tmavé oči. To se mu snad zdá. On má chránit někoho z opačné strany barikády?

„Slyšel jsi mě,“ ucedil rozmrzele Ďábel a pohodil tmavými vlasy.

„Slyšel jsem, ale nerozumím,“ namítl James.

„Dítě. Nebe poslalo na Zemi dítě. Ne, počkat. Teď už to bude mladá žena. Musíš ji najít a zařídit, aby byla v bezpečí.“

„Před kým?“

„Před všemi. Zvlášť před našimi lidmi.“

James horečně uvažoval. Co má tohle všechno znamenat? Proč on? Co se to tady sakra děje?

Když už mlčel příliš dlouho, Ďábel přerušil ticho dlouhým povzdechem. Jako by byl unavený. „Celá tahle situace by se mohla zvrhnout v parádní malér. Zavolal jsem tebe, protože jsi jeden z mých nejlepších bojovníků a protože věřím, že uděláš, co je třeba a nebudeš do toho nikoho zatahovat. Již mnohokrát jsi mi svou loajalitu dokázal a vím, že umíš mlčet.“

V tom měl stoprocentní pravdu. James nevěřil snadno a navíc se s nikým příliš nepřátelil. Kráčel světem sám, dalo by se říct.

„Ale ten projekt, na kterém právě dělám, už je skoro hotový. Stačí ho jen dotáhnout,“ namítnul James.

„Pošlu na to někoho jiného,“ odmávnul vládce podsvětí jeho několikaměsíční námahu. Podíval se Jamesovi do očí a pro jednou se v jeho tváři zračila naprostá upřímnost. Velice netypické. „Neřeknu ti žádné podrobnosti a nechci, abys po nich pátral. Tohle je naprosto tajné a čím méně lidí o tom ví, tím lépe.“

„A když se k ní někdo dostane?“

„Zabiješ ho.“

„Ať to bude kdokoliv?“

„Naprosto kdokoliv,“ přisvědčil Ďábel a důrazně kývnul.

James se zarazil. Ne proto, že by měl problém s tím zabít někoho ze svých. Spíš proto, že ho o to požádal vládce. Muž, který mu zakázal zabít Abraxase. Prý není důvod ztrácet schopné démony. Najednou ale nemá problém nechat zabít kohokoliv.

Kvůli vyslankyni nebes.

A navíc se chová jinak než vždycky.

Ďábel byl většinu času samolibý parchant, který si užíval svojí existence a všech rozkoší, které se mu nabízely. Jako nejvyšší vládce celého podsvětí byl neomezovaný pravidly nebo příkazy. A taky si toho byl dobře vědom. Pokud se mu někdo znelíbil ... no, nebylo to pro tu osobu příliš dobré.

James by se nikdy neodvážil tvrdit, že se s tímhle chlápkem přátelí. Vycházeli spolu sice celkem dobře, ale jen proto, že se mu James většinou vyhýbal a taky uposlechnul jeho příkaz nezabít Abraxase. Laskavost, kterou mu druhý padlý anděl zjevně nehodlal oplatit.

Přesto teď Ďábel vypadal ustaraně. To nebyl výraz, který by se na jeho obličeji objevoval příliš často. Když znovu promluvil, jen tím Jamesovi potvrdil, že se děje něco velkého. „Věřím, že uděláš, co bude v tvé moci, abys tu holku ochránil. Ale při ohních pekelných, jestli jenom cekneš o tom, kde jsi a co děláš, budeš si přát, abych tě zabil.“

Tohle už bylo mnohem víc podobné tomu bastardovi, pro něhož byly rozkazy a výhružky stylem mluvy.

James jednoduše přikývnul. Neměl v úmyslu mluvit s kýmkoliv o úkolu, který právě dostal. Stejně o něm vlastně nic nevěděl.

„Jak se to děvče jmenuje a kde ji najdu?“ zeptal se ještě svého vládce.

„Jméno neznám. Ale podle toho co vím, by měla být právě teď v Brazílii. Poslední zprávy mluví o městě s názvem Confresa.“

James nečekal, že by dostal víc informací. Zdálo se, že se nebe pokusilo tuhle dívku skrýt. Jenže Ďábel měl rozsáhlou síť. Přesto byly v tomto případě jeho zdroje velice stručné. Většinou dostal před akcí daleko víc, než jen ‚najdi ji a chraň‘.

„Až ji najdeš, podáš mi hlášení.“

„Ano pane.“

„Teď jdi. A pospěš si,“ propustil ho Ďábel stejně jako předtím svoji suitu.

Mírně se uklonil a pak se přemístil do Brazílie. Musí s pátráním začít v Confrese. Potřebuje zjistit, kdo v posledních dnech dorazil a kam se vydal dál.

Je k neuvěření, jak rychle se z výkonného ředitele velké finanční společnosti stala chůva.

Vlastně to bylo spíš k vzteku.