Strážkyně naděje - Prolog I (Marcy)

Marcy chovala v náručí drobounké dítě, zatímco si prohlížela malý žlutavý domek v příjemně vypadající zástavbě. Cítila, že našla pro miminko to správné místo, přesto se jí ho ale nechtělo pustit z náručí.

Shlédla do andělské tváře holčičky a usmála se, když si všimla spokojeně přivřených víček. Letty byla tak rozkošné dítě. Marcy měla sto chutí nechat si ji a vychovat ji sama. Pak si však připomněla svoje instrukce.

Dítě musí vyrůst v lidském světě.

Ona na něj musí dohlížet, ale nesmí mít přímý vliv na jeho výchovu a vývoj. Letty se musí rozhodnout sama a dobrovolně až nadejde správný čas. Marcy nevěděla, jaké činy jsou v budoucnu od tohoto nemluvňátka očekávány a dělala si o ně proto starosti. Věděla však, že nemá na vybranou. Musí se řídit pokyny, které dostala. Tohle je její poslední příležitost. Jestli zklame ...

Nechtěla myslet na to, co by se stalo, kdyby se jí nepodařilo uchovat dítě v bezpečí do doby, než bude dost staré na to, aby naplnilo svůj osud.

Pohladila Letty po drobné tvářičce a pak sledovala, jak se jí kolem štíhlého ukazováčku omotaly drobné prstíčky.

Ne, ještě ji nedokáže nechat jít.

Zacouvala trochu hlouběji do stínu zahradního domku, sklouzla zády po dřevěném plotě a posadila se na vlhkou trávu. Posunula si Letty tak, aby se dítě zádíčky opíralo o její pokrčená kolena a obě je zahalila do měkkého útočiště tvořeného jejími křídly. Dívala se na maličká ústa, která se na ni momentálně široce usmívala. V Lettyině tváři se objevily dětské dolíčky a Marcyino srdce poskočilo.

Byla tak krásná a roztomilá.

Vztáhla ruku a pohladila jemné rusé vlásky. Pak dítě vyzvedla do vzduchu a chvilku ho tak podržela, než si ho přitiskla k tváři. Otírala se nosem o plné bříško a poslouchala klokotavé zvuky, který miminko vydávalo. Mazlila se s ním ještě několik dalších minut, než neochotně stáhla křídla a znovu vstala.

Věděla, že už to nemůže déle odkládat. Kdyby nepředala Letty jejím náhradním rodičům hned, už by se jí nedokázala vzdát. Má být Letty kamarádkou a ochránkyní, ne matkou. Taková úloha jí nepřísluší.

Přivolala k sobě košík, který nechala ležet nedaleko plotu a když jí vlétnul do ruky, vložila dítě dovnitř. Pečlivě Letty přikryla a pak jí broukala tak dlouho, dokud nezavřela zelená očka a neusnula. Chvíli ještě stála na dvorku, kde si její svěřenkyně bude v budoucnu hrát a bedlivě sledovala okolí. Putovala pohledem po zahradním domku, za nímž před chvílí seděla, po dětské houpačce i malém pískovišti ve tvaru mořské škeble.

Pod bosýma nohama cítila chladivý trávník, který otec rodiny toho dne zkracoval rachotivou sekačkou. Sledovala je celý den.

Právě bylo léto, takže rodina trávila odpoledne na zahradě. Dave, Martha a jejich malá dceruška Jenny si užívali sluníčka. Rodiče se věnovali svojí tříleté dcerce, honili se s ní po trávě a pak ji pozorně sledovali, zatímco se koupala v malém dětském bazénku.

Z toho, jak láskyplně se chovali k sobě navzájem i ke své dceři, Marcy pochopila, že tohle jsou ti praví rodiče pro tak vzácné dítě jako je Letty. Nepochybovala o tom, že se do holčičky zamilují ve chvíli, kdy jim ji položí na zápraží. Jakmile na ně upře ta svoje velká zelená kukadla a usměje se, budou ztracení.

Stejně jako ona.

Marcy si povzdechla a přemýšlela, co bude dělat dál. Bylo by nebezpečné, kdyby zůstala s Letty. Jednak cítila obrovskou touhu dítě si nechat. Nejspíš by nedokázala vidět ji každý den v Marthině náručí a nechtít jí ji sebrat. Navíc kdyby s ní zůstala, zvýšila by riziko, že někdo odhalí její příchod na Zemi.

Nejlepší bude, když teď zmizí. Aspoň na čas.

Letty bude u adoptivních rodičů dobře a Marcy udělá nejlépe, když jí dopřeje klidné, bezstarostné dětství. Za několik let se k ní bude muset vrátit, ale prozatím bude tady v tom mírumilovném a šťastném domku v bezpečí.

Povzdechla si a vykročila vpřed, aby obešla dům a položila dítě na přední verandu. Nohy měla pořád trochu nejisté, protože si ještě nedokázala zvyknout na lidské tělo. Věděla, že se to časem zlepší a už se na to těšila. Teď ale kromě tíhy na duši měla ještě nepříjemný pocit z toho, jak ji táhne kůže. Její tělo vážilo jenom pětapadesát kilogramů, přesto měla pocit, že je k zemi přikovaná a navrch má na hlavě obří kámen. Vůbec se jí to nelíbilo.

Toužila po tom být opět volná a neomezovaná, chtěla se vrátit domů.

Nech toho, napomenula se v duchu a zakazovala si myslet na domov. Nebe je minulost. Teď musíš žít tady. Pokud to nezvoráš, budeš se moct tam nahoru vrátit za pouhých dvacet sedm let. Co je to proti věčnosti?

Ale všechny tyhle argumenty nezmohly nic s její touhou a srdcem, které přetékalo bolestí. Nechtěla se Letty vzdát také z toho důvodu, že ona byla tím posledním, co ji pojí s domovem. Jakmile ji odloží, bude muset začít žít v lidském světě.

A z toho měla hrůzu.

Nevěděla, co by měla dělat, kam by měla jít. Bude si muset obstarat peníze, bydlení a spoustu dalších věcí. Než Letty vyroste bude muset žít dvojí život. Měla schopnosti, které by jí v tomhle měly pomoct, ale byla osamělá.

Cítila, že na ni padají chmury a proto hrdě vypjala ramena a okřikla se. Nebude fňukat. Může si za to sama. Skončila tady, protože byla špatným andělem a teď jí nezbývá nic jiného, než si svou pošramocenou reputaci napravit. Nemá nikoho, kdo by za ni žehlil průšvihy, jako to bylo dřív.

Teď je na všechno sama.

Pohodila dlouhými vlasy a přestala se loudat. Cílevědomě odložila Letty těsně před dveře a tiše zaklepala. Naposledy pohladila spící miminko po líčku, políbila ho na čelo a pak rychle odešla.

Skryla se na protější straně ulice za hustým živým plotem a sledovala, jak se dveře otevírají. Objevil se v nich Dave, a když nikoho neviděl, zamračil se. Přelétl pohledem ulici a pak ho sklopil dolů. Jakmile si všimnul košíku s dítětem, zarazil se. Opatrně se sehnul a dotknul se toho samého místečka na Lettyině tváři jako předtím Marcy.

Najednou se zatvářil překvapeně a pak se na jeho obličeji objevil úsměv.

Letty se musela vzbudit, pomyslela si přihlížející Marcy a povzdechla si. Bylo jí jasné, že Dave jejím dolíčkům propadnul. S pohledem stále upřeným do košíku ho zvednul a vzal do domu. Kopnutím zavřel dveře a Letty se tak dostala k lidem, kteří ji vychovají.

------

Léta plynula a Marcy si na svůj dvojí život zvykla. Díky své schopnosti vytvářet iluze mohla být kýmkoliv chtěla, což jí neuvěřitelně usnadňovalo život. Než Letty nastoupila do školy, téměř ji nevídala. Zůstávala však poblíž, aby mohla zasáhnout, kdyby to bylo třeba. Život v Portlandu plynul pohodlně. Letty bydlela na předměstí ve Scarborough a Marcy sama přímo v centru města. Tohle uspořádání jí vyhovovalo. Prvních pár měsíců zkoumala lidský svět a hledala pro sebe vhodné zaměstnání.

Vzpomínala na to, jak ho nakonec našla a usmívala se přitom.

Toho letního odpoledne kdy v jejím životě nastal obrat, právě vstoupila do muzea umění v Portlandu. Toužila potěšit se něčím krásným a před několika měsíci přišla na to, že lidské výtvory dokážou pohladit její duši a přiblížit ji domovu.

Právě když opouštěla horké letní slunce a vstupovala do chladivé vstupní haly, všimla si diskrétního inzerátu připíchnutého na nástěnce vedle vchodu. Zvědavě přistoupila blíž.

Takže tohle muzeum hledá novou zaměstnankyni, pomyslela si přemítavě. Možná je na čase zajímat se o seriózní práci. Doteď se po světě spíš jen tak poflakovala a zkoumala možnosti. S bodnutím v srdci si vzpomněla na Letty.

Její holčička už má víc než rok.

Přestaň, napomenula se v duchu. Není to tvoje holčička. Patří Harrowovým. Marcy si povzdechla. Pořád se jí po tom krásném zelenookém děvčátku stýskalo. Udělat správnou věc bylo zatraceně těžké.

Zamyšleně se potulovala po muzeu a zastavovala se, jen když ji zaujal nějaký exponát. Najednou ji z jejích trudomyslných myšlenek vyrušil mladý muž.

„Smím pro Vás něco udělat, slečno?“ oslovil ji a přistoupil blíž.

Marcy, která si právě prohlížela sochu anděla, zdvořile odvětila: „Děkuji, nic nepotřebuji.“

„Mohl bych Vám dělat průvodce,“ navrhnul neznámý a přívětivě se na ni usmál.

Zakroutila hlavou a dál se věnovala tomu, co ji zaujalo. Zkoumala sochu pohledem a cítila touhu si na ni sáhnout. Ráda by na ni položila dlaně a prozkoumala tak její povrch i jinými smysly než jen zrakem. Odhadovala, že pochází z patnáctého století. Musel ji vytvořit neuvěřitelně talentovaný umělec, jelikož byla přesná do posledního detailu.

Hrdost v mužově výrazu tváře a odhodlaná křivka ramen jí připomněla válečníky, které znávala doma. Upřeně zírala na jeho silné paže a mohutná stehna. Připadal jí tak známý ... bylo to jako by se dívala na starého přítele. Silně zatoužila po domově a na chvíli se v té touze ztratila.

Jejího ramene se nesměle dotkly dlouhé prsty. Marcy se prudce otočila a přikrčila se připravená na střet. Za ní ale stál jenom chlapík, který ji předtím oslovil a nejistě se na ni usmíval. Jeho dlouhé vlasy stažené do ohonu a vysoká klátivá postava nepůsobily nijak výhružně.

Marcy však z vlastní zkušenosti věděla, že se za líbezným vzhledem může skrývat duše černá jako tér.

„Vážně, slečno. Já tady pracuji. Mohl bych Vás provést.“

Pečlivě si ho prohlédla a usoudila, že pro ni nepředstavuje riziko. Byl příšerně nejistý a červenal se. To jistě nepředstíral. Zjemnila rysy obličeje a lehce se usmála. „Nepotřebuji průvodce, vím všechno, co vědět chci.“

„Ale ta socha má velice zajímavou historii. Mohl bych Vám o ní vyprávět. Vím víc, než je na štítku.“

Dřív než stihnul spustit přednášku, předběhla ho Marcy. „Tuto sochu vymodeloval v roce 1440 italský renesanční sochař Lorenzo Ghiberti. Říká se, že ji udělal podle anděla, který se mu zjevil ve snu a přikázal mu znázornit nádheru, která na člověka čeká po smrti. Chtěl po něm, aby vytvořil sochu, která bude ukazovat boží válečníky v celé jejich velkoleposti. Ghiberti na nic nečekal a hned ráno začal pracovat. Odložil všechny svoje ostatní zakázky a pracoval na této soše tři dny a tři noci. Ani jednou si během té doby neodpočinul, a když dílo dokončil, padnul vyčerpáním. Podařilo se mu však vytvořit dílo, které tu teď vidíme. Podařilo se mu vytvořit měkké řasení vlněné látky, které bylo jemnější a přesnější než na kterémkoliv jiném jeho díle. Z každého rysu sochy vyzařuje energie a život, prezentuje krásu pohybu a vznešenost válečníků.“

Muž přimhouřil oči. „Vyznáte se v umění?“

„Trochu,“ pokrčila Marcy rameny a začala se od něj odvracet.

Znovu jí položil ruku na rameno, tentokrát v tom však nebylo žádné zaváhání. „Tohle není příliš známý příběh, slečno. Někdo, kdo není zasvěcený do světa sochařství, ho nemůže znát. Navíc tady nikde není cedulka s přesným datem vymodelování sochy, jelikož to ani naši nejlepší restaurátoři nedokáží určit. Jak můžete s jistotou tvrdit, že byla vytvořena v roce 1440?“

„Mám oko na umění.“

„Hmm,“ zabručel muž. „Pracujete v nějakém muzeu?“

„Právě teď nepracuji nikde, když už to musíte vědět. A sundejte prosím tu ruku,“ vybídla ho Marcy.

Muž zavrtěl hlavou. „Omlouvám se. Vzal jsem to asi za špatný konec.“ Stáhnul ruku z jejího ramene a o kousek ustoupil. „Jmenuji se Phillipe Grasso a pracuji tady jako vedoucí sbírek a když je potřeba i jako průvodce. Neměla byste zájem o práci?“

Marcy podezřívavě přimhouřila oči. „Vy mi nabízíte práci? Cizí ženské, které vešla do muzea, aby si prohlédla sbírku?“ Připadalo jí to divné. Už přišla na to, že v tomhle světě nikdo nikomu nic nenabízí, pokud mu z toho neplyne zisk.

„Zatím Vám ji nechci dát. Jenom mě napadlo, jestli byste se nechtěla ucházet o místo restaurátorky, které se nám právě uvolnilo. Musela byste samozřejmě udělat pohovor a projít talentovou zkouškou, abyste dokázala, že toho víte víc než jen tohle,“ kývnul rukou k soše, před kterou stáli, „ale pokud byste to zvládla, mohla byste tu pracovat.“

Zamyslela se. Možná je na čase najít si pořádné zaměstnání. Věděla, že jejím hlavním úkolem je chránit Letty, bohužel však za tohle nedostávala žádný plat. „Popřemýšlím o tom. Kdy bude ten pohovor?“

„Přijďte zítra ve tři hodiny odpoledne, pokud to budete chtít zkusit. Předpokládám, že jste studovala dějiny umění?“

Marcy váhavě přikývla. Nedělalo jí problémy lhát, pokud to bylo nutné. A vytvořit falešné doklady o studiu vysoké školy ... no, to taky zvládne. I když to nebylo tak docela v souladu s andělským kodexem správnosti. Vážně nebyla příliš dobrým andělem. Když muž mlčel a díval se na ni, rychle dodala: „Studovala jsem pařížskou Sorbonnu.“

„A proč jste tady? Nesehnala jste v Paříži práci v oboru?“

Nakrčila nos a vykročila pryč od sochy. Muž začínal být na její vkus příliš dotěrný. Pak si ale připomněla, že by tady možná mohla pracovat. Proto si rychle vymyslela historku, která muže uspokojí. „Měla jsem v Portlandu babičku, před nedávnem zemřela. Rozhodla jsem se přijmout dědictví a odstěhovat se z Francie sem.“

„Promiňte,“ zamumlal Phillipe.

„To je v pořádku. Ráda bych už šla,“ řekla významně a podívala se na něj.

„Jistě. Hezký den. Přijďte zítra na ten pohovor. Myslím, že byste mohla být na to místo ta pravá.“

A opravdu byla.

Marcy objevila v lidské historii nepřeberné množství uměleckých stylů a směrů. A zjistila, že umění zbožňuje. Líbilo se jí držet v rukou drahocenné Fabergého vejce nebo dotýkat se dlaní prstů Michelangelova Davida. Cítila z těch věcí minulost a podivně ji to spojovalo s domovem. Lidé, kteří vytvořili tato monumentální díla, byli už roky mrtví. Už před dlouhou dobou odešli na místo, kam se toužila vrátit i ona, přesto tu po nich zůstalo něco, na co si mohla sáhnout.

Několik následujících let pracovala v muzeu jako restaurátorka a pak i jako kurátorka. Kromě toho byla přítelkyní Letty a využívala svoji schopnost vytvářet iluze, když s ní trávila čas a předstírala přitom, že je v jejím věku.

Nelíbilo se jí, že musí Letty lhát. S tím jak Letty rostla, ji přestala považovat za svoje dítě. Stala se pro ni spíš přítelkyní. Nejlepší jakou měla. Trápilo ji však, že se jí nemůže svěřit s obrovskou částí svého života. Vlastně se s ní nemohla svěřit vůbec nikomu. Vytvářelo to mezi nimi propast, a když se ji Marcy ze všech sil snažila překlenout, bylo to těžké. Nevyslovené je někdy větším závažím než obyčejná lež. A Marcy toho neříkala spoustu. Měla podezření, že i Letty si udržuje svá tajemství, ale nedokázala proniknout tou clonou odtažitosti, která se mezi nimi napínala.

Čím byla Letty starší, tím bylo obtížnější ji skrýt. Sílily její spící schopnosti a zvyšovalo se riziko toho, že ji někdo najde. Také jí dělala starosti Lettyina neuvěřitelná přitažlivost. A taky všechny ty její nehody ... bylo to zvláštní. Marcy občas litovala toho, že neví, kdy přesně to vzniklo. Bylo to podezřelé. Měla strach, že se Letty stalo něco, co souvisí s jejím budoucím úkolem a ona o tom nic neví. Občas si vyčítala, že s ní nestrávila i první roky jejího života, ale věděla, že by to nedokázala.

Když na tuhle zvláštnost opatrně přivedla řeč, nedostalo se jí žádné rozumné odpovědi.

Byl to začarovaný kruh. Marcy nemohla být k Letty upřímná a svěřit se jí se svými tajemstvími a proto si nejspíš Letty také nechávala svoje tajemství pro sebe. Přesto měly jedna druhou a byly si navzájem oporou.

Když pak Letty zemřeli rodiče, Marcy okamžitě opustila svůj alternativní život a vyrazila s ní do Chicaga, aby společně vystudovaly obor, pro který se Letty nadchla už v dětství.

Prokletou geologii.

Marcy měla ráda pěkné věci, umělecké předměty a preciznost s jakou byly tvořeny. Milovala svoji práci kurátorky, ráda pořádala výstavy a bavila se s umělci. Cítila se však vinná tím, že si užívá života, zatímco se Letty trápí a proto ji bez protestů následovala, když chtěla odjet z Portlandu.

Občas si s úsměvem vzpomněla na Phillipa, se kterým se nakonec spřátelila. Byl to milý kluk a Marcy šla jeho ženě na svatbě za družičku. Opustit lidi které znala, bylo těžké. Přesto však věděla, že jejím úkolem není bavit se na Zemi. Ona musí chránit Letty. Což znamená být neustále s ní. Kamarádka se totiž zamilovala do jeskyní a mizela do nich, kdykoliv se jí naskytla příležitost.

Což Marcy děsilo víc než cokoliv jiného. Znamenalo to, že nedokázala splnit jednu součást svého úkolu. Měla se pokusit držet Letty dál od jeskyní. Jenže copak to šlo? Ta holka byla umanutá jako koza. Pořád hledala jakýsi zelený kámen, který viděla bůhvíkde.

Měla podezření, že Letty má schopnosti, které nějak souvisí s drahokamy. Připadalo jí to opravdu nespravedlivé. Jak po ní mohou chtít, aby ji udržela stranou od jeskyní, když je v nich to, s čím je spjatá její moc?

To prostě nebylo možné.

Navíc bylo těžké Letty skrýt, když se pohybovala pouze v malé skupině lidí. Ve velkém městě s tisíci obyvatel bylo snadné zakrýt její stopy. Přinejhorším mohla přivést stopaře k sobě místo k ní a pak se s nimi vypořádat. Ale v divočině? Bylo to vyčerpávající.

A teď mají odjet na několikaměsíční stáž do Brazílie. Prostě paráda. Bude se muset trmácet dalšími prokletými dírami a lámat si nehty na nepřístupných místech. Každou chvíli se o něco zašpiní a Letty určitě bude letět jako splašená, aby našla další pro ni zajímavé věci. Jediné, co se Marcy v jeskyních líbilo, bylo to, že se tam nacházely drahokamy. Z těch malých blýskavých předmětů se vyráběly věci, které měla tolik ráda.

Cítila, že její i Lettyin život stojí před obrovskou změnou. Nedalo se ale říct, jestli to ale bude změna k lepšímu nebo k horšímu.