Strážkyně naděje - Sedmnáctá kapitola

Sotva se všichni tři znovu zhmotnili na širokém břehu divoké řeky, zmocnily se ho vzpomínky. Na ucouranou Marcy, kterou voda vyplavila na břeh spolu s ním. Na její měkké rty, které právě tady poprvé ochutnal. Další vzpomínka patřila démonkám, které sem za nimi přišly. James se divoce zamračil, když se bez jediného varování vzpomínka stala skutečností. V mžiku oka se z podrostu vynořilo asi dvacet žen. Jeho bývalá asistentka byla mezi nimi. James se zamračeně rozhlížel po všech těch vyzývavě oblečených ženských a pohledem hledal jejich pána. Nepochyboval o tom, že Abraxas bude někde poblíž. Také mu došlo, že nebyla náhoda, že našli tu zbitou ženu doma. Roxane je schválně poslala přímo do pasti.

Vytasil dýky a pak jednou rukou hrábnul po Marcy. Nemusel však nic říkat jí ani Braidenovi. Oba se postavili zády k němu tak, aby se navzájem kryli, když kolem nich ženy vytvořily kruh a začaly se přibližovat.

Marcy přejížděla pohledem po nepřístupných tvářích kolem sebe a hledala někoho, koho by znala. Najednou se její pohled zastavil na vysoké rusovlásce. Roxana. Ucítila, jak ji píchlo u srdce, když si uvědomila, že ji ta žena zradila. A to byla skálopevně přesvědčená o tom, že ví, jak se démonka cítí a co si myslí o svém pánovi. Všechny tyhle myšlenky se jí musely zračit ve tváři, protože Roxana na chvilku zavřela oči a když je znovu otevřela, podívala se přímo na Marcy a zformovala rty: „Promiň.“

V tu chvíli Marcy došlo, že neměla na vybranou. Její strach z Abraxase byl mnohem větší než cokoliv, co jí mohla ona nebo James slíbit. Šance na to, že se osvobodí zpod jeho vlády, byla příliš mlhavá, než aby na ni vsadila všechno.

Pak už neměla čas uvažovat, protože se bez viditelného pokynu všechny ženy vrhly vpřed a zaútočily na ni, Braidena a Jamese. „Nezabíjejte je!“ křikla Marcy směrem k mužům. Ještě viděla, jak James zavřel oči, jako by se modlil za trpělivost, ale pak už musela uskočit před pěstí, která jí mířila na obličej. Na to, aby povolala svoje bojovníky, byla příliš slabá. V krátkém časovém úseku to udělala příliš mnohokrát, takže jí teď zbývaly jen ty nejméně vyčerpávající iluze. A to nebylo nic moc. Rozhodně neměla dost síly na to, aby skryla všechny tři před zraky žen a odvedla je odsud.

James ani Braiden zjevně nečekali na to, až je ona zachrání. Oba se vyhýbali útočícím ženám, jak nejlépe mohli a plnili tak Marcyino přání, aby je nezabíjeli. Věděla, že je to stojí hodně přemáhání a byla jim za to, co dělají, vděčná. Pokaždé, když se jednomu z mužů naskytla příležitost, praštili útočnici pěstí do obličeje a poslali ji tak do bezvědomí.

Proti Marcy se postavila Sabine. Nezdálo se, že by se jí chtělo na drobnou tmavovlásku zaútočit. Stála před ní s rukama zaťatýma v pěst, ale váhavým pohledem v zelených očích. „Proč to děláš, Sabine?“ zeptala se Marcy a uvolnila se.

„Pán to nařídil,“ odpověděla démonka, povzdechla si a pohnula se vpřed. Marcy se zdálo, jako by se pokoušela spolknout hořkou pilulku co nejrychleji. Rychle ji zabít a mít to tak za sebou. Pak se ale musela soustředit na dýku, která se najednou její protivnici objevila v ruce. Černá rukojeť byla vykládaná krvavými rubíny, zatímco čepel na sobě nesla křížící se andělské symboly. Marcy z ní o moc víc neviděla, protože měla co dělat, aby se jí vyhnula. Sabine umanutě bodala směrem ke středu jejího těla. Nakonec dívce nezbylo nic jiného než se pomocí iluze znásobit, aby to měla těžší. Stejný trik použila na tom samém místě už podruhé. Sama se postavila na nejvzdálenější místo od Sabine a čekala, až dostane příležitost k útoku. Na té dýce se jí něco nezdálo, připadalo jí, že by se měla držet z cesty jejímu ostří. Spolehla se na svoji intuici a udělala to. Iluze nebyly příliš dobré, brzy se začaly rozpadat, ale poskytly jí alespoň chvilku na to, aby se dostala z nebezpečí.

Formace, kterou vytvořila s muži na začátku střetu se už dávno rozpadla, každý z nich teď bojoval sám obklopený několika démonkami. Na Marcy zbyla Sabine, ostatní se pokoušely zabít muže. Zjevně nečekaly, že bych jim dělala problémy, ušklíbla se v duchu Marcy a spočítala bezvědomá těla kolem Jamese. Podařilo se mu omráčit pět žen, přesto se jich kolem něj pohybovalo dalších sedm. Braidenovo skóre bylo tři ku čtyřem stojícím. Roxana stála proti němu, ale držela se spíše vzadu a Marcy si dovedla představit proč. Její obličej už teď vypadal jako malba, takže určitě netoužila po další ráně pěstí.

Jelikož ani jeden z mužů svoje protivnice nezabíjel, brzy začali být unavení z toho, jak bojovali s trénovanými ženami. Drobná zranění, která jim ženy způsobily, krvácela a postupně se jich na jejich tělech začalo objevovat čím dál víc. Viděla, že Braiden se pokouší dívat kamkoliv jinam, jenom ne na svoji nebo Jamesovu krev, přesto byl jeho obličej povážlivě bledý.

Marcy se podívala na Sabine, která se k ní prodírala zástupem jejích dvojnic a zjistila, že se hodně přiblížila. Teď už mezi ní a ostřím dýky stály jen dvě postavy, které se rychle rozplývaly.

Zatěkala pohledem sem a tam a hledala únikovou cestu. Za ní byla řeka, divoká a zpěněná kvůli blízko ležícímu vodopádu, po levici měla bojující muže a před sebou Sabine. Jediná možnost byla téměř neznatelná stezka ztrácející se kdesi v lese napravo od ní. Marcy však váhala. Věděla, že se tu někde pohybuje i Abraxas a ani v nejmenším neměla chuť na něj narazit. Navíc si nemyslela, že je rozumné příliš se vzdálit od svých spojenců.

„Sabine,“ oslovila nakonec démonku a napřáhla před sebe ruce. „Tohle přece nemusíš dělat.“

„Kéž by, Marcy, kéž by,“ zašeptala blonkýnka a přiblížila se. Po tvářích jí stékaly tiché slzy a Marcy si vzpomněla na to, jak sama tuhle ženu bránila před napadením. Je ironické, že jí teď ten, komu pomohla, hrozí smrtí.

James se vyhýbal roztodivným zbraním, které proti němu vrhaly okolostojící ženy, chvílemi se přenášel, aby je zmátl a snažil se je nezabít. Kdykoliv některá z nich polevila v ostražitosti, vyrazil svou obrovskou pěstí a praštil ji do brady. Snažil se být co nejjemnější, ale potřeboval, aby démonky zůstaly na zemi, a proto je nemohl jen poklepat po hlavě a poslat pryč. Tušil, proč Marcy nechtěla, aby je zabil a celkem s ní i souhlasil. Špatné bylo jen to, že mu ony neudělaly stejnou laskavost.

Sehnul se, aby se vyhnul palcátu, jehož ostnaté hlavičky mu mířily doprostřed hrudníku, podrazil té, která jej držela, nohy a poslal ji k zemi. Než stihla znovu vyskočit a napřáhnout ruku se zbraní, klepnul ji hranou ruky do spánku a na chvíli ji tak vyřadil z boje. Problém byl v tom, že to nebyly obyčejné ženy, ale dobře vycvičené démonky. A ty nebylo možné uspat na příliš dlouhou dobu. Viděl, že první kterou praštil, už se začíná probírat.

Vtom jeho pozornost upoutal pohyb na břehu řeky. Marcy stála nebezpečně blízko vody. Cestu jí blokovala blonďatá Sabine a když se James zadíval na její ruku, všimnul si rudého záblesku. Slunce se odrazilo na drahokamech zasazených v té příšerné dýce, kterou kdysi zabil svoji manželku a on pochopil, co má Abraxas v úmyslu. Nechtěl ho zabít, alespoň ne hned. Démon nějak pochopil, jak je pro něj Marcy důležitá a rozhodl se jej o ni připravit. Celé tohle sloužilo jen k odvedení pozornosti od vraždy jeho milenky.

James zařval a jako blesk vyrazil k Marcy. Cestou smetl dvě ženy a vůbec se nestaral o to, jestli jim něco udělal. Jediné, co před sebou viděl byla smrtící čepel nože, který by nejraději viděl na nejhlubším dně oceánu.

Věděl, že nestihne doběhnout k oběma ženám včas. Během zápasu se dostal daleko od Marcy a teď napínal všechny svoje svaly, aby je přinutil vyvinout maximální rychlost. Dýka se v oblouku snášela k hrudi jeho lásky a on měl pocit, že jestli dopadne, zemře s ní. Aniž by věděl, co vlastně dělá, zhmotnil si v ruce energetické koule a vší silou je v běhu mrštil po Sabine. Jedna ji zasáhla do boku, ale té druhé, mířící na její hlavu, se na poslední chvíli vyhnula. Ten pohyb ji však vychýlil z rovnováhy a ona prudce dopadla na koleno. Zbraň jí vylétla z prstů a přistála jen kousek od Marcyiných nohou.

„Nesahej na ni,“ nařídil jí James a sehnul se, aby tu zlořečenou zbraň sebral. Pak už byl u Marcy a přitahoval si ji do náruče. „Jsi v pořádku, lásko?“

Lásko, on jí řekl lásko, opakovala si Marcy v duchu a přitom se šťastně usmívala. Pak si odkašlala: „Ano, nic mi není.“

„Neškrábla tě? Víš to jistě?“

Zamračila se a odtáhla se od svého milence. „Nic mi není,“ zopakovala rychle, když viděla jeho hrůzou vyvalené oči. „Proč se ptáš?“

„Ta zbraň je nebezpečná,“ odpověděl jí a bleskově ji zahodil do řeky. „Jediné škrábnutí by tě mohlo zabít.“

„Je otrávená?“ zajímala se Marcy, ale nebyl čas jí odpovědět. Ostatní démonky se hrnuly za ním, připravené na další střet. Rozkročil se před dívkou, kterou miloval, odhodlaný ji  chránit i za cenu toho, že by je musel všechny pozabíjet. Příčilo se mu připravit o život ženy, ale udělal by cokoliv, aby udržel svého andílka v bezpečí.

Najednou se zprava ozval potlesk. „Jak romantické, rytíř chrání svou vyvolenou,“ ucedil Abraxas jedovatě a vyšel zpoza stromu.

„Jak zbabělé, démon za sebe nechává bojovat svoje děvky,“ kontroval James a nevšímal si rozzuřeného syčení žen kolem sebe.

To démonovi smazalo z obličeje pobavený úšklebek. Jeho dokonale tvarované rty se stáhly do tenké linky a ledově modré oči ztvrdly. Abraxas na sobě měl dokonale padnoucí oblek s jemným bílým proužkem. Vůbec se do okolního prostředí nehodil, byl jako diamant na stole plném harampádí a starého jídla.

Jako by jeho objevení bylo signálem, všechny ženy se stáhly a přestaly útočit.

Braiden se chvíli zmateně rozhlížel kolem sebe, pak ale ostražitě vyrazil k Marcy a Jamesovi a postavil se vedle svého strýce.

Abraxas zamířil k nim, prošel okolo svých žen, ušklíbl se nad těmi, které ležely v bezvědomí na zemi a stojící poplácal po hýždích. „Není má armáda báječná?“ zeptal se všech a přitom nikoho.

Pak jeho pohled padnul na Braidena. Na chvíli se zarazil, ale pak se jízlivě ušklíbnul a oslovil svého syna: „Takže přece jen žiješ, hochu? Hmm... škoda.“

Marcy zavřela oči hrůzou, když si uvědomila, že to byla první slova, která ten muž řekl synovi, kterého neviděl od jeho dětství. Nedovedla si představit, jak moc to muselo zranit Jamesova synovce. Když ale promluvil, byl jeho hlas pevný a jistý. „Nápodobně.“

Abraxas se obrátil k Sabine, která se postavila kousek od něj, prudce ji udeřil do obličeje a zasyčel: „Co ještě jsi mi zatajila, ty prolhaná děvko?“

„Nevěděla jsem o něm pane, přísahám.“

„O tom si ještě promluvíme,“ zavrčel výhružně a pak se vrátil zpátky ke svým protivníkům. „To je ale situace, viď starý příteli?“ obrátil se na Jamese a prohlížel si jeho tvář. „Tolik let se ti toho spratka podařilo skrývat, vyhýbat se mi a teď tady stojíme, zatímco všude okolo vás jsou moji lidé.“

James si založil mohutné paže na hrudi a odfrknul si. „Nezdá se, že by byly co k čemu,“ zalétl pohledem k bezvědomým démonkám a pak zpátky k Abraxasovi.

„Měl jsi je zabít,“ ucedil démon bezcitně.

„A být stejný jako ty? Ne díky.“

Abraxasovi se zablýsklo v modrých očích. Pak zamlaskal a řekl: „Ale, ale, náš James je najednou příliš perfektní na to, aby zabil ženu. Když jsi probodnul Istris, neměl jsi s tím nejmenší problém.“

„Moje manželka byla zrádkyně a vrah.“

„Byla to úžasná žena. Silná. Nemilosrdná. Byla perfektní.“ V Abraxasově hlase zněla téměř láska. Marcy si jen nebyla jistá, jestli byl zamilovaný do zidealizované představy té ženy nebo jestli ji skutečně miloval. Jak se tak dívala na démonky kolem sebe, pochybovala, že ten muž dokáže milovat někoho jiného než sebe.

James se pokusil odvést démonovu pozornost od tématu jeho mrtvé ženy. „Změnil ses od doby, co jsem tě viděl naposledy. Skrýváš se za stromem a necháváš za sebe bojovat ženy.“ Jeho hlas zněl výsměšně a povýšeně.

Abraxas se z toho mohl zbláznit.

Marcy viděla, že se démonky neklidně vrtí, posuzují situaci a snaží se zjistit, jak tohle všechno dopadne. I ji samotnou to zajímalo. Kdyby si ale měla vsadit, sázela by na Jamese. Viděla ho bojovat a věřila, že by dokázal vyhrát nad jakýmkoliv protivníkem.

James rozkročil nohy a naklonil se mírně vpřed. Cítil, že démon ztrácí nervy a doufal, že ho přiměje k přímému střetu. Dýky, které před chvíli tasil, aby ochránil Marcy, se mu teď tiskly z boku k žebrům a jejich ostnatá část těsně za rukojetí probodla koženou vestu i jeho vlastní tmavou kůži. Cítil, jak se jeho krev vsakuje do kovu přesně tak, jak si to přál a když se podíval na svého nepřítele, zlověstně se usmál.

Tentokrát tomuhle démonovi nedovolí, aby ho o všechno připravil. Tentokrát všechno dopadne úplně jinak. Protože tentokrát zná jeho slabé místo.

„Dámy,“ oslovil ženy kolem nich. „Rád bych vás požádal, abyste mi dovolily zabít tenhle démonský odpad.“

Abraxas se rozesmál. „Už jsem ti řekl, že tohle je moje armáda. Udělají cokoliv, co budu chtít. Jsou moje, všechny do jediné. To já jim vládnu.“

James věděl, že démon mluví pravdu. Ale také díky Marcy věděl, že ho jeho ženy nenávidí. A proto si byl jistý, že budou ochotné poskytnout mu prostor pro to, aby se pokusil démona zabít. Všechny ženy se jako na povel začaly rozhlížet po ostatních a zvažovaly jeho žádost. Pak jako by dospěly k jednohlasnému závěru, přikývly. Abraxasovi ztvrdla tvář. „Tohle vás bude mrzet.“

Sabine postoupila kupředu a podívala se mu do očí. „Ale taky existuje možnost, že tě James dostane a pro ni stojí za to riskovat.“ Pak se postavila zpátky k ostatním a založila si paže na hrudi.

„Dobrá tedy,“ řekl Abraxas a kývnul na Jamese. „Budeme bojovat.“ Svého syna i Marcy úplně ignoroval.

James přisvědčil. „Ano.“ Pak pomalu spustil paže podél těla a svíral v nich dýky pokryté svojí vlastní krví. Jakmile zasáhnou srdce jeho protivníka, zničí ten orgán, který nikdy nepoužíval. Dokud budou bojovat, neztupí se, ani ho nezradí. Jediný problém byl v tom, že Abraxas svíral v dlani velice podobnou zbraň. James se na chvíli zadíval na plynoucí řeku, ale pak si musel přiznat, že ji Abraxas nějak získal zpátky. Démon vymyslel opravdu důmyslný způsob, jak ji k sobě přivolat. Přesto však James věřil ve své vítězství. Koneckonců usměrňoval a zabíjel neposlušné démony celá staletí.

Marcy cítila, že ji Braiden objal kolem pasu a zabořil jí prsty do masa, když kolem sebe začali jeho otec a strýc kroužit. Věděla, že to pro něj musí být těžké, přesto zrak neodvrátil. Pohladila ho po předloktí a pak mu stiskla dlaň. Nelíbilo se jí, že musí zůstat tady a čekat, jak tenhle souboj dopadne, ale chápala, že tohle je mezi Abraxasem a Jamesem. Tady nešlo jen o ochranu Letty. Šlo o mnohem víc. O vyrovnání starých dluhů. Napravení minulých křivd. A pomstu. Pomstu za ztrátu jeho blízkých.

Proto nesmí zasáhnout. Tohle je Jamesův boj.

Zatímco se jí i Braidenovi tělo napínalo touhou jít mu na pomoc, James vyrazil pěstí proti démonově obličeji a tvrdě ho udeřil do nosu. Abraxasovi se po tváři rozstříkla krev a narušila tak jeho dokonalý zevnějšek. Jak sebou jeho hlava trhla vzad, perfektně upravené vlasy se rozcuchaly. Zavrčel nelibostí, ale ukázal, že má alespoň špetku zdravého rozumu, když se svým vzhledem dál nezabýval. Místo toho se vrhnul vpřed, máchnul ostřím po Jamesově hrudi a když ucuknul dozadu, popadnul ho kolem pasu a pokusil se ho stáhnout k zemi.

Jenže Jamese nebylo snadné dostat někam proti jeho vůli. Stehna se mu napjala, jak nesl svoji i Abraxasovu váhu, ale ustál to. Setřepal ze sebe démona jako otravný hmyz a odhodil ho na nedaleký kmen stromu.

Muž přistál na zemi s nedůstojným žuchnutím a roztrhnul si sako svého luxusního obleku. S divokým zavrčením ho ze sebe strhnul spolu s krémovou košilí a pak vyskočil na nohy. Jeho tělo bylo přehlídkou mužné krásy, ale s Marcy pohled na jeho svaly a zlatavou pokožku nic nedělal. Byl pro ni jako socha v muzeu. Její oko umělce ocenilo dokonalé proporce, ale to bylo všechno.

Démon, který teď v jedné ruce svíral rubínovou dýku a v druhé nebezpečně vypadající meč, se vrhnul znovu na jejího milence a pokusil se ho vyvést z rovnováhy tím, že seknul mečem směrem k jeho stehnu, zatímco dýkou mířil na krk.

James zachoval klid, uskočil na stranu, padnul k zemi, překulil se a pak znovu plavně vyskočil na nohy. Marcy půvab jeho pohybů uchvátil. Byl jako nebezpečná šelma, samý ladný pohyb a síla skrytá v obrovském těle. Jak souboj mužů pokračoval, oba utrpěli několik povrchových zranění, žádná však nebyla taková, aby jednomu z nich zajistila vítězství. Byli vyrovnanými protivníky a Marcy pochopila, že rozhodne jen jejich vůle a výdrž.

Jak se dívala na Abraxase, začala o tom ale pochybovat. Démon jistě nebude hrát fér. Jako by to svou myšlenkou přivolala, mrštným pohybem podrazil Jamesovi nohy a když jeho tělo dopadlo na zemi, otočil se k Sabine. „Sarael, přikazuji ti, abys zabila mého protivníka.“

Marcy sledovala, jak se ženě napjaly svaly na krku i pažích, jak se snažila bojovat s démonovým příkazem, ale ten tlak byl neúprosný. Použil její pravé jméno. I když se tomu bránila, její nohy vykročily vpřed a ruce sáhly po zbrani. Než se však mohla dostat k Jamesovi, objevily se vedle ní další dvě démonky a pevně ji popadly za ruce. I když se jim vzpírala, držely ji pevně a zabránily jí tak splnit příkaz jejich pána. Sabine přitom očividně trpěla bolestí, ale snášela ji mlčky. Nenávistně zírala na Abraxase, ale dovolila ženám, aby ji zadržovaly.

Démon na ně zasyčel, ale pak už neměl možnost vydat další příkaz. James se vymrštil ze země a začal se pohybovat tak rychle, že Marcy téměř nestíhala sledovat jeho kroky. Tančili s Abraxasem smrtelně nebezpečný tanec plný bleskových výpadů a rychle se míhajících čepelí.

Po nekonečně dlouhé době, kdy snad i sama džungle čekala se zatajeným dechem na výsledek, se situace změnila. James jasně získával nad svým soupeřem převahu, jeho rány byly silnější a důraznější, zatímco Abraxasovy paže umdlévaly. Zdálo se, že o vítězi už je rozhodnuto a démon to zjevně pochopil taky.

Ve chvíli, kdy se mu Jamesova dýka zabodla do těla a našla svůj cíl v jeho srdci, Abraxas vyrazil. Jeho cílem však nebyl jeho protivník. Z posledních sil se opřel plnou vahou o tělo svého nepřítele a mršil rubínovou dýkou směrem k Marcy. Bylo úplně jedno, kterou část jejího těla zbraň zasáhne, stejně nad ní právě vynesl rozsudek smrti.

Se spokojeným úsměvem se otočil zpátky k muži, který mu přinesl smrt a podíval se mu do očí. „Teď jsme vyrovnáni,“ vydechnul a zemřel s úsměvem na rtech, přesvědčený, že zabil tu, kterou James miloval.

Marcy vyhekla, když se jí do boku těsně pod žebra zarylo něco ostrého. Její pohled padnul na Abraxase, který právě opřený o Jamese umíral. Natažená ruka, která po ní před chvílí něco mrštila, se uvolnila a klesla dolů, zároveň s tím, jak démon naposledy vydechl. Nevěřícně se podívala dolů a viděla, že v jejím těle vězí dýka.

Ta samá dýka před kterou ji James varoval. Ta, které se neměla dotýkat. Ale vždyť ji přece zahodil do řeky? Nebo ne?

Připadala si zmatená, když jí podklesly nohy a ona se v Braidenově objetí zhroutila.

Natáhla ruku směrem k Jamesovi, který od sebe odstrčil Abraxasovu mrtvolu a rozběhl se k ní. Na jeho tváři seděl výraz čiré hrůzy a Marcy vyděsil mnohem víc, než bolest, která se šířila jejím tělem. Nemyslela si, že je to smrtelné zranění, ale když vzhlédla k Braidenovi, který ji podpíral, všimla si, že se tváří stejně tragicky jako jeho strýc.

„Co se děje?“ zeptala se tichým hlasem a cítila, že ji James uchopil za nataženou ruku. Druhou jí vytrhnul dýku z boku a začal zkoumat její ostří. Když zbraň konečně položil stranou a podíval se Marcy do očí, už na něj začínala být trochu naštvaná. Nejen, že tu pitomou dýku vytrhnul z její rány bez jediného varování, navíc si jí ještě vůbec nevšímal, když se jejím tělem šířily vlny bolesti.

Marcy koutkem oka zaznamenala, že se kolem nich shromáždily démonky, ale nevěnovala tomu příliš pozornosti. „Co se děje, Jamesi?“ zopakovala svou otázku, ale nezdálo se, že by na ni kdy měla dostat odpověď.

„Nic, lásko, nic se neděje,“ řekl James a opatrně ji sebral Braidenovi z náruče. Přitisknul si ji k hrudi a jemně ji kolébal, zatímco zůstával sedět na zemi.

Zamračila se. Proč ji nevezme někam, kde by ji mohl ošetřit? Cítila, jak jí z rány vytéká krev, ale James se choval jako by byli na pikniku. Když ji předtím v Abraxasově domě zranili, byl mnohem starostlivější. Zatímco nad tím dumala, bodla ji v blízkosti srdce ostrá bolest. Překvapeně vydechla a zaťala prsty do Jamesova předloktí. Když se pak to píchání soustředilo na nejdůležitější orgán jejího těla, všimla si Marcy, že jí na obličej padá něco mokrého. Namáhavě zvedla ruku a sáhla si na tvář. Když ji pak nastavila tak, aby na ni viděla, zjistila, že jí na prstech ulpěla průhledná tekutina a jí konečně došlo, že to jsou Jamesovi slzy. Její démon ji hladil po vlasech, ochranitelsky se nad ní skláněl a... plakal.

Marcy to vyděsilo. James byl příliš silný na to, aby mu z očí tekly tyhle smutné slzy. Ona asi opravdu umírá.

„K čertu,“ řekla, když jí došlo, co James o dýce řekl. Že by ji i jediné říznutí mohlo zabít. A jí ta blbá zbraň probodla bok. „Tohle se mi vůbec nelíbí.“

James se na ni mírně usmál. „Neměla bys klít.“

„A ty byl neměl plakat,“ upozornila ho Marcy slábnoucím hlasem. „Miluju tě. Navždy.“

James se díval do tváře ženy, kterou si během krátké doby zamiloval a v hlavě se mu neustále připomínaly vlastnosti dýky, kterou on sám vytvořil a která mu teď vezme jeho lásku. Věděl, že na to, co má Marcy v těle není lék. Proklínal se za to, že tomu kdy dovolil vzniknout, ale navenek se pokoušel působit klidně. Nechtěl, aby Marcy odešla. Nedokázal si představit život bez ní. Připadalo mu teď zbytečné odpírat jí vyznání lásky, kterou cítil v srdci, a proto jí odpověděl: „Ty tě miluju, andílku.“

Jako by Marcy čekala jen na tohle, jemně vydechla radostí a pak se jí hrudník vzepjal vzhůru, jak se snažila bojovat s bolestí, která jí rvala srdce na kusy. Naposledy se ponořila do Jamesova pohledu potemnělého emocemi a pak už necítila ani neviděla vůbec nic.

------

Když James ucítil, jak Marcyino tělo v jeho náruči ochablo, obrátil obličej k nebi a zuřivě zařval. Jak to mohli dopustit? Co udělal tak hrozného, že si zasloužil přijít o ženu, kterou se naučil milovat?

Na jeho otázky mu nikdo neodpovídal.

Zdálo se mu, že už nekonečně dlouho klečí na vlhké zemi a tiskne k sobě mrtvé tělo svojí milované. Na jednu neskutečnou chvíli se vrátil zpátky do minulosti a vzpomněl si, jak stejně svíral tělo svého syna a z podobnosti těch situací málem zešílel. Myšlenky a vzpomínky se mu prolínaly v hlavě a útočily na jeho mozek, až měl pocit, že ho mění v kaši.

To, co ho přivedlo zpět, aby jediný dotek. Braiden mu položil ruku na rameno a stisknul. „Strýčku, už půjdeme. Všichni už odešli.“

Jeho hlas byl jako úzký paprsek světla, který na něj zasvítil z neprostupné tmy a James se na něj instinktivně upnul. Otočil se za tím zvukem, který byl odlišný od hukotu v jeho hlavě a držel se ho jako záchranného lana.

Pomocí hlasu svého synovce znovu našel svoje končetiny, svoje lidské tělo a začal vnímat věci kolem sebe. Na břehu řeky zůstal jen on a Braiden. Všechny démonky zmizely a odnesly sebou i Abraxasovo tělo. Kolem jejich malé skupinky se pomalu plížila tma a Jamesovi došlo, že už několik hodin sedí na místě a kolébá tělo Marcy. Nevěděl, jak dlouho se k němu pokouší proniknout Braidenův hlas a bylo mu to jedno.

Pochopil však, že ať tu bude sedět, jak dlouho bude chtít, nezemře bolestí, kterou cítil. Tahle bolest nebyla fyzická takže nebylo v její moci zabít tohle tělo. Jeho duše však hořela v pekelných plamenech a on měl pocit, že už nikdy nebude takový jako dřív. Přišel o ženu, kterou miloval. Přišel o Marcy. Jak to mohl dopustit? Jak je možné, že znovu zklamal při ochraně té, kterou miloval?

Je prokletý. Jiné vysvětlení neexistuje. Osud si s ním zahrál ošklivou hru, když mu nabídnul malý kousek ráje a pak mu ho vyrval zpod nohou dřív, než se jím mohl alespoň projít. Teď tu zůstal sám, jen skořápka muže, jímž se mohl stát po boku Marcy. Muže, který by zapomněl na minulost a naučil se znovu žít.

Vzpomněl si na let nad oceánem a na Marcyin jiskřivý, nakažlivý smích. Na radost z toho, jak se mu do křídel opírá vítr. Na jednoduché potěšení z přítomnosti jiné bytosti. Z jemných doteků něčích dlaní a úst.

Cítil, že mu z očí pořád tečou slzy, ale nedokázal je zastavit. Po tak dlouhé době už by měly ustat, ale pořád se tvořily další a další a Marcy už od nich měla úplně promáčenou tmavou košili i vlasy. Na boku jí vykvetla temná květina tvořená její krví a ona nejednou potřeboval něco dělat.

Paralyzující bolest a děs z toho, že ho opustila, se přelily do něčeho jiného. Proto teď vstal, krátce se ohlédnul na Braidena a když se ho synovec jemně chytnul, všechny tři je přenesl zpátky do svého domu. Ani na chvíli nepomyslel na dívku v džungli, na Letty, kterou měl chránit. Všechno, co chtěl, bylo vrátit čas a probudit se ráno vedle živé Marcy, která pokouší jeho tělo motýlími doteky. Jenže to se nestane. Marcyina duše byla pryč. Všechno, co mu zbylo, byla její tělesná schránka a on byl pevně rozhodnutý se o ni postarat.

„Jamesi,...“ oslovil ho Braiden, když se objevili v obývacím pokoji, ale James ho nenechal dokončit větu. S pohledem upřeným na Marcyinu sinalou tvář se od něj odvrátil a zamířil ke dveřím, aby dívku odnesl do svého pokoje.

Ve dveřích se zarazil a ohlédl se na svého synovce. Ochraptělým hlasem se zeptal: „Jsi v pořádku?“

Braiden přikývnul. Pak otevřel ústa a řekl: „Je mi to strašně líto. Kdybych mohl něco udělat...“ Jeho hlas se vytratil a oba muži si uvědomili, že se nedá nic dělat. Marcy byla pryč. James přesto kývnutím přijal nabídku pomoci a znovu vykročil.

Výčitky ho zaplavovaly jako nekonečná vlna a on vědět, že se v nich bude topit po zbytek své existence. Už podruhé zklamal při ochraně své nejdražší. Tu první nedokázal ochránit před ní samotnou a tu druhou ztratil kvůli nenávisti a pomstě. Nenáviděl se tolik, že měl chuť sám sebe zabít.

Zatímco Marcyino tělo svlékal a smýval z něj krev, proklínal se do nejhlubších pekel. Když jí oblékal ty krásné bílé šaty, které si před několika hodinami vzala kvůli němu, srdce ho bolelo, jako by ho zasáhly střepiny, které zabily i ji. A kéž by se to stalo. Kéž by si mohl lehnout vedle ní a zemřít.

Když jí poskytnul to poslední, co mohl, urovnal jí vlasy a končetiny na pokrývce a pak se vydal do pracovny, kde měl bar, aby našel něco, co ho zbaví alespoň části jeho trápení. Měl v plánu pít absint tak dlouho, dokud neodpadne a děkoval lidstvu, že tenhle výjimečný nápoj vynalezlo.

Sáhnul po láhvi modrozeleného léku na bolest v duši, vzal si ho ke stolu a po tmě se usadil do jednoho z mohutných křesel obrácených k oknům. Propracoval se už téměř do poloviny láhve, když za sebou uslyšel zaskřípění. James zavřel oči a proklínal mozek, který mu promítal všechny jeho chyby jako zaseklou desku pořád dokola a dokola. Viděl tu chvíli, kdy se jeho dýka zabodla do Abraxasova srdce a vybavil si to, co cítil v tom okamžiku. Úlevu, že už ho démon nebude otravovat, úlevu, že budou Marcy i Braiden v bezpečí před jeho nenávistí. Jenže pak se to zvrtlo. Pochopil to ve chvíli, kdy se o něj Abraxas nepříjemně usmál a mrštil dýkou, kterou svíral v dlani.

Zatřásl hlavou a pokoušel se z ní vyhnat to, co se mu před jeho vnitřním zrakem odehrávalo. Znovu se ozvalo zaskřípění, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Braiden snad pochopí jeho mlčenlivý vzkaz a odejde.

James zvednul ruku s lahví absintu, zaklonil hlavu a dlouze si loknul. Potom zavřel oči a soustředil se jen na to, jak se mu pálivá tekutina prodírá hrdlem. Brzy ho ale vyrušil ze soustředění zvuk kroků. „Běž pryč,“ zabručel nevrle a cítil, že se mu přitom plete jazyk. Tenhle vysokooktanový nápoj je tak silný, že opije i démona. Bůh mu žehnej.

„Ale když mě se nechce. Teď jsem se vrátila z dost nepříjemné cesty,“ ozvalo se za opěrkou jeho křesla. James vyskočil z pohodlného sedadla, ale než se stihnul podívat na toho, kdo promluvil, zakopnul o nohu stolu a zapletl se do závěsů.

Když se z masy látky konečně vymotal, podíval se na místo, odkud se ta slova předtím ozvala a srdce mu prudce bušilo v hrudi. Ne, to přece nemůže být... myšlenky v hlavě mu vířily tak zběsilou rychlostí, že žádnou nedokázal polapit. Proto tam jen tak stál a otevřenými ústy zíral na Marcy, která bez hnutí stála uprostřed jeho pracovny a usmívala se na něj.

„Jak...“ zasípal James nakonec a přidržel se stolu, protože se mu dost nepříjemně točila hlava.

„No, zdá se, že když nahoře řekli, že se tam nemůžu vrátit, dokud Letty nesplní tady na Zemi svůj úkol, mysleli to dost vážně. Velice zdvořile mi vysvětlili, že smrtí mého fyzického těla se z plnění svého vlastního úkolu nevyvléknu. A tak jsem zase tady,“ zazářila na něj Marcy a pro zdůraznění svých slov rozpřáhla paže, aby si ji mohl celou důkladně prohlédnout.

James vrávoravě vyrazil kupředu, ale kousek od Marcy se zarazil. Natáhnul paži jako by se jí chtěl dotknout, neudělal to však. Místo toho o kousek ustoupil a důkladně si ji prohlížel. Jeho paže visela mezi nimi a Marcy pochopila v čem je problém.

Bál se jí dotknout.

Bál se, že není skutečně tady, že je to zase jen nějaký podraz. Proto postoupila kupředu ona a přitulila se mu tváří do dlaně. Mazlivě se rty otřela o jeho dlouhé prsty a pak ho políbila do středu dlaně.

Ten dotek ho vytrhnul z nehybné strnulosti. Natáhl se a objal Marcy kolem zad. Přitisknul ji ke svému hřejivému tělu a přejížděl jí rukama sem a tam po těle, jako by se ujišťoval, že se mu to nezdá, že před ním stojí skutečně živá a dýchající. Pak ji popadnul v podpaží a zvednul ji vzhůru jako dítě.

Než pochopila, co má v úmyslu, přitiskl jí k hrudi ucho a naslouchal tlukotu jejího srdce. Marcy srdce klopýtlo v hrudi, když si uvědomila, že pro ni skutečně truchlil. Opíjel se tady, protože mu chyběla. A chyběla mu, protože ji opravdu miloval.

Zabořila mu ruce do zapletených vlasů a přitiskla si jeho hlavu k hrudi ještě těsněji. Zůstali tak stát jednu nekonečnou minutu a pak se Marcy zasmála.

„Co se děje?“ zeptal se James a odtáhnul se od ní. Pomalu ji spustil zase dolů, ale než se špičkami nohou mohla dotknout podlahy, zvednul si ji do náruče. Ani na chvíli ji nechtěl pustit, zvlášť teď, když se k němu nějakým zázrakem zase vrátila.

„Když si pomyslím, že jsem si vždycky dělala tolik starostí s tím, aby mě nějaký démon nezabil a Letty tu nezůstala samotná...“ zakroutila hlavou a znovu se zasmála. „Taky mi mohli říct, že smrtí to pro mě nekončí, že mě pošlou sem dolů tolikrát, kolikrát bude potřeba.“

Jamese se zmocnila hrůza, když si představil, jak jeho Marcy běhá po světě bez strachu ze smrti svého těla. Už tak byla impulsivní a zbrklá. Kdyby se nebála... ani nechtěl přemýšlet o tom, kolikrát mohla zemřít dřív, než ji měl možnost poznat.

„Letty!“ vykřikla najednou Marcy a začala sebou v jeho sevření mlít. „Musíme jít za ní.“

„Tvoje kamarádka bude v pořádku. Nikdo o ní neví.“

„Přesto bych ji ráda zkontrolovala.“

„Tak dobře, půjdeme ji omrknout,“ řekl James a bez námahy je oba přenesl nedaleko tábora uprostřed džungle. Jelikož byla noc, všude byla tma a ozývaly se tam jen noční zvuky okolní přírody.

Marcy se pokoušela dostat na zemi, aby mohla jít k Lettyinu stanu a podívat se, jestli kamarádka spí uvnitř, ale James ji nechtěl pustit.

„Jamesi,“ oslovila ho něžně a snažila se ho přimět, aby ji dal dolů.

„Nechce se mi tě pustit,“ přiznal její milenec a její nitro při těch slovech zaplavilo teplo. Přestala se mu pokoušet vykroutit, místo toho ho objala kolem krku a položila si hlavu na jeho rameno. „A já se od tebe nechci hnout ani na krok. Miluju tě.“

James se jí podíval do hřejivých oříškových očí a řekl to, co už stejně dávno věděla. „Stejně jako já miluju tebe.“

„Půjdeme se podívat, jestli je Letty v pořádku a pak se můžeme vrátit k tobě,“ navrhla Marcy a líbala ho přitom na čelist.

„Dobře,“ vydechnul James, než se jeho rty snesly k jejím. Ještě okamžik ji líbal, pak se ale odtáhnul a postavil ji na zem. Její bílé šaty svítily v okolní tmě jako maják a měkké baleríny se nehodily do tohoto terénu, přesto však Marcy došla ke stanu, který patřil Letty a opatrně rozepnula zip.

James jí zvědavě nakouknul přes rameno a spatřil spící tvář rusovlásky, kterou předtím viděl spadnout ze svahu. Měla maličko nakrčené obočí a nos, jako by i ve spánku nad něčím dumala a on ucítil spokojenost, když zjistil, že je v pořádku. Chvíli oba stáli před stanem a dívali se na dívku, která před sebou má ještě spoustu práce a rozhodování, pak ale Marcy rázně zapnula zip a vstala.

Připadalo jí úplně přirozené, dotknout se Jamesovy paže a nechat se od něj zvednout nahoru. Ze všeho toho cestování už byla pořádně utahaná a těšila se, až se bude moct pořádně vyspat a najíst se. Těšila se domů.

Zarazila se, když si uvědomila, že Jamesův dům na pláži považuje za svůj domov a přemítala o tom, dokud se na tom místě znovu neocitla. „Líbí se mi tvůj dům,“ řekla pak váhavě a podívala se na svého démona zpod řas.

„Jestli chceš, může to být i tvůj dům,“ navrhnul James a v jeho hlase zněla stejná nejistota jakou cítila i Marcy. To jí pomohlo se uklidnit. „Chtěla bych tu s tebou zůstat,“ přiznala tedy tiše a když se na ni James zářivě usmál, ulevilo se jí.

Vrátil se s ní do své ložnice, posadil ji na okraj postele a kleknul si před ni. Zatímco se jí upřeně díval do obličeje, sáhnul jednou rukou do šuplíku nočního stolku a cosi odtamtud vytáhnul. „Vím, že prsten je obvyklejší, ale já myslím, že tohle je pro tebe to pravé. Vezmeš si mě, andílku?“

Marcy cítila, jak se jí po tváři rozlévá široký úsměv, když James rozevřel dlaň a ukázal jí perlový náhrdelník, který tolik obdivovala, když prohledávala jeho dům. „Ano,“ řekla prostě a pak se zarazila. „Ale ne kvůli tomu náhrdelníku. Vezmu si tě, protože tě miluju, démone.“

James se zasmál, vstal a políbil ji. S touhle ženou prožije báječné časy plné smíchu a radosti.