Strážkyně naděje - Epilog

O několik let později, Twin Falls

„Tak konečně to víme,“ prohodila Marcy vesele, zatímco spolu s Jamesem kráčeli potemnělým městečkem.

„Hmm,“ zabručel James a vzal ji za ruku. I když už byl manželem téhle ženy několik let, pořád nedokázal pochopit, jak jí něco takového jako hrozivá Nicota strkající svoje odporné pracky do lidského světa může přinášet radost. Úkosem na ni pohlédl.

Jako by Marcy pochopila, co tím pohledem myslí, perlivě se zasmála a řekla: „Nemám radost kvůli tomu, že se k nám snaží dostat ta příšera. Ale těší mě, že už všechno vím. Už nemusíme Letty lhát. A to je přece bezva.“

James přikývnul. Marcy měla pravdu. Za tu dobu, co Letty zná, ji začal mít rád. Nelíbilo se mu, že před ní musí tajit celý jejich svět. Teď už to všechno pominulo. A navíc... Letty má teď Wada. Anděla, při tom slově zkřivil ústa jen maličko, který s ní bude každý den a postará se o ni. On sám už nebude muset trnout hrůzou, jako posledních několik let, pokaždé, když se od Letty vzdálí.

To, že jeho žena vycítila na co myslí, dokládalo, že ho má Marcy přečteného mnohem lépe než on ji. Nějak vždycky dokázala poznat, jakou má náladu a podle toho s ním jednala. On takového stupně vnímavosti zatím nedosáhnul. Byl ale odhodlaný na tom pracovat.

„Myslíš, že se ještě někdy potkáme s těmi Khanami a Stíny?“ zeptala se Marcy a narážela přitom na děsivé tvory z jiného světa, kteří se pokoušeli otevřít cestu pro svého pána a vpustit ho do lidského světa, aby jej mohl ovládnout.

„Doufám, že ne. Přivítal bych teď nějakou dobu klid.“

„No jo, posledních několik let bylo... náročných.“

James si vzpomněl na všechny ty temné tunely a úzké jeskyně, kterými se za ty roky musel protáhnout. Ještě že se dokázal přenášet. Kdyby to neuměl, nikdy by neprolezl ani polovinou z těch děr, kterými je Letty vláčela. „Řekneš Letty, že už nechceš pokračovat v kariéře lovkyně drahokamů?“

„Já ti nevím. Poslední dobou mě to začalo docela bavit.“ Marcy zahoupala jejich spojenýma rukama. „Tedy až na tu špínu.“ Pak chvíli přemýšlela a nakonec nalezla řešení. „Možná výpravy trochu omezíme, ale občas bychom mohli doplnit finance. Navíc... některé z těch drahokamů byly vážně skvostné.“

Volnou rukou si vyhrnula rukáv a zálibně spočinula pohledem na plochých rubínech zasazených ve zlatě, které jí ovíjely zápěstí.

„Jsi marnivá holka,“ poškádlil ji James a přitáhl si ji k boku.

„S tím už nic nenadělám,“ mávla rukou Marcy a vzhlédla k nočnímu nebi. Pomalu se s Jamesem blížili ke konci ulice. Zanedlouho vyjdou z města a budou se moct bez obav rozlétnout ke svému domovu. Nebo se přenést do domu v Los Angeles. Marcy líně přemítala, kde by dnes v noci byla raději – jestli v malém srubu tady v horách nebo ve velkém domě s koupelnou vybavenou luxusní vířivkou.

Představila si svého pěkného manžela pokrytého voňavou pěnou, celého nahého a rozehřátého z koupele a rozhodla se pro Los Angeles. Navíc tam měla schované moc pěkné prádélko. Dalo jí zabrat, než sehnala tu správnou barvu, ale měňavý satén nádherně ladil s barvou jejího perlového náhrdelníku a ona se těšila, až se v krajkových kalhotkách a vykrojené podprsence ukáže svému manželovi.

Věděla, že miluje, když jí může z nohou stahovat punčochy a tak si pořídila černé samodržící kousky a měla v úmyslu ho přimět, aby jí je sundal zuby.

Zasnila se. Jakmile přijdou domů, poprosí Jamese, aby jim šel napustit vanu. Ona se převlékne do nového prádla a pak půjde do koupelny za ním. V jejích představách už byl nahý a usazený ve vířivce se šampaňským v ruce, čekající až se k němu připojí.

Tělem se jí rozlilo vzrušení, když se jí v hlavě odehrávalo, co budou po příchodu domů dělat a už se těšila, až se to stane. Najednou zatoužila svého muže políbit. Zatahala ho za ruku a přinutila ho tak zastavit.

Když se na ni tázavě podíval, vytáhla se na špičky a spojila svoje rty s těmi jeho. Chvíli ho líbala, jako by měl brzy nastat konec světa a když cítila, že nad sebou ztrácí vládu, odtáhla se a uličnicky se zazubila. „Jdeme domů?“

James zavrčel a vrhnul se na její rty. Oplatit jí její polibek ještě žhavěji a rukama jí přitom putoval po prsou. Když se jí zamžily oči a Marcy začala prudce oddechovat, ustoupil a samolibě se na ni ušklíbl. „Já jsem připravený. A ty?“

„Chci do Los...“ začala Marcy vysvětlovat, kam chce dnes jít, když v tom se jim nad hlavami roztrhla obloha. Zvednul se prudký vítr a z trhliny v nocí potemnělých mracích se začalo linout jasné světlo.

Jamesovi se zadrhnul dech. Je to tady. Marcyin lístek domů. O téhle chvíli se snažil nepřemýšlet, odsouval ji do nejzaššího koutku mysli a zaháněl myšlenky na její odchod pokaždé, když ho přepadly. Nebylo to těžké, když měl Marcy vedle sebe. Mohl se jí kdykoliv dotknout a ujistit se, že neodešla, že je pořád jeho žena tady na Zemi spolu s ním. Ale teď když splnila svůj úkol, může se vrátit na nebesa.

Pevně ji k sobě přitisknul, ale pak ustoupil. Nemá právo bránit jí v návratu do světa plného světla a radosti. Nemůže ji držet tady na Zemi a sobecky si ji nechat pro sebe. To, že on se vrátit nemůže, je jeho vlastní vina.

Marcy sledovala oblohu a výr, který se z ní snášel přímo k místu, kde stála. Zvláštní, pomyslela si neurčitě, myslela jsem, že budu cítit něco jiného. Když se totiž dívala na cestu, která ji mohla zavést zpět k jejímu starému životu, necítila nic víc než mírné bodnutí ostnu minulosti. Vzpomínku na přátele, které tam nahoře nechává. Ale věděla, že její domov je tam, kde je James. To rozhodnutí učinila už dávno, ale podle kamenného výrazu na Jamesově tváři usoudila, že se mu o tom jaksi zapomněla zmínit.

Podle toho jak se tvářil, čekal, že naskočí do výru a zamává mu na rozloučenou. Zakroutila hlavou nad svým nedůvtipným démonem a vkročila mu zpátky do náruče. „Nikam nepůjdu, ty blázínku. Miluju tě. Moje místo je po tvém boku.“

James se podíval na ženu, která se kvůli němu byla ochotná vzdát nebe a nedokázal uvěřit tomu, co právě řekla. Opravdu tu s ním chce zůstat? Začala se ho zmocňovat radost, jenže pak si připomenul sám sebe. I on odešel z nebe kvůli lásce a kam ho to dovedlo?

K Marcy, zašeptal slabý hlásek v jeho hlavě, ale on ho umlčel. I když ho to bolí, musí ji přesvědčit, aby se vrátila domů. Nedovolí, aby se připojila k Ďáblovi a musela tak trpět pod jeho příkazy. Bůh ví, co by po ní ten parchant mohl chtít. Nevystaví ji takovému riziku. „Marcy,“ oslovil ji ovládaným hlasem. „Musíš se tam vrátit. Tady nemůžeš zůstat.“

Položila mu ruce na tvář a podívala se mu zblízka do očí. „N-i-k-a-m n-e-p-ů-j-d-u.“ Pro jistotu oddělovala písmenka, aby její sdělení pochopil. Ona už dávno promyslela, čeho je ochotná se pro něj vzdát a čeho ne. Definitivně odejít z místa, kde na ni jen řvali a obviňovali ji pro její špatné vlastnosti, není zas tak hrozné v porovnání s tím, co dostane na oplátku. „Stejně se víc hodím k druhé straně.“

James zavřel oči. „To není pravda. Jsi báječný anděl. Jsi čistá a dobrá až do hloubky svého srdce.“

„Možná,“ pokrčila rameny, „ale jsem taky sobecká, marnivá a požitkářská. A navíc tě miluju. Smiř se s tím, že tě neopustím.“

„Přijdeš o svou moc i o svá krásná křídla.“

„Na tom nezáleží.“

James měl chuť nechat to být, ale nakonec v něm převládlo jeho lepší já, a proto ji přesvědčoval dál. „Záleží. Nevíš jaké to je, když ti vezmou to, co bylo celou věčnost tvou součástí.“

Marcy si propletla prsty s jeho. Její démon uměl být tak citlivý a starostlivý. Přesto se namáhal zbytečně. „Pomůžeš mi se s tím vyrovnat.“

Jistota, která jí zněla v hlase ho přesvědčila. „Ty jsi o tom už přemýšlela,“ obvinil ji náhle.

„Samozřejmě. Ty snad ne?“

Zakroutil hlavou. „Snažil jsem se na to nemyslet. Nechci o tebe přijít.“

„A taky nepřijdeš,“ řekla Marcy a otočila se v jeho náruči tak, aby mohla sledovat sestupující zlaté světlo. Když se zastavilo kousek od ní, jako nějaký nebeský výtah, Marcy zakroutila hlavou a hlasitě řekla: „Nevrátím se zpátky.“

Ve světle se objevila nejasná postava a v tichu noci zaduněl mocný hlas. „Tvůj úkol je u konce. Dokázala jsi, že si hodna dlít na nebesích.“

„Možná, ale já zůstávám tady.“

Postava chvíli mlčela a pak se krátce zeptala: „Víš, co to obnáší?“

„Ano.“

Bez dalších slov postava natáhla paži, která vypadala spíše jako světelný bič a dotkla se Marcyiny tváře. To bylo všechno. Žádné srdceryvné loučení ani přemlouvání. Jen dotek a pak bylo světlo pryč.

Marcy ještě chvíli sledovala nebe, ale nic dalšího se nestalo. „Co to bylo? Neměla bych cítit nějakou změnu?“

James se zamračil. „Asi ano. Jsi v pořádku?“

O krok ucouvla a otočila se před ním. „Je na mě něco jiné?“

Zakroutil hlavou.

Marcy se podívala na blízkou louku a mávla rukou. Najednou se na rozlehlé ploše objevil přízračný jednorožec a otočil k nim svoji ušlechtilou hlavu. „Pořád mám svoji moc,“ oznámila a natáhla k němu ruku. Jakmile se jej však dotkla, ucítila na zádech neuvěřitelně silné pnutí. Lechtalo to a táhlo, až byla přinucena osvobodit křídla. Když to ale udělala, James vydechl údivem. „Tvoje křídla...“

„Co je s nimi?“ vyděsila se Marcy a stáhla je tak, aby na ně viděla. Už nebyla bílá! Pořád byla nádherná, duhová, ale teď se podobala spíše jejím perlám. Marcy vytáhla zpod svojí bundy náhrdelník a zvedla ho k očím. Pak se podívala zpátky na křídla na nakonec pohledem ulpěla na Jamesovi. „Znamená to něco?“

Najednou její manžel prudce zvednul hlavu a nadechnul se nočního vzduchu.

Pak se postavil před Marcy a schoval ji za svojí ohromnou postavou. „Pane?“ zeptal se ostražitě noci a pohladil rukojeti dýk, která měl v pouzdrech na zádech.

„Jsi jediný, kdo pozná, že přicházím,“ ozval se v odpověď lenivý hlas a v tom se před Jamesem a Marcy vykukující mu zpoza ramene objevil vládce podsvětí. Černé vlasy měl sčesané dozadu a stáhnuté stužkou, na sobě košili s rozhalenkou a elegantní tmavé kalhoty. James přemítal, proč je tak vyfiknutý. Obvykle se s tím neobtěžoval.

Jako by mu Ďábel četl myšlenky, podíval se na Marcy a poznamenal: „Musím přece přivítat novou členku naší velké rodiny.“

Marcy vystoupila zpoza Jamesových zad, zvědavá na muže, kterého se mnoho let děsila. Vypadal úplně normálně. Zamračila se na něj a když na ni kývnul, přišla k němu blíž. Chovala se obezřetně, podobným způsobem by se blížila i ke vztyčené se kobře, ale nakonec se postavila čelem k němu a dívala se mu do očí ze vzdálenosti necelého metru. Nečekala by, že se někdy dostane do tak těsné blízkosti Ďábla.

„Baf,“ udělal najednou démon a Marcy téměř skočila Jamesovi do náruče, když se vrhla vzad.

Muž se rozesmál a jeho smích byl skřípavý, jako by pocházel z místa, odkud ho moc často nevytahoval.

James výhružně vykročil kupředu, ale Marcy mu položila ruku na hruď, aby ho zarazila. Nechtěla, aby se pustil do křížku z někým, kdo mu mohl ze života udělat peklo. Doslova.

„Promiň,“ zvedl Ďábel ruce vzhůru ve smírném gestu. „Neodolal jsem, když jsi mě tak pečlivě zkoumala.“

Marcy, jejíž srdce už přestalo divoce bušit, se lehce pousmála. Musela uznat, že to bylo dobré. Představila si sebe sama, jak natahuje krk, aby si ho co nejlépe prohlédla a došlo jí, jak komicky musela vypadat. „Pohoda,“ řekla pak, aby si nemyslel, že se ho bojí a přistoupila znovu blíž.

James se jí tentokrát držel v patách. „Proč má Marcy pořád svou moc, i když její křídla potemněla?“ otázal se pak Ďábla a položil přitom dívce ruce na ramena.

„Má?“

Přikývla, než stihnul James odpovědět a mávla vládci pekel prsty před obličejem. Na malou chvíli ho vzala do muzea ve Washingtonu, ukázala mu svoje nejoblíbenější místo – sál plný mayského umění. Vložila do iluze část sebe sama a to, jaké pocity ji při procházce po tomhle místě zachvacovaly, takže si oba muži mohli na chvíli vychutnat její radost.

Pak svoje představení zakončila tím, že rozesmála jednu z masek visících na zdech a o chvilku později se všichni vrátili na okraj malého města na úpatí Skalistých hor.

„Pěkné,“ poznamenal Ďábel. „Připadá ti to stejné jako předtím?“

Marcy se pohroužila do sebe, testovala svoji moc, dívala se na ni a zdála se jí být stejná jako předtím. „Myslím, že ano.“

„Pak ti zjevně byl dán dar za tvoje služby.“

Užasle pohlédla vzhůru a nevěřícně zakroutila hlavou. Že by jí nebe nechalo její schopnosti, i když se rozhodla připojit se ke svému manželovi ve vyhnanství?

„Taky se divím,“ řekl Ďábel jako by slyšel její myšlenky. „Ale je pravda, že celá tahle situace byla velice nestandardní. Nejspíš je to vyjádření jejich vděku.“

Do jejich rozhovoru se vmísil James. „Zasloužila si to. Tak, když jsi ji tu teď přivítal, můžeme si každý jít po svých.“ S tím se otočil a chtěl i s Marcy zmizet. Bylo mu jedno, že je to nezdvořilé. Byl nervózní z toho, že Marcy stála tak blízko někomu tak nebezpečnému jako je jeho šéf.

„Ne tak rychle.“

James zavřel oči. Věděl, že nepřišel jen tak. Unaveně si povzdechl a otočil se zpátky. „Co?“

„Jenom jsem vám chtěl poděkovat za dobře odvedenou práci...“ James vykulil oči. Ďábel jim děkuje? Podíval se vzhůru a čekal, že se na ně každým okamžikem zhroutí obloha. „...a požádat tě, aby ses vrátil ke své práci.“

„Požádat? Takže můžu odmítnout?“

Ďábel zaváhal, ale pak přikývnul. „Můžeš, ale byl bych raději, kdybys to nedělal. Hodí se mi někdo jako jsi ty. V současné době jsem obklopený muži a ženami, kteří sledují jen svůj vlastní prospěch. Vím, že ty jsi jiný. Nebudeš mi pochlebovat jen proto, abych ti dal, co chceš.“

To bylo to nejvyšší ocenění, které mu mohl Ďábel vyjádřit. James zaváhal. Nechtěl se zase dostat zpátky do kolotoče neustálého pronásledování provinilců a jejich každodenní likvidace. Měl na paměti, co mu to přineslo v minulosti a nechtěl, aby se to opakovalo. Přesto byla ta práce důležitá, mohl při ní zabránit démonům v páchání těch nejhorších zločinů.

„Nebude to stejné jako tehdy,“ řekl Ďábel.

„Nečti mi myšlenky,“ požádal ho James.

Marcy mu stiskla loket, přejela dlaní po jeho předloktí a pak propletla prsty s jeho. „Co by se změnilo, kdyby tvou nabídku přijal?“

„Vlastně skoro nic.“

„Takže by to byl jen takový vedlejšák?“ zeptala se Marcy a uvažovala o tom, jak by jim to mohlo s Jamesem pomoct. Kdyby pracoval přímo pro vládce podsvětí, mohl by se znovu dostat do stejně nepříjemné pozice v jaké byl před lety. Nějaký démon by mu mohl závidět a pokusil by se ho odstranit.

„Situace už není stejná, jako byla tehdy,“ odpověděl ďábel na její myšlenky a ona se na něj zašklebila. Ani jí se nelíbilo, když tohle dělal.

Usmál se, když uviděl její výraz.

„Promyslíme to a dáme ti vědět,“ řekla nakonec Marcy a chtěla se rozloučit.

„Pro tebe bych měl taky práci, kdybys měla zájem. Iluze umí být užitečné a tak když ti tu schopnost nechali...,“ řekl vládce podsvětí, zamával na ně a zmizel.

„Jakou práci?“ zeptala se ještě Marcy, ale už mluvila jen se vzduchem.

James potřásl hlavou a přenesl sebe i Marcy k domu u moře. Společně se usadili na malou lavičku a zadívali se na vodu. Měsíc si po ní razil cestičku a líně se pohyboval, zatímco Marcy a James zůstávali ponoření v myšlenkách.

Nakonec ticho přerušil její hlas. „Co myslíš?“

„Bylo by fajn mít v životě další cíl. A mohl bych dělat to, co mi jde nejlépe.“

Přikývla. „Když tu nabídku přijmeš, může to být pro naši budoucnost dobré. Ale musíš na sebe dávat pozor.“

„Nevadilo by ti, kdybych to vzal?“

Marcy ho pohladila po tváři a přitulila se k němu. Položil jí paži kolem ramen a hlavu si položil na temeno té její. „Vlastně ani ne. Člověk potřebuje mít nějakou práci. A tohle by mohlo být dobré.“

„Braiden...“ připomněl James svého synovce, ale dívka ho zarazila. „Braiden má teď svůj život a tohle rozhodnutí patří jen tobě.“ Oba si na chvíli vzpomněli na muže, který vyrostl z chlapce, kterého James vychoval. Braiden se teď pohyboval ve světě korporací a velkých peněz, snažil se získat nějaké životní zkušenosti přímo v terénu. Bydlel v centru města a užíval si s přáteli. Dělal přesně to, co má mladý muž dělat a bylo to tak správné.

„Takže to zkusíme,“ řekl nakonec James a Marcy přikývla.

„Zkusíme a uvidíme, co přinese budoucnost,“ přisvědčila a pak vyskočila z lavičky. „Tak, těžká rozhodnutí máme za sebou a teď si můžeme jít hrát,“ zašklebila se na něj a provokativně zahoupala boky.

„Chceš jít ven?“ zamračil se James a ukázal rukou směrem k moři. Ostrůvek, na kterém ho Marcy před mnoha lety žádala o odpuštění, se stal jejich malým soukromým rájem a oni se tam často vraceli, aby si stranou pohledu ostatních užili radost z letu a vzájemné společnosti.

Zakroutila hlavou a ukázala k domovním dveřím. „Ty půjdeš napustit vanu a já ti mezitím připravím překvapení. Bude se ti líbit.“

James sledoval půvabný zadeček svojí manželky, která se prosmýkla dveřmi a pomyslel si, že ho ta žena překvapuje každičký den jejich společného života. A všechna ta překvapení mu nepřinášejí nic menšího než naprostou blaženost a štěstí.