Strážkyně naděje - Patnáctá kapitola

James na Marcy konsternovaně zíral. „Prosím?“ Jeho mysl pořád ještě prodlévala v minulosti a tak chvíli nedokázal pochopit, o čem to ta bláznivá ženská mluví.

„Že nejsem ta dívka, za kterou tě poslal. Ta, kterou máš chránit.“

Zamračil se. „Co to plácáš, děvče? Kdo jiný bys byla?“

„Vlastně dělám to, co ty. Chráním tu dívku před všemi, kdo by jí chtěli ublížit.“

James nebezpečně přimhouřil oči. Než však mohl něco říct, pokračovala rychle Marcy ve vysvětlování. Chtěla to ze sebe vysypat, než se na ni naštve. Protože cítila, že přesně tam tohle všechno směřuje. „Když byla Letty dítě, dostala jsem za úkol vzít ji na Zemi a dávat na ni pozor, dokud nevyroste a nesplní svůj vlastní úkol. Přivedla jsem ji do domu jedněch milých lidí, kteří ji vychovali a dohlížela na to, aby se nedostala do problémů.“

„Letty?“

Marcy přikývla. „Tak se jmenuje.“

James se probíral svými vzpomínkami na dobu, kdy anděla našel v Brazílii. „Ta zrzka nebo hnědovláska?“

„Zrzka,“ pípla Marcy a pak vyhrkla: „Nezlob se na mě prosím. Nemohla jsem ti to říct. Nebyla jsem si jistá tvými úmysly. I když jsi tvrdil, že jsi tu proto, abys ji chránil, zpočátku jsem tomu nevěřila. Všichni démoni, které jsem až doteď poznala, se mě pokoušeli zabít a Letty unést.“

„A co má ta holka tak nadmíru důležitého udělat, že se kolem ní strhnul takový blázinec?“

„To nevím,“ přiznala a začala si pohrávat s konečky svých vlastních vlasů. Nemyslela si, že je rozumné sahat teď na Jamese. Sice vypadal docela klidně, ale člověk nikdy neví, co bublá pod povrchem.

Nevěřícně se na ni podíval. „Nevíš?“

Její hlas začal znít defenzivně. „Tobě Ďábel taky neřekl, proč je tak důležité, abys ji chránil. Myslíš, že ti nahoře jsou sdílnější? Navíc mě sem poslali za trest. Vždycky jsem si ale lámala hlavu tím, proč riskovali Lettyin život tím, že ji svěřili právě mě.“

„To děvče je pořád naživu, no ne?“ zabručel James. „Takže jsi svůj úkol splnila celkem dobře.“

Marcy se rozzářila. Jeho neochotná pochvala ji potěšila. „Dělala jsem, co jsem mohla,“ řekla a snažila se, aby to znělo skromně.

Najednou James prudce zvednul hlavu. „Tak počkat. Kde je ta Letty teď?“

„No v Brazílii přece,“ obrátila Marcy oči v sloup.

„Ty jsi nechala někoho tak důležitého samotného v pralese?“ James nevěděl, jestli má zuřit nebo nevěřícně kroutit hlavou. Jak to mohla udělat? Opustila tu dívku a nechala ji napospas čemukoliv, co se plíží džunglí.

„Neměla jsem na vybranou,“ vyštěkla Marcy. „A jestli si myslíš, že se o ni nebojím každou minutu, kterou ji nemám na očích, tak to se pleteš. Znám ji mnohem déle než ty a je to moje nejlepší kamarádka. Takže mi laskavě nevyčítej, že jsem ji musela opustit. Stejně je to tvoje vina. Kdybys nás nechal na pokoji, nic by se nám nestalo.“ Marcy se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Slíbila si, že to s Jamesem probere v klidu, ale jeho poznámky znovu vyvolaly strach, který v sobě dusila.

Letty byla tam venku úplně sama. Co když se jí něco stane?

Ustoupila od něj a přešla k oknu. Dívala se na malou, půvabně upravenou zahradu a pevně tiskla ruce do pěstiček. Doufala, že se jí podaří tenhle problém brzy vyřešit. Nechtěla se na Jamese rozčílit ani rozzlobit jeho. Vždyť neprovedla nic špatného. Zná ho jen pár dní proboha. Jak mohl čekat, že mu hned vyklopí všechno, co se jí týká? Musí jí odpustit tuhle drobnou lež.

James seděl na taburetu a pozoroval Marcyina napjatá ramena. Stála u okna celá rozjitřená a napjatá a on nevěděl, co by měl dělat. Na jednu stranu mu vadilo, že mu lhala. Na tu druhou měl chuť jít k ní a uklidnit ji. I když chápal důvody, pro které mu neřekla o Letty, nelíbilo se mu, že mu něco tak důležitého zatajila. A navíc byl naštvaný i na sebe. Jak je možné, že se tak zmýlil?

Jenže ta zrzka mu připadala úplně obyčejná. Jen lidská žena v pralese. Nic, čemu by měl věnovat pozornost. To není tak docela pravda, přiznal si po chvíli. Když je tehdy pozoroval, ta žena ho něčím upoutala. Na krátký okamžik si myslel, že to ona je jeho cílem. Jenže pak se podíval na Marcy a odsunul veškeré dohady stranou. Byl si tak jistý, že ona je anděl... „Marcy?“ oslovil ji pak, protože mu něco vrtalo hlavou.

„Hmm?“ Trhla dívka rameny, ale neotočila se k němu.

„Letty není anděl, že ne?“

Teď se podívala přes rameno a nakrčila nos. „Já vlastně nevím. Nejspíš ale ne, nikdy jsem u ní neviděla nic takového jako umím já. A pokud můžu soudit, nemá ani křídla. Nechápu proč musí být všechno tak tajuplné. Spousta náznaků, hrozba konce světa, ale žádné podrobnosti. Vím jenom, že čekáme.“

„Na co?“

„Až bude správný čas na to, aby Letty vykonala ten svůj veleúkol.“

„A ona o tom ví?“

Marcy zavrtěla hlavou. „Nesmím jí nic říct. Prý proto, aby se mohla sama svobodně rozhodnout, co udělá, až to přijde.“

James potřásl hlavou. „To je vážně divné.“

„Já vím,“ trochu se pousmála. „Lámu si s tím hlavu od doby, co jsem tady, ale nikdy jsem nevymyslela nic kloudného. Ty máš asi větší šanci vzhledem k tomu, že jsi mnohem starší než já.“ Pak se odpoutala od okna a vrátila se k němu. Položila mu dlaně na předloktí a zeptala se: „Zlobíš se na mě?“

„Vlastně ani nevím,“ řekl James. „Chápu tě, ale nesnáším představu, že jsi mi lhala. Rozumím tomu, proč jsi mi to neřekla hned, ale co později? Když jsme se spolu milovali? Myslel jsem, že mi věříš.“

„Tehdy jsem ti začínala věřit,“ přiznala Marcy. „A chtěla jsem ti to říct, přísahám že ano. Jenže...“

„Co?“ vybídl ji James, když se odmlčela. Zoufale toužil po tom, aby ho ubezpečila o tom, že mu věří a už nikdy nic podobného neudělá. Potom, co ho Istris zradila, se zařekl, že už se nikdy s žádnou ženou nezaplete. Teď se mu to však jaksi podařilo a věděl, že jeho city k Marcy jsou mnohem silnější, než cokoliv, co dosud k někomu cítil. I když mu Marcy jednou řekla, že ho miluje, později už to nezopakovala. Rozmyslela si to snad?

Plácal se v tom jako ryba na souši. Ten zmatek se mu vůbec nelíbil. Jeho srdce ho táhlo jedním směrem, nutilo ho na všechno zapomenout a odvléct ji do postele. Rozum s tím ale nesouhlasil, připomínal mu minulost, ukazoval mu, jak se Istris změnila, jak mu dokázala lhát, i když mu předtím přísahala lásku.

Marcy se ušklíbla. „Prostě jsem nechtěla tu chvilku zkazit. Než jsme usnuli, cítila jsem se tak báječně jako ještě nikdy. Když jsem s tebou, je to tak skvělé, že ty okamžiky nechci zničit.“ Jakmile skončila se svým přiznáním, sklonila hlavu. Připadala si trapně, když mu svěřila svoje nejtajnější myšlenky. Jestli ale chce, aby její vztah s tímhle démonem pokračoval, musí ho přesvědčit. Cítila jak se zmítá mezi minulostí a současností, ochotný jí uvěřit stejně jako ji poslat do háje.

„Potřebuju si to promyslet,“ řekl James nakonec a ustoupil od ní.

„Jamesi...“ řekla, ale jen zavrtěl hlavou a vyšel ze dveří. Zamířil do svého pokoje, aby se mohl umýt a převléknout. Snad mu ty běžné činnosti pomůžou v klidu přemýšlet a rozhodnout se, co bude dělat s Marcy a jejich podivným vztahem.

------

Marcy opustila obývací pokoj chvíli po Jamesovi. Nevěděla, co má dělat. Byla příliš rozrušená na to, aby mohla spát. Pomalu procházela přízemím, a když dorazila do kuchyně, rozhodla se, že by mohla něco sníst. S překvapením si uvědomila, že naposledy jedla to podivné ovoce v amazonské džungli.

Připadalo jí, jako by od doby co potkala Jamese uplynulo už několik měsíců, ale ve skutečnosti to byly jen dva dny.

Jak je možné, že se během dvou dnů zamilovala? Až dosud brala všechny svoje vztahy jako krátkodobé záležitosti bez výhledů do budoucnosti. Teď jí však srdce vyděšené poskakovalo v hrudi, když si uvědomila, že by měla Jamese někdy opustit. Zvedla ruku, promnula si hrudní kost a říkala si, že přece není možné během tak krátké doby cítit něco tak definitivního.

Když řekla, že ho miluje, myslela to vážně. Cítila k němu lásku, tím si byla naprosto jistá. Ale až teď, když hrozilo, že ji od sebe odežene, si uvědomila, jak moc je to vážné. Došlo jí, že když ji přinutí od něj odejít, zůstane v jejím srdci už navždycky díra, které bude scházet jeho přítomnost.

Tohle ještě nikdy k nikomu necítila. Tady na Zemi... ani doma v nebi.

Chtěla s Jamesem zůstat. Nechtěla jejich vztahu vymezovat hranice, ale toužila po tom, aby pokračoval dál. Chtěla se o něm dozvědět všechno co půjde a sex s jejím démonem vůbec nebyl špatný.

Zatímco vytahovala z lednice máslo, šunku a ledový salát, aby si připravila sendvič, vzpomněla si na pocity, které zaplavovaly její tělo, když byla v téhle kuchyni naposledy. Bylo to před pár hodinami, ale měla pocit, jako by od té doby zestárla o několik let. Její ranní já bylo veselé, nadšené z představy, že se vrátí zpátky do postele a najde tam Jamesovo mohutné spící tělo.

To, které smutně mazalo chleba teď, bylo úplně jiné.

Energie, kterou vždycky sálala, někam vyvanula a nechala ji tam unavenou a ztrhanou. Jak se tak ploužila kuchyní, zakopla o deku, kterou měla omotanou kolem těla a málem upadla hlavou přímo na roh stolu.

„Dávej pozor,“ ozval se najednou vedle jejího ucha něčí hlas a Marcy poskočilo srdce nadějí. Když se však s rozzářeným obličejem otočila k tomu, kdo zabránil jejímu potupnému pádu, její výraz rychle potemněl. „Ach, to jsi ty,“ zamumlala.

„Tvoje nadšení a vděk jsou opravdu fantastické,“ řekl Braiden a založil si paže na hrudi.

Marcy si povzdechla. „No jo. Tak díky.“ Pak si ho přestala všímat a vrátila se k přípravě jídla, na které stejně neměla chuť.

Braiden jí ale nehodlal dát pokoj, jak se zdálo. Vyhoupnul se na stůl a díval se, jak půlí sendvič. „Dáš mi taky?“

Beze slova k němu natáhla ruku s namazaným pečivem. Vzal si svoji půlku a hladově se do ní zakousnul. „Dobrý,“ zamumlal s plnou pusou.

Marcy se opřela bokem o linku, přitáhla si dlouhou deku těsněji k tělu a vyhlédla z okna. Její pohled hned přitáhl květinový keř a ona si znovu vybavila všechno, co se událo od doby, kdy utrhla červený květ. Vzpomněla si na Sabine a ostatní ženy uvězněné v růžovém domě a přistihla se, že si o ně dělá starosti.

Nepochybovala o tom, že poté co ona a James zmizeli, vybil si Abraxas svůj vztek na nich. Snažila se potlačit pocit viny, ale příliš se jí to nedařilo. Vina se přidala k dalším nepříjemným pocitům, které jí zmítaly, až se nakonec cítila tak příšerně jako snad nikdy v životě.

Jestli je láska taková, raději bych byla bez ní, pomyslela si nešťastně a ukousla kousek pečiva. Pak to však odvolala. Má štěstí, že potkala někoho, koho by mohla mít ráda jinak, než jen jako kamaráda.

Znovu zabořila zuby do sendviče, přestože se musela do jídla nutit. Věděla ale, že potřebuje sílu. Zítra musí zastavit Abraxase a k tomu bude potřebovat všechno, co dokáže nashromáždit.

„Proč jsi tady a strýc nahoře?“ přerušila její myšlenky Braidenova otázka.

Marcy nevěděla, jak mu má odpovědět. Ráda by si s někým promluvila o tom, co ji trápí, ale nebyla si jistá, jestli je Jamesův synovec tou nejvhodnější osobou. Nakonec tedy jen potřásla hlavou a řekla: „Tak trochu jsme se pohádali.“

„Já se s ním hádám v jednom kuse.“

„To ale není to samé. Ty jsi jeho rodina, tebe pryč nepošle.“

Braiden se zamračil. „A tebe snad posílá? Měl jsem dojem, že si spolu rozumíte.“

„To já taky,“ povzdechla si a nepřítomně zvedla sklenici s vodou, aby se napila. „Jenže teď si myslí, že jsem mu lhala.“

„A lhala?“

„Tak trochu. Ale existují polehčující okolnosti. Myslím, že by je mohl vzít v úvahu.“

Dlouho mlčel, než odpověděl na její poslední poznámku. „To by nejspíš mohl, kdyby dokázal hodit minulost za hlavu. Když si ale uvědomíš, že mu jeho vlastní žena lhala spoustu let a navíc ho ještě podváděla, nemůžeš se divit tomu, jak zareagoval, když zjistil, že jsi udělala to samé.“

Marcy se mu podívala do očí. „Takhle jsem mu nikdy nelhala. Nejsem jako jeho bývalá žena.“

„Pak bys ho o tom měla přesvědčit.“

Rozhodila ruce a tiše vykřikla: „Ale jak?“

Braiden na ni mrknul. „Od té doby, co tě sem strýc přivedl z tebe nespustil oči. Myslím, že dokážeš zařídit, aby viděl věci z tvého úhlu pohledu.“

Začervenala se a zakroutila hlavou. Vůbec nechápala, jak může něco takového navrhnout. Když je teď mezi ní Jamesem všechno tak složité, musí našlapovat opatrně. Nesmí ho nutit rozhodnout se v její prospěch.

Nebo ano? Marcy polkla, když jí ta myšlenka prolétla hlavou. Mohla by se pokusit ovlivnit svoji vlastní budoucnost? Mohla by se pokusit přesvědčit Jamese o tom, že ona je úplně jiná než jeho mrtvá manželka?

Měla by?

Kdo neriskuje, nic nezíská, připomněla si v duchu a rozhodla se. Půjde za Jamesem a vysvětlí mu, že ho miluje a nedovolí mu ji odmrštit. Ona je koneckonců to nejlepší, co ho kdy v životě potkalo. Teď ještě zbývá, aby to pochopil.

------

James přecházel po své ložnici a jeho mysl zaplavovaly vzpomínky na minulost, kterou tak nerozumně vyvolal.

Doufal, že zapomněl. Doufal, že ho jeho mrtví nechají v klidu žít. Jenže když Marcy vyprávěl o synovi, vybavil si ho před očima tak, jak ho viděl naposledy. Pak s ním jeho mozek pěkně vyběhnul, když začal promítat v jeho hlavě momentky z jejich společného života.

Tennis jako batole, jak se k němu blíží na nejistých nožičkách a s rozesmátou tvářičkou.

Dvouletý chlapec s nezkrotnou energií a neutuchajícím nadšením pro všechno kolem sebe.

Bystrý pětiletý Tennis s hladem po nových vědomostech.

Dítě nějak dokáže vycítit, kdo v jeho okolí ho má rád a kdo ne. Tennis si i přes svůj nízký věk byl vědom toho, že ho jeho matka nezbožňuje a proto se upnul spíš na svého otce. Istris splnila svou povinnost, dala mu najíst, oblékla ho, ale nic víc. Nezahrnovala ho mateřskou láskou ani ho nechválila, když udělal něco výjimečného. Ti dva vedle sebe spíš jen existovali v jednom prostoru, kterým byl jejich společný domov.

I přes svoje pracovní vytížení se James snažil trávil se synem co nejvíc času. Kdykoliv měl možnost, byl doma a hrál si s ním nebo ho bral na dlouhé procházky.

Když o tom teď uvažoval, došlo mu, že to byla další věc, která stála mezi ním a Istris. Někde v hloubi srdce jí vyčítal její chlad vůči dítěti, které on sám tolik miloval.

Nikdy by si ale nepomyslel, že bude jeho žena schopná takové krutosti. Když odešli z nebe, viděl její přeměnu v někoho jiného, ale ve skutečnosti ji neregistroval. Namlouval si, že mezi nimi bude časem všechno v pořádku. Že se všechno usadí a oni vklouznou do toho příjemného vztahu, který měli dřív.

On se přece téměř nezměnil, když dobrovolně opustil svůj domov a následoval své srdce. Tak proč by měla ona?

Posadil se na okraj postele a složil hlavu do dlaní. Co má dělat? Co když tahle jedna drobná nevinná lež, kterou Marcy pronesla, povede k celé řadě dalších lží, které ho nakonec zničí? Může se odvážit znovu někomu otevřít své srdce?

Rozum s tím zásadně nesouhlasil. I když od doby, co ho žena zradila, uplynulo už spoustu času, pořád si dokázal vybavit pocity, které jím zmítaly poté, co se to stalo. Věděl, jaké to je, když se vám do duše zarývá zrada tak zlá a hluboká, že nemá dno. Kdyby se tehdy nemusel postarat o syna své sestry, nejspíš by to vzdal.

Kdyby nebylo Braidena, nezbyl by mu nikdo. Mezi démony neměl žádné přátele. Hlavním důvodem bylo jeho zaměstnání. Všichni věděli, že je něco jako jejich stráž, někdo, kdo jim zabrání v konání těch nejhorších skutků. A Ďábel ho mohl poslat za kýmkoliv. Všichni se ho báli, vážili si ho, ale nikdo se s ním nepřátelil.

Ne, že by mu to tehdy vadilo. Až teď si uvědomil, jak prázdný jeho život býval. I když byl ženatý s Istris, ve skutečnosti mu nepatřila.

Ale Marcy... s ní to bylo něco jiného. Ta žena je tak štědrá v projevování svých emocí, tak otevřená a sršící energií, že si nedokázal představit dvě odlišnější ženy. Možná...

Jeho formující se myšlenku najednou přerušil hluk, který postupně sílil. Nejdřív to bylo jen takové občasné ťuknutí, ale rychle se měnilo v důrazné bušení. Zamračil se, zatímco uvažoval odkud to přichází.

Vstal z postele a pro jistotu popadnul dýku, která ležela na nočním stolku. Tenhle dům by měl být bezpečný, ale jeden nikdy neví, kdo se pokouší proniknout jeho ochranou.

Pozorně naslouchal, když obcházel pokojem, aby určil, odkud ten zvuk vychází. Jakmile se ocitnul u okna, zesílilo to. Postavil se bokem ke skleněné výplni a dával si pozor, aby ho kryla stěna.

Jediným kusem oděvu, který měl na těle, byl ručník omotaný kolem jeho boků. Nevšímal si toho, natáhl dlouho paži a odhrnul rozměrné zelené závěsy, které zakrývaly okno. Vyhlédl ven vzniklou mezerou a to, co tam spatřil, ho přinutilo otevřít ústa úžasem.

Bezmyšlenkovitě spustil paži s napřaženou dýkou a zíral na Marcy, která se na svých křídlech vznášela před jeho oknem a házela na sklo malé energetické koule. Ty vydávaly zvuk, který ho předtím vyrušil. Ty menší ťukaly, větší pak bušily, jak poskakovaly po skle sem a tam. Když si uvědomil, co má anděl na sobě, zatrnulo mu ve slabinách.

Marcy se vznášela venku za oknem přímo pod hvězdným nebem v tenkých bílých šatech. Vypadaly na ní stejně krásně jako její křídla a ladily s její pletí a tmavými vlasy. Chvíli se mu zdálo, že je zahalená jen čistým svitem měsíce. Mávala svými nádhernými křídly a zářila vnitřním světlem, které ho přitahovalo jako magnet.

Prudce rozrazil okno a vyklonil se ven, aby ji mohl popadnout za ruku a vtáhnout dovnitř. „Co to ksakru provádíš?“

Marcy se na něj ale jenom usmála a odlétla z jeho dosahu. „Pojď za mnou,“ řekla svůdným, nízko položeným hlasem.

„Nejsem oblečený,“ namítnul James.

Perlivě se zasmála. „Mě to nevadí.“ Pak se ve vzduchu otočila, koketně na něj zamrkala přes rameno a zamířila nad oceán.

James zaklel.

Natáhnul si kalhoty, které ležely na křesle a vyskočil z okna. Než stihnul dopadnout na zem, roztáhnul křídla a vyrazil za andělem, který zářil nad temnou vodou jako maják. Prudce zamával křídly a užíval si, jak ho svěží mořský vánek chladí na perutích, zatímco ho vítr unáší blíž a blíž k Marcy.

Musel přiznat, že on, podobně jako Marcy, také příliš často nelétá. Teď si uvědomil, že i jeho důvody jsou podobné těm jejím. Ani on zbytečně nechtěl vyvolávat myšlenky na nebe, které opustil už tak dávno. Na místo, kam se už nikdy nemůže vrátit. Na co se trápit tím, co je ztracené? Proto raději využíval dovednost, která je vlastní démonům a přesouval se po zemském povrchu spíš tímto způsobem.

Teď když se mu do křídel opíral vítr, cuchal mu dlouhé zapletené vlasy a házel do tváře spršky mořské vody, kdykoliv slétnul moc nízko, zmocnilo se ho rozjaření. Už tak dávno necítil nic tak snadného a povznášejícího jako je radost z letu.

Zasmál se a vyrazil za Marcy. Letěl rychle jako vystřelený šíp a když ji konečně dostihnul, popadnul ji za kotník a přitáhl ji k sobě.

Marcy se rozbušilo srdce v hrudi, když ji James dohnal. Byl tak neuvěřitelně rychlý, že se k ní přiblížil dřív, než dorazili na místo, které vybrala. Nechtěla to ale vzdát, proto přestala mávat křídly, složila je podél těla a začala se volným pádem řítit k vodní hladině.

Cítila Jamesovo překvapení, když mu vyklouzla z prstů a jeho ruka ji pohladila po chodidle, než se od něj odpoutala. Rozesmála se nad jeho překvapeným výrazem, zastavila svůj volný pád a zakroužila pod ním. Pak počkala, až se vrhne za ní a vystřelila vzhůru. Točila se kolem něj, škádlila ho a viděla, že i jemu cukají koutky úst nad jejich vzdušnou hrou.

Po chvíli před sebou uviděla malý ostrůvek, ke kterému celou dobu mířila. Stočila se tak, aby letěla přímo k němu a James ji následoval. Veselí ji opustilo, když si uvědomila, že na výsledku toho, co se teď stane, závisí její budoucí štěstí. Nervózně se kousala do rtů, když Jamesovi dovolila, aby ji dohnal a zařadil se jí po boku. Byla zvědavá, jak bude reagovat na její překvapení.

James se cítil tak báječně jako už dlouho ne. Na rtech mu pohrával lehký úsměv, když svými křídly lehce čechral ta její a letěl nocí. Pak před sebou najednou uviděl světlo. Bylo bílé a zlaté a vycházelo z jednoho bodu pod ním. Uvědomil si, že se před ním rýsuje z vody ostrov. Zvědavě napínal zrak, aby uviděl, co to před ním je, ale nepoznal to, dokud se neocitnul přímo nad tím.

Na malé pláži obklopené hustými palmami hořely tisíce bílých svíček. Ne, nebyly to svíčky.

Přimhouřil oči a pokoušel se přijít na to, co vidí. Koule energie. Všude na pláži se těsně nad pískem vznášelo obrovské množství bílých energetických koulí, které tvořily určitý vzor. James byl tak zabraný do zkoumání toho, co měl před očima, že si ani nevšimnul, že už Marcy není vedle něho.

Vylétl ještě výš a když byl přímo nad ostrovem, takže ho pod sebou viděl jako rovnou plochu, konečně spatřil  Marcyin vzkaz.

Miluju tě.

Odpusť mi prosím.

Zíral na ta prostá slova a cítil, jak se uvolňují obruče, které ovíjely jeho srdce a drtily jej ve svém bolestivém zajetí tak dlouho, že je úplně přestal vnímat. Omluva, která z mihotavého vzkazu sálala, ho dostala.

Viděl Marcy, jak stojí na pláži krásná jako sen s obličejem obráceným k tmavé obloze, na které ho díky jeho temným křídlům a pokožce nemůže vidět. V její tváři se zračila láska, naděje a naprostá důvěra.

Aniž by mu to musela říkat, věděl James, že nechává rozhodnutí na něm. Poskytuje mu prostor k tomu, aby odletěl, ale zároveň doufá, že se připojí k ní dole na pláži.

Neváhal. Vrhnul se střemhlav přímo k ní a s divokým zavířením křídel ji popadnul do náruče. Zvednul ji do vzduchu a zatočil s ní dokola. Když ji postavil zpátky do chladivého písku, vážně se na ni zadíval. Po chvíli se její rty roztáhly do úsměvu tak zářivého, že měl pocit, jako by se její radostí rozsvítil celý svět.

Ulevilo se mu, že pochopila, co jí chtěl říct beze slov. Ještě nebyl připravený vyslovit to, co cítilo jeho srdce, ale zdálo se, že to Marcy nevadí. Pevně ho objala kolem krku a šeptala pořád dokola: „Miluju tě, miluju tě, miluju tě.“

Jeho duše se při těch opakovaných vyznáních osvobozovala od minulosti, ukládala ji tam kam patří a on věřil, že časem vybledne jako nepříjemný sen. Vždycky si bude pamatovat svého syna i Sandru, ale v budoucnosti na ně bude vzpomínat s láskou, ne s pocitem viny. Marcy mu s tím pomůže.

„Nevěděl jsem, že jsi taková romantická duše,“ řekl tiše, zatímco ji objímal kolem pasu a obličej měl zabořený v jejích tmavých vlasech.

Marcy pokrčila rameny. „Obvykle nejsem. Už jsem ti říkala, že mě dokážeš přimět k těm nejbláznivějším změnám nálad, jaké jsem kdy zažila. Měla jsem pocit, že něco takového potřebujeme, tak jsem to udělala. Vadí ti to?“

 Když zavrtěl hlavu, Marcy se ulevilo. Před chvílí se v jeho obličeji zračil takový výraz, že si byla skoro stoprocentně jistá, že ji její démon miluje. Nevyslovil to ale, a ona se zařekla, že na něj nebude naléhat. Mají před sebou ještě spoustu času na to, aby jí řekl, co k ní cítí. Jestli na to ještě není připravený, dokáže počkat. Ona ho zatím bude ujišťovat o své lásce tak, aby nikdy nepochyboval o tom, že je skutečná.

Zatím jí stačí, že jí odpustil její lež a je ochotný pokračovat tam, kde skončili. „Můžu tě pozvat na večeři?“ zeptala se ho a mávla rukou směrem k prostřenému stolu vlevo od nich.

„Jak jsi to sem dostala?“

Marcy zavrtěla hlavou. „To je moje tajemství.“ Nehodlala mu vysvětlovat, kolikrát se musela vracet na pobřeží, aby sem všechno přinesla. Stačilo jí, že vypadal polichoceně a spokojeně. To bylo všechno, co potřebovala. Chtěla si s celou touhle scénou dát práci, aby viděl, jak moc jí záleží na tom, aby jí odpustil.

Kousek od ní odstoupil, položil jí dlouhou paži kolem pasu a odvedl ji k jejímu místu. Sám se usadil naproti a zamrkal, když se přímo před nimi objevily talíře přikryté stříbrným poklopem. „Jak...“ začal se ptát James na to, jakým způsobem se před nimi jídlo z ničeho nic zjevilo, ale Marcy ho přerušila. Zahýbala obočím a usmála se na něj. „Mám iluzionistické schopnosti, vzpomínáš? Umím toho s nimi celkem dost.“

Pak zavřela oči a nasadila soustředěný výraz.

James sledoval, jak se kolem jejich stolu najednou zhmotnila luxusní francouzská restaurace. Slyšel jemný šum hlasů jiných lidí, viděl jemné táflování na stěnách i květiny rozmístěné kolem stolů tak, aby měli večeřící soukromí. On sám seděl na čalouněné židli a pod nohama místo písku cítil tvrdou mramorovou podlahu, která ho studila do holých chodidel. Když se ohlédl, viděl okny restaurace rušnou ulici v srdci Paříže. „Jak to děláš?“ zeptal se Marcy, která se na něj usmívala z opačné strany stolu s vlasy vyčesanými do propracovaného účesu, nalíčenou tváří a tělem zahaleným v rudé večerní róbě.

„Měla jsem spoustu času na to, abych dosáhla dokonalosti. Chceš tady zůstat?“

Odmítavě zakroutil hlavou. „Raději bych se vrátil zpátky do skutečnosti.“

Marcy mávla rukou a oni byli zpátky na pláži, kde jim nad hlavou svítily hvězdy. Pak pokývla k jídlu. „Neboj, je skutečné. Objednala jsem ho z restaurace, takže by mělo být i chutné.“

„Neumíš vařit?“

„Ale ano, umím. Jenže ty doma nemáš nic víc než věci na přípravu sendviče. A říkal jsi, že nemám chodit sama z domu.“

„Já ani Braiden nevaříme,“ prozradil James a pustil se do jídla. „Většinou využíváme donáškovou službu. Připadá mi to mnohem jednodušší.“

„To možná je, ale vaření je jako umění. Musíš použít vhodné suroviny a postup, aby vzniklo umělecké dílo.“

„Zdá se, že jsi všestranně nadaná žena.“

Marcy si strčila do úst kousek perfektně ugrilovaných kuřecích prsíček a přivřela oči. „Možná. Řekni mi, co děláš, pokud zrovna nehoníš démony? Braiden se zmiňoval o nějaké obchodní společnosti, kterou se chystáš převzít.“

„Řízení firem mě baví. Většinou se věnuji obchodu a rozvoji. A co ty?“

Pak mu Marcy vyprávěla o sobě, o tom, jak žila, než Letty dospěla a cítila se podivně normálně. Po všem, co spolu zažili, teď jen tak sedí a užívají si rande. Vedou spolu konverzaci bez hádek a bojů, jen tak si užívají přítomnosti toho druhého. Když se po několika hodinách zvedli z písku, kam se přemístili po večeři, připadalo jim zcela přirozené vzít se za ruce, roztáhnout křídla a společně zamířit zpátky do domu.

Letěli klidně a cestou pokračovali v rozhovoru, který započali na ostrůvku uprostřed oceánu. Když dorazili zpátky, James se protáhl oknem své ložnice a lehce přistál na podlaze. Aniž by o tom přemýšlel, natáhl k Marcy ruku. Chvíli se na ni dívala, pak ale vložila svoji o mnoho menší do jeho dlaně a pevně mu stiskla prsty.

„Zůstaneš tady?“ zeptal se jí James, když ji vtahoval do svého pokoje a zavíral za ní okno.

Marcy přikývla, ale pak zavrávorala.

Přiskočil, aby ji podepřel a tehdy si všimnul únavy, která se na ni najednou zřítila jako dům s narušenou statikou. Jeho andílek se opět přivedl na okraj bezvědomí. Uvědomil si, kolik úsilí ji muselo stát připravit všechno tak, jak to našel. Množství energetických koulí které vytvořila, bylo neuvěřitelné. A navíc létat sem a tam, aby na ostrov dostala všechno vybavení... Usmál se, když si vzpomněl, jaký pro ně připravila báječný večer. Tolik práce si kvůli němu ještě nikdo nikdy nedal.

Zvednul si Marcy do náruče a přenesl ji k posteli. Uložil ji doprostřed, odstrojil se a nahý si vlezl k ní. I když už byla v polospánku, okamžitě se k němu otočila a stulila se mu na hrudi. James ji pohladil po tmavých vlasech a pomyslel si, že přesně tam patří. Navždycky.