„Tohle vážně nesnáším,“ zaprskala
Marcy, když se ocitla uprostřed Jamesova barevného obývacího pokoje.
„Promiň, chtěl jsem tě tam odsud
co nejrychleji dostat,“ zamumlal James a přitáhnul si ji do náruče. Objal její
křehké tělo svými mohutnými pažemi a přitisknul si ji k srdci. „Vyděsila
jsi mě, andílku.“
Marcy se k němu přitulila a
položila mu ruce kolem pasu. V jeho náručí jí bylo tak dobře, že téměř
zapomněla na to, proč se před chvilkou tak rozčílila. Ale jen téměř. „Musíme se
tam vrátit a zabít ho.“
James zakroutil hlavou.
„Nemůžeme, mám zakázáno ho zabít.“
„Ale říkal jsi, že ti Ďábel
dovolil zabít kohokoliv, kdo mě bude ohrožovat, nebo ne?“ Marcy se kousla do
rtu, protože měla výčitky svědomí. I když věděla, že k tomu dosud nebyla
vhodná chvíle, trápilo ji, že Jamesovi neřekla o Letty. Bála se, jak bude
reagovat na zjištění, že ona není tou, za kterou byl poslán.
James souhlasně přikývnul a
tvářil se zamyšleně. Marcy sbírala odvahu, aby se mu svěřila se svým temným
tajemstvím, ale jelikož nechtěla, aby ji od sebe odmrštil jako tehdy, když
zjistila jeho pravé jméno, váhala, jestli to má udělat právě teď.
Přesvědčovala se, že Abraxasův
partner za ním má přijít až zítra, takže mají čas, než ho budou muset umlčet. Jsi srab, obvinila se v duchu a
nadechla se, aby šla s pravdou ven. Než však stihla promluvit, předběhnul
ji James: „Myslel jsem, že tě zabije.“ Pak ji od sebe odtáhnul, vzal do dlaní
její obličej a začal ji sladce líbat.
Marcy se zatočila hlava. Zvedla
paže a objala ho kolem krku. Pevně se přitiskla k jeho statnému tělu a
ruce zabořila do dlouhých vlasů. Když znovu na rtech ucítila chuť jeho úst,
měla pocit, že je konečně doma. Jeho dotyky byly tak bolestně známé a jeho vůně
tak báječná, že na chvíli pustila z hlavy všechny svoje starosti a naplno
se ponořila do polibku. Hravě přejela jazykem po jeho a pak se stáhla.
Když uslyšela, jak hrdelně
zavrčel, tlumeně se mu zasmála do úst a kousla ho drobnými zoubky do spodního
rtu.
Jamesovi ruce jí přejely po
zádech a sklouzly na zadeček. Hladil ji přes to tenké růžové nic, které měla
dosud na sobě a Marcy cítila, jak se jejího těla zmocňuje vzrušení. Sklouzla
dlaněmi na jeho prsní svaly a hladila ho přes koženou vestu bez rukávů, kterou
měl na sobě. Nedočkavě popadla zip a začala ho stahovat dolů.
„Ehm,“ ozvalo se ode dveří
zakašlání. Ani jeden z nich nereagoval. Braiden znovu zakašlal a pak ještě
pro jistotu zavolal: „Haló lidi, nejste tu sami.“
James zvednul hlavu od Marcy a
zadíval se jí do omámených očí. „Jdi k čertu.“
„Dnes ne, strýčku,“ řekl synovec
a s bolestným výrazem popošel dál do pokoje. Rukou se držel za bok, do
kterého mu ráno zajela dýka, a pomalu se blížil k jednomu z velkých
polštářů, aby se mohl posadit.
Když James zjistil, že Braiden
nehodlá odejít, odstoupil s povzdechem od Marcy a usadil ji na další
polštář. Už podruhé toho dne odešel, aby si přinesl vodu, kterou vyčistí něčí
zranění. Jakmile se vrátil zpátky do pokoje, přistoupil k dívce a začal jí
z paže opatrně smývat krev. Nebylo to vážné zranění. Stejně jako to na
jejích žebrech, jak zjistil, když i přes její chabé protesty vyhrnul to, co
měla na sobě. Postavil se tak, aby zabránil svému synovci dívat se na její
odhalené tělo a rychle jí ránu omyl.
Sotva skončil, spustil oděv zpět
na místo a přikryl Marcy dekou, kterou přinesl sebou spolu s teplou vodou.
„Tak co se stalo?“ ozval se
Braiden, který se vrtěl na svém polštáři, jako by nemohl přijít na to, jak si
má sednout.
„Sedí se ti dobře?“ popíchnul ho
James a přitáhnul si jeden z taburetů, které našel u zdi.
„Na pohled jsou mnohem
pohodlnější,“ zamumlal jeho synovec.
Když James nadzvednul obočí,
zvednul ruce, jako by se vzdával. „Dobře, dobře, měl jsi pravdu. Nábytek, který
tu byl předtím, byl lepší. Vrátím ho sem, hned jak to půjde. A teď mi prosím
řekni, co se stalo.“
„Abraxas unesl Marcy, zjistil, že
je anděl a odvedl ji do domu tvé matky.“
„Ten bastard,“ vyprsknul Braiden
a vymrštil se na nohy. Pak s bolestným výrazem klesnul zpátky na polštář a
zaklel.
Marcy, která vypadala ospale, se
najednou zvedla na lokti a naklonila se kupředu. „Proč tě ten démon nazval
švagrem?“ zeptala se na to, co jí vrtalo hlavou od chvíle, kdy od něj odešli.
Odpověděl jí Braiden. „Protože to
byl manžel jeho sestry.“
Ušklíbla se, ale pokračovala ve
vyptávání: „Takže on je tvůj otec?“
Braiden se zašklebil, jako by mu ta
představa byla odporná, nakonec ale přikývnul. „Ale jen biologický. Vychoval mě
strýc..“
Marcy se zamračila, když se
snažila poskládat si v hlavě celý obrázek. Braiden jí řekl, že Jamesova
manželka Istris ho zradila. Že byla Abraxasovou milenkou. Ten démon sis vzal
jeho sestru a pak svedl i jeho ženu? To bylo… odporné. A Braiden, Braiden je
jeho syn. James jí ale řekl, že kdyby Abraxas zjistil jeho pravé jméno, zabil
by jeho synovce.
Démon by zabil vlastního syna?
Jeho dohady se jí musely zračit
v očích, protože Braiden přikývnul. „Ano.“
Přimhouřila oči. „Nejsi mu moc
podobný.“ Pátrala v rysech jeho tváře a porovnávala je s Abraxasovou
podobnou. Myslela si, že Braidenův otec musí pocházet z východu, kvůli tvaru
jeho očí, ale teď si uvědomila, že to tak nutně být nemusí. Přesto… Abraxas měl
oči modré jako zamrzlé jezero.
„Jsem spíš po matce,“ řekl
Braiden a pak tiše zamumlal: „Díkybohu.“
Marcy nad tím zakroutila hlavou,
ale dál to neřešila. Co ona ví o dětech, které se narodí ze spojení démonů tady
na Zemi? Kdo ví, podle jakých pravidel na sebe jejich duše berou lidskou
podobu, když sestoupí sem. Tohle opravdu nikdy nebylo nic, co by ji zajímalo.
„Ale proč?“ zeptala se, jelikož
nemohla přijít na žádný důvod pro to, aby chtěl někdo zabít svoje vlastní dítě.
Do jejich rozhovoru se vmísil
James. „Kvůli pomstě. Tehdy jsem to nevěděl já ani nikdo jiný, ale Abraxas se
oženil s mou sestrou jen proto, že vymyslel plán, jak se dostat na moje
místo po Ďáblově boku. Toužil po moci a postavení, které by mu jako jeho pravé
ruce náleželo.“
„Co chtěl udělat?“
„Vzal si moji sestru, aby se
dostal do mé blízkosti. Pak využil toho, že jsem často musel řešit spory
v podsvětí a nebyl kvůli tomu doma a svedl moji ženu. Náš vztah byl
v té době narušený.“
„Proč?“ zeptala se Marcy a
myslela přitom na tu ženu, která kdysi zaujímala místo v Jamesově srdci.
Cítila žárlivost, i když věděla, že je už dlouho mrtvá a on ji nemiluje.
James zaváhal, ale pak odpověděl.
„Když se nám narodil syn a ona se o něj musela starat, vyčítala mi, že jsem ji
přivedl do jiného stavu. Istris byla… pyšná na svoje postavení v podsvětí
a ráda ho předváděla ostatním. Dávala mi za vinu, že musí dřepět v našem
domě a pečovat o našeho syna, zatímco můj život se ani v nejmenším
nezměnil.“
„Ty máš syna?“ zeptala se Marcy a
vykulila oči. Nedokázal uvěřit, že by jí James něco tak důležitého neřekl.
„Měl jsem. Je mrtvý.“
Vstala, omotala si přikrývku
kolem těla a přistoupila k němu, aby mu mohla položit ruku na záda. „Co se
stalo?“ zeptala se jemně.
James se podíval na Braidena a
pohledem ho žádal, aby je nechal o samotě. Nebyl si jistý, že chce Marcy
vyprávět o nejhorší době svého života, ale pokud to udělá, ať je to raději
v soukromí. Navíc... Braiden tu hroznou historii nepotřebuje slyšet znovu.
Ví, co se stalo jeho matce a to vědomí je neustále s ním.
Aniž by jeho synovec třeba jen
slůvkem zaprotestoval, zvednul se z nepohodlného polštáře, kývnul na Marcy
a vyrazil ke dveřím.
James si dívku přitáhnul k sobě,
posadil si ji na klín a zadíval se jí do obličeje.
„Nemusíš mi to říkat, jestli
nechceš,“ ozvala se Marcy a položila si hlavu na jeho rameno.
To rozhodlo.
V jejích očích hořela
zvědavost, přesto mu ale dala možnost vyhnout se rozhovoru, který je čeká. Byla
báječná.
Zvednul její hlavu ze svého
ramene, vtisknul jí na rty lehký polibek a pak ji znovu přitisknul k sobě.
Položil si bradu na vrcholek její hlavy a začal ji hladit po vlasech. „Když
tehdy Lucifer odcházel z nebe, Istris se ho rozhodla následovat. I když
jsem nebyl přesvědčený o tom, že je to rozumné, šel jsem s ní. Tehdy jsem
ji miloval tolik, že jsem si myslel, že bez ní nechci být. Proto jsem se vzdal
všeho, co jsem znal a měl rád a šel s ní do nového života.“
Marcy na jeho rameni kývla
hlavou, aby poznal, že poslouchá.
„Kvůli tomu kým jsem byl, jsem se
brzy stal druhým nejmocnějším mužem naší nové říše. V té době bylo všechno
nové, zmatené, ustanovovaly se nové hierarchické kruhy. Každý si hledal svoje
místo v novém světě a často vznikaly brutální spory. Já jsem byl tím, kdo
je řešil. Ďábel mě posílal vyřizovat nejrůznější záležitosti do všech koutů
světa. Byl jsem všude tam, kde se usadili naši lidé a práce bylo opravdu
hodně.“
Když se odmlčel, Marcy se
zeptala: „Když jsi odešel z nebe, byl jsi pořád stejný?“
James se ušklíbnul. „Ne tak
docela. Když jsme odešli, ztratili jsme většinu své moci. Ta pocházela
z čistoty a světla, které jsme odmítli. Postupně však začali padlí andělé
nacházet způsoby, jak získat zpět alespoň část té moci.“
Marcy si vzpomněla, co jí řekl
Abraxas. Když viděl její křídla, obvinil ji z toho, že je pořád anděl. Ani
na chvíli neuvěřil, že sestoupila sama od sebe. Řekl, že kdyby se pokusila
získat zpět svoji andělskou moc, nebyla by tak čistá. Ona se tedy kdovíjak
čistě necítila, ale věděla, co tím myslel.
Najednou ji něco napadlo. „Jaká
jsou tvá křídla?“
James se zasmál. „Proč tě to
zajímá?“
Pokrčila rameny. „Nikdy jsem
neviděla křídla nikoho, kdo se ocitnul tady na Zemi. Zajímalo by mě, jak
vypadají. Máš je vůbec?“
„Mám,“ řekl James. „Ukážu ti je,
když mi ty ukážeš svoje.“
Marcy se najednou cítila, jako by
byla puberťačka, která se má poprvé obnažit před svým přítelem ve stylu ‚já
ukážu tobě a ty mě‘. Zachichotala se, zvedla hlavu a podívala se Jamesovi do
obličeje. Z jeho očí zářilo stejné pobavení, jaké sama cítila.
Pak si však uvědomila, proč
nechává svoje křídla skrytá a úsměv ji opustil. Jako by James vycítil změnu
její nálady, pohladil ji palcem po líčku. „Proč ti vadí je ukazovat? Vsadím se,
že jsou zblízka stejně nádherná jako zdálky.“ Narážel na dobu, kdy před ním
prchala v Brazílii. Tehdy je na krátko zahlédnul.
„To jsou,“ řekla Marcy a ušklíbla
se nad tím, jak vychloubačně to znělo. „Ale...“ Nevěděla, jak mu má vysvětlit
pocity, které se jí zmocňovaly, kdykoliv si vzpomněla na svůj domov. „Víš,
kdykoliv je roztáhnu, chci být doma. Nechci být v tomhle těle, sešněrovaná
kůží a kostmi, přikovaná k zemi.“
James se zamračil. „Proč tady
vlastně jsi?“
Marcy se kousala do rtů. Teď byla
ta správná chvíle pro to, aby se mu svěřila se svým tajemstvím. „Ukaž mi svoje
křídla a řekni mi o své ženě a já ti to pak vysvětlím.“
„Znovu jsme u toho ‚nejdřív ty a
potom já‘?“ zakroutil hlavou James, ale pak řekl: „Tak dobrá.“ Bez dalšího
slova vstal z taburetu a Marcy přitom zvedl s sebou. Vypískla radostí,
když se ocitla ve vzduchu a pevně ho objala kolem krku.
Vážně ty jeho silné paže
zbožňuje.
Najednou na tváři ucítila závan a
uslyšela zasvištění. Když pak zvedla oči, zjistila, že se za Jamesem zvedá oblak
temně černých křídel. Byla stejně krásná jako ta andělská, jen měla odstín
z opačného konce barevného spektra.
Marcy se vykroutila z jeho
náruče, seskočila na zem a o kousek odstoupila, aby si je mohla prohlédnout.
Obešla Jamese dokola, aby je viděla ze všech stran. Když znovu stála před ním,
obdivně vydechla: „Jsou obrovská.“
Nevzrušeně pokrčil rameny. „Jsi
na řadě.“
Najednou se cítila podivně
ostýchavě. Když jí včera v noci James stáhnul z těla ručník a
pomiloval se s ní, vůbec se nestyděla. Zato teď, když mu měla odhalit
to, co bylo její součástí daleko víc než
tohle tělo, měla strach, že se mu nebudou líbit. Sebrala odvahu, pevně se mu
zadívala do očí, aby z nich načerpala sílu a pomalu dovolila svým křídlům,
aby se osvobodila ze zajetí její lidskosti. Pomalu je rozprostřela za zády a
lehce jimi zamávala, aby si narovnala perutě.
James je přejel pohledem od
špiček až k jejímu tělu a pak se na ni usmál. Nic víc nebylo třeba. Marcy
v jeho výrazu viděla, že se mu líbí to, na co se dívá a to jí stačilo.
Zasmála se a skočila mu zpátky do náruče. Na místo, kde se cítila nejlépe.
Jemně ji pohladil po hladké jemné
ploše jejích křídel a Marcy se hrdelně zasmála. Pak se k němu přitiskla
ňadry a provokativně se o něj otřela. „Musím tě varovat,“ zavrněla. „Mám je
děsně citlivá. Jestli nepřestaneš, skončíme brzy támhle na tom velkém rudém
polštáři,“ ukázala prstem na největší vak v místnosti, „a slezeme
z něj až za několik týdnů.“
James si povzdechnul, naposledy
je pohladil ukazováčkem a pak ruku stáhnul. „Později,“ zašeptal jí do rtů a
hravě ji vtisknul polibek. Pak se s ní znovu usadil na původní místo a oba
stáhli křídla.
Marcy zvážněla, jelikož
pochopila, že se znovu vrací ke své bolestné minulosti. Políbila ho na tvář a
znovu se mu stulila v náručí. „Pokračuj.“
Zatímco přemýšlel, kde skončil,
začal ji James hladit po zádech. Její křídla byla krásná. Vypadala jako ta,
která měla i jeho žena, než se rozhodla připojit se k temné straně.
Zastesklo se mu po té snadné, příjemné existenci. „Istris byla nadšená, když
jsem tak brzy získal tak významné postavení. Dělala, co mohla, aby ho ještě
upevnila, a také sháněla démony, kteří by nám sloužili. Já jsem po ničem
takovém netoužil, ale ona si nedala říct.“ James se odmlčel a vzpomínal na to,
jaká v té době jeho žena byla. Velice rychle se jí zalíbila její nově
nabytá svoboda a ona čím dál víc zabředala do her, které probíhaly
v podsvětí. Her s cílem urvat co největší území, získat co největší
moc a co nejvíce spojenců.
Jemu na ničem z toho
nezáleželo. Vlastně nechtěl ani tu pozici, kterou mu Ďábel vnutil krátce po
jejich příchodu.
Netoužil po tom být dozorcem
stovek padlých andělů, kteří objevovali svět a temnou stránku svojí moci.
Jelikož se ale Lucifer stal po pádu jejich velitelem, přijal úkol, který mu přidělil.
Stejně nevěděl, co jiného by měl dělat. V nebi byl vojákem, andělem smrti.
To byla jeho podstata, to bylo to, čím v hloubi duše byl.
„Proto odešla? Toužila po
volnosti?“ zeptala se Marcy a přerušila tak jeho úvahy.
„Ano, to byl jeden z hlavních
důvodů. Tím dalším byla nuda. Vždycky říkala, že nebe je příliš nezajímavé, než
aby tam mohla trvale žít. Když se Lucifer rozhodl odejít, byla mezi prvními,
kteří chtěli jít s ním.“
„Co se stalo pak?“
„Jak už jsem řekl, několik
prvních desítek let bylo zmatených. Ustanovovala se nová spojenectví, nová
přátelství a mocenské vztahy. Postupně také přicházeli další, kteří se rozhodli
následovat Ďábla až později.“
„Tvoje sestra byla mezi nimi?“
„Ano. Řekla, že když jsem odešel,
musela jít za mnou. Byl jsem její jedinou rodinou a ona mi chtěla být
nablízku.“
Marcy v jeho slovech
slyšela, že se viní z toho, co se Sandře stalo. Připadalo jí zbytečné
říkat útěšné fráze, tak nějak se jí zdálo, že se to sem nehodí. Ať už byl James
vinen tím, co se Sandře stalo nebo ne, je to minulost a tu nikdo nezmění.
Nezbývá než si odpustit a jít dál. Navíc, Sandra byla jistě schopná rozhodnout
se sama za sebe. Když chtěla následovat svou rodinu na Zemi, byla to její
volba. Ať už ji dovedla kamkoliv. „A jak se dala dohromady s Abraxasem?“
James se zamračil. „Vlastně ani
nevím. Měl jsem spousty práce a doma jsem se příliš nezdržoval. Myslím, že je
seznámila Istris. Abraxas byl jeden z démonů, kterými se začala
obklopovat, aby upevnila svoji mocenskou základnu.“
„A co bylo dál?“ zeptala se Marcy
a začala si hrát s Jamesovými dlouhými vlasy. Přejížděla prsty po
korálcích, které do nich měl vpletené a navíjela si ty silné prameny na
zápěstí.
„Za nějakou dobu se všechno
uklidnilo a já mohl začít trávit víc času se ženou. Věděl jsem, že se náš vztah
změnil od doby, co jsme odešli z nebe, ale věřil jsem, že ho dáme do
pořádku. V té době Istris otěhotněla.“
Na chvíli zavřel oči a vzpomněl
si na to, jaké to bylo. Měl takovou radost z toho, že budou mít dítě. Ona
ne. Nejprve to neviděl, ale jak se její tělo zaoblovalo, všímal si různých
věcí. Skrývala svoje rostoucí bříško před zraky ostatních. Chovala se jako by
se každou minutu snažila zapomenout na to, že čeká dítě. Byla vzteklá a nedalo
se s ní mluvit. James se vrátil do přítomnosti a pohladil Marcy palcem po
spodním rtu. „Když se pak Tennis narodil, chvíli všechno vypadalo dobře. Náš
vztah se začal zlepšovat, trávil jsem víc času se svou rodinou a nevšímal si
ničeho jiného.“
„A co tvoje práce?“ zeptala se
Marcy.
„Už to nebylo tak divoké jako
zezačátku, ale pořád jsem občas musel cestovat a řešit různé problémy. Ďábel mě
odmítnul propustit z toho místa.“
„Proč?“
James se zašklebil. „Protože jsem
byl jediný, komu se dalo stoprocentně věřit. Všichni ostatní se příliš zajímali
o to, jak získat větší bohatství a moc. Mě nic z toho nelákalo. A on to
věděl.“
„Skončil jsi s tou prací,
když zemřeli?“
„No ano, skončil. Už jsem
s tím světem nechtěl mít nic společného. Zpátky jsem nemohl a navíc jsem
musel chránit Braidena.“
„Jak tvůj syn zemřel?“ Když Marcy
tu otázku položila, zatajil se jí dech. Věděla, že odpověď se jí nebude líbit.
„Tennis zemřel rukou své matky.“
Marcy se prudce posadila a upřeně
se mu zadívala do obličeje. Byla to pravda. Vzhledem k jeho smrtelně
vážnému výrazu se o tom nedalo pochybovat. Která matka zabije svoje dítě? I
kdyby ho kdovíjak neměla ráda, mohla ho dát pryč. Mohla ho dát k adopci.
Jistě by se našel někdo, kdo by chlapce vychoval.
Navíc si myslela, že James by se
o něj postaral i bez ní. Když o chlapci mluvil, měl ve tváři takový výraz… něhy
a starostlivost, až jí z něj bodlo u srdce. Musí být strašné přijít o
dítě. Zvlášť takovým příšerným způsobem.
Když si vzpomněla na Letty
v době, kdy ji přinesla na Zemi, roztřásla se. Jak by někdo mohl chtít
ublížit někomu tak nevinnému a bezbrannému? „Jak starý byl Tennis, když… když
se to stalo?“ Marcy se nedokázala přimět k tomu, aby se zeptala přímo.
Zabít svoje dítě bylo něco tak příšerného, že o tom nemohla promluvit nahlas.
„V lidských letech měl téměř
osm.“
„Děti padlých andělů tedy stárnou
pomaleji než lidé,“ poznamenala Marcy, ale pak se vrátila k tomu, o čem
James mluvil. Viděla, že je to pro něj obtížné a tak ho pevně objala kolem krku
a tváří se přitiskla k jeho.
James se zhluboka nadechl. Už to
bylo dlouho, co naposledy tyhle vzpomínky vědomě vyvolával. Doufal, že už
zapomněl, ale když teď Marcy vyprávěl, co se stalo, všechno bylo znepokojivě
jasné. Vůbec nemusel lovit v paměti a pokoušet se vzpomenout. Začal mluvit
rychleji, aby to už měl za sebou. Nevěděl, proč je pro něj tak důležité říct
Marcy, co se stalo, ale potřeboval to. „No, když jsem si myslel, že se náš
vztah dává do pořádku, mýlil jsem se. Později jsem zjistil, že měla moje žena
milence od doby, co jsem začal pracovat jako Ďáblova pravá ruka. Její vztah
s Abraxasem byl natolik vážný, že ode mě chtěla odejít a být s ním.“
Marcy se zamračila. „Ale ten byl
ženatý s tvou sestrou, nebo ne?“
„Ano. Sandra byla ta překážka,
která jí stála v cestě. Abraxasovi jsem stál v cestě zase já a proto
se rozhodli zabít nás oba, aby získali to, po čem toužili.“
„Postavení a moc.“
James přikývl, když Marcy
vystihla to, po čem oba milenci nejvíc prahli. „Moje žena už v té době
měla mnoho oddaných démonů, kteří by pro ni udělali cokoliv. Když jim tedy
nařídila, vtrhnout do domu mé sestry a zabít ji, poslechli bez nejmenšího
zaváhání.“
„A Tennis?“ vyslovila jméno
Jamesova syna. Líbilo se jí. Jestlipak mu byl ten chlapec podobný? Do srdce se
jí zaryla lítost. Litovala muže před sebou i chlapce, který nikdy nedostal
příležitost vyrůst.
„V době, kdy démoni vtrhli do
Sandřina domu, vešla Istris do toho našeho a zabila ho v jeho postýlce,
když spal.“
„A kde jsi byl ty?“ Její otázka
byla jen zašeptání. Viděla v Jamesových tmavých očích, že si tuhle otázku
klade pořád dokola a rozdírá tak rány, které mu minulost způsobila. Měla pocit,
že slyší jeho myšlenky. Proč jsem
nepřišel dřív? Proč jsem to netušil? Proč? Proč? Pak potřásl hlavou a
odpověděl na její otázku.
„Řešil jsem problémy padlých
tisíce kilometrů od místa, kde se to stalo.“ James si vzpomněl, jaká hrůza se
ho v jednu chvíli zmocnila. V tu chvíli pochopil, že někdo, koho
miluje, zemřel. Okamžitě se přenesl zpátky domů a našel svoji ženu nad tělem
jeho malého synka.
„Ty vždycky všechno zkazíš,“ zasyčela na něj Istris a vrhla se na něj.
James první úder ani necítil. Připadalo mu, že se ocitnul ve zlém snu.
Věděl, že Istris právě nehoří mateřskou láskou, ale že by byla schopná Tennise
zabít? Co se stalo s ženou, kterou miloval? S ženou, kvůli které
opustil nebe?
Podle zuřivých útoků šílené ženské před ním, zjevně byla pryč.
Vlastně ani nevěděl, kdy přesně zmizela, ale muselo to být dávno. Tak
dávno, že si toho ani nevšimnul.
Najednou Istris vykřikla: „Vy bando mizerných budižkničemů, kde ksakru
jste?“ Nikdo ale nepřišel. Načasování bylo špatné. Tedy alespoň pro ni.
James jí sebral z ruky dýku, kterou jí daroval pro její ochranu a
zašeptal: „Proč?“
Istris prudce vyrazila hlavou vzad a pokusila se mu zlomit nos. Přitom
křičela: „Proč? Proč? Ty, takový ušlechtilý blázen, oceňovaný všemi, schopný
spokojit se s tím, co má. Já taková ale nejsem. Já chci mít všechno.“
James zakroutil hlavou a otočil ji čelem k sobě. „Měla jsi
všechno. Miloval jsem tě. Chtěl jsem, abys byla šťastná.“
Tehdy zaútočila slovy. Řekla mu o svých milencích, o tom, jak
z něj celou dobu dělala hlupáka. Do posledního detailu mu vyprávěla o
všech těch mužích, kteří prošli jejich manželskou postelí, zatímco on se ze
všech sil snažil vybudovat pro ně bezpečný svět.
V tom okamžiku jeho láska zemřela. Ať už k ní dřív cítil
cokoliv, její činy a slova vymazaly všechno, co spolu kdy měli. Podíval se na
nehybné tělo Tennise a srdce se mu proměnilo v kámen.
Popadnul dýku, kterou vytvořil jako zbraň na Istrisinu ochranu a zanořil
jí ji hluboko do srdce.
Jeho žena divoce vykulila oči a bezhlesně pohnula rty. Jak se jí kov
zarýval do toho nejdůležitějšího orgánu jejího těla a rval ho na kusy, zírala
na něj s nevěřícným výrazem. Chvíli se díval, jak jí oči zastírá povlak
smrti, pak odstoupil a díval se, jak její tělo dopadlo na zem, jen pár metrů od
mrtvolky jeho syna.
Jako ve snách ho zvednul do náruče a začal se s ním mírně
pohupovat. Po tvářích mu stékaly tiché slzy a konečně mu začalo naplno
docházet, co se ve skutečnosti stalo.
Pak jeho hlavou prolétla vzpomínka na slova jeho manželky. Na to, co mu
v záchvatu vzteku prozradila o sobě a Abraxasovi. O jeho švagrovi.
James opatrně uložil Tennisovo tělo na svoji polovinu postele a
v mžiku oka se přemístil do sestřina domu. Přišel však pozdě. Sandra byla
mrtvá. Oslepený bolestí a zármutkem zabil všechny, které v tom domě našel.
Pobil démony, kteří mu vzali jeho rodinu a pak tam zůstal stát osamocený a
pokrytý krví.
„Strýčku,“ ozval se zpoza dveří do komory ztlumený hlas.
James prudce zvednul hlavu a přiřadil k hlasu jméno. „Braidene…“
zašeptal a zavřel oči. Jak mohl zapomenout na svého synovce?
Poté, co dostal chlapce, který byl stejně starý jako jeho syn na
bezpečné místo, vyrazil na lov. Zabil všechny démony, kteří sloužili jeho ženě,
a úplně nakonec se vydal po stopách Abraxase. Muže, který svou sobeckostí a
touhou po moci zničil celý jeho svět. Než ho však stihnul zabít, přišel rozkaz
od vládce podsvětí. Nesmíte se navzájem zabít.
Zatímco James vyprávěl krvavou
historii svojí rodiny, vstala Marcy z jeho klína a začala přecházet sem a
tam. Nedokázala už klidně sedět a poslouchat o šílenství jeho ženy, smrti syna
a sestry a Braidenovi, který musel být v příšerném psychickém stavu potom,
co viděl. Když si představila Abraxase, měla chuť rozpárat mu hrdlo. Teď už
nešlo jen o to, aby uchovala sebe a Letty v bezpečí.
Potom, co jí James vyprávěl, se
toužila pomstít. Pomstít se za muže, kterého milovala. Nechápala, jak dokázal
přestat. Jak se mohl vzdát lovu, když už měl tu nejdůležitější kořist na dosah.
„Proč jsi poslechnul? Proč jsi ho přestal lovit?“
„Musel jsem se postarat o
Braidena. Ďábel hrozil, že ho pošle pryč, jestli se chlapci nebudu věnovat.“
Marcy přikývla. Chápala, že
v té době potřebovalo dítě někoho známého, někoho na koho se bude moct
spolehnout. Někoho, kdo prožil totéž co on a chápe tedy, čím prochází. „Dobře.
Zabijeme ho teď.“
„To není tak snadné,“ začal
namítat James, ale Marcy ho přerušila. Její hlas zněl téměř jako vrčení. „Ten
parchant už způsobil dost bolesti. Zaslouží si, aby poznal to, co tak rád dává
druhým. Když si vzpomenu na to, co jsi mi vyprávěl a na ženy, které drží proti
jejich vůli v tom děsném domě, chce se mi zvracet. Přísahám, že jestli
jsem někdy potkala někoho, kdo si zaslouží zemřít, je to tenhle démon.“
„Ženy?“
Marcy přikývla. „Sabine, Nat,
Alexis, Roxana a všechny ostatní ženy, které žijí v jeho domech jsou pro
něj jen kurvy, které prodává, kdykoliv se mu zachce.“
„Proč jsou u něj?“
„Roxana mi řekla, že nemůžou
odejít, protože Abraxas zná jejich skutečná jména. Je to vážně tak zlé?“
„Co víš o pravém jméně?“
„Jen to, že si ho mám chránit a
nikomu nedovolit, aby ho zjistil, pokud to bude možné.“
James zakroutil hlavou. Nedokázal
uvěřit tomu, že jsou tam nahoře pořád tak neuvěřitelně naivní. „Tvoje pravé
jméno tady na Zemi je velice důležité. Kdo ho zná, může tě přinutit téměř
k čemukoliv. Záleží jen na síle tvé vůle, kdy podlehneš, ale nakonec se to
vždycky stane. Jméno a krev, to je to, čím jsme vázaní k naší duši, k naší
pravé podstatě.“
Marcy zamrkala. Už se nedivila
tomu, že James tak zuřil, když zjistila to jeho. „Proč máš tedy svoje jméno
napsané na zdech… a taky,“ řekla a podívala se na jeho prsten, „vyryté na
prstenu?“
„Býval jsem andělem smrti a
přetvoření. Když jsem opustil nebe, přišel jsem o většinu svých schopností a na
rozdíl od některých jiných jsem nebyl ochotný získat je nečestným způsobem.
Nechtěl jsem nikoho obětovat proto, abych získal to, co bylo moje. Po nějaké
době jsem ale přišel na to, že když své pravé jméno napíšu nebo vyslovím, vrátí
se mi něco z mé moci zpět.“
James si rozepnul vestu a odhrnul ji z levé
strany hrudníku. „Vyslov mé jméno,“ vyzval Marcy.
Když to udělala, vystoupilo
z jeho tmavé kůže složité tetování. Symboly se křížily a přelévaly a tvořily
jméno Ezechiel. „Z čeho to je?“ zeptala se Marcy, když natáhla ruku a sáhla na
tlusté linky. Byly rudo stříbrné, krásné vyobrazení jeho vznešeného jména.
„Moje krev smíchaná
s inkoustem a úlomky stříbra. Díky tomu a taky tomuhle,“ zvednul ruku
s prstenem, „se mi vrátila většina mojí moci a já mohl Braidena ukrýt před
jeho otcem.“
„Není to ale riskantní, nosit to
takhle na očích?“ zajímala se dívka a podívala se mu do očí.
James se ušklíbnul. „To je. Proto
mě tak vyděsilo, když jsi zjistila, kým jsem.“ Pak zvážněl. „Ale byla to jediná
možnost.“
Najednou Marcy něco napadlo.
„Proč se předtím Sabine nezmínila Abraxasovi o Braidenovi?“
James přimhouřil oči a na tváři
se mu usadil bolestný výraz. „Abraxas se neustále snaží pomstít smrt Istris.
Podle něj můžu za všechny jeho nezdary a prohry. V jednom kuse pátrá po
něčem, co by mě přinutilo na něj zaútočit. Bojí se vystoupit proti mně přímo a
tak hledá způsob, jak mě vyprovokovat. Musel jsem proto na Braidena použít
svoji moc. Změnil jsem ho.“
„Jak?“
„Může sice hovořit
s bytostmi z našeho světa, ale on v ničí paměti nezůstane.“
„Nevadí mu to?“
„Ví, že jen díky tomu je
v bezpečí. Kdyby ho Abraxas našel, zabil by ho. Protože jsem ho vychoval a
protože ho mám rád jako vlastního syna. Démon si myslí, že je to jeho právo,
vzhledem k tomu, že ho zplodil.“
„Musíme toho bastarda zabít,“
zavrčela Marcy. „Je mi jedno, kdo to zakázal. Zaútočil na mě a to ti musí jako
důvod stačit.“
„Je to možné. Ďábel mi vlastně
přikázal zabít každého, kdo tě ohrožuje. Což Abraxas určitě udělal.“
„Tak jdeme,“ vyskočila mu Marcy z klína,
kde se před chvíli znovu uvelebila. „Jenom se zajdu převléknout a vyrazíme.
Doufám, že máš nabroušené dýky, protože mu hodlám udělat z těla cedník.“
„Klid lásko,“ usmál se na ni
James a přitáhnul si ji k sobě. „Dnes už nikam nepůjdeme. Musím si to
promyslet. Zabijeme ho proto, že tě ohrožuje. Nesmí to vypadat jako pomsta.
Nemůžu říct, co by Ďábel udělal, kdybych porušil jeho příkaz.“
Marcy si odfrkla. „Vzhledem
k tomu, co jsi pro něj za celou tu dobu udělal, by ti měl odpustit
jakýkoliv čin. Zabít někoho tak odporného jako je Abraxas, ani nemůže být
považováno za příliš velký prohřešek. Zajímalo by mě, proč ho vlastně udržuje
naživu.“
Trochu se uklidnila a zamyslela
se. Vypadá to, že nadešel čas k tomu, aby vyšla na světlo se svým
tajemstvím. James se jí svěřil s celou svou bolestnou minulostí. Už
několikrát prokázal, že se mu dá nade vší pochybnost věřit. Teď jen musí
doufat, že bude věřit i on jí a pochopí důvody, kvůli kterým se mu dřív
nesvěřila.
„Jamesi?“ oslovila ho proto mazlivě a vzhlédla k němu zpod řas. „Já
nejsem ta dívka, za kterou tě Ďábel poslal.“
Žádné komentáře:
Okomentovat