Strážkyně naděje - Jedenáctá kapitola

Abraxas zamyšleně vyhlížel z okna svojí luxusní kanceláře a u ucha si přitom lehce přidržoval malý mobilní telefon. Byl tak blízko svého cíle, že už na jazyku téměř cítil sladkou chuť vítězství. Přesto mu na tom všem něco nesedělo.

Proč se James dal dohromady s tou šedou myší? Vážně si myslel, že ho Abraxas nechá na pokoji a dovolí mu se někde uhnízdit s nějakou ženou?

Potřásl hlavou nad naivitou muže, kterého nenáviděl víc, než cokoliv jiného. Muže, který zhatil všechny jeho plány, jeho několikaleté přípravy a oběti. Otřásl se, když si vzpomněl, co všechno musel udělat pro to, aby se dostal tam, kde chtěl být. Musel být téměř... dobrý.

To slovo ho tak znechucovalo, že tiše zavrčel.

Jak telefon v jeho dlani vyzváněl, začal se v jeho těle pomalu probouzet hněv. Ublíží Jamesově malé kurvičce už jen proto, že ho ten parchant nechává čekat na telefonu jako nějakého přiblblého obchoďáka.

„Haló?“ ozval se hluboký hlas Jamese právě ve chvíli, kdy chtěl Abraxas rozčileně mrštit telefonem proti prosklené stěně. Jeho tón byl klidný, nevzrušený, jako by si jen objednával pizzu.

Vážně ho nenáviděl.

Nenáviděl na Jamesovi všechno, od jeho postavení, přes jeho sílu až po jeho... dobrotu. Ten muž se vždycky choval, jako by mu nikdo z podsvětí nesahal ani po kotníky. I potom, co mu Abraxas vzal to, co miloval, se nezměnil. Místo aby běsnil, pokusil se ho zabít a dovolil mu tak vyhrát tenhle jejich boj, stáhnul se na příkaz Ďábla jako dobře vycvičený pes.

Jeho tělem musela cloumat téměř stejně silná nenávist a touha po pomstě jakou teď cítil sám Abraxas a přesto se dokázal držet zpátky. Protože byl klaďas. Správný chlápek. Pravý andělský válečník hodný svého jména. Odešel ze své pozice v podsvětí, stáhnul se a uklidil kamsi do lidského světa.

Jako by se nestalo nic důležitého.

Jako by nezničil všechno, na čem Abraxas celá léta pracoval.

Zatracený parchant.

„Co chceš Abraxasi?“ ozval se James a v jeho klidném hlase se ozval znuděný podtón. Démon začal vidět rudě. Tak jeho to nebaví? Uvidíme, jestli mu dokáže poskytnout něco, co by zaujalo jeho pozornost. Trochu zkrotil vztek a zasyčel: „Chci, aby sis něco poslechnul.“

Podíval se na svoji asistentku a ukázal ke dveřím. „Přiveď ji.“

Odkryl mluvítko, přes které položil dlaň, když mluvil se Sabine a zaposlouchal se do toho, co James říkal. „... nezajímá co chceš. Vrať mi co je moje a možná to přežiješ.“

„Přece bys neporušil posvátné nařízení našeho pána,“ zaryl do něj Abraxas. „Neudělal jsi to tehdy a neuděláš to ani teď.“ V jeho hlase znělo pevné přesvědčení.

Než mohl James odpovědět, otevřely se dveře do místnosti a Sabine přivedla tu ošklivou ženu, kterou se před ním pokusil drahý James skrýt. „Podívejme se, kdo právě dorazil,“ zazpíval Abraxas hlasem ze kterého mrazilo. „Tvoje roztomilá přítelkyně se k nám připojila, aby zahnala nudu a přitáhla tvoji pozornost k tomu, co se děje.“

James temně zavrčel. „Ani se jí nedotkneš.“

„To si nemyslím,“ zavrněl démon a kývnul na Sabine, aby mu přivedla tu Mary nebo jak se jmenovala blíž. I když mu byl její vzhled odporný, přitáhl si ji k sobě a uvěznil ji svým tělem mezi sebou a pracovním stolem. Hrubě ji popadl za tváře a stisknul, až jí na tváři naskočily modřiny. „Zazpívej našemu příteli, maličká.“

Marcy odhodlaně zakroutila hlavou. Nedovolí tomu hroznému chlapovi, aby ubližoval Jamesovi jejím prostřednictvím.

Abraxas přimhouřil oči. Pak ji uchopil za vlasy spoutané v pevném uzlu a prudce zatáhnul. Marcy cítila, jak se jí napínají svaly na krku, když táhnul její hlavu dozadu, jako by jí chtěl zlomit vaz. Bylo příšerné stát s odhaleným hrdlem před někým tak nebezpečným jako byl on. Ale nevydala ani hlásku.

Démon se potěšeně usmál. „Jamesi, ona je tak statečná. Úplně jiná než tvoje ufňukaná sestra. Ta se doslova plazila po zemi, když prosila, abychom ji ušetřili. Abych pravdu řekl, tahle se povahou trochu podobá té, o kterou jsi mě připravil. Proto tě zaujala? I přes svou ošklivost?“

Z telefonu se ozývalo vrčení tak divoké, že se z něj Marcy chvěl žaludek. James byl vytočený. Opravdu rozzuřený. Byla ráda, že ten hněv není směřovaný proti ní.

Jak tak stáli v kanceláři, ona a Abraxas u stolu s jeho rukou na jejích vlasech a tělem tak blízko jejího, že cítila, jak dýchá, čas se na chvíli zastavil. Démonky, které ji sem přivedly stály vedle dveří se sklopenými hlavami. Jen pevně zaťaté pěsti prozrazovaly, v jakém rozpoložení se právě nacházejí.

Marcy jako ve zpomaleném filmu viděla, jak démon, který ji svíral, zavrčel a vyrazil proti jejímu krku. Ostré bílé zuby se zakously do měkkého masa a ona zaúpěla. Nedokázala tomu zvuku zabránit v tom, aby uniknul z jejího hrdla.

Jakmile se Abraxas odtáhl, zvedla ruce a pokoušela se nahmatat krev. Měla strach, že jí démon prokousnul tepnu a ona tu teď vykrvácí dřív, než stihne Jamesovi říct, co k němu cítí. Že nebude mít možnost vyznat se mu ze svých citů, říct, že mu věří navzdory všemu, co je rozdělovalo.

Špičky jejích prstů přejely přes téměř neporušenou kůži a ona užasla. Co jí to jenom udělal? I když se jí krk z této pozice zkoumal špatně, přesto se snažila zjistit, co se jí to stalo. V jednom místě byla její kůže zdrsnělá, jako by tam měla nějakou vyrážku a kolem toho místa byl bolestivý otisk jeho zubů.

A pak to přišlo. Od místa, kam ji zasáhnul se jí začala šířit bolest jako prudký požár. Nechápavě na něj zírala. Démon otevřel ústa a ukázal jí svůj jazyk. Byl temně rudý a na jeho špičce byly jakési drobné otvory. Během okamžiku z nich vytryskla jakási čirá tekutina a ona pochopila.

Jed.

Démon ji otrávil.

Bolest se šířila její napjatou šíjí, postupovala do ramen, zavrtávala se do kostí a Marcy dělala všechno proto, aby nekřičela. Jako z dálky slyšela, jak James v telefonu volá její jméno, ale nemohla mu odpovědět. Kdyby otevřela ústa, ječela by a už nikdy by nepřestala.

Jenže pak bolest dorazila k jejímu srdci. Zatnula se do něj jako dýka a rozervala ho na kusy.

Abraxas zblízka pozoroval její obličej a sledoval její boj.

Pak jako by pochopil, že z ní křik nedostane, se mu nelibostí stáhlo obočí. Znovu se k ní naklonil a tentokrát ji kousnul doopravdy. Nevěděla, jak přes všechnu tu palčivou bolest poznala, že otevřel její žílu a vstříknul jí jed přímo do krevního oběhu.

Jakmile se tam usadil, Marcy už to nevydržela. Otevřela ústa a začala křičet. Věděla, že má silný hlas, ale ještě nikdy ho nepřiměla k takovému výkonu jako v tuhle chvíli. Přes slzy viděla, jak Abraxas zvednul ruce a zakryl si jimi uši.

Telefon, který svíral dopadl na zem, stejně jako Marcy, kterou už nepodpíralo jeho tělo ani jeho dlaně. Zhroutila se vedle kancelářského stolu jako hromádka masa a látky. Bezvládná a zaplavená nekonečnou bolestí. Zrak se jí rozpíjel, z očí jí vytékaly slzy a kanuly na hladkou podlahu. Utrpení prostupovalo celou její bytost tak, jak si nikdy nemyslela, že je možné. Jed, který do ní démon vstříknul, prostupoval jejími tepnami a cévami, zakusoval se do kostí, napadal kůži, svaly i křídla, která měla pevně svinutá na zádech. Jako by znaky její andělské podstaty nevydržely ten nápor, vyrazily jí ze zad a roztáhly se.

Marcy nad tím neměla žádnou kontrolu.

Po chvíli, která se jí zdála jako nekonečný černý tunel vroubený biči, které jí šlehaly do těla zvenčí i zevnitř, začala bolest ustupovat. To, co jí rvalo srdce se stáhlo a jak to putovalo trupem a pažemi postupně to zeslabovalo.

Tehdy přestala křičet.

A uvědomila si něco strašného.

Jed zničil všechny její iluze, klamná přesvědčení i maskovací taktiky. Stála teď před Abraxasem a démonkami taková, jaká ve skutečnosti byla. Andělská bytost nadaná mocí, která se zdála být příliš velká. Zmizelo všechno, čím zakrývala svůj skutečný vzhled a ona se tam teď vznášela kousek nad zemí s jiskřivě tmavými vlasy, zářícíma očima té nejkrásnější oříškové barvy a rysy tváře tak spanilými, že bylo obtížné dívat se na ně bez mrkání.

Její křídla byla bílá jako padlý sníh, ale jakýkoliv odraz světla na ně házel odlesky, takže vypadaly jako by se třpytily všemi barvami duhy. Lehce se pohybovaly a držely tak její štíhlé tělo ve vzduchu.

Abraxas stál přímo naproti ní a v jeho tváři se zračilo ohromení. Doslova ztuhnul na místě, když ji viděl v její pravé podobě. Pak zatřepal hlavou jako pes, který právě vylezl z vody a prohlédnul si ji znovu. Tentokrát však byl v jeho pohledu chlípný zájem, když jí pohledem osahával ňadra a alabastrovou kůži jejího hrdla. Hrdla, na kterém byly stopy po jeho kousnutí. Jako by si ji označkoval.

Marcy si to místo zakryla dlaní, jako by chtěla to, co udělal popřít. Odmítnout.

Když si pak uvědomila, že má rozvinutá křídla, lehce došlápla na podlahu a skryla je. Škoda však již byla napáchána. Abraxas viděl. Démonky viděly. Neobtěžovala se znovu ze sebe udělat ošklivou ženu, už to nebylo k ničemu. Jen udělala to, co dělala automaticky. Ztlumila svůj jas, aby vypadala jako člověk.

Abraxas k ní znovu přistoupil a přitiskl se k ní. „Tak krásná,“ zamumlal a pohladil ji po tváři. Pak ji chytnul pod krkem a odstrčil do svého křesla. Odvrátil se od ní a zamířil k démonkám, které se před ním přikrčily.

Marcy si ho přestala všímat a zaměřila se na telefon, který zapadnul pod stůl. Doufala, že by mohla Jamesovi říct, kde je. Zdálo se, že po ní pátrá. A ona chtěla udělat všechno pro to, aby se mu ji podařilo nalézt. Už nikdy nechtěla zažít to co před chvílí.

Zvedla přístroj a podívala se na něj. Display byl rozbitý, ale z mobilu pořád vycházel Jamesův hlas. Byl tichý a vzdálený, ale slyšela ho. „Jamesi? Jamesi, slyšíš mě?“ zašeptala ochraptěle a snažila se přitom, aby si jí nikdo nevšimnul. Zdálo se, že Abraxas je zaujat démonkami a ony jím, takže to snad vyjde.

„Marcy?“ ozvalo se ochraptěle z telefonu.

„Ahoj, jsem ráda, že tě slyším,“ oddychla si Marcy a sklonila se co nejvíc pod stůl. Ze židle, kam ji posadil Abraxas raději neslezla, aby ji neprozradilo vrzání kožené sedačky.

„Jsi v pořádku? Co se stalo? Kde jsi?“ ptal se James.

„V centru Los Angeles. V nějaké kanceláři. Z okna je nádherný výhled na celé město. Přijdeš pro mě?“ poslední slova řekla tak tiše a s tak úpěnlivou prosbou, že se Jamesovi zachvělo srdce. Poslední pět minut bylo to nejhorší, co kdy v životě zažil. Poslouchat Marcyino utrpení a nebýt schopný mu zabránit ho rvalo na kusy. „Samozřejmě, že pro tebe přijdu, srdíčko. Neměj strach, budu tam za chvilku. Jen to ještě chvilku vydrž.“

„Jamesi?“ nadechla se, jako by se chystala skočit do propasti. „Miluju tě. Jen jsem chtěla, abys to věděl, kdyby... kdyby něco nevyšlo.“

Zastavilo se mu srdce. Ona ho miluje? Najednou v telefonu uslyšel šramot. Pevně ho stisknul v mohutné dlani a přál si, aby mohl s Marcy dál mluvit. „Jamesi, on už jde Jamesi. Já...“ najednou se ozvalo její vypísknutí a pak Abraxasův hlas. „Na koho jsi to v lidském světě narazil Jamesi? Anděl? Tady na Zemi? A ty jsi ji přivedl ke mě. To je od tebe velice šlechetné, ale obávám se, že Istris nahradit nemůže. Přesto se o to může pokusit.“

„Nech ji na pokoji, nebo přísahám...“

„Co? Půjdeš na mě žalovat? Oba víme, že neporušíš ďáblův příkaz. Takže změna plánu. Budu tady Marcy považovat za dar od tebe. Nehledej ji, nebo jí budu nucen ublížit. Jestli nás necháš na pokoji a nebudeš do ničeho zasahovat, bude Marcy žít. Neublížím jí. Tedy nijak moc. Přemýšlej o tom. Ozvu se.“ Pak zavěsil.

Abraxas se znechuceně podíval na rozbitý telefon a odhodil ho na stůl. Nesnášel věci, které nejsou dokonalé. „Sabine!“ zavolal na démonku. „Okamžitě zařiď náš přesun.“

Žena si otřela krev z koutku úst, zvedla se z podlahy a beze slov přikývla. Otočila se na patě a chystala se vyrazit z místnosti, aby splnila přání svého pána.

„Počkej,“ zastavil ji jeho hlas. „Vezmi je sebou, jsou nechutné.“ Kývnul hlavou k démonkám, které s rozbitými obličeji klečely na zemi. Tak to bylo s Abraxasem vždycky. Jeho násilnická povaha často způsobovala jeho ženám zranění. Pak je vždy poslal pryč a nechtěl je vidět, dokud nebudou znovu dokonalé. Byl posedlý dokonalostí.

A právě teď dostal novou hračku.

Sabine zalétla lítostivým pohledem k malé ženě na kancelářské židli, ale nic pro ni udělat nemohla. Zkusila to a věděla, že ji za to čeká tvrdý trest. Marcy se připojí k zástupu Abraxasových kurev. Stejně jako se jí před časem musela stát ona, Nat a bezpočet dalších žen. Pomohla druhým dvěma démonkám vstát a společně odešly z místnosti.

„Takže ty máš iluzionistickou schopnost,“ prohodil Abraxas směrem k Marcy, která zalétla pohledem ke dveřím. „Ano, Sabine mi to řekla,“ odpověděl na její nevyslovenou otázku. „Bude potrestána za to, že mi lhala.“

„Co ode mě chceš?“ zeptala se Marcy, jejíž hlas byl stále ochraptělý od křiku i bolesti, kterou před nedávnem vytrpěla.

„Pomůžeš mi splnit mé sny, andílku,“ odpověděl Abraxas na její otázku a přiblížil se k ní.

Marcy zvedla nohy z podlahy a objala si je pažemi. Pokoušela se na židli vypadat co nejmenší a skrýt před démonem svoje tělo. Nenutil ji ke změně pozice. Jen jí zabořil ruku do vlasů a zvednul si jeden pramen k nosu. Nadechnul se a zavřel oči, jako by si ji vychutnával. „Budeš se k tomu perfektně hodit. A teď mi řekni – co tady děláš?“

Marcy se od něj odtáhla a zároveň pátrala po nějaké věrohodné lži. Její mozek byl pořád omámený vytrpěnou bolestí a nedokázal vymyslet nic pořádného. Nakonec tedy jen pokrčila rameny a zašeptala: „Odešla jsem.“

„Jen tak? Opustila jsi radosti nebe a klesla do bahna lidského světa?“

„No, ano,“ řekla váhavě Marcy.

Abraxas natáhl ruku, praštil ji otevřenou dlaní do tváře, až jí poskočila hlava a zasyčel: „Myslíš si, že nevím, jak to chodí? Taky jsem byl andělem. Nemůžeš se jen tak rozhodnout, odejít a ponechat si křídla a svoje schopnosti. Kdyby ses rozhodla přidat k Ďáblovi, tvá křídla by potemněla a moc by téměř zmizela. Existují způsoby, jak ji získat zpět, ale kdybys je použila, nebyla bys tak čistá. Takže mi přestaň lhát nebo vyzkoušíme, kolik dávek jedu vydržíš, než z tebe bude kňučící hromádka u mých nohou. Ujišťuji tě, že ti nikdy nedám smrtelnou dávku, ale že si to budeš úpěnlivě přát.“

Marcy si vzpomněla na agónii zachvacující celé její tělo a zachvěla se hrůzou. Sakra ona není válečnice. Není statečná. Bojí se bolesti.

Ale nemůže Letty zradit. Nemůže mu o ní říct.

Pak ji napadla spásná myšlenka. Copak to nedělá celý život? „Poslali mě za Zemi, abych splnila svůj úkol, až nadejde správný čas.“

„Jaký úkol?“ zajímal se Abraxas.

„To nevím.“

Když popadnul její ruku, odtáhnul ji od jejího těla a zvednul si ji k ústům, zaštkala: „Já to vážně nevím. Říkali, že se všechno dozvím, až bude čas. Že mám před sebou důležité rozhodnutí, které ovlivní osud celého světa.“

Abraxas se zarazil. To přece není možné. Nemůže mít takové štěstí. Ale když se díval do očí ženy před sebou, nenacházel tam žádnou faleš. Pořád existovala možnost, že byla vynikající lhářkou, ale přesto... kdyby se na Zemi objevila osoba, která má v rukou osud světa, komu by Ďábel svěřil její život?

Svému oblíbenci Jamesovi. I když už nebyl jeho prvním velitelem, Ďábel mu pořád věřil a věděl, že se může spolehnout na jeho loajalitu.

Podivným způsobem to všechno dávalo smysl. Jeho partner bude potěšen. Pokud je to tedy pravda. Váhal, jestli jej má na anděla upozornit nebo si ho nechat pro sebe. Co pro něj bude z dlouhodobého hlediska výhodnější?

Musí si to promyslet.  

Zatímco přemítal, vytáhnul ženu na nohy a jakoby mimochodem jí přejel dlaní po plných ňadrech. Pak ji chytil kolem pasu a vedl ke dveřím, aby opustili kancelář, kterou James jistě zanedlouho najde.