Strážkyně naděje - Dvanáctá kapitola

Marcy seděla se zavázanýma očima na zadním sedadle nenápadného černého auta a cítila vedle sebe Abraxase. I když ho neviděla, věděla, že je to on. Dotýkal se nohou jejího stehna a paži měl majetnicky ovinutou kolem jejích ramen. Kdykoliv se od něj pokusila odtáhnout, olíznul si rty a přiblížil se k jejímu krku.

Chápala, co jí mlčky říká. Nech toho, nebo dostaneš další dávku.

Jestli tímhle způsobem ovládá i ostatní lidi, kteří pro něj pracují, rozuměla tomu, proč ho poslouchají. Ta bolest byla agonizující. A jestli to dokázal způsobit jediným líznutím, co dalšího ještě umí?

Ta představa ji rozechvěla.

Nevěděla, kam ji démon veze, ale dělalo jí starosti, že se vzdaluje od místa, na kterém mluvila s Jamesem. Zdálo se, že jí Abraxas uvěřil, když mu řekla o tom, co tady na Zemi dělá. Přesto se jí zmocnilo neblahé tušení a neopouštělo ji.

Když jí Abraxas zavazoval oči, měl ve tváři takový výraz... nelíbil se jí. Vůbec.

Jakmile zastavili, ulevilo se jí. Ať už byli kdekoliv, znamenalo to, že se zbaví démonovy otravné přítomnosti. Vadilo jí, jak se jí pořád dotýká, přejíždí rukama po křivkách jejího těla a objímá ji, jako by tvořili pár. Doufala, že znovu poručí démonkám, aby ji odvedly a ona si od něj bude moct odpočinout a vymyslet nějaký plán.

Jestli ji budou pořád přesouvat z místa na místo, James ji nedokáže najít. Zdálo se, že poutací náramky, které oba mají, jsou k ničemu. Myslela si, že ji díky nim James bude moct najít kdykoliv a kdekoliv, ale zjevně tak nefungovaly. Přesto raději ruku, na které byl ten její, držela Abraxasovi z dohledu. Nechtěla, aby se dovtípil, co to je a pokusil se jí ho sundat. Přece jen to byla ta jediná věc, která ji nyní spojovala s jejím milencem.

Démon sundal pásku, která jí překrývala oči a Marcy zamrkala, aby přivykla dennímu světlu. Museli jet déle, než si myslela, jelikož se už slunce klonilo k západu. S píchnutím v hrudi si vzpomněla, že včera v tuhle dobu byla v bezpečí Jamesova domu.

Sabine, která řídila jejich auto, vystoupila a otevřela svému pánovi dveře. Když vylézali ze zadních sedadel terénního vozu, všimla si Marcy, že se k Abraxasovi snaží otáčet tou stranou obličeje, která nebyla poškozená jeho pěstmi.

Zakroutila nad tím hlavou a rozhlédla se kolem sebe. Nacházeli se na konci jakési ulice, jejich auto bylo zaparkované před posledním domem v řadě. Od toho sousedního ho oddělovala vysoká kamenná zeď. Byl jí obehnán celý pozemek, jak si všimla, když ustoupila od Abraxase a sledovala ji pohledem.

Jakmile zvedla zrak, zjistila, že stojí před rozlehlým dvoupatrovým domem s temně růžovou fasádou a bílými okenicemi. Vypadalo to jako dům, ve kterém by se mohlo líbit panence barbie.

Než ji Abraxas strčil dovnitř hlavními dveřmi, všimla si ještě, že je ulice po obou stranách liduprázdná. Pak se ocitla v široké hale a slyšela, jak jí démon šeptá do ucha: „Vítej doma, andílku.“

Otřásla se při představě, že by tohle byl její domov, ale nic neřekla. Chtěla, aby ji nechal odvést, ne aby se rozzuřil a ukázal jí, co dalšího ještě dovede. Nestyděla se za to, že se bojí. Ti stateční vždycky umřou první.

„Roxano!“ křiknul Abraxas směrem k otevřeným dveřím na konci chodby. „Kde jsi ženská? Myslíš, že tu na tebe budu čekat celý den?“

Chvíli bylo ticho a pak se na podlaze ozval zvuk rychlých kroků. „Už běžím můj pane. Nečekali jsme, že dnes dorazíš,“ řekla štíhlá rusovláska, která se vynořila ze dveří a rychle se k nim blížila.

Když démon nadzvedl obočí, zarazila se, sklonila hlavu a udělala malé pukrle. Marcy vykulila oči. Vážně udělala pukrle.

Neskutečné.

„Tohle je Marcy,“ přestavil Abraxas dívku nově příchozí. „Připrav jí pokoj a dohlédni na to, ať je zabezpečený.“

Žena na ni vrhla zpod řas lítostivý pohled. Marcy to dost připomnělo, jak se na ni dívala Sabine a ostatní dvě démonky, se kterými se už setkala.

„Jistě pane,“ zamumlala žena. „Má nějaká zavazadla?“

„Ne, opatříte jí všechno, co bude potřebovat.“

Žena přikývla a pak se podívala na Sabine. Prohlédla si modřiny v jejím obličeji i natržený koutek úst, ale nic neřekla. „Můžeme teď odejít, můj pane?“

Abraxas se dotknul Marcyiných ňader, plácnul ji po zadku a řekl: „Běž se upravit. A zbav se těch hadrů. Moje ženy ti dají něco lichotivějšího. Tohle se mi nelíbí.“

„Hmm...“ zabručela Marcy a následovala rusovlásku ke schodišti, jež bylo vedle dveří, ze kterých žena vyšla.

Když mlčky vystoupaly do patra, zabočila žena do další chodby a vedla ji k jedněm z mnoha dveří, které ji lemovaly. Jakmile je otevřela, objevil se před Marcy strohý pokoj. Vypadal spíš jako cela a byla v něm široká sloupková postel. Přistoupila k ní a všimla si, že jsou ke sloupkům přivázaná pouta. Byla kožená a vypadala jako něco, co by dokázalo člověka udržet přímo uprostřed matrace s roztaženýma rukama a nohama.

Otřásla se odporem, když si představila, k čemu ji ten prasácký démon asi používá. Nikdy mu nedovolí, aby ji na ni dostal.

Nadskočila, když se za ní ozval ženin hlas. Úplně na ni zapomněla. „Jsem Roxana, pánova hospodyně.“ Teď když nemluvila s Abraxasem ztratil její hlas úslužný, podbízivý podtón. Byl teď mnohem melodičtější. „Tady je koupelna,“ otevřela žena dveře nalevo od postele, „a tady šatna,“ přešla k sousedním a ukázala prázdnou místnost. „Přinesu ti nějaké jiné oblečení.“ Roxana si prohlížela Marcyin kostýmek, který ji zahaloval od krku až po paty se závistivým výrazem v obličeji.

Na to si Marcy uvědomila, co má žena na sobě.

Byla téměř nahá!

Nízko na bocích jí seděla ta nejkratší sukně, jakou kdy Marcy viděla. Byla nařasená a při každém ženině pohledu odhalovala její klín. A to neměla spodní kalhotky. Ňadra jí zakrýval tenký proužek látky, který byl na zádech zavázaný na suk a ozdobený velkou červenou mašlí. Ten kousek oděvu byl tak úzký, že jí sotva zakrýval intimní partie.

„Nic takového si neobleču,“ promluvila Marcy a ukázala na ženino oblečení.

Roxana svěsila koutky úst a zkřivila tvář bolestí. Pak pomalu došla ke dveřím a zavřela je. Opřela se o ně zády a prosebně se na Marcy zadívala. „Udělej, co po tobě bude chtít. Je to pak mnohem jednodušší.“

Marcy odmítavě zakroutila hlavou. Pak si ženu prohlédla a zeptala se: „Proč mi pomáháš?“

„Nepomáhám ti. Dělám, co mi nařídil můj pán.“

„Ale proč? Proč ty a ostatní neodejdete? Nezdá se mi, že se u něj Sabine, Nat a Alexis líbí. Ani ty nevypadáš právě spokojeně.“

Žena se ušklíbla, ale pak svůj výraz opanovala. „Brzy zjistíš, že odtud není možné odejít.“

Marcy si odfrkla.

„Myslím to vážně. Jakmile sem jednou vstoupíš, už odsud nevyjdeš. O to se náš pán postará. Stejně jako to udělal s námi ostatními.“

„Kolik vás tady je?“ zeptala se zvědavě Marcy a postavila se vedle postele.

„Momentálně jen šest, ale pán má mnoho žen na různých místech.“

Když Marcy tázavě vyklenula obočí, Roxana dodala: „Pánovi slouží více než čtyřicet žen.“

„A co muži?“

Hospodyně zakroutila hlavou. „V pánově domácnosti trvale nežijí žádní muži.“

Marcy uvažovala, co se všemi těmi ženami Abraxas asi dělá. Pak si ale připomněla, že to není její starost. Právě teď potřebuje zjistit, jak se dostat pryč z od děsivého démona a jeho neméně děsivého domu. Přesto jí však vrtalo hlavou, proč ženy neodejdou. „Když se ti tady ale nelíbí...“ začala znovu argumentovat, ale přerušil ji Roxanin hlas: „Tak mám smůlu. Náš pán zná naše skutečná jména. Brzy zjistí i to tvoje a ty se k nám připojíš.“

V jejím hlase znělo tak pevné přesvědčení, že se Marcy zachvěla. Vůbec si tuhle příšernou možnost nepřipouštěla. Ona tady nezůstane. „Moje jméno nikdy nezjistí.“

Roxana trhla rameny a řekla: „Mysli si, co chceš. Vykoupej se teď, když je pán zaneprázdněný přípravou na potrestání Sabine. Až skončí, mohl by se za tebou přijít podívat.“

Žena se otočila ke dveřím a chtěla odejít. Marcy k ní přiskočila a pevně ji popadla za zápěstí. Roxana zasyčela bolestí a odtáhla se od ní. Vzala poraněné zápěstí do dlaně druhé ruky a lehce si pohladila prsty vnitřní žíly.

Marcy si všimla, že tam má stejně zhrublou kůži, jako má ona sama na krku po Abraxasově líznutí. „Promiň, nechtěla jsem ti ublížit.“

Přijala její omluvu kývnutím a pak se zeptala: „Co ještě?“

„Řekla jsi, že se Abraxas chystá Sabine potrestat. Jak to víš?“

„Podle toho, jak se tvářila. Brzy zjistíš, že ostatní ženy v domě velice rychle poznají, když se některá z nás našemu pánovi znelíbí. Sabine musela udělat něco, co ho rozčílilo.“

„Pomohla mi. Lhala mu kvůli mě.“

Roxana přikývla. „Ano, a teď ji za to čeká trest.“

„Nemůžeme něco udělat?“ zajímala se Marcy a přejela si dlaněmi po pažích zahalených v rukávech saka.

Žena zakroutila hlavou. „Kdybychom se o to pokusily, odnesly bychom to taky.“

„Co jí udělá?“

Roxana namáhavě polkla a neměla se k odpovědi.

„Řekni mi to. Prosím,“ dodala ještě, aby ženu pobídla k hovoru. Nebyla si jistá, jestli ve skutečnosti chce vědět, co se s démonkou stane, ale cítila se za to zodpovědná. Kdyby jí ona a ostatní ženy nepomáhaly, nejspíš by se jim nic nestalo.

Zakroutila hlavou a pak si ukázala na zápěstí. „Udělá jí tohle a pak... pak ji předhodí ostatním,“ hlas se jí při posledních slovech chvěl.

Než se Marcy stihla zeptat, co tím myslí, vyrazila Roxana ze dveří.

Marcy zírala na dveře, které se lehce kývaly sem a tam a snažila se přijít na to, co by měla dělat. Kam jen se to dostala? Co je tohle za místo? A co za parchanta je ten démon? Přemítala o Sabinině trestu a Roxaniných slovech, zatímco obcházela pokojem a hledala únikovou cestu.

Okny to nepůjde, ty jsou pevně zavřená a navíc jsou na nich napojené jakési dráty. Nejspíš alarm. Kromě postele nebylo v místnosti moc nábytku. Jen jednoduchý dřevěný stůl a jediná židle. Koupelna byla stejně strohá, nacházel se v ní prostorný sprchový kout a umyvadlo. Nikde nebyla žádná zbraň ani nic, co by se jí třeba jen vzdáleně podobalo.

Zdálo se, že jediná cesta z pokoje vedla dveřmi, kterými ji přivedla Roxana. A těmi Marcy projít nechtěla. Ocitla se v noční může. Jamesův pohodlný a luxusně zařízený dům jí teď připadal doslova jako nebe.

Podívala se na sebe a zjistila, že je celá zpocená od toho, jak ji Abraxas mučil. Toužila po sprše, ale měla strach, že ji démon vyruší, zrovna když bude pod vodou. Nemyslela si, že by to bylo stejné, jako když jí do koupelny vtrhnul James.

Mezi oběma démony byl tak očividný rozdíl, že to bylo, jako by každý pocházel z jiného živočišného druhu. James by nikdy nezneužil bezbrannou ženu. Abraxas bez váhání.

Marcy zalétla pohledem ke dveřím a rozhodla se. Potřebuje sprchu, aby si pročistila hlavu a nabrala síly. Musí být co nejsilnější, až se pokusí utéct. Bude mít jen jednu šanci. Svoje iluzorní bojovníky nedokáže živit svou silou moc dlouho, protože je v posledních několika dnech vyvolala příliš mnohokrát.

Až to udělá znovu, bude mít jen jeden pokus na to, aby Abraxase zabila. Musí proto co nejlépe využít moment překvapení.

Zavřela dveře do pokoje, vzala židli a vešla do koupelny. Přesně jak si myslela, nebyl tu žádný zámek. Proto dveře zavřela a opřela pod kliku židli tak, aby šly těžko otevřít. Chvíli naslouchala a když bylo všude ticho, rychle se svlékla.

Skočila do sprchy, pustila na sebe vodu a už se natahovala po mýdle, které bylo v nádobce přišroubované ke stěně. Rychle si napěnila vlasy i tělo, spláchla se a sáhla po ručníku. Ještě nikdy v životě se takovým fofrem neumyla. Srdce jí celou dobu bilo jako splašené a když zastavila vodu, znovu se zaposlouchala do zvuků domu. Nic. Ticho.

Úlevně si vydechla, otřela se obyčejnou bílou osuškou a v mžiku se nasoukala zpátky do propoceného oblečení. Nevěděla, co jí chce Roxana přinést, ale byla si jistá, že se jí to nebude líbit.

Přejela si jazykem po zubech a pohlédla na umyvadlo.

„Se zuby jako perličky, démona odpravíš navždycky,“ řekla Marcy tiše a jízlivě se na sebe usmála do malého zrcadla. Tohle by mohl být nový slogan pro značku pasty, kterou si právě nanášela na kartáček.

Sotva si ho strčila do úst, ozvalo se zaklepání na dveře. „To jsem já, Roxana. Pospěš si, chce abys za ním přišla.“

„Proč?“ zamumlala Marcy s pusou plnou zubní pasty.

„Říkal, že pro tebe bude poučné, když uvidíš Sabinino potrestání,“ odvětila Roxana a hlas se jí přitom třásl. Zněla vyděšeně.

Marcy se zadívala na svůj odraz v zrcadle a viděla, že se jí v očích zračí stejný strach, jaký slyšela v Roxanině hlase. Nespouštěla ze sebe pohled, dokud neskončila s čištěním zubů. Pak s pocitem jisté nevyhnutelnosti odsunula ode dveří židli, která by démona stejně nezadržela a vyšla zpátky do ložnice.

V místnosti byly kromě Roxany i Nat a Alexis. Stály vedle dveří a držely v rukou kosmetické pomůcky. „Sedni si,“ vyzvala ji Alexis a mávla rukou k židli, kterou Marcy svírala v rukou.

Když Marcy vyklenula obočí, vysvětlila jí to: „Musíme tě pro našeho pána upravit. Netoleruje nic menšího než naprostou dokonalost.“

„Nechci se mu líbit,“ řekla Marcy a důrazně postavila židli zpátky ke stolu.

Roxana si povzdechla a přešla k druhým dvěma ženám. „Říkala jsem vám to.“

„Marcy,“ oslovila ji Nat a přistoupila těsně k ní. Až tehdy si dívka všimla tržných ran v ženině obličeji a modřin všude kolem plných úst i krásných očí. Vypadala mnohem hůř než Sabine a když k ní šla, kulhala na levou nohu. „Abraxas není jako ostatní muži, které jsi kdy potkala. Ublíží ti, když neposlechneš. Nedokážeš ho přemluvit, odprosit ani přechytračit. To všechno jsme už zkusily a tvrdě na to doplatily. Pouč se prosím z našich chyb, ať nemusíš zbytečně trpět.“

Ta tam byla divoká démonka, která ji naháněla v džungli. Teď před ní stála smutná žena s lesklými hnědými vlasy ostřihanými do slušivého mikáda. Měla na sobě podobné oblečení jako Roxana až na to, že její sukně byla těsná a ňadra jí zakrývala vykrojená podprsenka. Ta změna chování byla podivná: „Proč jste ke mně najednou tak milé?“ zeptala se žen a dívala se na ně, zatímco tiskla opěradlo tak pevně, až jí zbělely klouby na pravé ruce.

„Všechny jsme kdysi byly ve tvé situaci,“ odpověděla jí Nat. „Navíc, jsi tady, protože jsme tě sem přivedly.“ Její hlas zněl provinile, ale pohled nezakolísal.

„Asi mi nepomůžete utéct, že?“ zeptala se Marcy a přelétla ženy pohledem.

Roxana zakroutila hlavou. „Potrestal by nás a pak bychom tě musely jít najít. Poslal by nás, abychom tě přivedly. A kdyby přitom některé z nás zemřely, poslal by další.“

Bylo zvláštní, jak každá z nich mluvila v množném čísle. Jako by mluvčí vždy vystupovala za všechny ženy, které Abraxasovi sloužily. Marcy se jim dlouho dívala do očí, ale nakonec kapitulovala. Třeba se jí Abraxase pokusí zabít spíš, když bude předstírat, že se poddala.

Zatím mu nedala důvod k tomu, aby si o ní myslel něco jiného, než že je Jamesova poslušná husička. 

„Dobře, udělám, co chcete,“ řekla Marcy a přešla k židli. V očích žen se objevila obrovská úleva a dívka se zamračila. Proč by jim mělo záležet na tom, jestli se jí něco stane nebo ne? „Potrestal by vás, kdybych se nepodvolila, je to tak?“ oslovila všechny a přitom nikoho.

Nat k ní přistoupila s fénem a začala jí vysoušet bohaté prameny. „Ano.“

„Je to parchant,“ zabručela Marcy a cítila tichý souhlas ostatních.

Pak už žádná z nich nepromluvila, dokud nebyla Marcy načesaná a nalíčená. Když s ní skončily, vstala ze židle a odložila kostýmek. Věděla, že se musí navléknout do toho, co jí přinesly, aby mohla hrát svou roli, ale děsila se toho, co pro ni Roxana vybrala.

Jako by slyšela její myšlenky, sáhla žena po pytli na šaty, který položila na postel. „Snažila jsem se vybrat takové, se kterými bude spokojený a ve kterých si zároveň nebudeš připadat úplně nahá,“ řekla a vytáhla z vaku jakési nadýchané růžové nic.

Marcy, která zůstávala ve spodním prádle se k ní přiblížila a sáhla na to. Látka byla lehoučká jako vzduch a podobně tenká. Roxana si myslí, že se v tomhle bude cítit oblečená? Stáhnul se jí žaludek, když pomyslela na to, že se v něčem takovém ocitne před chlípným démonem.

„Není to tak hrozné, jak to vypadá,“ bránila Nat vybraný oděv. „Zkus si to, uvidíš. Jsou k tomu dokonce i kalhotky. Takový přepych si nemůžeme dovolit příliš často,“ pokoušela se ji povzbudit a zvedla přitom maličká tanga ozdobená třpytivými kamínky.

„Podržíte prosím dveře?“ zeptala se Marcy a vyčkávavě se na ženy podívala. Všechny věděly, že kdyby se chtěl Abraxas dostat do pokoje, nikdo by mu v tom nezabránil, ale Marcy tak měla alespoň zdánlivý pocit bezpečí a soukromí. Stejně jako předtím v koupelně, když si před dveře přistrčila židli.

Nadechla se, aby si dodala odvahu, vyklouzla ze svých vlastních kalhotek a natáhla si tanga. Pak si rozepnula podprsenku, stáhla ji z ramen a odhodila na postel. Přistoupila k vaku, který pořád ještě držela Roxana a sundala z ramínka cosi, co se pokoušelo předstírat, že je šaty. Opatrně si to přetáhla přes hlavu a nasoukala se do toho jako had.

Bylo to tak těsné, až se bála, že to roztrhne, ale švy zjevně byly kvalitní. Když se jí oděv usadil na těle, zjistila, že měly ženy pravdu. Nebylo to tak hrozné jako jejich oblečení. Nebylo to průhledné, to zaprvé. Šaty jí zakrývaly celá záda a vzadu sahaly téměř po kolena. Zbytek tak slavný nebyl. Měly široká ramínka a výstřih, který končil až uprostřed břicha a sukně vepředu byla tak krátká, že jí při pohybu vykukovala tanga. Jak ale Nat naznačila, aspoň pod tím nebyla úplně nahá.

Přesto to bylo spíš něco, co by si žena vzala ke svedení milence, než oblečení na běžné nošení.

Nikdy nebyla příliš stydlivá, teď ale měla strach z toho, kdo ji v tomhle oděvu uvidí. A co jí udělá. Cítila se jako laciná děvka, která k sobě láká klienty. A to ještě předtím, než Alexis z krabice vytáhla bílé páskové sandály na vysokých podpatcích.

Znechuceně zaprskala, ale nakonec do nich vklouzla.

Najednou Roxana zpozorněla. Nakrátko zavřela oči, a když je znovu otevřela, zračil se v nich odpor a smutek. „Už je čas. Pán tě volá.“

Marcy se zhluboka nadechla, stáhla si sukni vepředu co nejníže to šlo a vykročila ke dveřím, aby čelila tomu nejhoršímu, co může podsvětí lidskému světu nabídnout.