Strážkyně naděje - Devátá kapitola

Druhý den ráno stála Marcy v Jamesově velké, luxusně zařízené kuchyni a přemýšlela, co si dá k jídlu. Přešla k lednici, otevřela její levou polovinu a začala zkoumat obsah. Viděla nějakou šunku a máslo, a když se ohlédla na stůl, všimla si, že tam leží chleba. Rozhodla se, že si připraví jednoduché sendviče a nějaké vezme i nahoru. Chtěla Jamese překvapit snídaní do postele.

Věděla, že je to pošetilé, přesto se jí při představě, že pro něj udělá něco tak milého, rozbušilo srdce radostí.

Nachystala na podnos hrnky s kávou, kterou připravila, sklenice s čerstvým džusem a talíře s vlastnoručně vyrobenými sendviči. Pak zkontrolovala svoji práci a usoudila, že tomu ještě něco chybí. Chvíli uvažovala, co by to asi mohlo být. Její pohled zabloudil k oknu, kterým byla vidět písečná pláž a trávník před domem a v tom to spatřila. Venku za plotem rostl malý keř porostlý zářivě rudými květinami s plně rozvitými okvětními plátky.

Podívala se na své tělo zahalené jen v tenkém saténovém županu a pak usoudila, že je to tak blízko, že se kvůli tomu nemusí oblékat. Navíc stál Jamesův dům uprostřed rozlehlého trávníku a ze stran ho chránil vysoký živý plot. Nikdo ji neuvidí, jak venku pobíhá jen v negližé.

Když se rozhodla, obula si v předsíni velké nazouváky, které jistě patřily Jamesovi a vyrazila ze dveří. Trochu ji zarazil počet zámků, které musela odemknout, ale chtěla jednu z těch květin a proto tu zvláštnost ignorovala.

James by jí jistě nebránil vyjít před dům.

Sotva stihla dojít k brance a natáhnout se po květině, objevila se ve dveřích mužská postava. Marcy si zastínila oči před sluncem, které zářilo nad mořem a ohlédla se. Stál tam Braiden oblečený jen v pyžamových kalhotách a mračil se na ni jako čert. Ta tam byl ten usměvavý mladík, který ji včera žádal o ruku.

Došel až k ní, než promluvil. „Vyspala ses včera s mým strýcem.“

Zarazila se a pak zrudla vzteky. „Tak do toho ti vážně vůbec nic není.“

„Myslíš? Já nedovolím, aby mu znovu nějaká potvora ublížila.“

„Nejsem potvora a navíc mu nemám úmyslu ublížit, když už to musíš vědět. Stejně by mě ale zajímalo, jak bys v tom chtěl té imaginární potvoře zabránit?“

„Zabiju ji.“

Prohlížela si jeho obličej a nakonec došla k závěru, že by toho byl docela dobře schopný. Měl ve tváři vepsanou tvrdost, kterou mohl získat jen špatnými životními zkušenostmi. Aby také ne, když jeho matku zabili a jeho otec... nevěděla, co s ním je, ale podle Braidenova kategorického popření jeho existence usoudila, že mu nejspíš neposílá přáníčka k narozeninám a Vánocům.

Marcy si znovu uvědomila, jak je Braiden hezký. Exotická barva jeho kůže spolu s mírně zešikmenýma tmavýma očima byla nesmírně přitažlivá. Navíc měl krásnou tvář lemovanou záplavou kudrnatých vlasů, které mu sahaly až pod ramena a měly barvu jako ta nejtemnější půlnoc.

Tělo měl štíhlé, ale v jeho svalech se tajila síla, kterou prozrazovaly pevně zaťaté pěsti, když si ji měřil zpod přimhouřených víček.

„Hele,“ řekla Marcy a zvedla ruce jako by se vzdávala. „Já vážně nechci Jamesovi ani v nejmenším ublížit a nemám v úmyslu nikomu prozradit jeho pravé jméno, jestli se bojíš o tohle.“ Neměla v úmyslu Braidenovi prozradit, že ještě před pár hodinami byla odhodlaná Jamese třeba otrávit, pokud se ho nebude moct zbavit jinak. Pro ni se všechno změnilo. Nedokázala si představit, že by měla ze světa sprovodit muže, který se postaral o ten nejlepší orgasmus v jejím životě.

Doufala, že je James opravdu odhodlaný Letty chránit. Protože jestli ne, vložila právě život jich obou do rukou někoho, kdo je zničí. Možná to bylo sobecké a nezralé rozhodnutí, ale již ho učinila. V jejím srdci vykvetla láska k démonovi a pojila se s důvěrou. Nebylo pro ni možné milovat a nevěřit, proto se mu vzdala vším, co byla.

Teď si jen dělala starosti s tím, jak mu řekne, že ona není tím, koho musí chránit. Měla z toho trochu obavy, jelikož si nebyla jistá jeho city k ní. Ta nejistota se jí nelíbila, ale byla si jistá tím, že se jí časem podaří přesvědčit démona o tom, že ona je to nejlepší, co ho mohlo potkat.

Její úvahy přerušil Braidenův hlas. „To bych ti radil. I tak ale nechci, aby ses s ním zapletla.“

„Proč? Ještě včera jsem se ti líbila.“

„Včera jsi ale nezkoušela použít na Jamese ženské triky,“ odsekl Braiden. Pak podezřívavě přimhouřil oči. „Tak si říkám, čím to je, že jsi tak najednou změnila názor. Ještě včera jsi sem nechtěla ani vkročit a dnes...“

Marcy se nelíbil nepříjemný záblesk v Braidenových očích. Jeho další slova její nepříjemný pocit potvrdila: „V noci jsi navštívila strýcův trezor. Že by se ti zalíbily jeho poklady a ty ses rozhodla, že se s nimi nechceš rozloučit?“

Byla rozhořčená jeho předpokladem, že jde po Jamesových penězích. „Ty malý nafoukaný blbečku,“ zasyčela na něj, když znovu našla hlas. „Copak si myslíš, že nemůžu chtít být s tvým strýcem? Že James potřebuje nějakou berličku, aby sbalil ženskou?“

Braiden se zarazil. Pak začal koktat, když si uvědomil, že jeho slova vyzněla přesně tak, jak Marcy řekla. „Můj strýc... on je... je to skvělý muž. Každá žena by mohla být ráda, kdyby ho získala pro sebe.“

„No tak vidíš,“ pochválila ho Marcy jako poslušného žáčka a natáhla se ke keři, aby utrhla jednu z květin. Uvědomila si, že teď má báječnou příležitost dozvědět se o Jamesovi něco víc. Jen to nesmí zvrtat tak jako minule, když se pokoušela z Braidena něco vytáhnout.

„Opravdu se ti strýc líbí?“ ujišťoval se Braiden a jeho postoj se trochu uvolnil. Opřel se bokem o branku a založil si paže na holé hrudi. Byl teď svému strýci nápadně podobný. Nejen rysy ve tváři, ale i současným postojem.

„Líbí,“ přiznala Marcy a podívala se do země. Nevěděla, proč se s ním baví o tom, co cítí a co si myslí, ale někde v koutku její mysli se krčilo přesvědčení, že když k němu bude upřímná, oplatí jí to stejným. „Sice ho moc neznám, ale to, co jsem zatím viděla, je fajn,“ pokrčila rameny.

Pak se odvážila položit jednu z otázek, která ji trápila. „Proč ti hrozí nebezpečí od démona jménem Abraxas?“

„Co ti o něm řekl?“

„Že je to jeho nepřítel. Že touží po Jamesově smrti, protože byl zodpovědný za smrt jeho nejoblíbenější milenky.“

„Zodpovědný,“ prohodil přemítavě Braiden. „Takhle to vidí, ale není to tak. Za svoji smrt si Istris mohla sama. Strýc si myslí, že jsem byl příliš mladý a nic z toho si nepamatuji, ale to je hloupost. A i kdybych si to nepamatoval, vždycky se najde dost těch, kteří mi to rádi povypráví do nejmenších podrobností.“

„Istris byla ta milenka?“

Braiden přikývl a pak se jí zadíval do očí. „Taky to byla Jamesova žena.“

Zarazila se, když jí jeho sdělení doputovalo do mozku. „James nepřímo zabil svoji ženu?“

„Nepřímo?“ zamračil se Braiden.

„No, říkal mi, že to on vyrobil zbraň, která ukončila její život. Nebylo to tak snad?“

„V podstatě ano,“ přisvědčil, ale Marcy měla pocit, že něco vynechal. Než se v tom však stihla začít rýpat, pokračoval v hovoru: „James kdysi býval Ďáblovou pravou rukou. Byl jeho nejvyšší velitel. Hned po Ďáblovi byl nejdůležitější osobou v podsvětí. Abraxas však na jeho postavení žárlil a toužil zaujmout jeho místo.“

„A co se stalo?“ vyzvídala Marcy.

Braiden utrhnul z keře jeden z květů a začal jím otáčet v prstech. Pohled upřel na moře, když jí odpovídal. „Přišla zrada a smrt. Abraxas Istris svedl, pokřivil její mysl a přinutil ji mu sloužit.“

„A tvoje matka? Jamesova sestra?“

„Jmenovala se Sandra,“ řekl s něžným úsměvem. „Byla to báječná žena a ještě lepší matka. V každém viděla jen to dobré, byla mírná a důvěřivá a to ji nakonec zabilo. V den kdy se to stalo ...“

Jeho slova najednou přerušilo zvláštní zachvění vzduchu. Bylo to takové drobné čeření, mihotání proti slunci, které jí bylo vzdáleně podobné. Po páteři jí přejel mráz a najednou se přímo před ní objevila Sabine spolu s druhými dvěma ženami z džungle.

„Věděla jsem, že se nakonec někde objevíš,“ zavýskla Sabine triumfálně a kývla na svoje společnice. Obklopily ji jako tělesná stráž a znemožnily jí se hýbat.

„Dneska žádné iluze nebudou, zlatíčko,“ řekla ta, kterou oslovovaly Nat.

Třetí žena, která zatím nepromluvila, jí položila ruku na rameno, zatímco se Sabine otočila k Braidenovi. „Vyřiď Jamesovi,“ při vyslovení toho jméno se ušklíbla, „že jestli chce svoji malou přítelkyni zpátky, dostane ji za určitých podmínek. Zavoláme.“ Hodila mu telefon a když byl zaneprázdněný jeho chytáním, vytrhla z pouzdra u pasu nůž a bodla směrem k jeho břichu.

Braiden pochopil, co má v plánu, otočil se a vyrazil rukou proti její, ale nebyl dost rychlý. Nůž se mu zabořil do boku a zůstal v ráně. „To aby tě nenapadlo nás sledovat,“ zavrčela démonka a zatlačila čepel hlouběji. Pak ho praštila do obličeje a ustoupila.

„Jdeme,“ nařídila a kývla na svoje společnice.

Marcy stihla vrhnout na Braidena poslední pohled a ujistit se, že svoje zranění přežije, než všechny zmizely z místa, kde v tom okamžiku stály.

------

Jamese probudil pocit něčeho nepatřičného. Chvíli uvažoval, co to asi je, ale když jeho pohled padnul na polštář vedle svého, okamžitě si uvědomil, že v posteli někdo chybí.

Už to bylo tak dlouho od doby, co se naposledy s někým probouzel, že si téměř nevzpomínal na to, jaký je to pocit.

Bohužel si ho nemohl vychutnat ani tentokrát, protože Marcy v posteli nebyla. Když přejel dlaní po jejím místě, zjistil, že už je studené. Kde může být? Ptal se sám sebe v duchu, když vstával z postele.

Jelikož v tomhle pokoji neměl svoje oblečení, natáhnul si na sebe kalhoty, které měl včera a vyrazil z pokoje, aby našel andílka, který se mu někam zatoulal. Těšil se, že Marcy ráno probudí a znovu se s ní pomiluje a byl mrzutý z toho, že z jeho plánů nic nebude.

Jako by mu chtěl jeho ráno ještě zhoršit, začal ho náramek na jeho zápěstí najednou svědit jako by pod ním lezli mravenci. Překryl ho druhou rukou a zahýbal s ním sem a tam. Nepříjemný pocit neustával.

Když ruku odtáhnul, zjistil, že zlato změnilo barvu. Teď byl náramek temný, vypadal, jako by zlato překryla temnota.

Nedokázal uvěřit tomu, že se od něj Marcy pokouší utéct. Copak pro ni ta noc nic neznamenala? Vyspala se s ním snad jen proto, aby ukolébala jeho pozornost a měla tak víc času na to vzdálit se od něj, co nejdál to bude možné?

Měl pocit, že je k němu upřímná, ale pak si připomněl chvíli, kdy mu chtěla něco říct. Chvíli předtím než oba usnuli, kdy se  jejích očích objevil provinilý a vyplašený výraz. Plánovala snad tohle celou dobu?

Najednou si vzpomněl na perly, které tolik obdivovala v jeho trezoru. Bylo možné, aby se v ní tolik spletl?

Kdy už se konečně naučíš, že se ženám nedá věřit? Nadával sám sobě v duchu, zatímco sbíhal po schodišti do přízemí. Přemýšlel, jestli by se neměl jít napřed obléknout a vyzbrojit do svého pokoje, pak ale usoudil, že každá chvilka zdržení, umožní Marcy dostat se od něj dál. Nedělal si legraci, když říkal, že ten náramek slouží jako vyhledávací zařízení. Cítil směr, kterým dívka zmizela, ale netušil, jaká vzdálenost je od sebe dělí.

Zamračil se na zlatý pásek na svém zápěstí a pak zaklel. Ten krám je mu k ničemu, jestli mu neumí říct, jak je od něj daleko. Nemůže se přenést na místo, které nezná. To by si mohl rovnou nakreslit přímku od jeho domu k místu, kde se nachází Marcy a zkoušet se namátkově přemisťovat sem a tam, dokud se úplně nevyčerpá.

Zdálo se, že Ďáblův dárek není tak užitečný, jak si myslel.

Jen tak mimochodem ho napadlo, jaká další nepříjemná překvapení v sobě skrývá. Myslel si, že ví o co jde. Teď o tom začínal pochybovat.

Jakmile dorazil do přízemí, vydal se do kuchyně. Přece jen by ji měl zkontrolovat. Jestli Marcy jenom dostala hlad a krám na jeho zápěstí se zbláznil, udělal by ze sebe hlupáka, kdyby začal pobíhat kolem domu a volat ji jako zatoulaného psa.

V kuchyni nejprve jeho zrak upoutal podnos s jídlem nachystaný na stole. Byly na něm dva šálky s kávou, dvě sklenice s džusem a několik sendvičů. V první chvíli se mu ulevilo, když si uvědomil, že pro ně Marcy připravila jídlo. Jenže pak si o ni začal dělat starosti. Kam zmizela?

Vykouknul ven z okna a v tu chvíli se mu zastavilo srdce.

Na dlážděném chodníčku vedoucímu k domu ležel jeho synovec a barvil světlou dlažbu svou krví.

James vyrazil z domu bosý a polonahý a hnal se k Braidenovi jako o život. Jestli je mrtvý ... věděl, že další podobnou ránu už neunese. Nevydrží být zodpovědný za smrt dalšího příbuzného. To on přivedl Marcy do tohoto domu. Do domu, ve kterém pro Braidena vybudoval útočiště. On je zodpovědný za to, co se mu tady stane.

Padnul vedle svého synovce na kolena a opatrně ho přetočil na záda. S obavami mu pohlédl do obličeje a na hruď a ulevilo se mu, když zjistil, že Braiden dýchá. Pohledem sjel k boku, ve kterém vězela dýka.

Rozhodl se ji nevytahovat, jelikož neměl nic, čím by zastavil krvácení. Opatrně položil na synovce ruce a přenesl je oba do domu. Uložil Braidena na pohovku v jeho pokoji a konečně sebral odvahu k tomu, aby se podíval na rukojeť nože, který vězel v jeho těle. Měl strach, že Braiden schytal ránu, která byla určená jemu.

Sabine přece jen neposlechla jeho varování a vydala se po jejich stopě.

Přemýšlel, co se asi mohlo stát, ale bylo mu jasné, že Marcy vyšla z domu. Jen tak mohly démonky zachytit její pach a najít ji. Proč to ale udělala? Copak jí neřekl, že nesmí ven? Že jen v domě je chráněná?

Probíral se vzpomínkami na jejich rozhovory a pak došel k závěru, že k tomuto tématu se nedostali. Hádali se, bojovali spolu a pak se milovali. Nevedli žádný smysluplný rozhovor. Uvědomil si, že tu ženu zná tím nejintimnějším způsobem a přesto neví, jakou barvu má ráda, ani to, co ráda dělá ve volném čase.

Jeho dovednosti v oblasti žen a jejich poznávání jsou zoufale zarezlé. Je jako staré brnění, které dlouho stálo ve skladu a o které se nikdo nestaral.

Jakmile jeho oči zkontrolovaly nůž, ulevilo se mu. Nebyl to nůž, kterým se ho v jeho kanceláři Sabine pokusila bodnout. Takže Braiden nezemře.

Připravil si ručníky a horkou vodu a s obojím se vrátil k synovci, který byl stále v bezvědomí. Jedním rychlým pohybem vytrhl nůž z rány a přitisknul na ni jeden z ručníků, aby zastavil krvácení.

„Sakra, jááááu,“ vymrštil se najednou z pohovky Braiden a popadnul se za bok. Chvíli klel a pak znovu padnul do malých polštářků, kterých byla sedačka plná. „Ta blonďatá mrcha,“ zakončil nakonec svou tirádu a mrknul na svoje zranění.

V okamžiku kdy to udělal, zblednul a vzápětí odvrátil pohled. Několikrát polknul a pak promluvil hlasem, který zněl, jako by se zajíkal: „Je to zlé, strýčku?“

„Přežiješ to,“ odpověděl mu James a začal čistit ránu ručníkem namočeným ve vodě. Když viděl, že se Braidenovy oči znovu stáčí k ráně, položil mu ruku na bradu a zaklonil mu hlavu. „Nedívej se.“ Věděl totiž, že se jeho synovci dělá špatně z pohledu na krev. Byla to slabost, kterou Braiden nenáviděl, ale se kterou nedokázal nic udělat. Kdykoliv sledoval, jak z rány vytéká krev, omdlel.

James věděl, že tahle jeho fóbie pochází z dětství. Jako malý viděl, jak démoni zavraždili jeho matku. A nebyla to pěkná podívaná. Bodali do jejího těla ostrými noži dokud nevydechla naposledy a Braidena celou dobu jeden z démonů držel tak, aby všechno viděl.

Nedivil se, že nesnese pohled na tekoucí krev. Kéž by mu tak ty vzpomínky mohl vymazat z paměti.

Než James vyčistil a ovázal ránu, oba muži mlčeli. Jakmile však uklidil všechen nepořádek a Braidenův bok zakrýval úhledný bílý obvaz, posunul se na pohovce do pohodlnější pozice a podíval se na Jamese. „Marcy unesly tři ženské.“

Jeho strýc přikývl, když mu Braiden potvrdil jeho podezření.

„Mám ti dát tohle. Jestli prý ji chceš zpátky, máš počkat, až zavolají a pak udělat všechno, co budou chtít.“

James věděl, že tenhle den jednou přijde. Abraxas se tedy konečně vykašlal na zákazy a pravidla a jde po něm. Jen litoval toho, že se do toho zapletla Marcy. Už mu nešlo jen o to, že musí splnit rozkazy svého pána. Marcy pro něj byla důležitá. Když si vzpomněl na její teplé hnědé oči a na to, jak špulila rty vždycky, když se na něj mračila, bodlo ho u srdce. Kde asi je? Má strach?

Podíval se na náramek na svém zápěstí a zjistil, že už téměř zčernal. Vypadal teď jako něco, co umírá. Podle jeho vzhledu hádal, že je od něj jeho andílek pěkně daleko.

„Nic víc neříkaly?“

Braiden se zamyslel, ale pak zakroutil hlavou. „Jen jedna z nich řekla Marcy něco o tom, že dnes žádné iluze nebudou, nebo něco podobného. Všechno se stalo strašně rychle. Postavily se okolo ní, hodily mi telefon, vyřídily vzkaz a zmizely.“

„Proč jste vlastně byli venku? Víš přece, že za hranicí pozemku je možné nás najít. Chráněný je jenom dům a cesta, nic víc.“

„Já to vím,“ ohradil se Braiden a prohrábl si rukou vlasy. „Viděl jsem ji venku a tak jsem myslel, že chce zdrhnout. Když jsem ale vyšel před dům, došlo mi, že na sobě má jenom župan a tvoje plážové boty. Nevypadala na to, že by chtěla někam prchat. Zdálo se, že šla utrhnout květinu k tomu keři před brankou,“ zakroutil hlavou, jako by nemohl pochopit ženské myšlení. „Začali jsme spolu mluvit a o chvíli později se tam objevily ty tři.“

„Mluvit?“ zpozorněl James. „O čem jste mluvili?“

Braiden se vytáhnul do sedu, zaúpěl přitom bolestí a pak odvrátil oči v sloup. „No o tobě přece.“

Jamese se začínalo zmocňovat nepříjemné podezření. „Co jsi jí řekl?“

„Vlastně ne o moc víc, než co už jsi jí prozradil ty sám. Mluvili jsme o matce, otci a taky ... tak trochu jsem se zmínil o tvojí ženě.“

James se zarazil. Nebyl si jistý, jestli mu vadí, že o ní Braiden Marcy řekl. Pak usoudil, že vlastně ani ne. Istris byla mrtvá a jeho láska k ní zemřela v den, kdy ho zradila. „A o čem ještě?“

„Myslím, že jsem se zmínil o tom, že jsi býval Ďáblovou pravou rukou.“

„To jsi toho stihnul vykecat celkem dost. Dostal jsi taky něco ty z ní?“

„No, ptal jsem se jí na to, proč se s tebou vyspala ...“ Než mohl Braiden pokračoval, přistál mu na hlavě políček.

James se vrátil zpátky na svoje místo a spustil ruce podél boků. „Copak jsem tě vůbec nic nenaučil, chlapče?“ Zeptal se káravě a nadzvednul obočí.

Braiden si rukou třel temeno hlavy, které ho brnělo od Jamesovy rány a mumlal: „Umím se chovat slušně, když se mi chce. Ale dnes se mi nechtělo a navíc jsem o tebe měl strach. Nebyl jsem si jistý, co má ta žena za lubem.“

„A teď už to víš?“

„Ne,“ připustil Braiden, „ale vím, že se jí líbíš.“

James zakroutil hlavou a otočil se k odchodu. „Odpočiň si.“

„Kam jdeš ty?“

„Najít Marcy.“

„Nebudeš čekat, až zavolají?“ zajímal se Braiden.

„Nejsem cvičený pes, abych čekal na zavolání. Půjdu a vezmu si, co mi patří,“ oznámil James studeným hlasem a vyšel ze dveří, aby se připravil do boje. Čekala na něj bitva, na jejímž konci bude vítězství nebo smrt. Nic jiného nepřichází v úvahu.