„Wade?“ oslovila Letty svého Strážce, zatímco spolu stáli ve sprše a
na hlavu a tělo jim dopadaly spršky teplé vody.
„Hmm?“ zabroukal Wade v odpověď a pokračoval v proplachování
svých dlouhých blonďatých vlasů.
„Jak to funguje? Ta věc mezi nebem a peklem? Je snad Země vaše hřiště?
Něco mezi oběma světy, kde se můžete střetávat v soubojích, než nadejde
čas na ten poslední?“
Wade se jí podíval do zelených očí a ušklíbl se. „Nezní to moc dobře,
viď? Nemělo by to takhle být, my bychom měli být nahoře, padlí andělé dole a
všichni bychom se měli připravovat na konec světa.“
„Jenže?“ vybídla ho k pokračování Letty.
„Jenže zlo bohužel nedodržuje pravidla ani nehraje fér. Podle toho co
vím, operují na Zemi, získávají pozice a občas zkusí něco takového jako otevřít
bránu do jiného světa, který by ten náš zničil. I když podle toho co vím, jen
malá hrstka padlých touží po vyvolání něčeho tak mocného jako je Nicota.
Vždycky existuje možnost, že by se nespokojila se spoluvládnutím, že by chtěla
víc, než by byl její spravedlivý podíl.“
„Vede je Lucifer, že? Padlý anděl, který řekl, že je lepší vládnout
v pekle než sloužit v nebi.“
Wade přikývl.
Letty stála pod proudem vody, vychutnávala si, jak se Wadovo mohutné
tělo otírá o její a přemýšlela o dobru a zlu. Tyhle pojmy, podobně jako duše,
pro ni byly vždycky neurčité a ona o nich příliš nepřemýšlela. Samozřejmě
věděla, co je to zlo – muž, který mlátí ženu nebo děti, člověk, který zabije
kvůli peněžence s pár drobnými, šéf, který neustále psychicky deptá svoji
sekretářku nebo ji proti její vůli nutí k sexu – ale vždycky to považovala
za lidskou záležitost.
Jako by snad lidé měli na
páchání zla monopol, pomyslela si jízlivě. Podle toho co se dozvěděla,
mohlo tohle všechno klidně vzejít od někoho úplně jiného. V duchu se ušklíbla,
protože ji právě napadlo, že se pro ní koupelna stává místem pro filozofické debaty.
Hlavně takové, které člověk vede sám se sebou.
Rychle znovu oslovila Wada, protože ji napadla další otázka. „Existují
vlkodlaci, upíři, víly, obři a podobní tvorové?“
„Ne tady.“ odpověděl Wade a zvednul ruku, aby zarazil další otázky a
dal jí najevo, že bude pokračovat. „Nicota, které se snažíme zabránit
proniknout do našeho světa pochází z jiné dimenze. Lidský svět včetně nebe
a pekla si můžeš představit jako jeden svět existující vedle mnoha dalších.
Většinou se neprolínají, ale existuje několik míst, kde jsou opony, které je
oddělují, slabší a dá se jimi za určitých podmínek projít. Právě tak byla
otevřená brána do světa Nicoty.“
„Jak to všechno můžeš vědět?“
„Nebe má za úkol střežit svůj svět. Aby to dokázalo, potřebuje mít
přehled a proto už velice dlouho zkoumá, co nás obklopuje, mapuje možné hrozby
a odráží případné útoky. To všechno bez toho, aby do toho zapojilo lidstvo.“
Letty se otočila, objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu.
„Takže proto existuje Klíč, Zámek a Strážce? Abychom zabránili hrozbě a přitom
umožnili žít lidem v nevědomosti?“
Wade ji pohladil palcem po čelisti a přikývl. „Ano.“
„A proč je Klíč člověk? Proč nejsem taky anděl?“
„Nejsi tak docela člověk,“ řekl Wade a napjal se očekávajíc její
reakci. Nemusel čekat dlouho, protože jakmile jí došlo, co řekl, prudce zvedla
hlavu a upřeně se mu zadívala do tváře. „Cože? Nejsem člověk?“
„Řekl jsem, že nejsi tak docela člověk. Víš, jak jsem ti vyprávěl o
svém tetování? O tom, jak zůstává část mojí duše pevně spojená s tímhle
tělem?“
Když Letty krátce přikývla, pokračoval: „Je to proto, abych si
zachoval svoje schopnosti, to jsem ti taky říkal, vzpomínáš?“
Nečekal na její souhlas a řekl: „Tvoje duše naproti tomu, byla do
tvého současného těla umístěna hned při narození a vyrostla s ním. Nevím,
čemu věříš, co se týče duší, reinkarnace a podobných věcí, ale ...“
Letty ho přestala poslouchat, protože se soustředila na to, čemu
vlastně věří. Duše. Už si přiznala, že v ni věří, definovala si ji a
dokonce ji sama v sobě viděla. Jenže reinkarnace? Věří snad tomu, že se
člověk může po smrti znovu zrodit? Zkoumala svou mysl, svou víru a nakonec
došla k závěru, že ano. Možná to bylo proto, že by se jí nelíbilo, kdyby
měla osobnost člověka po smrti prostě zmizet. Představa, že si odpočine na
nějakém pěkném místě a pak se znovu vrátí do života, byla mnohem lepší.
Zvedla ruku, aby zarazila Wadova slova a sdělila mu svůj názor.
Když přikývl, poprosila ho, aby jí zopakoval, co říkal.
S omluvným úsměvem čekala, až to udělá a pořád se v duchu zaobírala
dušemi.
„Tvoje duše je nová. Zatím nikdy neprošla koloběhem smrti a
znovuzrození. Věštci, kteří slouží v nebi jako taková rada, vždycky jednou
za čas, přesněji poté, co pošlou na Zemi Strážce, vytvoří novou duši. Uloží ji
do schránky, kde se ve stavu hibernace vyvíjí a až nastane čas, pošlou ji na
Zemi, aby se narodila a zaujala tak místo nového Klíče.“
Wade se divil, kde se v něm všechny tyhle znalosti berou. Byl si
jistý, že když na Zemi přišel, nic takového nevěděl. Pak si vzpomněl na to, co
mu Věštci řekli. Všechno se dozvíš, až
nadejde správný čas.
Zatímco vylézal ze sprchy a táhnul Letty za sebou, pozoroval ji a
přemýšlel, co si o tom všem asi myslí. Nepřipadala mu jako teologický typ, ale
věděl, že je vědec. A ty přece zajímá, jak věci fungují. Doufal, že ji jeho
informace nevyděsí nebo neznejistí. Nic se tímhle přece nemění, pořád je Letty
Harrowová, která vyrostla v milující rodině, a která až donedávna měla
starší sestru.
„Letty? Jsi v pořádku?“
Zamyšleně se na něj podívala a pak přikývla. „Ano, myslím že ano. Jen
je to všechno trochu zamotané, víš? Musím si to promyslet.“
Wade přikývl. Bylo mu jasné, že pro ni není jednoduché všechno tohle
přijmout. Ale musel uznat, že je statečná. Nepanikařila, nevysmála se mu,
netvrdila, že se zbláznil, ani od něj neutekla. Místo toho o všem, co jí řekl,
přemýšlela a vyptávala se na další a další věci. Anděl věřil, že jim to spolu
bude v budoucnu dobře klapat.
„No a co s těmi upíry, vílami a dalšími bytostmi z pohádek?“
ozvala se najednou Letty.
Zatímco se Wade utíral, vysvětloval jí, že v každém světě
sousedícím s tím lidským, žijí jiné bytosti než lidé. Občas lidé nakouknou do
jejich světů nebo naopak ty bytosti do lidského, a tak vznikají pohádky a
legendy.
„Lidé si také něco vymysleli, jejich představivost téměř nezná mezí,
ale většina těchto zkazek vychází právě z toho, co někdo zahlédl, třeba
v lese při tůře, při procházce po břehu jezera nebo v nějaké
jeskyni,“ dokončil tiše.
Letty zamyšleně tiskla obličej do měkké osušky barvy západu slunce,
která voněla jako rozkvetlá louka a zvažovala Wadova slova. Nebála se, na to už
toho zažila příliš mnoho, přesto ji však existence jiných světů lehce mátla.
Pomyslela si, že ti sci-fi cvoci budou mít nakonec pravdu. Opravdu existuje
více vesmírů, světů, realit nebo jak to nazvat.
Potřásla hlavou, aby si ji vyčistila a začala se věnovat praktičtějším
záležitostem. Hádala, že když jsou teď odpočinutí, vykoupaní a najezení, budou
se muset vrátit zpátky do světa, který na ně číhá za dveřmi pohodlného hotelového
pokoje.
„Půjdeme se teď podívat do bezpečnostní schránky, od které ti dal Kane
klíč?“
Wade přikývl, oblékl si hotelový župan a s ní v závěsu
odešel do růžové ložnice.
Přešel ke kalhotám, které měl přehozené přes opěradlo židle před
toaletkou a sáhnul do kapsy. Našel malý klíček a vrátil se s ním zpátky
k Letty.
Podal jí ho a Letty si ho začala prohlížet. Byl pozlacený a visela u
něj malá plastová cedulka s číslem schránky. Letty ho obracela
v rukou a přemýšlela, kde se nachází banka, do které tenhle klíč patří,
když si na zadní straně plastové kartičky všimla nápisu Národní banka Washington
D.C.
Povzdechla si. No jasně, že to nebude jednoduché. Kane si musel
otevřít účet zrovna v bance na opačné straně Spojených států.
„Budeme muset letět. Nevím, kolik času nám zbývá, než po nás začnou
pátrat, ale hádám, že Khana je vzteky bez sebe. Vzpomínám si, že říkala něco o
tom, že musí zavolat svému spojenci. Myslíš, že tím mínila Abandona?“
„Nejspíš. Kdyby tady na Zemi v jednu chvíli pracovali pro Nicotu
dva padlí andělé současně, bylo by to špatné. Budeme doufat, že se opravdu
jedná o něho.“
Letty v duchu připravovala seznam věcí, které si bude muset
pořídit než vyrazí na cestu, když její myšlenky přerušilo Wadovo mumlání. „Cože
jsi to říkal?“ zeptala se, protože si nebyla jistá, jestli správně slyšela.
„Že budeme muset letět vysoko, aby si nás nikdo nevšiml. Budeš se
muset teple obléct, abys mi neumrzla.“
„Tak moment,“ vyhrkla Letty. „Proč bych se měla oblékat, když budu
v tom mrazu sedět uvnitř letadla?“
„Letadla?“ zeptal se zvědavě Wade. „Myslel jsem, že poletíme.“
„No však ano, ale ne sami. Nemysli si, že roztáhneš křídla a já se
nechám odnést na druhou stranu Spojených států ve tvé náruči. To nikdy.“ Letty
se při té představě otřásla. Kdyby k sobě byla upřímná, musela by si
přiznat, že v tom bylo i vzrušení, ale hlavně ji jímal děs při představě,
že by letěli několik hodin tisíce kilometrů nad zemí. Na druhou stranu by ji
vážně zajímalo, jaké to je. Až bude čas a příležitost požádá Wada, aby to
s ní zkusil.
„Jak rychle vlastně můžeš letět?“ napadla ji zajímavá otázka.
Wade se zamyslel a pak nevzrušeně pokrčil rameny. „Nevím, ještě jsem
to tady na Zemi nezkoušel. Ale doma hodně rychle.“ Zamrkal na ni a zjevně se
dobře bavil jejím zděšením.
Wada napadlo, že by ji rád odnesl na to místo sám, ale pak uznal, že
letadlem to bude bezpečnější a nenápadnější. Proto se neochotně zeptal: „Je
letadlo, které nás vezme do toho města odsud daleko?“
Letty se protáhla kolem něj, došla k toaletce a zvedla mapu
Seattlu, kterou koupila dole na recepci. Chvíli ji studovala a pak pomalu,
s pohledem pořád upřeným na kus papíru, řekla: „Asi dvacet kilometrů odtud
je mezinárodní letiště Boeing Field-King County, můžeme tam nechat auto na
odstavném parkovišti a chytit letadlo do D.C.“
Wade přikývl. „Bude lepší, když se nebudeš vracet k sobě domů,
dokud se nedozvíme, kde a kdo je Abandon.“
Letty ztuhla hrůzou. „A co Marcy a James? Vždyť pořád spí v tvém
pokoji.“
„Jsou tam v bezpečí. Nikdo je hledat nebude a i kdyby ti někdo
přišel prohledat byt, nebudou mít důvod chodit do toho sousedního.“
Jeho slova ji trochu uklidnila, přesto neměla úplně dobrý pocit
z toho, že své přátele nechává bezmocně ležet v domě, který můžou
kdykoliv navštívit Stíny nebo dokonce Khana. Otřásla se a přemýšlela, jestli by
se přece jen neměli vrátit a vzbudit je. Jenže pak si uvědomila, kdo je jim
v patách a to poslední co chtěla, bylo ohrozit svoje přátele. Nikdo jiný
jí už nezbyl a proto s těžkým srdcem došla k závěru, že je bude muset
nechat tam, kde jsou. Přesto se ještě Wada zeptala: „Budou spát dokud nepřijdeš
a neprobudíš je, správně?“
„Ano, ale nedělej si starosti. Kdyby jim hrozilo nějaké nebezpečí,
vzbudí se sami. Zařídil jsem to tak. Sice by pak bylo vysvětlování mnohem
obtížnější, ale alespoň by zůstali naživu. Věřím, že se jim nic nestane.“
Letty se na něj usmála, aby mu poděkovala a když kolem něj procházela
poplácala ho po paži. S lítostí se ohlédla k velké posteli, ale
připomněla si, že už musí vyrazit. Dva dny jim na odpočinek a nabrání sil musely
stačit.
Wade si oblékl stejné oblečení, ve kterém sem přišel, hotelová
čistírna odstranila všechny skvrny, které na něm ulpěly, a proto se v něm
Wade mohl pohybovat po ulicích, aniž by vzbuzoval pozdvižení. Zato Lettyiny
šaty by nebylo možné dát dohromady, ani kdyby je vylovila z koše. Proto si
na sebe oblékla jediné další oblečení, které momentálně měla k dispozici –
volné sportovní kalhoty a tričko bez podprsenky.
Cítila se bez ní divně, ale Wadovy obdivné pohledy tyhle pocity rychle
zahnaly.
„Než poletíme, musíme se stavit v obchodním domě, abychom
nakoupili, když se nemůžeme vrátit ke mě domů. Nemám sebou nic víc než
peněženku a klíče,“ posteskla si Letty.
Wade sledoval nedostatečně oblečenou ženu před sebou a když si
uvědomil, že by takhle měla vyjít ven, že by všichni muži viděli, jak se jí pod
tričkem rýsují vznosná ňadra, pevně zaťal ruce v pěst. Letty je jeho.
Jediný muž, který ji uvidí nahou nebo nedostatečně oděnou, bude on.
Setřásl si proto z ramen bundu a přehodil ji Letty přes ramena.
Byla jí sice moc velká, ale zato dokonale zakrývala její svůdné křivky. Wade
spokojeně pokývnul a když si všimnul, že se na něj udiveně dívá, rychle vyhrkl:
„To aby ti nebyla zima.“
Letty pokrčila rameny, nasoukala se do rukávů a naposledy se rozhlédla
po místnosti, ve které strávila nejkrásnější chvíle za posledních ... no,
vlastně za spoustu let. Nikdy nebyla tak spokojená a šťastná, jako je teď
z Wadem, navzdory tomu, že je pronásledují psychopati a zločinci.
V duchu se rozloučila z hotelem Oáza, a když vyjeli
z garáže, už se ani neohlédla. Teď se musí dívat do budoucnosti a doufat,
že ji oba přežijí. Pak si budou moci užívat vzájemnou přitažlivost a možná taky
lásku.
Zatímco zírala před sebe a proplétala se hustým seattleským provozem,
byla si čím dál jistější, že muže na sedadle vedle sebe miluje. Pokaždé, když
se podívala na jeho ostře řezaný profil se jí srdce zachvělo, a když se na ni
koutkem úst usmál, musela mu to oplatit. Cítila se s ním tak dobře, jako
by k němu patřila. Doufala, že dostane šanci tenhle cit důkladně
prozkoumat, až tohle všechno skončí.
------
Wade si prohlížel prostory letiště, sledoval davy spěchající po
obrovské odletové hale, lidi, tlačící před sebou velké kufry a pomyslel si, že
by udělali lépe, kdyby k cestě použili jeho křídla.
Sevřel rukojeť velkého kufru, kterou svíral v pěsti a zařadil se
do davu. Letty šla za ním, zatímco jim jeho obrovská postava překvapivě snadno
prorážela cestu. Zdálo se, že se lidé v jeho přítomnosti necítí příjemně,
a proto mu ustupovali. Letty to nechápala. Vždyť Wade je tak krásný a báječný
muž.
Zkusila se na něj podívat jako na cizího muže, takového, jací byli ti,
kteří se pohybovali kolem nich a zjistila, že kdyby ho neznala, asi by mu taky
uhnula z cesty. Odhadovala, že měří téměř dva metry a všimla si, že
ostatní muži ve srovnání s ním vypadají jako střízlíci. Wade měl široká
ramena, úzký pas a svalnatá stehna, která mocně ukrajovala cestu
k přepážce. Nekoukal se napravo ani nalevo, jako by ho lidé okolo něj
nezajímali. S dlouhými blonďatými vlasy a modrýma očima vypadal jako
Viking. Jako divoký válečník kráčející nebojácně do války, aby v ní
získal, po čem touží.
Letty si pomyslela, že kdyby těm lidem tady okolo ukázal svůj meč,
nespíš by vzali nohy na ramena. Byla moc ráda, že je na její straně. Věřila, že
kdyby patřil k těm zlým, neměla by moc šancí na přežití.
Wade si razil cestu hustým davem a zjišťoval, že se mnohem lépe cítí
v prostředí s volným prostorem. Tady se musel neustále vyhýbat lidem,
i když si všimnul toho, že se mu snaží uskakovat z cesty. Uvolnil trochu
obličej, aby nepůsobil tak výhružně, ale nezdálo se, že by to na lidi zabíralo.
Ohlédl se na Letty a zjistil, že se dobře baví. Šla klidně uličkou, kterou jim
razil a usmívala se.
Když konečně došli k přepážce, zastavil se Wade za velkou
umělohmotnou palmou, která stála vedle sedaček a otočil se k ní: „Co to
bylo?“
Letty se zachichotala. „Šel jsi příliš ... cílevědomě, ano, to je to
správné slovo. Lidé se takhle nevalí kupředu, jako by se ničeho nebáli a nic
jim nestálo v cestě. Ty jsi vypadal, že kdyby ti někdo zkřížil cestu,
prostě bys přes něj přešel.“
Wade se zamyslel. Nikdy nad tím, jak působí na ostatní příliš
nepřemýšlel. Doma byl prostě válečník. Vůdce. Nebyl tam od toho, aby se před
někým hrbil nebo se snažil zapadnout do davu. Právě naopak, jeho úkolem bylo vyčnívat.
Ale tady je to jiné. Měl by se naučit chovat se jako člověk, když tady teď bude
žít. Vzpomněl si na to, jak se pohyboval Kane a pokusil se ho napodobit.
Uvolnil vojenské držení těla i přísný výraz obličeje a s otázkou
v očích se otočil k Letty.
„Lepší,“ řekla „ale stejně si myslím, že ti budou uhýbat. I když teď u
toho možná nebudou mít ve tváři vyděšený výraz.“
Wade pozoroval Lettyinu rozzářenou tvář, všimnul si lehkého ruměnce na
jejích líčkách a jiskřiček v zelených očích. Ústa měla prohnutá do
krásného úsměvu, ve kterém se jí blýskaly rovné bílé zuby a Wade byl na chvilku
naprosto šťastný. Díval se na svou zdravou, šťastnou a usmívající se ženu a
myslel na to, že je tahle chvíle dokonalá. Měl pocit, že lidé kolem zmizeli,
viděl před sebou jen ji a její úsměv.
Natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Když si Letty všimla výrazu
v jeho ostře řezané tváři, srdce jí zjihlo. Byl to její mocný válečník.
Kdyby někdo nevrazil do kufru, který stál vedle Wadovy dlouhé nohy,
nejspíš by stáli na místě a usmívali se na sebe ještě zítra.
Ale ten pohyb je vyrušil z jejich bubliny a vrátil je zpátky do
přítomnosti. Letty si pak povzdychla, prošla kolem Wada a postavila se k
pokladně, aby jim koupila letenky.
Když konečně nastoupili do letadla mířícího do Washingtonu, pohodlně
se usadili do měkkých sedaček první třídy a Wade si před sebe natáhl dlouhé
nohy. Letty zaklonila hlavu, opřela si ji o měkký polštářek polstrovaného sedadla
a zavřela oči. Nebyla unavená, jenom si chtěla promyslet spoustu věcí.
Jako by to Wade pochopil, pohodlně se uvelebil a napodobil ji. Letty
ještě natáhla ruku, propletla si prsty s jeho a položila jejich spojené
ruce na opěrku mezi nimi. Jelikož už byl večer, světla v kabině se
ztlumila, aby umožnila cestujícím odpočívat. Ten, kdo si chtěl číst nebo se
dívat na televizi, měl u svého sedadla malou lampičku, kterou mohl
v případě potřeby využít.
Letuška se jich tlumeným hlasem zeptala, jestli něco nepotřebují, a
když oba odmítavě zavrtěli hlavami, odešla.
Letty věděla, že let do Washingtonu bude trvat víc než sedm hodin,
proto bude mít dostatek času na to, aby si všechno promyslela. Události
posledního týdne byly hektické a vyčerpávající a ona už se těšila, až si
oddychne.
Dva dny strávené s Wadem v hotelu Oáza nemohla tak docela
považovat za odpočinek, protože pokud zrovna nespala, mluvila s Wadem o
všem, co ji zajímalo nebo se milovali. Zahltil ji spoustou informací, které si
teď mohla v klidu roztřídit a zařadit na příslušná místa.
Když si dala dohromady to, co jí řekl Wade a Lily, zjistila, že
všechno sedí. Takže se asi bude opravdu muset smířit s tím, že se od ní
čeká záchrana světa. Nebyla si jistá, jestli něco takového zvládne, ale udělá
všechno, co bude v jejích silách. Věřila, že Wade bude celou dobu
s ní, bude jí pomáhat a podporovat ji, a proto se jí její úkol zdál mnohem
snesitelnější než dřív. Asi nemá cenu o tom přemýšlet, dokud nenajdou Zámek,
který potřebují.
„Wade?“ oslovila ho tiše, protože ji napadlo, že by se měla zeptat,
jestli není na čase zjistit, kdo je Abandon. „Můžeš mi pomoct vzpomenout si na
to, co se stalo v jeskyni, když jsem byla malá? Víš, jak Kane říkal, že
jsem všechno viděla? Třeba bych ho poznala. Pak bychom ho možná dokázali
najít.“ Dívka si nebyla tak docela jistá, jestli si chce na něco takového vzpomenout,
ale věděla, že je to jediná cesta vedoucí k získání Zámku.
Wade chvíli přemýšlel a pak se jí zadíval do očí. Viděl v nich
nejistotu a chápal ji. Neviděl důvod, proč to zkoušet teď, a proto se rozhodl,
že bude stačit, když začnou po Abandonovi pátrat, až se dostanou k obsahu
Kanovy bezpečností schránky. Třeba nakonec nebude nutné, aby si vzpomněla.
Třeba ho dokážou vystopovat jinak.
„Později Letty. Teď si všechno v klidu promysli a odpočívej.“
Potom zmlknul, zavtěl se a zavřel oči. Dal jí tak jasně najevo, že jí dává čas
a Letty mu za to byla vděčná.
Odložila proto problém ukradeného artefaktu stranou a soustředila se
na další důležitou věc.
Její vztah k Wadovi.
Dlouho zkoumala svoje city, ale dospěla ke stejnému závěru jako
předtím. Ona anděla vedle sebe miluje.
Když si to naplno přiznala, zaplavila ji úleva a radost. Radost nad
tím, že se konečně po tak dlouhé době zamilovala do muže, že už si víc nemusela
dávat pozor na svoje chování a vystupování. Celé dospívání pro ni bylo díky
Lily velice obtížné a Letty si až teď uvědomila, že nikdy nikoho nemilovala. Ne
takhle.
Samozřejmě měla ráda svoji rodinu a přátele, ale vztah mezi mužem a
ženou byl něco úplně jiného. Všichni její kluci na vysoké a dokonce i snoubenec
byli jen její snahou o podřízení se společenským konvencím. Člověk si prostě
hledá druha, funguje to tak od počátku věků, a tak to Letty dělala stejně jako
všechny ostatní dívky kolem ní.
Až teď jí došlo, jaké měla štěstí, že se s bývalým snoubencem rozešla
dřív, než to došlo až ke svatbě. Věděla, že kdyby si ho vzala, byla by
nešťastná, a proto děkovala své šťastné hvězdě, že ji před tím zachránila.
S Wadem bylo všechno úplně jiné.
Cítila se s ním volná a chráněná, milovaná. Dovedla si
představit, jak se vedle něj každé ráno probouzí a večer s ním usíná.
Viděla ho naproti sobě při společných snídaních a uměla si představit, jak
spolu každý večer probírají záležitosti uplynulého dne. Není to snad známkou
toho, že by s ním mohla být šťastná celý život?
Co to Wade předtím říkal o spojení?
Naznačil jí, že by i ona mohla spojit svoji duši s jeho, jako to
on udělal tam v jeskyni. Letty nevěděla, co by to pro ni přesně znamenalo,
ale lákalo ji to čím dál víc.
Muž vedle ní byl tím nejstatečnějším a nejvěrnějším člověkem, kterého
kdy Letty potkala a dívka mu absolutně důvěřovala. Její láska k němu ji
ponoukala, aby dokončila to spojení, které on začal, že bude fér, když se
s ním o sebe podělí stejně, jako to udělal on s ní.
Vzpomněla si, jak s Wadem komunikovala v duchu, jak pronikla
do jeho mysli a odhalila jeho nejskrytější touhy a myšlenky. Věděla, že kdyby
to samé dokázal udělat Wade jí bez toho, že by s tím souhlasila nebo měla
možnost proniknout k němu stejným způsobem, děsně by ji to štvalo.
Přesto si Wade ani jedinkrát nepostěžoval, nenutil ji
se s ním spojit, nepřesvědčoval ji ani nelákal. Prostě to nechával na
ní.
Letty si ho kvůli tomu vážila. Málokdo by měl tolik sebejistoty a
vůle, aby zůstal tak nechráněný a přitom za to nedostal nic na oplátku. Jelikož
to byl válečník, muselo to být pro něj dvojnásob těžké, přesto trpělivě čekal,
až se rozhodne.
Pomalu docházela k závěru, že bude správné spojit svoji duši
s jeho. Wade ani ona přesně nevěděli, co se stane, ale když se jejich
sedmihodinový let chýlil ke konci, byla ji jistá. Pokud o to Wade bude stát,
spojí s ním svoji duši co nejdřív.
Žádné komentáře:
Okomentovat