Když přistávali na washingtonském letišti, na východě právě vycházelo
slunce. Letty z malého okénka sledovala, jak barví zemi a jemné mraky pod
nimi slabou narůžovělou září a upřela pohled k obzoru, nad který se po
chvilce vyhoupnul velký červeno-oranžový kotouč.
Slunce zatím nemělo žádnou sílu, nehřálo, jen probouzelo celé město do
nového dne.
Letty se dívala na zemi pod sebou a všimla si, že letadlo namířilo
svůj velký nos dolů, aby se sneslo k letišti, kde na ně čekala dlouhá
přistávací dráha, která jim umožní dosednout bezpečně na studený asfalt. Brzy
dokázala rozeznat výškové budovy, které ještě před chvílí vypadaly jen jako
malé tečky na hnědošedém pozadí.
Létala ráda, bavilo ji pozorovat z výšky lidský svět a sledovat,
jak se krajina pod ní mění, zatímco se žene do jiné části světa.
Tentokrát to ale bylo jiné. Tentokrát nemířila objevovat nová
tajemství, naleziště drahokamů, nejela prozkoumávat jeskyně, které ji volaly a
s radostí jí nabízely své poklady.
Dneska šlo o víc. Musela společně s Wadem najít muže, který
uvěřil, že dokáže ovládnout Nicotu. Podřídit si ji, aby sloužila jeho sobeckým
zájmům, aby mu pomohla vyhrát válku, na kterou se připravoval celý skrytý svět.
Nikdo nevěděl kdy přesně přijde, ale připravovali se na ni. Stejně
jistě jako že každý den vyjde slunce, očekávali den zúčtování a cvičili se, aby
v konečné bitvě vyhráli.
Kdyby se jí někdo zeptal, Letty by mu řekla, že jí přijde hloupé
plýtvat časem na myšlenky o nějaké budoucí válce.
Až přijde, tak tady bude. Připravení budou bojovat stejně jako ti,
kteří o ničem celou dobu nevěděli. Letty si pomyslela, že je možná lepší
nevědět. Žít si svůj život a čekat co bude. Byla pragmatická a nepovažovala to
za špatnou vlastnost.
Nevěřila na osud, ne tak docela.
Budoucnost není vytesaná do kamene, lidé svými činy a slovy mohou
měnit směr, kterým se jejich život ubírá. Všechno záleží jen na nich. Letty
trochu litovala toho, že ona nedostala na vybranou. I když její budoucnost
nebyla jasně daná, dostala úkol, o který se neprosila. Nemohla si vybrat,
jestli ho chce nebo nechce splnit. Ta povinnost k ní přišla, když se
zrovna nedívala a vnutila se jí, aniž by se ptala na její názor.
Není pravda, že nemáš na
vybranou, připomněla si v duchu. Můžeš
se na to vykašlat, dokonce se můžeš přidat k druhé straně. Nikdo ti
v tom nemůže zabránit. Nikdo kromě ní. Její povaha by jí nikdy
nedovolila ignorovat to, že může zabránit zničení světa. Nedokázala by stát
stranou a jenom přihlížet, i když by mohla. Jenže zlo už jí toho vzalo příliš
mnoho.
V srdci jí zahořela nenávist a touha po pomstě.
Její ztráty ji přiměly toužit po vítězství, po porážce Nicoty, která
se dere do světa, kam nepatří a Abandona, který zapříčinil smrt jejích
blízkých. Nevěděla, kolik dalších nevinných zabil v touze splnit si své
sobecké sny a ani to vědět nechtěla.
Každý člověk má možnost volby a ona už si vybrala. Věřila, že je
dobrá. Dobrá v tom smyslu, že cítí lítost nad nespravedlností a násilím a
vždy se snaží bojovat za správnou věc. Dobrá v jádru své bytosti. Napadlo
ji, že to je možná důvod, proč Jennifer tolerovala její snahy dát ji
s někým dohromady. Nechtěla sestru zklamat, ublížit jí tím, že by jí řekla
nepříjemnou pravdu o tom, že její život Letty připadá hrozný. Takový osud nebyl
nic pro ni. Nemohla by se stát poslušnou ozdobou pracujícího muže, která
v jenom kuse pořádá zbytečné večírky a culí se na podobně neužitečné ženy.
Bála se toho, co je čeká, ale věděla, že na to není sama. Stiskla
silné prsty, které byly propletené s jejími celých sedm hodin letu, a
usmála se na muže vedle sebe. Zrovna když jí úsměv oplatil, pronikl do kabiny
malým kulatým okénkem paprsek slunečního světla a dotkl se Wadových modrých očí
a pohledné tváře.
Letty najednou v jeho rysech spatřila vznešenost vlastní hrdým
panovníkům. Na chvíli ho viděla jako anděla, kterým ve skutečnosti byl. Stál
v čele své armády s hrdě rozepjatými křídly a planoucím mečem
sevřeným v mohutné pěsti a tvářil se vážně, byl připravený utkat se
s kýmkoliv, kdo se mu postaví do cesty. Nemohla z něj spustit zrak, a
tak se přinutila zamrkat, aby tu vidinu rozehnala.
Najednou měla pocit, jako by se v ní něco pohnulo. Dívala se teď
na Wada jinak než před chvílí, jako by jí z očí spadly klapky omezující
její vidění a ona ho na chvilku spatřila takového, jaký ve skutečnosti je. Bez
všech vrstev a ochranných slupek byl hrdým válečníkem, který se nikoho o nic
neprosí.
Připadalo jí neuvěřitelné, že se takový muž spojil právě s ní.
Bez váhání vložil svůj osud do jejích rukou, aniž by zjišťoval, jaká ve
skutečnosti je. Věřil Věštcům, kteří ho pověřili důležitým úkolem a bez otázek
a pochybností udělal všechno pro to, aby ji zachránil. A to jen proto, že ho
k ní táhlo jeho tetování.
Srdce se jí na chvilku zastavilo a pak se znovu rychle rozběhlo. Téměř
se mohla dotknout lásky, která ovíjela její duši jako nejpevnější síť a Letty
cítila, jak se květina na její kůži pohnula. Viděla, že jí zpod modrého trička,
které si pořídila ještě v Seattlu, začalo vyzařovat zlaté světlo a honem
si přes hruď přetáhla bundu, aby to nikdo neviděl.
Zdálo se však, že se ostatní cestující soustředí na shromáždění svých
zavazadel a připravují se k opuštění letadla. Trhla sebou a uvědomila si, že
už přistáli.
Wade si ji zvědavě prohlížel z vedlejšího sedadla, a když mu
pohled klesnul k její hrudi a všimnul si záře, která z ní vycházela,
lehce nadzvedl koutky úst do něžného úsměvu.
Letty si uvědomila, že se jí květina na kůži naposledy líně pohnula,
jako by se protáhla očekávajíc, že se něco stane. Zvedla ruku, promnula si ji
přes tričko a upokojila ji. Jako by pochopila, že ještě nenadešel správný čas,
květina znehybněla a jemná záře zmizela. Letty si oddychla a přemýšlela, co se
to právě stalo.
Wadův úsměv jí napověděl, že to bylo něco, co ho potěšilo. Že by
stačilo jen na to pomyslet a její duše se s tou jeho spojí? Ta otázka ji
lechtala na jazyku, ale dívka věděla, že teď musí vystoupit a vydat se na
cestu.
Odložila proto zvědavost stranou a připomněla si, že Wadovi řekne, jak
se rozhodla, jen co dorazí do hotelu. Rozhodli se, že se ubytují
v blízkosti banky, aby si mohli vyzvednout všechno, co Kane nechal
v bezpečnostní schránce a prozkoumat to v soukromí.
Letty usoudila, že na spojení duší se jim soukromí bude taky hodit a
proto se netrpělivě zvedla a zamířila ke dveřím. Nejspíš nebylo právě rozumné
něco takového zkoušet v letadle plném lidí.
Zavrtěla nad svou netrpělivostí hlavou a prodírala se k východu.
Když konečně dorazili do příletové haly a vyzvedli si zavazadla, Letty
se rozhodla, že si ještě odskočí, než vyjdou ven chytit taxík.
Viděla, že se Wadovi nelíbí, že chce jít někam bez něj, ale pochopil,
že na dámské toalety s ní nemůže. Postavil se proto před dveře a nařídil
jí, ať si pohne.
Letty se ušklíbla, podala mu svůj kufr a vešla do bíle vykachlíčkované
místnosti. Když znovu vylezla z kabinky, zjistila, že do jinak prázdného
prostoru vešla další žena. Byla to mladá vysoká černoška s neuvěřitelně
dlouhými vlasy zapletenými do malých copánků ozdobených barevnými korálky. Její
účes jí okamžitě připomněl Jamese. Letty na ni přátelsky kývla a postavila se
před zrcadlo, aby se mohla upravit. Vlasy se jí vyvlékly z gumičky, která
je poutala a poletovaly jí teď divoce kolem hlavy. S bolestnou grimasou je
všechny osvobodila, uchopila dlouhé prameny do dlaně, omotala si je kolem
zápěstí a chystala se silný cop znovu provléknout gumičkou.
Žena vedle ní se pohnula jako blesk. V mžiku oka stála za Letty,
popadla ji kolem pasu a přitiskla jí tvář ke krku. Zhluboka se nadechla vůně
Lettyina rozehřátého těla a zavrněla: „Chyběla jsem ti zlatíčko?“
Letty ztuhla, když uslyšela ten syčivý hlas. Prudce vzhlédla
k zrcadlu a spatřila za sebou ženu, které z obličeje zářily
slunečnicově žluté oči. Dívka ztuhla, protože jí hlavou v jediném okamžiku
proběhly příšerné vzpomínky.
Khana.
Jak se sem dostala? Jak mě
našla? Běželo Letty hlavou, zatímco upřeně zírala do hypnotických žlutých
očí. Pak se vzchopila a odvětila, tak klidně, jak jen mohla: „To bych zrovna
netvrdila.“
Khana se tiše zasmála. „Zato ty jsi mi chyběla velice. Když jsi mě ve
spěchu opustila, byla jsem moc ... rozzlobená. Lidem, které jsem v tom
stavu mysli potkala, se to vůbec nelíbilo,“ řekla a olízla si plné rty.
Nemysli na to. Nech to být,
třeba lže, pomyslela si Letty nadějeplně.
„Co chceš?“ zeptala se odměřené.
Khana jí stiskla žebra tak pevně, že se Letty nemohla nadechnout a pak
ucítila, jak se jí do těla přes tenkou látku zabodávají Khaniny ostré nehty.
„To samé co předtím. Abys zemřela, až nastane pravá chvíle.“ Zasyčela a pak
Letty lehce přejela zuby po krku.
Dívka se zachvěla a pokusila se od ní odtáhnout. Držela ji pevně a
postupně jí vymačkávala vzduch z plic. Letty ji praštila loktem do žeber,
a když její sevření na malou chviličku povolilo, nadechla se, aby mohla zavolat
na Wada.
Nestihla však vyslovit ani hlásku, protože jí najednou projela temenem
hlavy ostrá bolest a pak všechno zčernalo.
------
Letty se probouzela velice pomalu. V hlavě jí bolestivě tepalo, a
když zvedla namáhavě ruku, aby zkontrolovala, jak vážně je zraněná, ucítila pod
prsty svou krev.
„No konečně, už jsem myslela, že jsem tě praštila moc silně,“ ozval se
nedaleko ní znuděný hlas. „Čekat, až se lidé proberou mě opravdu nebaví. Jste
tak ubozí se svou slaboučkou tělesnou schránkou. Stačilo by tě udeřit o trošku
víc a rozlouskla bych ti lebku jako zralý meloun,“ zasnila se kamenná
psychopatka a usmála se na otřesenou Letty.
„Kde to jsem?“ zeptala se dívka sedící na podlaze malé místnosti
osvětlené slabou zářivkou visící u stropu.
Khana nespokojeně zasyčela. „Pořád na letišti. Tvůj roztomilý hlídač
slídí kolem, takže se zatím nemůžeme vypařit. Ale neboj, brzy tu budeme mít
odvoz.“
Letty si uvědomila, že se Khana Wada bojí.
Kdyby to tak nebylo, vyvedla by ji z letiště a nestarala by se o
to, kde se anděl pohybuje. Letty na chvíli zachvátila škodolibá radost a
křečovitě zaťatá ramena se jí uvolnila, když si uvědomila, že ji Wade hledá.
Pohodlně se uvelebila na starém prodřeném linoleu a čekala na záchranu.
Khana vypadala hovorně, a proto se Letty rozhodla, že z ní
mezitím zkusí vytáhnout nějaké užitečné informace.
„Jak jsi mě tu vyčmuchala? Jak jsi věděla, kam letíme?“
Černoška s Khaninýma očima, zuby a nehty sedící na jediné židli
v místnosti se na ni otráveně podívala. „Sledovala jsem tě celou dobu. Ta
tvoje vůně ... hmm, sladká a lahodná, sbíhají se z ní sliny. Je velice
snadné ji najít.“
„Co jako jsi, honící pes?“ zeptala se Letty posměšně.
Khana naštvaně vycenila zuby. „Dávej si pozor, srdíčko. Nebo už jsi
zapomněla, co se ti může stát, když mě rozzlobíš?“ zamávala jí pod nosem
dlouhými nehty.
Letty nemohla odolat. Nevěděla, kde se ní bere ta touha Khanu
provokovat, ale byla tam a Letty jí naslouchala. „Nic moc se mi nestalo,“
vyhrnula rukáv dlouhého trička, zálibně si přejela dlaní po hladkém předloktí a
ukázala Khaně dokonalou pokožku. Pak se na ni provokativně usmála a sladce
zazpívala: „Vidíš? Hladká jako hedvábí.“
Khana zaječela a vyskočila tak prudce, až plastová židle, na které
seděla, odlétla dozadu. „Zdá se, že nejsi tak rozbitná jako ostatní lidské
bytosti. Pro tebe to ale znamená jen to, že si s tebou můžu hrát déle.
Žádná výhoda.“ Pak odhodlaně vykročila k Letty a cestou se měnila. Lidský
vzhled z ní sklouzl jako kůže z hada, a před Letty se vynořovala
postava podobná té v jeskyni, kde zemřeli Mike a Jeremy. Tahle byla trochu
vyšší, o něco mohutnější v ramenou i bocích, a také měla delší vlasy. Tedy
pokud se voda, která se jí vlní na zádech, dá považovat za vlasy. Kdyby divoce
necenila zuby a neměla v očích krutost, byla by vlastně krásná. Měla jemný
protáhlý obličej s lidskými rysy, oči, nos i ústa byly na správných
místech. Voda, která jí rámovala tvář byla jako by načechraná.
Letty zakroutila hlavou. Jak
může být voda načechraná? ptala se sama sebe v duchu. Tak to není voda, okřikla se, jenom to tak vypadá. Letty to nedokázala
pojmenovat, protože takový materiál se v jejím světě nevyskytoval. Bylo to
průhledné a proudilo to, na podlahu však nic nedopadlo. Jako by se vlnky
přelévaly sem a tam ve skleněné nádobě naplněné až po okraj.
Dívka odtrhla pohled od zvláštnosti, která ji upoutala a všimla si
vzteklého výrazu Khaniny tváře. Její kousavé poznámky ji zjevně naštvaly
natolik, že jí hodlala ublížit.
Letty vyskočila na nohy. Byla teď asi o třicet centimetrů vyšší než
oživlá panenka v dlouhé sukni, ale neměla pocit, že by jí ta výška
poskytovala nějakou výhodu.
Khana se zastavila těsně před Letty, zvedla hlavu, aby se jí mohla
podívat do očí a zasyčela: „Zahrajeme si.“ Pak zvedla ruku a tvrdě praštila
dívku do tváře dřív, než se stihla třeba jen pohnout. Lettyina hlava sebou
trhla dozadu a po chvíli se jí v ústech rozlila měděná příchuť krve.
„Dost,“ vykřikla. „Ty už mě mlátit nebudeš, mrcho,“ zařvala Khaně do
tváře, když znovu rozhýbala čelist. Sklonila hlavu a ze všech sil se
soustředila na smaragd zasazený v jejím prstenu. V mysli si držela
vzpomínku na to, co cítila v tělocvičně, během okamžiku našla energii,
kterou si naplnila celé tělo a vší silou jí mrštila proti psychopatce před
sebou.
Khanino silné tělo se vzneslo do vzduchu a narazilo do protilehlé
stěny. Odrazila se od ní, padla tváří na podlahu a zůstala nehybně ležet.
Letty se cítila báječně. Byla na sebe pyšná. Dokázala svou mučitelku
odrazit, ubránila se před ní. Jenže když ten pocit vyprchal, zalila ji vlna
únavy a hrozila, že ji stáhne pod hladinu. Dívka zavrávorala a pak malátně
doklopýtala ke zdi naproti Khaně. Vyčerpaně se o ni opřela a napadlo ji, že to
nebyl zrovna nejlepší nápad. Nevěděla, jestli dokáže dojít ke dveřím, protože
si připadala strašně slabá.
Když znovu mohla používat uši, zaslechla z opačné strany
místnosti tiché zaškrábání, a když vyděšeně zdvihla hlavu, všimla si, že se
panenka začíná hýbat.
Sakra, tahle je asi odolnější
než její menší sestřička, pomyslela si Letty. Doufala, že se Khana rozpadne
na kusy, ale takové štěstí bohužel neměla.
Khana se pomalu zvedla a s pohledem upřeným do Lettyiných očí, se
na ni zlověstně ušklíbla. „Tak přece jen jsme se naučili něco nového, viď
zlatíčko? Aspoň s tebou bude větší legrace.“ S těmi slovy vykročila
vpřed a svůdně přitom pohupovala boky zakrytými dlouhou sukní, která se vlnila
v rytmu jejích pohybů.
Letty se snažila vzchopit. Rozhodně se nevzdá bez boje.
Vystrašeně pozorovala blížící se hrozbu a v tom jí hlavou projela
vzpomínka. Letty ji nestihla pořádně uchopit, ale týkala se některého z
rozhovorů s Wadem. Horečnatě se probírala svou pamětí. Říkal něco o tom,
že ovládá energii kamenů ... Dívka sklouzla pohledem na smaragd ve svém prstenu
a pak se jím vrátila zpátky k pomalu se blížící Khaně.
Kámen.
Ona je taky z kamene.
Letty doufala, že má pravdu. Zaměřila se na ni svým dalším smyslem a
všimla si známých vzorců. Její chemické složení se nepodobalo ničemu, co kdy
viděla, ale Letty dokázala poznat dost prvků na to, aby s nimi mohla manipulovat.
Zkusila něco, co nikdy neudělala.
Místo vylepšení vlastností kamene se soustředila na jeho poškození.
Našla praskliny a nedoléhající vrstvy a snažila se je rozšířit.
Podle toho, jak se Khana najednou zarazila, poznala, že to funguje.
Vrhla se tedy do svého úkolu celou myslí, vybičovala svoje unavené tělo
k nejvyššímu výkonu a soustředila se na zničení Khany vším, co měla.
Viděla, jak se její struktura trhá, molekuly ztrácely návaznost,
rozpadaly se a spolu s nimi se hroutilo celé kamenné tělo. Odpadávaly
z něj jednotlivé kousky, síla, kterou na ni Letty zevnitř tlačila ji
nutila drolit se a měnit v jemný písek.
Khana děsivě vykřikla a pak zasyčela podivné slovo.
Letty jí nerozuměla, ale ti, kterým bylo určeně zjevně ano.
V místnosti se tiše objevilo pět Stínů a všechny se otočily ke své
velitelce. Khana se s nenávistí planoucí ve žlutých očích podívala na
Letty a z posledních sil přes popraskané rty, vyslovila jediný příkaz:
„Zabít!“
Stíny se k ní otočily a zatímco se Khana za praskání a lupání
měnila v prach, vyrazily k ní. Plížily se nad zemí, napřahovaly
k dívce dlouhé pařáty a chystaly se jí rozpárat krk.
Letty se přikrčila, padla na zem a překulila se tak, jak ji to učil
Wade. Odkulila se z dosahu drápů, vyškrábala se na nohy a ze všech sil
zařvala: „Wade!“ Ten výkřik jí vycházel z úst i z duše, rozlehl se
malou místností a zároveň se vydal po zlatém lanku, které ji s andělem
spojovalo.
Než stihla doznít poslední slabika, dveře se prudce rozlétly a objevil
se v nich anděl. Jakmile zahlédl Stíny, zhmotnil si v ruce meč a
Letty si přitom všimla, že se mu zformoval z tetování zdobící jeho dlaň.
Jako by se v něm skrýval a jen čekal, až ho Wade povolá.
Letty uhnula ke stěně, aby mu udělala místo a s úžasem sledovala,
jak seká a bodá do černých Stínů.
Neměl s nimi žádné slitování, uhýbal před jejich dlouhými drápy a
prudkými ranami meče jim stínal hlavy. Když se i poslední Stín rozplynul,
prudce se obrátil, nechal zmizet meč a vyrazil k ní.
Přitáhl si ji k sobě, krátce ji objal a pak ji od sebe odtáhl na
vzdálenost natažené paže. „Není ti nic lásko?“
Letty zakroutila hlavou, a když si všimla, že si ji pořád starostlivě
prohlíží, zamumlala: „Nic mi neudělala. Jsem v pořádku. Jsem jenom trochu
roztřesená.“ Pak se k němu přitiskla a nechala se konejšit známou vůní a
tvary jeho těla.
Wade kolem ní omotal paže, jemně ji k sobě přitiskl a oddechl si.
Tak málo stačilo k tomu, aby ji ztratil.
To pomyšlení ho vyděsilo. Když se Letty dlouho nevracela, netrpělivě
vtrhnul na toalety a chtěl ji popohnat. Nikde ji však neviděl. Projít celý
prostor netrvalo dlouho a Wade si brzy všimnul, že na druhé straně jsou další
dveře. Vedly do široké chodby, kterou proudila spousta lidí a Wade nedokázal
uvěřit tomu, že byl tak nepozorný.
Zběsile vyběhl ze dveří, aniž by si dělal starosti s kufry a
rozběhl se dlouhou chodbou. Pozorně se kolem sebe rozhlížel, snažil se zachytit
záblesk Lettyiných rudých vlasů, ale všude bylo plno lidí. Soustředil se na
jejich spojení, ale necítil ji přes něj.
Až když už téměř ztrácel naději na to, že ji na letišti ještě najde,
najednou se mu v hlavě ozval její hlas. Naléhavost jejího tónu ho málem
přiměla roztáhnout křídla přímo před všemi těmi lidmi, aby se za ní dostal co
nejrychleji.
Naštěstí se vzpamatoval včas, místo toho se rychle rozběhl
k místu, kde ji cítil.
Byla v malém skladu zavazadel zastrčeném hluboko v bludišti
prostor pro zaměstnance, ukrytá daleko od zraků všech lidí.
Wade jí zabořil obličej do vlasů a vydechl úlevou. Hrozivé představy,
které ho celou dobu pronásledovaly, konečně trochu ustoupily a on se znovu
dokázal nadechnout. Po chvíli ji pustil, ale jelikož pořád potřeboval cítit
její přítomnost, objal ji kolem ramen a přitiskl si ji k boku.
„Co se stalo?“ zeptal se chraptivě s pohledem upřeným na hromádku
prachu na podlaze.
Letty se rozzářila. I když ji bolela tvář od Khanina úderu, usmála se
na Wada a vysvětlila mu to. „Zabila jsem Khanu.“
Wade slyšel tiché uspokojení v jejím hlase a byl rád s ní.
„Jak se ti to podařilo?“
„To díky tobě. Vzpomněla jsem si na to, jak jsi mi říkal, že můžu
ovládat kámen. Zkusila jsem to a ono to vyšlo. Prostě jsem ji rozložila.“ Letty
se pak na chvilku zachmuřila, protože si nebyla jistá, jestli je správné
radovat se nad něčí smrtí, i když to byla taková mrcha.
Pak si ale vzpomněla na sestru a jejího manžela, na ženu, jejíž podobu
Khana měla, když se s ní znovu setkala a jemnocit ji opustil. Ta
psychopatka si zasloužila to, co se jí stalo.
Letty si pro sebe přikývla a pak se otočila k Wadovi: „Chci odsud
pryč.“
Wade přikývl a chystal se ji vyvést z tmavé místnosti, pryč od
hrozby, která tady na ně číhala. Letty se otočila, aby se ujistila, že je Khana
opravdu pryč, a v tom jí pohled padl na malý stříbrný telefon ležící
nedaleko židle, na které Khana předtím seděla.
„Počkej,“ oslovila Wada, vykroutila se mu a rozběhla se ho sebrat.
„Tohle by se mohlo hodit. Říkala, že tu odvoz bude za chvíli, takže
s někým musela mluvit poté, co mě chytila.“
Wade jí sebral přístroj z ruky, strčil ho do kapsy tmavě modrých džínsů
a popadl ji za ruku. Zamířili pak zpátky k toaletám jako by se nic
nestalo, vyzvedli kufry, které kupodivu zůstaly na místě, a vyšli automatickými
dveřmi do jasného světla nového dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat