„Víš, že jsi vlastně můj šéf?“ ozvala se Letty po třech hodinách
urputného pátraní.
„Cože?“ zvednul Wade hlavu od složky, kterou právě studoval a udiveně
se zadíval na Letty usazenou na nízké stoličce před hromadou plastových krabic.
Letty k němu natáhla papír, který držela v levé ruce a
vysvětlila mu to. „Tady se píše, že jsi většinovým vlastníkem Global Property
Engineering, což je koncern jejímž členem je i můj současný zaměstnavatel,
společnost Forever Geology.“
Už se jim podařilo zjistit, že Wade vlastní pozoruhodnou sbírku
různých firem, nemovitostí a dokonce mu patřil i jeden ostrov nedaleko Tahiti.
Kane nelhal, když tvrdil, že je Wade bohatý. Vlastně byl nechutně
bohatý.
Zjistili, že Kane má v každé společnosti spolehlivé lidi, kteří
sedí ve vedení a zabývají se otravnými každodenními záležitostmi, zatímco jemu
z toho plynou hromady peněz. Podle toho, co zatím viděli, se nezúčastňoval
žádných zasedání ani valných hromad, jenom tiše seděl v pozadí, tahal za
nitky a sbíral zisky.
Měl to šikovně zařízené. Wade si vzpomněl, jak mu Kane říkal, že každý
potřebuje nějakého koníčka. Jeho zjevně bavilo pohybovat se v pozadí
nadnárodních firem.
„Chceš si zařídit zvýšení platu kočko?“ zahýbal Wade zhýrale obočím.
Letty se zvedla ze židle, přešla k němu a sedla si mu na klín. „A
jak bych toho měla dosáhnout šéfe?“ zeptala se s pohledem upřeným na jeho
rty.
Wade jí vyjel dlaní po stehně, které vězelo v těsných kalhotách a
zavrněl: „Myslím, že něco vymyslíme, zlato.“
Letty sklouzla pohledem k jeho hrudi, prohlížela si jeho mohutné
tělo pod sebou a přestavila si, co všechno by s ním mohla dělat. Její
pohled na chvíli zavadil o krabici vedle Wadova levého stehna a Letty si všimla
černého sametového váčku, který vykukoval zpod hromádky papírů. „Co to tam je?“
zeptala se a odtrhla ruce od Wadových nádherných vlasů.
Držela se ho jednou rukou kolem krku, vyklonila se mu z klína a
ukořistila váček. Zvedla si ho na klín, rozvázala stužku, která ho poutala a
pak si všimla, že se jí do klína vysypalo hotové bohatství.
S úžasem zírala na ten největší a nejkrásnější žlutý diamant,
jaký kdy viděla a nedokázala od něj odtrhnout zrak. Měl diamantový výbrus ve
tvaru slzy a leskl se, jako by ani nepocházel z lidského světa.
Letty ho opatrně zvedla, položila si ho do dlaně a všimla si, že je o
něco menší než tenisový míček. Takový kámen prostě neexistuje. Letty se na něj
napojila, zkoumala ho svým šestým smyslem, a když skončila, musela přiznat, že
je pravý. Nebyl to syntetický kámen, ale ona dobře věděla, že se tak dokonalý
surový diamant v přírodě prostě nevyskytuje. Nedokázala si ani představit,
jak musel vypadat kámen, ze kterého by se dalo vybrousit něco takového.
Zvedla dlaň před Wadovu tvář, aby mu kámen ukázala zblízka a pak
sledovala, jak se jej Wade dotýká konečkem prstu a jemně po něm přejíždí sem a
tam.
„Co je to Wade?“
Wade si odkašlal, podíval se na Letty a odpověděl: „Nevím. Nikdy jsem
nic takového neviděl, ale je to krásné.“
Letty znovu zapojila svůj šestý smysl a pokusila se najít energii
kamene.
Nebylo to stejné, jako když se soustředila na svůj prsten. Tohle bylo
daleko silnější, cítila v něm mnohem víc nespoutané energie. Raději proto
rychle opustila tok energie, protože si nebyla jistá tím, jestli by jej
dokázala ovládnout.
Stačilo, aby pomyslela na to, jak od ní v tělocvičně odhodila
vlna energie Wada a otřásla se hrůzou. Tenhle kámen jí připadal mnohem
mocnější. Když se do něj ponořila, téměř slyšela šepotání energie jako fyzický
hlas. Letty se do toho tichého melodického zvuku pozorně zaposlouchala, aby
slyšela, co se jí snaží sdělit. Byla si jistá, že to co říká, je určeno jí, ale
nevěděla odkud ta jistota pramení. Seděla naprosto tiše, nehýbala se, dýchala
jen velmi zlehka a napínala uši, aby rozeznala jednotlivá slova. Pak to uslyšela.
Krátkou říkanku, která se opakovala stále dokola v neměnném rytmu.
Pomalu rozevřela rty a vyslovila ji nahlas.
Až přijde čas,
přispěchám zas,
abych bránil svět,
na dalších tisíc let.
„Co to bylo?“ zeptal se zvědavě Wade.
„To ten kámen,“ řekla Letty. „Tohle říká, opakuje to pořád dokola a
dokola.“
Wade se upřeně zadíval na žlutý poklad v její dlani. „Ten kámen
k tobě mluví?“
Letty nevěděla, jak by mu to měla vysvětlit. Váhavě spustila: „Ne ten
kámen samotný. Spíš bych řekla, že se mnou komunikuje jeho energie. Je to
divné?“ zeptala se tiše, protože měla strach, že narazila na něco, co je
zvláštní i ve Wadově světě.
Wade pokrčil rameny. „Ne divné, jenom neobvyklé. Ale pravda je, že
tvůj talent je unikátní jako ty sama. Tvoje moc vychází z duše a jelikož
ta je nová, je nová i moc, která z ní pochází. Nikdo nezná její přesný
rozsah ani možnosti.“
„Myslíš, že by nám mohl nějak pomoct?“ zeptala se váhavě Letty
s pohledem upřeným na mihotavý lesk jasně žlutého kamene.
„Možná.“
Letty kámen opatrně vrátila zpátky do váčku a ten pak odložila
stranou. Nechtěla si hrát s něčím, co by mohlo roztrhat tenhle dům na
malinké kousky.
„Co s ním budeme dělat?“ zeptala se Wada.
Anděl pokrčil rameny. „Necháme si ho. Mohla bys využít jeho energii?“
„Raději bych to nezkoušela. Zdá se mi, že by se ten kámen dal
přirovnat k malé jaderné bombě. Trocha špatného zacházení a bouchne to. Připadá
mi bezpečnější držet se od něj dál.“
„Bezpečnější možná, ale ne rozumné. Ten kámen se tady objevil
z nějakého důvodu. Já už jsem tu krabici prošel a vím jistě, že v ní
ještě před chvílí nebyl. Zjevně se rozhodl, že patří k tobě. Nebylo by
moudré odmítnout takový dar, ať už se tu vzal odkudkoliv.“ Varoval ji tiše.
Letty se znovu natáhla po váčku, vysypala z něj kámen a pro
jistotu se mu omluvila. „Promiň žluťásku, nechtěla jsem tě urazit.“
Když to říkala, cítila se trochu hloupě, ale mohla by přísahat, že
kámen spokojeně zavrněl.
Usoudila, že strčit ho zpátky a hodit na stůl by nebylo zdvořilé, a
proto ho nejistě svírala v dlani a přemýšlela, co s ním má proboha
udělat.
Wade si k sobě přitáhl černý sametový váček, který upustila
zpátky do krabice a zalovil uvnitř. Když vytáhl prsty zase ven, svíral
v nich zlatý řetízek zakončený jemnou pavučinovou síťkou.
Letty si ji od něj vzala a zjistila, že do ní kámen pasuje, jako by
pro něj byla vyrobená. Což nejspíš také byla.
Ovinula žlutý diamant zlatými pásky, zapnula maličkou sponu, která
bránila tomu, aby kámen vypadl a nejistě si ho pověsila kolem krku.
Wade jí ho strčil za tričko a upravil mezi ňadry. Letty cítila, jak se
okamžitě začal ohřívat teplem jejího těla. Zmocnil se jí pocit, že ten kámen
musí chránit. V tuhle chvíli jí patřil, stejně jako smaragdový kámen na
jejím prsteníčku.
Pohladila ho přes tričko a jeho váha ji podivně konejšila. Byl jako
matčino objetí – známý a bezpečný, připravený jí nabídnout pomocnou ruku,
kdykoliv si to bude přát.
Letty nezapomínala na to, jaká moc se v tom malém předmětu
skrývá, a proto se rozhodla být velice opatrná. Nerada by svým přáním zničila
půlku města.
Wade sledoval Lettyinu mírně se zdvihající hruď a přemýšlel o kameni,
který se jim tak znenadání objevil přímo před nosem. Nepochyboval o tom, že
Letty nějak pomůže, i když zatím netušil, k čemu by jí mohl být.
Byl rád, že se před Letty objevilo něco, co jí pomůže v boji
z Nicotou. Věděl, že si připadá osamělá, že má pocit, že jí toho na ramena
naložili příliš bez toho, aby jí jakkoliv pomohli. Neznala Věštce, ale měla jim
za zlé, že chtějí po obyčejném člověku, aby bojoval s něčím tak mocným a
temným jako je Nicota. Doufal, že jí tenhle kámen dokáže, že není sama. Snad ji
Kane a Lily pomohou, i když tady fyzicky nejsou.
Kane jim řekl, že musí najít Zámek, který ukradl Abandon, aby mohli
zamknout bránu do jiného světa. Věřil, že spolu s Letty dokážou zahnat
Nicotu zpátky tam, odkud přišla a Letty pak bude moci zamknout bránu, kterou neměl
nikdo nikdy najít.
Wade vědět, že až nadejde správný čas, bude Letty muset poslední část
úkolu zvládnout sama.
To ona byla Klíčem.
On jí může pomáhat, může jí umést cestičku, ale ten rozhodující čin
musí jeho žena vykonat sama. Jen ona sama ví, jak Zámek vypadá a jak funguje.
Až se jim ho podaří nalézt a získat zpět, bude na ní, aby zahnala Nicotu zpátky
tam, odkud přišla.
Nemuselo se mu to líbit, ale moc dobře věděl, že je to přesně takhle.
Kdyby si nalhával něco jiného, jenom by jim to ublížilo.
Jediné co Wada uklidňovalo, byla Lettyina odvaha a inteligence. Věřil,
že svůj úkol zvládne. Že se jí podaří zamknout bránu a byl odhodlaný udělat
všechno pro to, aby také úspěšně splnil své poslání.
On se musí postarat o to, aby Letty měla čas a prostor na to, co musí
udělat. Nedělal si iluze. Oni byli jenom dva, zatímco služebníků Nicoty byly
desítky. A nesměl zapomínat ani na Abandona a jeho démony, kteří se mu jistě budou
snažit zabránit ve vyhnání Nicoty z lidského světa.
Najednou se mu v srdci rozhořela touha co nejrychleji zjistit,
kdo je Abandon.
Chtěl vědět, proti komu stojí, a chtěl to vědět hned.
Něžně Letty zdvihnul ze svého klína, postavil ji na nohy a jemným
popostrčením ji poslal k plastovým boxům po své pravici. Zatím se jim
podařilo projít asi dvacet krabic, ve kterých našli převážně obchodní a
finanční přehledy.
Wade se podíval na velkou hromadu zbývajících boxů a unaveně si
povzdechl. Tohle nemělo cenu. Tady nikdy nedokážou najít to, co potřebují.
Zmínka o Abandonovi může být kdekoliv.
Kdekoliv ne, uvědomil si najednou Wade. Kane přece říkal, že se o
Abandonovi dozvěděl až v jeskyni. Do té doby netušil, že je anděl na Zemi.
Takže musí najít krabice z toho roku a pak těch, které následovaly
bezprostředně po Lilyině smrti.
„Letty? Já ti je budu podávat a ty budeš procházet popisky. Nemusíme
procházet obsah všech krabic, stačí najít jenom jednu. Krabici z roku
1986. V tom roce Abandon Kana zradil a zabil Lily. Doufám, že se Kane
v zápiscích z té doby zmínil o něčem, co by nám pomohlo Abandona identifikovat.“
Letty se podívala na kupy záznamů všude kolem nich a napadlo ji, že by
ji spíš překvapilo, kdyby si Kane tehdy nic nezapsal. Tohle byl zřejmě další
z jeho koníčků. „Tak podávej. Začni těmi nahoře, třeba jsou poslední.“ Ale
už když to Letty říkala, uvědomila si, že to tak není. Nevěděla podle jakého
klíče měl Kane svoje záznamy poskládané, protože vedle sebe ležely krabice
z roku 1400 a 1865. Jako by si Kane některé z nich občas vytáhnul a
nevrátil je pak zpátky na svoje místo. Jenom je prostě popadnul a strčil
kamkoliv ho napadlo.
Další dvě hodiny pokračovali v neměnném rytmu. Wade sundal
krabici, podal ji Letty, ta zkontrolovala popisek a podala mu ji zpátky.
Pokračovali systematicky od nejhornějších krabic k těm nejspodnějším, ale
zatím se jim nepodařilo objevit rok, který tak zoufale hledali.
„Počkat,“ řekla Letty, když si přečetla další lísteček zastrčený
uvnitř krabice. Nechápala, proč Kane cítil nutnost dávat popisky do krabice a
ne na ni, jak se to běžně dělává.
„Našli jsme ji?“ zeptal se Wade s nadějí v hlase.
„To ne, ale tohle je taky zajímavé. Tahle krabice se jmenuje Mapy. Jen tak. Žádná země ani datum,
prostě nic.“
Wade seskočil ze schůdků, na kterých stál a naklonil se
k Lettyině rusé hlavě, která se skláněla nad otevřenou krabicí. Napadlo
ho, jestli to nebudou mapy jeskyní. Kane přece říkal, že v nich strávil
spoustu času, a tak Wada zajímalo, jestli ten čas využil nějak rozumně.
Sáhl do krabice, vytáhl první papír, který mu padl pod ruku a rozložil
ho. Byly na něm zakreslené čáry, které se s trochou fantazie daly považovat
za cesty v bludišti. Kane zjevně nebyl žádný umělec, ale snažil se co
nejvěrněji zachytit obraz jeskynního komplexu kolem Los Angeles. Že se jedná
právě o toho město, zjistili z rozmáchlých písmen krášlících pravý spodní
roh mapy.
Letty odnesla box k ostatním, kterými se probírali, posadila se
na židli a začala vytahovat podrobné mapy jeskynní. Zdálo se, že jsou nějak
propojené a lze se jimi pohybovat po celém území Spojených států, protože na
mapách byl Seattle, Washington D.C., New York, Los Angeles i New Orleans.
Města, která od sebe byla vzdálená stovky kilometrů podle všeho spojovala hustá
síť jeskyní.
Letty studovala mapu Washingtonu, našla jejich současnou adresu a pak
všimla si, že Kane na místě kousek za městem zakreslil podivnou značku. Zakýváním
prstu k sobě zavolala Wada a zeptala se: „Co myslíš, že to je?“
Wade se díval na kosočtverec probodnutý svislými čarami a přemýšlel,
co by mohl zobrazovat. „Že by to byl vstup do těch tunelů?“ řekl tázavě a začal
hrabat v krabici, aby našel mapu, na které je zakreslené Twin Falls. „Asi
to tak bude. Tudy jsme vjeli z Kanem do jeskyně, když jsme za tebou jeli
do Seattlu. Je tu stejná značka.“
Letty si zamyšleně poklepala složenou mapou o koleno. „Takže do tunelů
se dá jenom tak vejít? Odkudkoliv ve Státech?“
„Když víš, kde vstup hledat tak nejspíš ano. Ale pochybuji, že by do
nich mohl vejít jen tak někdo. Když jsme s Kanem vyjeli v Seattlu
z jeskyně, vypadal vstup do ní jako obyčejná skála. Nikdy by mě nenapadlo
hledat na tom místě něco jiného.“
Letty přikývla. „To dává smysl. Já si tu cestu moc nepamatuji, takže
nevím, kudy jsme se do jeskyně dostaly, ale do města jsme dorazily pěkně
rychle.“ Potřásla hlavou, aby z ní dostala nepříjemné vzpomínky a pak se
podívala na Wada.
Neměla radost z toho, že to musí navrhnout, ale věděla, že je to
nutné. Zhluboka se nadechla a promluvila: „Myslím, že nastal čas na vyvolání
mých vzpomínek. Potřebujeme co nejrychleji zjistit, jak vypadá Zámek, abych ho
dokázala vystopovat. Musíme vyrazit zpátky do Twin Falls dřív, než nás začne
Abandon postrádat.“
Wade věděl, že má pravdu, ale vůbec se mu to nelíbilo. Nechtěl, aby si
Letty musela vzpomenout na něco, co její dětská mysl pohřbila hluboko do útrob
paměti. Rád by ji toho ušetřil, bohužel však nedokázal vyvolat její vzpomínky
bez ní. Kdyby mohl, prohlédnul by si je sám a pak jí jen řekl, co zjistil.
Nebyl přesvědčený o tom, že by to měli udělat, a proto řekl: „Třeba
jsi nic neviděla. Kane si nebyl jistý, jestli jsi Abandona a Zámek zahlédla a i
kdyby to byla pravda, třeba vůbec nebudeš vědět, jak ho najít, i když budeš vědět,
jak vypadá.“ Šance to byla nepatrná.
Ale je to možné, i když
nepravděpodobné, zašeptala jeho válečnická část. Ta část jeho osobnosti
ochotná udělat pro vítězství téměř cokoliv. Dokonce i vyvolat v Letty nepříjemné
vzpomínky na Lilyinu smrt.
Letty ho však ušetřila rozhodování. „Já to chci udělat. Pokud nám to
pomůže, bude to stát za to. A i kdyby ne, budu aspoň vědět, že jsem udělala
všechno, co bylo v mých silách.“
Wade beze slova přikývl a uchopil ji za ruce. „Nebude to příjemné,“
varoval ji.
Přikývla, aby mu dala na vědomí, že rozuměla a čekala, co Wade udělá.
Nejprve se nic nedělo, jenom tam seděli, drželi se za ruce a dívali se
na sebe. Po chvíli si však Letty všimla, že Wadovy oči světlají. Tmavě modrá se
postupně měnila na bledou zářivou modrou, která ji hypnotizovala.
Dívala se do těch cizích očí a uvažovala, jak je zvláštní, že pouhá
barva dokáže pozměnit celou Wadovu osobnost. Vzpomněla si, že Wadovy oči mění
barvu pokaždé, když se na povrch dere jeho válečnická část osobnosti a přemýšlela
o tom, jestli je to tím, že se v těch okamžicích nejvíc blíží své skutečné
podobě.
Potom už nemyslela na nic, protože ji ty zářivé modré oči vtáhly do
sebe, zaryly se jí do mozku a s ostrým bodnutím vytáhly na světlo
vzpomínky, které si odmítala vybavit téměř dvacet let.
------
Sedmiletá Letty poskakovala
tmavou dlouhou chodbou a bezstarostně mířila do hlubin neznámé jeskyně. Měla na
sobě jen krátké kalhoty a tenké tričko, přesto jí nebyla zima.
Věděla, že by se měla vrátit
zpátky k rodičům, neměla jim takhle zmizet, ale když objevila skulinu
v zadní části jeskynní síně, kterou si rodiče právě prohlíželi, neodolala
a protáhla se jí.
Letty milovala jeskyně. Vždycky
měla pocit, jako by tu byla doma. Tmavé stěny jí připadaly jako pozorní strážci
laskavě hlídající její kroky a voda, kterou slyšela kapat v dálce
slibovala dobrodružství.
Nikdy nechápala, proč se ostatní
jeskyní bojí. Jí nepřipadaly děsivé ani nebezpečné. Bylo to prostě místo, kde
mohla volně běhat a hrát si.
Proto teď neodolala a vydala se
úzkou škvírou do tunelu, který vedl do hloubi hory. Následovala pocit, který ji
vedl uličkami, věděla, že cestu zpět dokáže najít bez sebemenších potíží.
Ostatně jako vždycky.
Když přejela rukou po drsné
vlhké skále ucítila pod prsty její energii. Šeptala k ní, chtěla jí
ukázat, co skrývá, byla jako nadšené štěně toužící po pohlazení.
Na cestu jí svítila jenom slabá
záře malé baterky, kterou měla pověšenou na šňůrce kolem krku jako neobvyklý
přívěšek.
Letty ale víc světla
nepotřebovala, věděla, kam jde. Pocit, který jí táhl kupředu, jí také ukazoval
překážky a díry v podlaze, takže se jim mrštně vyhýbala a pokračovala
vpřed.
Nevěděla, jak dlouho šla, ale
když zatočila za další roh, objevila slepou chodbu. Zamračila se, protože se jí
nezdálo, že by tady její cesta končila. Nic tu nebylo, jenom klenutý nízký
strop nad rovnou chodbou.
Zašmejdila kolem sebe světýlkem
baterky, a když posvítila na podlahu, všimla si velké díry. Zvědavě popošla až
k ní, klekla si na kolena a podívala se dolů. Vypadalo to jako další
tunel, jen se do něj muselo sestoupit.
Letty proto bez obav spustila
nohy přes okraj temné jámy, nahmatala pod špičkami svažitý terén a prolezla do
nižší chodby. Bylo to jako další úroveň, což se Letty moc líbilo. Když zase
došlápla na rovnou podlahu, opatrně se narovnala a zjistila, že hlavou sahá až
ke stropu.
Zachichotala se, protože jí
připadalo legrační, že je tak velká, že dosáhne hlavou až po strop chodby.
Pak znovu vykročila vpřed,
následovala srdce, ze kterého vycházel ten podivný pocit táhnoucí ji vpřed, a
když dosáhla konce tunelu, kterým právě šla, zastavila se.
Shlížela do ohromné síně plné
podzemních jezírek mezi kterými byly roztroušené krápníky vymodelované přírodou
do těch nejbizardnějších tvarů. Světlo její baterky ozářilo jen malý kroužek
kolem ní, ale Letty si všimla, že přímo před ní vychází ze skály zlatavé
světlo, které ji k sobě táhlo jako magnet.
Zvedla ruku k obličeji,
posunula si na nose svoje brýle a odhrnula si z očí pramen temně rudých
vlasů, který se jí uvolnil z culíku. Narovnala se v ramenou a začala
sestupovat dolů do jeskyně.
Sotva znovu došlápla na rovnou
zem, všimla si, že nedaleko ní leží kulatý zelený kámen. Vydával matnou záři a
Letty napadlo, že takový kámen ještě nikdy v životě neviděla. Opatrně ho
zvedla a pohladila jeho hladký povrch. Když se na něj podívala pozorněji,
všimla si, že uvnitř něj víří malý barevný výr. Byl krásný.
Letty kámen pevně sevřela
v dlani rozhodnutá odnést si ho sebou, a pak pokračovala k protější
straně jeskyně, k místu odkud vycházelo to přitažlivé světlo.
Jak se blížila, zdálo se jí, že
slyší hlasy. Zarazila se, protože tady nikoho nečekala, ale nakonec ji
zvědavost přemohla a ona pokračovala v cestě. Jenom teď našlapovala
tišeji, spíše se plížila než šla.
K hlasům patřila i těla.
Letty před sebou viděla to zářivé zlaté světlo, které zahlédla hned jak přišla
do jeskyně, a když několikrát zamrkala, poznala, že uprostřed toho světla stojí
postava. Byl to člověk až na to, že mu ze zad trčela ohromná zlatá křídla.
Klečel na zemi a v náruči choval ženu.
Letty i z téhle vzdálenosti
viděla, že je velice krásná, ale ležela nehybně a měla zavřené oči. Muži, který
ji držel, se z hrdla draly vzlyky, a když se Letty pozorně zadívala na
jeho tvář, všimla si, že mu po ní stékají křišťálové slzy.
S úžasem zírala na
plačícího anděla a nevěděla, jestli má jít blíž, aby ho utěšila nebo se otočit
a odejít, když v tom se od stěny za andělem ozval triumfální výkřik.
Prudce vzhlédla a všimla si, že
za zářícím andělem stojí další. Jenže tenhle nezářil. Byl stejně krásný jako
zlatý muž, ale křídla měl černá, leskla se jako onyx a jemně cinkala jako by se
jimi proháněl neviditelný vánek.
Anděl svírající nehybnou ženu ji
políbil na ústa a pak se přes slzy lehce usmál, jako by jí dával sbohem.
Pohladil ji po světlých vlasech a opatrně ji položil na studenou zem.
Když vstal a ustoupil, všimla si
Letty, že ženiny světlé šaty jsou na hrudi nasáklé nějakou tekutinou. Zvedla si
ruce před ústa a tiše zasténala, když pochopila, že je to krev. Žena ležela
tiše na zemi, jako by si vůbec nedělala starosti se studenou podlahou, vlasy
půvabně rozprostřené kolem přitažlivého obličeje.
Letty se zachvělo srdce hrůzou,
když si uvědomila, že je ta žena mrtvá. Upřeně jí zírala na hruď snažíc se
spatřit alespoň lehký pohyb hrudníku, který by ji ujistil, že pořád dýchá, ale
ať na to místo zírala, jak chtěla, zůstávalo nehybné.
Nemohla od ženy odtrhnout
pohled, podařilo se jí to, až když se kámen v její dlani začal zahřívat a
tlumeně zářit.
Podívala se na něj vytřeštěnýma
zelenýma očima a ucítila, že ji kámen konejší. Znovu se podívala na ležící
ženu, pak zpátky na kámen a měla pocit, jako by mezi těmi dvěma existovalo
spojení. Váha předmětu v její ruce ji trochu uklidnila a ona znovu
dokázala věnovat pozornost tomu, co se jí děje před očima.
Zlatý muž hrdě vypjal ramena a
v rukou se mu objevil zářící zlatý meč. Vypadal jako přirozené prodloužení
jeho paže a Letty napadlo, že by se ten temný anděl měl dát na útěk. Slyšela,
jak spolu muži mluví, ale jejich slovům nerozuměla. Neznala jazyk, kterým
hovořili, ale z tónu jejich hlasů poznala, že se hádají. Takhle spolu
mluvili rodiče, když tatínek udělal něco, co se mamince nelíbilo. Třeba když se
dlouho zdržel s kamarády na fotbale, nebo když neumyl nádobí, jak mamince
slíbil.
Tahle hádka se jí ale zdála
vážnější, vždyť taky oba obrovští muži svírali v rukou jiskřící meče.
Anděl s černými křídly měl tmavou zbraň, ze které vyzařoval matný lesk,
jako by světlo žhnulo uvnitř něj, ale něco mu bránilo proniknout na povrch.
Anděl se zlatými křídly se
natáhl po předmětu, který druhý muž svíral v dlani, ale temný anděl
ustoupil z jeho dosahu a napřáhl před sebe meč. Vyrazil proti svému
protivníkovi, mečem mu mířil přímo na srdce a Letty se lekla, že zářícího
anděla zasáhne.
Naštěstí se však muž pohnul tak
rychle, že to Letty ani neviděla a máchnul po druhém muži svým vlastním mečem.
Obě zbraně se zkřížily s takovou silou, že z nich začaly odletovat
barevné jiskry.
Letty skrčená za velkým balvanem
s otevřenou pusou sledovala souboj dvou silných mužů a fandila zlatému
andělovi. Jelikož tu nikdo jiný než tihle tři nebyl, usoudila, že krásnou paní
musel zabít temný anděl.
V jejím dětském srdci
zahořelo silné přání. Chtěla, aby zlatý anděl toho druhého muže za jeho hrozivý
čin potrestal, ale všimla si, že temný anděl pomalu získává převahu.
Máchnul mohutnými křídly, vznesl
se kousek do vzduchu a zaútočil na zlatého anděla shora. Ten pod údery jeho
velkého meče klesnul na kolena a Letty se zdálo, že mu ubývá sil.
Nechtěla, aby to anděl vzdal,
nechtěla, aby temný anděl zabil i zlatého muže, ale nevěděla, jak by mu mohla
pomoci.
V zoufalství přitiskla malé
ruce na stěnu za sebou a hledala oporu a sílu, kterou jí skála vždycky
poskytovala.
Cítila, jak se k ní
natahuje její energie, ovíjí její dětské prsty a dává jí sílu, kterou potřebuje
k tomu, aby zachránila zlatého anděla.
Napřáhla druhou ruku, ve které
svírala zelený kámen před sebe a dovolila mocné energii, aby se prohnala jejím
tělem. Celým svým srdcem si přála, aby temný anděl nechal druhého muže na
pokoji, aby odsud okamžitě zmizel.
Tělem jí projel výboj energie,
hnal se ze skály, ke které tiskla ruku, přes její hrudník až dospěl k její
rozevřené dlani, na které spočíval kámen.
Energie do něj vstoupila, prošla
skrze něj a jako laserový paprsek se zabodla do levého ramena temného anděla,
prošla skrz něj a propálila černé křídlo. Anděl bolestivě vykřikl, sevřel si
pravou dlaní zraněné rameno a pohledem pátral po tom, kdo ho napadl.
Letty se přikrčila za kámen,
nechtěla, aby ji anděl spatřil, bála se mu podívat do obličeje, a proto se
tiskla ke skále a odmítala zvednout zrak, aby se setkala z jeho pohledem.
Věřila, že anděl před ní je zlý a nechtěla k sobě přitáhnout pohled jeho
planoucích očí.
Po dlouhé chvíli vykoukla ze
svého úkrytu, aby se ujistila, že je zlatý muž v pořádku, a když zjistila,
že se opět postavil na nohy, ulevilo se jí.
Sledovala, jak se zlatý anděl
opět natáhl po ruce druhého muže a pokusil se mu sebrat to, co v ní držel.
Soustředila na ten předmět veškerou svoji pozornost, protože měla pocit, že je
nějakým způsobem důležitý.
Viděla, jak mezi prsty temného
anděla prosvítá barevné vířící světlo, ale jelikož ho svíral, nedokázala
poznat, co je to za věc.
Zlatý anděl se najednou vrhnul
vpřed, praštil temného anděla do zraněného ramene a přinutil ho tak barevný
předmět upustit.
S ostrým cinknutím dopadl
na kamennou podlahu a rozzářil prostor kolem sebe barevným světlem. Bylo tak
ostré, že Letty bolely oči, když se do něj dívala přímo, proto se raději
soustředila na barevné paprsky, které dopadaly na skálu za oběma muži a odhalovaly
tak Lettyinu pohledu velkou puklinu, které se ve skále otevřela.
Tahle díra jí ale nepřipadala
přirozená. Nebyla jako ostatní škvíry, kterými se tak ráda protahovala. Tahle
působila jako něco, od čeho by se nejraději držela pěkně daleko. Vyzařovalo
z ní zlo. Nedokázala najít jiné slovo, kterým by popsala ten pocit nesprávnosti,
který v ní tahle mezera ve skále vyvolávala.
Zdálo se jí, že v té
puklině zahlédla štíhlé ženské tělo oblečené v dlouhé sukni, ale pak od ní
odtrhla zrak, protože ve skutečnosti nechtěla vidět, co se za tou škvírou
skrývá a upřela ho zpátky na zářící předmět na zemi. Dokázala teď rozeznat jeho
tvar, ale neznala slovo, kterým by tu věc pojmenovala. Bylo to hranaté, nejvíc
jí to připomínalo skleněnou krychli s dírou uprostřed. Ten barevný předmět
ale nemohl být ze skla, protože se při nárazu na zem neroztříštil, ale prostě
na ni tak působil.
Silná barevná záře vycházela
z jeho rohů a směrem ke středu postupně matněla. Letty se zdálo, že
prostředek krychle by mělo něco vyplňovat, připadalo jí, že střed čeká, až do
něj něco vstoupí, ale nic jiného v rukou temného anděla neviděla. Krychle
ze svých zářících rohů vysílala paprsky silného světla, které tančily kolem
obou kroužících andělů.
Oba se snažili dostat
k předmětu na zemi, křížili spolu meče, sekali po sobě ostrými hranami
křídel a vzájemně si bránili dostat se k barevnému předmětu na podlaze.
Letty viděla, že zranění, které
způsobila tmavému muži, mu ubírá hodně sil. Co chvíli jeho ruka vylétla
k rameni, jako by si ho chtěl promnout a zdálo se, že zářící anděl brzy
získá věc, o kterou oba tolik usilovali.
Temný anděl však najednou vší
silou odstrčil zlatého anděla, přinutil ho ustoupit o několik kroků zpátky, a
pak ho bodl do boku dřív, než zlatý anděl znovu našel rovnováhu, skočil po
zářícím předmětu a vznesl se do vzduchu.
Obrovskou rychlostí mířil
k vysokému stropu jeskynní síně a brzy Letty zmizel z dohledu.
Obrátila pozornost zpátky ke
zlatému andělovi, který ležel na zemi nedaleko mrtvé ženy a tvářil se zdrceně.
Krčila se za kamenem a nevěděla,
co by měla udělat. Přemýšlela jestli by se měla zlatému andělovi ukázat,
nerozhodně se kousala do rtů a pohrávala si ze zeleným kamenem, který držela
v rukou. Zvedla spojené dlaně k hrudníku a přitiskla si kámen
k srdci. Udělala to, aby se uklidnila, ale sotva se kámen dotkl její
košile, rozzářil se a Letty ucítila, jak jí něco proniká do těla. Snažila se od
sebe kámen odtáhnout, ale nešlo to, tlak uvnitř ní se neustále zvyšoval a Letty
měla pocit, že ji roztrhne. Její poslední myšlenka patřila zraněnému zářivému
andělovi před ní a pak všechno zčernalo.
------
Letty se pomalu probírala a cítila přitom na tváři Wadovy laskající
prsty.
Jemně ji jednou rukou hladil, druhou jí podpíral hlavu a Letty si
uvědomila, že leží na studené podlaze v místnosti plné plastových boxů.
„Co se stalo?“ zašeptala tiše a pak zvedla ruku k hlavě, kterou
jí projela ostrá bolest.
„Nehýbej se,“ napomenul ji polohlasně Wade. „Za chvíli to přejde.
Vyvolávání vzpomínek není nic příjemného. Zvlášť ne takových, které jsi vědomě
potlačila.“
„Udělala jsem to, že?“ řekla Letty, když si vybavila vzpomínky, které
jí najednou zaplavily mysl.
Nedivila se, že to udělala. Souboj andělů, krásná mrtvá žena a děsivá
škvíra ve stěně jeskyně byly dostatečné důvody pro to, aby na všechno
zapomněla.
Snažila si vybavit Abandonovu tvář – nepochybovala, že temný anděl
bojující s Kanem byl jejich zrádce – ale neviděla ji. Ať trápila mysl
sebevíc, nedokázala z ní vymáčknout podrobnosti o Abandonově vzhledu.
Pamatovala si jen to, že ho nechtěla vidět, že se ho bála.
„Viděl jsi to?“ zeptala se proto Wada a opřela se o jeho paži, aby se
mohla vytáhnout do sedu. Jeho ruce nad ní starostlivě vířily připravené
zachytit ji, kdyby se jí udělalo špatně.
„Viděl, ale nijak mi to nepomohlo. I když teď mám představu, jak
Abandon vypadá, stejně nemám ani ponětí, jak bychom ho mohli najít. A Kane měl
pravdu. Pro Strážce vypadá Zámek jako obyčejný kus tmavého kamení. Kdyby o něj
ti dva nebojovali, nevěnoval bych mu jediný pohled.“
Letty nechápala, jak je možné, že Wade neviděl zářící nádheru
barevného světla uzavřeného v nevelké skleněné krychli. Byla tak oslňující
a Letty se s ním o ten obraz toužila podělit.
Vyhledala tedy v srdci Wadovu přítomnost, napojila se na něj a
prostřednictvím jejich spojení mu poslala obraz, který se jí vypálil do mysli.
Wade prudce rozevřel oči, když mu její vzkaz udeřil do mozku a zvednul
ruce ke spánkům, jako by ho rozbolela hlava.
Letty se na něj s obavou podívala a zeptala se, co je
v nepořádku.
„Tohle budeš muset ještě trénovat.“ Ušklíbl se Wade, zatímco si třel
prsty spánky. „Když mi něco takhle posíláš, mohla bys mě dopředu varovat, abych
se na to připravil.“
Letty se na něj omluvně zadívala a zkroušeně si propletla prsty.
„Promiň, nenapadlo mě to.“
Wade se na ni usmál. „To je v pořádku. Jenom je lepší, když to
oba čekáme. Ukážu ti rozdíl.“
Najednou dívka cítila, jak jí do mysli proniká Wadova uklidňující
přítomnost. Spojil jejich myšlenky a tiše jí zašeptal, že ji miluje. Pak se
stáhnul a nahlas ji vyzval, aby před ním uzavřela mysl. Letty zvedla pomyslný
štít, nechala Wada za ním a čekala, co bude dál.
Zatímco se na něj dívala, cítila jak do jejího štítu narazil obraz.
Proniknul její obranou, vklouzl jí do mozku a způsobil bolení hlavy.
Věděla, že Wade svůj útok mírní a představila si, jak ho muselo bolet,
když k němu vtrhla jako ničivá vlna.
Pochopila, co myslel tím rozdílem.
Bylo to, jako požádat někoho o dovolení vstoupit do jeho domu oproti
vloupání.
„Promiň,“ řekla znovu. „Teď když to vím, budu si na to dávat pozor.“
Když bude chtít s Wadem takhle mluvit, bude muset zaklepat na lítací
dveře, které spojují jejich mysli. Ta myšlenka ji pobavila.
Wade sledoval usmívající se Letty a přemýšlel o tom, co viděla jako
dítě. Všechno co se v jeskyni stalo, brala překvapivě klidně. Lilyino
mrtvé tělo ji sice vyděsilo, ale i přesto dokázala pomoct Kanovi. Kdyby jí
nebylo, Kane by zemřel pod údery Abandonova černého meče a svět by tak před
Nicotou nechránilo posledních dvacet let vůbec nic.
Obdivoval tu malou holčičku stejně jako ženu, která z ní
vyrostla. Letty byla bojovnice. Celý svůj život se soustředila na to, čemu věří
a snažila se vždycky dosáhnout svých cílů. Byl poctěný, že ho miluje tak silná
a věrná žena.
„Vrátíme se teď do Twin Falls?“ zeptala se Letty a přerušila tak
Wadovy myšlenky.
„Myslím, že nemá smysl tady zůstávat. Abandon bude mít Zámek určitě u
sebe. Dokážeš ho najít?“
Letty o tom přemýšlela a pak pokrčila rameny. „To nevím, ale tady to
nezjistíme. Doufám, že když se ocitneme v jeho blízkosti, dokážu ho
vycítit.“
Wade přikývl. Kane si nebyl jistý tím, jestli Letty Zámek dokáže
najít, ale Wade věřil, že ano. „Půjdeme tunely.“ Oznámil jí. „Ušetříme tak
spoustu času a dorazíme k Abandonovi dřív, než čeká. Výhoda překvapení by
se nám mohla hodit,“ dodal, když si představit všechny ty, kterým budou muset
čelit.Letty přikývla, popadla box plný map a vyrazila ke schodům, aby jim
zabalila věci na cestu.
Žádné komentáře:
Okomentovat