Letty probudilo zvonění telefonu. Ospale se natáhla po sluchátku a
přiložila si ho k levému uchu poté, co si z něj odhrnula pramen
vlasů.
„Haló?“ Zeptala se hlasem omámeným spánkem.
„Letty? Letty? Prosím, musíš mi pomoct. Nevím, co mám dělat.“ Ozval se
z telefonu hysterický hlas její sestry.
„Jennifer? Co se děje?“ Zeptala se napjatě naprosto probuzená Letty.
„Něco je s Johnem. Prosím, přijď sem. Bojím se.“ Zašeptala tiše
Jennifer. Pak se ozval děsivý výkřik, klapnutí a sluchátko ohluchlo.
Letty nevěřícně zírala na svůj bezdrátový telefon, ze kterého se teď
ozývalo už jenom pravidelné pípání značící, že osoba na druhé straně linky
ukončila hovor. Co se to k sakru u
Jennifer děje? Na tom jejich upraveném perfektním předměstí se přece žádné
zločiny nestávají, pomyslela si Letty. Pak hrůzou ztuhla, protože ji
v mžiku napadlo, že sestru napadly ty příšery, které po ní šly
v jeskyni.
Tahle myšlenka jí dodala křídla. Vylétla z postele jako blesk,
popadla oblečení, které se válelo na kulatém křesílku v rohu ložnice, a
které Letty někdy používala jako odkládací plochu, když se jí nechtělo
schovávat oblečení do skříně. Nasoukala se do tmavých kalhot, natáhla si
podprsenku, fialové tričko s lesklým obrázkem obrovské květiny a hnala se
ke dveřím. Cestou popadla kabelku s klíči a peněženkou, nazula si pohodlné
tenisky, popadla bundu a vyběhla ze dveří.
Svému novému sousedovi nevěnovala ani jedinou myšlenku. Jediné na co
dokázala myslet, bylo to, aby se dostala co nejrychleji k sestře. Výkřik,
který slyšela určitě patřil jí a Letty o ni měla příšerný strach.
Vběhla do garáže, nasedla do svého zelenkavého Fordu a netrpělivě
čekala, až se otevřou dveře garáže. Ťukala nehty do volantu a nohou tiskla plyn,
takže túrovala motor svého auta do plných obrátek. Jakmile se vrata zvedla dost
na to, aby jimi projela, zařadila, sešlápla plyn až na podlahu a vystřelila na
ulici jako zátka ze šampaňského.
Díky bohu tudy teď brzy ráno nikdo neprojížděl. Kdyby ano, Lettyino
auto by do něj určitě vrazilo. Takhle se ale zběsile hnala ulicemi ztichlého
městečka a když koutkem oka mrkla na hodiny na palubní desce, zjistila, že jsou
čtyři hodiny ráno. V tuhle hodinu se jistě dělo něco příšerného, když jí
její přísná a rezervovaná sestra volala celá vyděšená.
Letty přejížděla křižovatky jako závodní jezdec a hnala se městem
téměř stodvacetikilometrovou rychlostí. Zpomalovala jen v zatáčkách a to
jen proto, že měla strach, že by ji případná nehoda znemožnila dostat se
k sestře včas. I když jí poslední dobou Jennifer kvůli svému
neustávajícímu zájmu dát ji s někým dohromady lezla neuvěřitelně na nervy,
byla to její sestra a Letty ji měla ráda. Přestože se k ní sestra někdy
nechovala zrovna nejlépe, byla to jediná rodina, která jí zbyla.
Rychle opouštěla svoji čtvrť, projela centrem města a zběsile se
řítila k sestřině klidné bohaté ulici. Trochu zpomalila, protože nechtěla
Jennifeřiny upjaté sousedy vyděsit k smrti. Věděla, že to by jí sestra
nikdy neodpustila. Pokud ještě bude
naživu, až se k ní dostanu, pomyslela si s nádechem hysterie
Letty, když si vzpomněla na přátele, o které ji v jeskyni připravily děsivé
Stíny.
Prudce zastavila před velkým domem s béžovou fasádou a bílým
plůtkem, za kterým se krčilo několik sešikovaných květin, a zhluboka se
nadechla, aby se uklidnila. Jestli tam uvnitř opravdu jsou ty Stíny
z jeskyně spolu se svou velitelkou, bude potřebovat nějakou zbraň. Nevěděla,
co by jí mohlo pomoci proti drápatým stínům, ale ta kamenná panenka se
rozpadla, když jí Lily mrštila o zeď. Lettyina baterka jí taky způsobila
zranění a tak hledala něco, co by mohla použít jako zbraň.
Když se podívala na zadní sedadlo, zjistila, že tam leží několik
vzorků kamenité horniny, lano s velkou karabinou a dlouhá železná tyč
s ostrým zahnutým koncem, kterou používala na odštípávání kusů skály,
která ji zaujala.
Natáhla se mezi opěradly a všechno si to přitáhla k sobě. Kolem
ramene si ovinula lano a do batůžku, který objevila zastrčený pod předním
sedadlem, nacpala několik kusů kamení. Do pravé ruky popadla tyč a vystoupila
z auta.
Podívala se na svou nedostatečnou výbavu a vzpomněla si na Wada.
Krátce zalitovala, že ho nevzala sebou, ale pak pokrčila rameny, protože teď už
nemělo cenu nad tím dumat. Neměla jeho telefonní číslo a domů se vrátit nemohla.
Zhluboka se nadechla a vyšla čtyři bíle natřené schůdky vedoucí
k Jennifeřiným vyřezávaným dveřím. Přimhouřila oči a díky zvolna se
jasnící obloze si všimla toho, že jsou trošku pootevřené. Zachvěla se strachem,
ale i přesto strčila volnou rukou do dveří, aby se otevřely o kousek víc. Tiše
vstoupila do tmavé předsíně a snažila se rozkoukat. V sestřině domě už
několikrát byla, ale neznala rozmístění nábytku tak přesně, aby tu mohla chodit
potmě. Zalitovala, že nemá baterku, ale pak si všimla, že ze sestřiny luxusně
zařízené kuchyně vychází světlo.
Upřela pohled na tenký paprsek nažloutlé záře, která proudila
z přivřených dveří a zamířila přímo k ní. Naštěstí cestou o nic
nezakopla a podařilo se jí vyhnout veškerému nábytku, který by mohl způsobit
rámus. Potichounku se plížila dlouhou chodbou, opatrně našlapovala, aby pod ní
dřevěná podlaha nezavrzala a srdce jí tlouklo až v krku.
Litovala, že si nesvázala vlasy, které jí teď v zacuchaných
pramíncích poletovaly kolem hlavy a neustále jí padaly do obličeje. Netrpělivě
si je levou rukou shrnula přes rameno, a pak si ještě sáhla na nos, aby si
narovnala brýle. Žádné však neměla. Letty se zarazila uprostřed kroku a
uvažovala, jak je možné, že vidí jako ostříž i bez svých dioptrických pomůcek.
Z kuchyně se ozvalo tiché zaskřípaní, které Letty vyhnalo
z hlavy jakékoliv myšlenky na její opravený zrak.
Dívka zbledla, pevně v ruce stiskla železnou tyč a přikrčila se
vedle pootevřených dveří. Opatrně nahlédla dovnitř a první co spatřila, byla mužská
noha obutá v chlupaté papuči. Až na tu botu byla holá až po koleno. Dál
Letty neviděla. Fascinovaně zírala na Johnovu oblíbenou domácí obuv a nemohla
od ní odtrhnout pohled.
Až další zaskřípění ji vytrhlo z transu. Letty si dřepla a
skloněná se proplížila plnými dveřmi. Snažila se o ně nezavadit, aby se
nepohnuly a neprozradily tak její přítomnost. Kuchyň ozařovalo slabé podsvícení
kuchyňské linky a blednoucí světlo za četnými okny. Letty se jako vždycky
podivila nad tím, jak může Jennifer vařit v něčem, co vypadalo jako
obrovská výkladní skříň, ale momentálně jí byla za velká okna vděčná. I když
byla do výšky dospělého člověka zakrytá posuvnými bambusovými roletami, zůstávalo
nad nimi dostatek prostoru, kterým do místnosti pronikalo matné světlo nadcházejícího
dne.
Letty mířila nalevo, protože věděla, že je tam jídelní stůl, za kterým
by se mohla skrýt. Všude panovalo příšerné ticho, až na občasné zaskřípění,
které dívku nutilo chvět se strachy. Když dorazila do své provizorní skrýše,
vyhlédla přes židli, za kterou se krčila a spatřila na podlaze asi dva metry
před sebou nehybné tělo Jennifeřina manžela. Obezřetně si prohlížela místnost,
a když se ujistila, že kromě ní a Johna tam nikdo není, vyrazila k němu.
Pomalu se posouvala po podlaze a v ruce přitom pevně svírala
svoji tyč. Přinášela jí pocit bezpečí, i když si dobře uvědomovala, že proti
Stínům s ní nemá šanci. I přesto, že to bylo nepravděpodobné, mohli Jennifer a
Johna přepadnout v domě lupiči. A těm by půl metru dlouhým kusem železa
jistojistě ublížila.
Sklonila se nad švagrovým bezvládným tělem a opatrně ho přetočila na
záda. Když se zpod jeho těla najednou vyvalila záplava krve, Letty se chtělo
začít ječet. Strčila si do pusy ruku sevřenou v pěst a bolestivě se kousla
do kloubů. Nesmí křičet, aby na sebe neupozornila Johnova vraha. Byla si jistá,
že je muž před ní mrtvý, i když mu nezkontrolovala pulz ani dech. Rána, která
se mu táhla od krku až k pupku byla dozajista smrtelná.
Letty se neochotně naklonila blíž a přitiskla Johnovi ze strany na krk
prsty volné ruky. Jen pro jistotu. Nerada by ho tu nechala ležet zraněného a
v bolestech. Pod prsty ale tep necítila a jeho kůže už byla chladná a
ztuhlá.
Dívka se vedle mrtvého těla svého švagra posadila na paty a po tvářích
jí tiše stékaly slzy. Nechtělo se jí věřit, že je ten nebohý muž mrtvý. Znovu
se natáhla, aby mu zkontrolovala pulz, jenže pak si všimla, že má téměř
otevřený hrudník. Pod roztrženým tričkem se v ráně leskly bílá žebra
zborcená krví a Letty na chvilku zahlédla i vnitřní orgány.
Pak se odvrátila a zhluboka dýchala, aby nezačala zvracet.
Do nehybného ticha se znovu ozvalo zaskřípění.
Letty se teď zdálo, že přichází shora, jako by někdo přecházel po
podlaze ložnice, která byla přímo nad kuchyní. Dívce se nahoru nechtělo, ale
potřebovala zjistit, co se stalo s její sestrou. Nevěřila už, že by ji
našla živou, ale musela se o tom ujistit.
S posledním ohlédnutím na Johnovo mrtvé, zohavené tělo vyšla
z kuchyně a zamířila podél zdi ke schodišti. Kdyby nebyla ochromená žalem
a hrůzou jistě by ji napadlo, že se tu plíží jako agent tajné služby. Jen místo
zbraně svírá v ruce železnou tyč. Karabina, kterou končilo lano přehozené
před její rameno, hlasitě klapla o stěnu za Letty. Dívka nadskočila a divže
nevypískla. Pak ztuhla jako pták hypnotizovaný očima hada a s přerývaným
dechem naslouchala.
Když se hodnou chvíli nic neozvalo, vykročila po schodech nahoru a
přála si mít tu sebou Wada. I když to byl cizinec, tvrdil, že je tu proto, aby
ji chránil a Letty by se teď nějaký bodyguard neuvěřitelně hodil.
Tiše vyběhla schodiště se dvěmi podestami lehce se přitom přidržujíc
vyřezávaného dřevěného zábradlí. Chodbu ozařovalo slabé světlo téměř
vycházejícího slunce a Letty uvažovala, které dveře vedou do ložnice nad
kuchyní. Tady nahoře byla jen jednou, když hledala sestru, aby jí předala šaty,
které pro ni vyzvedla v čistírně. Dobře si pamatovala, jak se tehdy
Jennifer tvářila. Rozhodně se jí nelíbilo, že Letty narušila posvátnost její
ložnice, a tak tam dívka od té doby nevkročila.
Teď se s nepříjemným pocitem plížila k těm zapovězeným
dveřím, a když k nim došla, natáhla třesoucí se ruku, aby mohla stisknout
měděnou kliku s kroucenými ornamenty. Z jediné návštěvy téhle
místnosti si zapamatovala jen to, že postel je nalevo od vstupu.
Prudce rozrazila dveře, skočila do místnosti a uhnula vpravo.
Zaškobrtla o nerovnost na koberci a zatápala kolem sebe rukou, aby se něčeho
chytila. Nahmátla opěradlo lenošky a pevně ho sevřela nejistými prsty. Znovu
uslyšela zaskřípění, což ji přimělo skrčit se za kusem nábytku, který jí
zabránil v pádu.
I do této místnosti proudilo odtaženými okny slabé světlo
přicházejícího úsvitu, a když Letty zaslechla tiché zasténání, okamžitě
střelila pohledem k posteli.
Rychle se rozhlédla po místnosti, ale nikde nikoho neviděla. Dodala si
proto odvahy, vylezla ze svého nového úkrytu – tedy ne snad, že by ji dokázala
tenká lenoška před něčím ochránit – a zamířila na roztřesených nohou
k posteli. Snažila se vyhnat si z hlavy vzpomínku na Johnovo
rozpárané břicho, zatímco sledovala hromádku na posteli. Vypadalo to, jako by
bylo něco pod přikrývkami. Lehce se chvěly a občas se odtamtud ozvalo tiché
zasténání.
Pokud ten někdo sténá, nemůže
být mrtvý, no ne? Přesvědčovala se Letty v duchu a nutila se natáhnout
ruku, aby mohla odhrnout načechrané peřiny tmavé barvy. Nedokázala rozpoznat
odstín, protože světlo bylo pořád příliš slabé, ale na tom teď ostatně
nezáleželo.
Uchopila do ztuhlých prstů levé ruky přikrývku a napřáhla tyč, kterou
křečovitě svírala ve zpocené dlani. Byla připravená udeřit do čehokoliv, co se
pod třesoucí se přikrývkou skrývá, pokud to nebude její sestra.
Prudce trhla zápěstím a odkryla zmítající se tělo svojí starší
sestřičky. Letty se tak ulevilo, že je Jennifer naživu, že si nevšimla
zachřestění, které se ozvalo nedaleko ní.
Sklonila se nad Jennifer ležící na boku zády k ní s pevně svázanýma
rukama i nohama. Měla zavřené oči a silně se třásla. Letty nedokázala poznat,
jestli bolestí, strachem nebo kombinací obou těchto emocí.
Odložila tyč a natáhla ruce, aby rozvázala sestřina zápěstí, když se
za ní znovu ozvalo zaskřípění, které předtím přeslechla. Prudce se otočila,
připravená bránit svoji bezmocnou sestru, ale nikoho za sebou neviděla. Divoce
se rozhlížela po místnosti, ale všude bylo ticho a klid.
Na posteli za ní se znovu ozvalo tiché sténání. Letty se rychle
otočila k Jennifer, ale když se na ni podívala, všimla si, že provazy,
které jí ještě před chvilkou pevně poutaly končetiny, jsou pryč. Pomalu
stoupala pohledem po sedící postavě oděné do tenké noční košilky, až nakonec
doputovala k očím. Byly zářivě žluté. Letty zamrkala, aby se zbavila té
hrozivé vidiny, ale nepomáhala to. Měla stejné oči jako strašidelná kamenná
panenka z jeskyně a Letty v tu chvíli zachvátil děs. Zírala jako
zhypnotizovaná do obličeje své sestry, ze kterého na ni upřeně zíraly kruté
nepřátelské oči, a netušila, co se to děje.
Pak se Jennifer usmála.
Byl to ale nepříjemný žraločí úsměv s ostrou řadou špičatých
zoubků. Dívka si všimla, že jsou stejné jako ty, které se jí nedávno zabořily
do krku.
S velkou námahou polkla a téměř neslyšným hlasem zašeptala:
„Jennifer?“
Postava na posteli se pohodlně usadila, zkřížila nohy do tureckého
sedu, aniž by se starala o to, že se jí noční košile vyhrnula vysoko na stehna
a skřípavě se zasmála. „Ano Letty?“ Ozvalo se pak zpod špičatých bílých zubů.
Ten hlas patřil Jennifer, ale byl podivně zkreslený. Takový syčivý a
chřestivý, velice nebezpečný.
„Co se to děje Jennifer? Co se stalo Johnovi?“ ozvala se bojácně
Letty.
„Ubohý Johnny,“ zazpíval s falešnou lítostí hlas podobný
sestřinu. „Bohužel už jsem ho na nic nepotřebovala. Kvičel jako prase.“
Dokončila spokojeně a v očích se jí objevil nepřítomný výraz. Jako by si
vychutnávala Johnovu smrt.
Letty se otřásla odporem a horečně uvažovala. Nebylo pochyb o tom, že
osoba na posteli je nelítostný vrah. Dívka netušila, jestli je to skutečně její
sestra a bála se zeptat. Nakonec v ní ale převážila touha zjistit, jestli
byl celý její život lež. „Jsi moje sestra?“
Žlutooká žena sebou lehce škubla a upřela na Letty rozladěný pohled.
Jako by ji naštvalo, že ji vyrušila z jejích příšerných vzpomínek.
„Momentálně ano, drahá Letty.“
„Momentálně? Takže jsi se nevydávala za mou sestru delší dobu?“
Zeptala se Letty a v hlase jí zazněla naděje.
„Copak, copak, můj malý cukroušku? Nelíbilo by se ti, kdybych tě
tahala za nos celé roky?“ Zasyčela posměšně.
„Nelíbilo by se mi, kdyby moje sestra neexistovala.“ Odsekla naštvaně
Letty. Věděla, že by se měla bát, ale potřebovala zjistit, co se stalo
s její poslední příbuznou.
Žena na posteli si lítostivě rukama přejela přes plná ňadra a měkké
blonďaté vlasy. „Když už to musíš vědět, nedokážu si tuhle podobu udržet příliš
dlouho. Lidské tkáně a orgány se napodobují velice těžce a nejsou pro můj druh
přirozené. Chceš vidět svoji sestru? Klidně se na ni běž podívat. Odpočívá
v koupelně.“ Skřípavě, ďábelsky se rozesmála.
Letty opustila veškerá naděje. Bylo jí jasné, že je její sestra mrtvá.
Proč by jinak ta šílená ženská měla takovou radost? Jenže i když se vzdala vší
naděje, v koutku srdce se přece jen krčil její poslední zbyteček a Letty
věděla, že tam zůstane, dokud si nesáhne na sestřinu smrtí ztuhlou tvář.
Aniž by spustila pohled z postavy na posteli, zacouvala
k jediným dalším dveřím v místnosti kromě těch vstupních. Předpokládala,
že vedou do koupelny pána domu. Těsně vedle ní se ozvalo zaskřípění a dívka
nadskočila. Prudce trhla hlavou a podívala se na podlahu. Zdálo se jí, jako by
se prohýbala pod něčími kroky, ale nikoho neviděla. Vyděšeně se podívala
k posteli, i když nechápala, proč by jí děsivá žena měla zodpovědět
odpověď na její nevyřčenou otázku. Zdálo se však, že je ochotná to udělat.
„Z toho si nic nedělej, maličká. To jsou jenom moji služebníci. Zatím
se jich nemusíš bát.“ A roztáhla ústa ve žraločím úsměvu.
Letty polkla vyděšená víc než kdy předtím, protože teď věděla, že se
kolem ní pohybuje něco, co nevidí. Měla děsivé podezření, že jsou to ty černé
Stíny s bílými dírami namísto očí a dlouhými ostrými drápy. Nechtěla o tom
přemýšlet, ale na mysl jí samovolně vstupovaly vzpomínky na jeskyni. Nepochybovala
o tom, že žena na posteli je Khana, stejný druh jako kamenná panenka
z jeskyně. Nevěděla sice, jak se dokázala převléknout za její sestru a ani
to vědět nechtěla.
Bez nehody dorazila ke dveřím do koupelny, ale když natáhla ruku ke
klice, najednou prostě ztuhla. Asi toho na ni bylo na jediný den příliš,
protože se nedokázala pohnout ani o milimetr. Musela vypadat děsně komicky, jak
tak stála nakročená s rukou nataženou před sebou, jako nějaká živoucí
socha.
Po chvíli, která se jí zdála jako věčnost se za ní ozvalo nespokojené
zamlaskání, zašustění přikrývek a pak kroky. Letty se konečně dokázala
vytrhnout ze strnulosti a prudce se otočila k blížící se postavě. „No tak.
Co tady stojíš. Chceš přece vidět sestru, no ne?“ Ozval se za ní přísný hlas.
Žena přistoupila těsně k ní, otočila ji zpátky ke dveřím a
přitiskla se k jejím zádům. Zabořila jí obličej do zvlněných rozcuchaných
vlasů a zhluboka se nadechla. „Hmm, vy lidé tak dobře voníte. Jeden hned
dostane hlad.“ Usmála se Letty do vlasů a pak jí jazykem přejela po citlivé
kůži těsně pod uchem. Letty sebou trhla a ustoupila z jejího dosahu.
Znamenalo to sice, že napůl vešla do koupelny, ale udělala by cokoliv, aby se
vzdálila od toho chladného nebezpečného těla.
Koutkem oka sledovala žlutookou ženu za sebou, ale to už její
pozornost přitáhl pohled, který se naskytl jejím nevěřícím očím.
„Počkej, já ti rozsvítím, ať se vaše rodinné setkání odehraje
v příjemném prostředí,“ zatleskala ručkama postava za ní.
Najednou se v tmavé koupelně ozářené jen úzkým paprskem světla
vycházejícího z malého okénka vysoko nad vanou, rozzářilo měkké světlo
svíček a Letty v jejich záři zahlédla sestru. Ležela pohodlně uvelebená ve
vaně, hlavu měla opřenou o měkkou podložku a ruce přehozené přes okraj.
Vypadala uvolněně, jako by si po dlouhém dni dopřávala příjemnou lázeň.
„Jennifer?“ Ozvala se nejistě Letty ode dveří, ale odpovědi se
nedočkala.
„No tak, běž přece blíž,“ postrkovala ji žena za ní. „Určitě ji chceš
vidět pěkně zblízka, abys ji mohla pěkně pozdravit.“
Letty si nebyla tak docela jistá, jestli chce vědět, co je s její
sestrou, pořád se v koutku jejího srdce krčila maličká naděje, která teď
ale slábla s každým dalším krokem. Čím víc se blížila k vaně, stojící
osamoceně uprostřed velké koupelny na kroucených nožkách, tím víc ji děsila
sestřina nehybnost. Když došla až k ní a stehnem zavadila o její ruku,
zvedla si dlaně před ústa, aby zadusila výkřik.
Jennifer z téhle vzdálenosti nevypadala uvolněně a příjemně.
Obličej měla ztuhlý v masce děsu a vytřeštěné modré oči slepě zíraly na
bíle vymalovaný strop. Letty na jejím těle neviděla žádné zranění, ale když
odtáhla ruku od úst a dotkla se sestřiny chladné tváře a krku, věděla jistě, že
už nežije.
„Co jsi jí udělala?“ Vykoktala namáhavě.
„Jak se to tady jenom říká. Taková hezká poetická fráze,“ poklepávala
si žena předstírajíc, že je Lettyina sestra, dlouhým špičatým nehtem o spodní
ret. Pak vztyčila ukazováček a rozzářeně se usmála. „Už vím. Zhasila jsem
jiskru jejího života jako svíčku, již sfoukl prudký závan větru. Pěkné, viď?
Ale vím, na co myslíš. Vypadá dobře, to ti vrtá hlavou, že? Žádná teplounká
krev stékající po hladkém bílém těle, no ne? To ti můžu vysvětlit, když mě
pěkně poprosíš.“ Zdálo se, že ji baví sledoval Lettyinu bolest nad sestřinou
smrtí a chce si s ní ještě pohrát.
Jenže Letty na tom nezáleželo. Kvůli ní zemřeli čtyři lidé. Věděla, že
to není její vina, přesto jí vědomí, že to její existence zapříčila smrt jejích
kolegů, švagra i starší sestry zanechávala v ústech hořkou pachuť, jako by
vypila kyanid. Její tělo bylo ochromené a mozek ovíjely husté pavučiny, které
jí bránily uvědomit si hrůznost celé její situace.
Nezáleželo jí na tom, co řekne, a proto Khaně v lidské podobě
vyhověla. „Prosím, řekni mi, jak jsi zabila moji sestru.“
„Nevím, nevím. Tvůj hlas nezní moc prosebně. Zkus to znovu.“
„Prosím, děsivá příšero z jeskyně, buď tak hodná a řekni mi to.“
Zopakovala a snažila se přitom víc žadonit.
„Děsivá příšero z jeskyně? Proč mi tak říkáš, děvče?“ Zamračeně
zalétla pohledem k velkému zrcadlu nad dvojitým umyvadlem a když spatřila
svůj odraz rozladěně zasyčela. „Vidíš? Nedokážu udržet lidskou podobu moc dlouho.
Proto se tady taky musím skrývat, což je k vzteku,“ rozčilovala se. Pak se
však zklidnila a přešla k vaně. Postavila se naproti Letty a sklonila se
nad Jennifeřino nehybné tělo. Zírala jí do očí z blízkosti deseti
centimetrů a když po chvíli zvedla hlavu, podívala se na ni sestřinýma modrýma
očima.
Letty zaplavil vztek. Vzpomněla si, že v batůžku na zádech má
kameny, ale než by je stihla vyndat, bůhví co by se stalo. Spustila proto lano,
které měla pořád omotané kolem ramene, pevně ho uchopila kousek nad těžkou
karabinou a máchla jí směrem ke Khaně. Kdyby nestála nad tělem své zavražděné
sestry, rozpakovala by se udeřit proti někomu, kdo vypadá jako ona, jenže když
mrkla dolů, viděla její modré oči, které už zastřel příkrov smrti.
Karabina putovala vzduchem nad vanou snad celou věčnost, ale pak tvrdě
dopadla ženě ze strany na tvář. Roztrhla kůži a obnažila maso vespod. Letty se
na chvíli udělalo špatně, když si uvědomila, co způsobila, ale pak se napomenula.
Ta obluda právě zabila Johna a Jennifer, proč by si měla Letty dělat starosti
s tím, co jí způsobí?
Khana se pohnula jako blesk. V mžiku oka stála za roztřesenou
Letty a vyrvala jí lano i s karabinou ze ztuhlé ruky. „Zlobivá holka,“
zamračila se žena, otočila Letty obličejem k sobě a tvrdě ji udeřila do
tváře. „Víš jak je těžké opravit nějaké zranění na téhle ubohé měkké tkáni?
Zkus to ještě jednou a vyrvu ti jazyk, ten na nic potřebovat nebudeme.“
Letty byla omámená z rány, která jí dopadla na vztekem zrůžovělou
tvář. Nepochybovala o tom, že Khana myslí svoji výhružku vážně, ale Letty spíš
zaujala její poslední poznámka. „Vy mě potřebujete?“ vydechla chraplavě a
zahýbala čelistí, aby zjistila, jestli nemá nic zlomeného. Byla sice trochu
ztuhlá, ale zdálo se, že funguje správně.
„Neboj mazlíčku, všechno se brzy dozvíš. Teď uhni, ať můžu napravit
škody, které jsi napáchala.“ A strčila do ní, až Letty zavrávorala o několik
kroků zpátky.
Žena napodobujíc Jennifer se znovu postavila nad vanu a upřeně zírala
na její dokonalou, i když sinalou tvář. Po chvíli se otočila zpátky
k dívce, která se dosud snažila vzpamatovat z facky, díky které jí
natékala celá levá tvář a promluvila. „Za trest ti teď neřeknu, jak jsem zabila
tvoji sestru.“
„To ani nemusíš,“ zašeptala Letty. „Už to vím.“
Khana tázavě povytáhla obočí. „Tak se mi svěř, cukroušku,“ vybídla ji
skřípavým hláskem.
Letty zakroutila odmítavě hlavou, ale než stihla dokončit celý pohyb,
znovu ji na tváři přistála ženina tvrdá dlaň. Pak jí přitiskla prsty jedné ruky
na tváře a znemožnila Letty jakýkoliv pohyb. „Tak podívej, mazlíčku. Asi jsem
na tebe byla moc hodná a ty jsi nepochopila, o co tady jde. Teď jsi plně
v mé moci a nemůžeš z ní uniknout. Proto uděláš všechno co budu
chtít, jinak ... no však vymyslíme něco, co se ti určitě nebude líbit. Lidská
anatomie nabízí spoustu možností a já se ráda podívám, jestli na tvém těle
dokážu najít místa, která tě při správné motivaci přinutí řvát bolestí.“
Letty se při té otevřené výhrůžce zachvěla. Hrozba mučení se jí vůbec
nelíbila. Za celý svůj život utrpěla několik zranění způsobených většinou pády
a nemohla říct, že by se jí bolest líbila. Při pohledu do psychopatčiných očích
nepochybovala o tom, že by svoji výhružku splnila a ještě by si to užívala.
Zdálo se, že zatím si myslí, že Letty potřebuje a dívka nebyla hloupá.
Dokud ji budou potřebovat, neublíží jí příliš, ať už je to ‚oni‘ kdokoliv. Bylo
by ale dobré vyhnout se jakýmkoliv vážným zraněním, aby mohla při nejbližší
příležitosti utéct. Provokovat svoji současnou věznitelku nemělo nejmenší
smysl.
Proto polkla a s tváři stále sevřenou nemilosrdným stiskem
procedila mezi zaťatými zuby: „Abys ji mohla napodobit, potřebuješ mít její
tělo v dokonalém stavu. Tak se k ní můžeš znovu vrátit a napravit to, co
se ti změní zpátky do tvé pravé podoby, nebo opravit případná zranění,“ dodala
při vzpomínce na karabinu dopadající na perfektně hladkou tvář.
Khana ji odstrčila a pozorovala ji se zamyšleným výrazem
v Jennifeřiných modrých očích. Letty se dělalo špatně z toho, jak
dokonale imituje její mrtvou sestru, která ležela jen pár centimetrů od nich.
Dala by přednost tomu, kdyby měla žluté oči, i když ji děsily.
„Jsi chytrá,“ řekla Khana překvapeně. Jako by ji udivovalo, že člověk
může pochopit něco takového jako změny vzhledu kamenných bytostí. „Taky nejsi
vyděšená tak, jak by jsi měla být. Buď jsi mnohem odvážnější než jsem si myslela,
nebo hloupější.“
Letty na tohle nehodlala reagovat. Pevně stiskla rty a vrhla poslední
pohled na sestřino bezvládné tělo. Doufala, že když je Wade anděl, existuje
nějaké nebe, kam je možné po smrti odejít. Snad si už její sestra užívá i
s Johnem v ráji.
Smutně se usmála a se srdcem ztěžklým lítosti se otočila ke své
prozatímní žalářnici. „Co teď?“ zeptala se odevzdaně. Věděla, že nemá šanci
utéct, zvlášť když viděla, jak rychle se Khana dokáže pohybovat. Navíc tu někde
číhaly neviditelné Stíny, které by ji na Khanin rozkaz rozpáraly jako plyšovou
hračku. Její jedinou nadějí bylo to, že se jí podaří utéct, až ji nechají na
chvilku o samotě. Musí tedy být ostražitá a číhat na vhodnou příležitost. Třeba
se jí mezitím podaří vyzvědět něco důležitého o plánech a cílech šílené ženské
před ní.
„Už se nemůžeš dočkat, až odsud odejdeme, viď?“ politovala ji Khana
falešně. „Musí být hrozné přijít o jedinou sestru. Já jich mám mnoho, ale
stejně se mi nelíbí, že jsem jednu z nich ztratila. Jsme tak slabší,“
vycenila na Letty zuby.
Letty v první chvíli nechápala o čem to mluví, pak si ale
vzpomněla, jak se kamenná panenka rozprskla po stěně jeskyně. Přikrčila se,
když se k ní Jennifeřina kopie blížila s divokým výrazem a
napřaženýma rukama, jako by ji chtěla popadnout pod krkem. Pak se zjevně ovládla
a uvolnila křečovitě zaťaté tělo. „Ne, ne, zatím ti nemůžu ublížit. Špatně by
se nám cestovalo, kdyby jsi byla zraněná. Později,“ usmála se na Letty
s příslibem ozařujícím její oči žlutavým odstínem. Pak to zmizelo a ona znovu
vypadala jako dokonalá napodobenina její sestry.
Cestovalo? Pomyslela si
Letty zpanikařeně. Copak mě chce odvést
pryč z Twin Falls? To se jí moc nehodilo, protože v neznámém
prostředí bude útěk mnohem složitější.
Khana ji odvedla zpátky do přízemí. Naštěstí minula dveře do kuchyně a
pokračovala po chodbě dál. Vešla do obývacího pokoje zařízeného
v odstínech zelené a tlumeně šedé a vykoukla z odtaženého okna. Venku
už se téměř rozednilo a po ulici se procházelo několik lidí se psy.
„Ty jsi nám přivezla auto? To je od tebe milé.“ Ozvala se Khana.
„Nebudeme si tedy muset brát auto tvojí nebohé sestřičky. Pojedeme tvým a ty
budeš řídit. Budeme jako dvě kamarádky mířící na brzkou snídani. To bude
skvělé, viď?“
Letty přemýšlela, že jakmile vyjdou z domu začne křičet o pomoc,
ale Khana jako by vytušila na co myslí, prohlásila: „Víš, kdybys venku začala
řvát, musela bych zabít všechny ty nevinné kolemjdoucí, kteří by ti případně přispěchali
na pomoct,“ řekla s falešnou lítostí ve skřípavém hlase. Jako by ten
sestřin nedokázala úplně napodobit.
Jak by taky ano, když ho nikdy neslyšela, pomyslela si unaveně Letty.
Poraženecky svěsila hlavu a nechala se odvést k čekajícímu autu. Beze
slova si nastoupila na sedadlo řidiče a než stihla mrknout měla vedle sebe
usmívající se Khanu.„Tak cukroušku, vyrážíme. Zažijeme spolu spoustu dobrodružství,“
zazpívala vesele a mávla rukou, aby Letty naznačila, že má jet.
Žádné komentáře:
Okomentovat