Wade netrpělivě přecházel po prošlapaném koberci v barvě myší
šedi, který zakrýval podlahu z hrubých borových prken v jeho
pronajatém bytě a co chvíli kouknul na hodiny.
„Kane, už můžu jít za ní? Už je dost pozdě? Mám divný pocit.“
Kane sedící na nevýrazně hnědém ošoupaném gauči zvedl oči
v sloup. „Vždyť je teprve osm. Ještě bude v posteli. Včera vypadala
jako by ji někdo vytáhl ze ždímačky.“
„To je mi jedno. Jenom se na ni podívám, a pokud bude chtít ještě
spát, nechám ji být.“ Rozhodl se Wade a vyrazil ke dveřím.
Když vyšel na chodbu a přešel krátkou vzdálenost k Lettyiným
dveřím, zaklepal a čekal, až uslyší kroky na dřevěné podlaze. Jenže se nic
neozvalo. Jak se ticho prodlužovalo, Wade byl čím dál nervóznější. Přešlápl a
znovu zaklepal, tentokrát víc nahlas.
Zase nic.
To už si začínal dělat starosti. Rozhodl se, že vejde do bytu bez
jejího svolení. Raději bude poslouchat její nadávky, než aby trpěl takovými
obavami.
Natáhl ruku ke kouli na dveřích a párkrát jí přejel sem a tam. Našel
mechanismus zámku a poskládal ho jako by do něj zapadl klíč. Dveře se nehlučně
otevřely a Wade vešel dovnitř.
Ještě než došel k ložnici, uvědomil si, že je něco špatně. Necítil ji.
To byl ten zvláštní pocit, který ho zaplavil hned po probuzení. Neměl ani
tušení, co se změnilo tím, že s ní spojil svoji duši. Tehdy to bylo nutné
a on od té doby neměl čas o tom přemýšlet, ale teď si uvědomil, že znamení vetkaná
do jeho srdce jsou pryč. Už jej k ní nic nevedlo. Pořád v sobě měl
hluboce zakořeněnou jistotu toho, že ona je tou dívkou, kterou musí chránit,
ale teď už by ji nedokázal najít, kdyby se rozhodla mu zmizet. Což se mu vůbec
nelíbilo.
Došel k otevřeným dveřím ložnice a nakouknul dovnitř. Postel byla
prázdná.
Wade na ni nevěřícně zíral a pak divoce zaklel.
Otočil se na patě a spěšně vyrazil zpátky do svého bytu. „Kane?
Chlape, je pryč.“
„Cože? Vyskočil rozcuchaný Kane z gauče a zběsile se rozhlížel,
jako by čekal, že Letty vyskočí z některého koutu místnosti
s hlasitým výkřikem ‚Apríl‘ na šťavnatých rtech.
Jenže nic takového se nestalo. Pořád byli v místnosti jenom dva
velcí muži, kteří na sebe zírali ztuhlí hrůzou.
Jako první se vzpamatoval Kane. „Pojď. Musíme ji najít. Myslíš, že ji
někdo unesl?“
„O tom pochybuji, to bych cítil,“ řekl Wade, ale na konci věty se mu
nejistě zlomil hlas. Vlastně si nebyl jistý, jestli by to cítil. Všechno teď
bylo jiné než dřív. I on se cítil jinak. Tělo už neměl tak slabé a zranitelné
jako dřív. Tím, že spojil svoji duši s Letty, se mu vrátily
některé jeho schopnosti. Necítil je všechny, což ho přivádělo
k údivu, ale byl rád aspoň za to, co měl.
Vzpomněl si, jakým způsobem Letty našel v jeskyni a soustředil se
na svá znamení. Jemně mu vystoupila z kůže a rozzářila se, ale nikam ho
netáhla. Jen nehybně spočívala v jeho kůži a slabě se leskla.
K ničemu, jste mi
k ničemu, pomyslel si divoce Wade a prudce shrnul rukáv svého dlouhého
trička zpátky na místo.
Kane si rukou přihladil rozcuchané vlasy zpátky k lebce,
zkontroloval hladkost pleti a natáhl si na nové modré tričko šedou mikinu
s černými horizontálními vzory. Nové oblečení a sprcha ho naprosto
proměnily. Už nevypadal jako bezdomovec. Teď to byl pohledný muž
v nejlepších letech. To, že strávil na Zemi téměř tisíc let, by Wade nikdy
nehádal. Vlasy měl pořád dlouhé do půli zad, teď se ale zdravě leskly a jemně
se vlnily. Kane nepřítomně sáhnul dozadu a svázal si je do ohonu. Vynikla tak
jeho ostře řezaná tvář s hranatými čelistmi a plnými rty. Oči měl podobně
modré jako Wade, možná jen o pár odstínů tmavší. Nikdo by v něm nehledal
umolousaného tuláka, který včera přišel s Wadem. I jeho chůze se změnila,
byla rozhodnější a držení těla měl přímější.
Vypadal teď každým coulem jako válečník a lovec, kterým celá dlouhá
staletí byl.
Když skončil s úpravou zevnějšku, obul si pevné boty a beze slova
prošel kolem Wada. Zamířil přímo do Lettyiny ložnice a zvědavě se rozhlížel
kolem. Jeho pohled upoutal bezdrátový telefon pohozený na rozházených
přikrývkách postele.
Natáhl se pro něj a stisknul tlačítko posledního volání. Na displeji
se objevila informace o posledním příchozím hovoru. Letty zvedla telefon
v 3:52 a telefonovala 40 vteřin. Po krátkém hledání Kane zjistil, že
telefonní číslo patří Lettyině sestře Jennifer.
„Jela k sestře.“ Otočil se k Wadeovi, který ho netrpělivě sledoval
z otevřených dveří.
„V kolik?“ Zeptal se úsečně.
„Ve čtyři hodiny ráno.“
Oba napadlo to samé. Past.
Wade spěchal spolu s Kanem po schodech a uvažoval přitom proč ho
Letty nevzbudila. Vždyť jí přece jasně vyložil, že je jejím Strážcem. Že ji má
ochraňovat. Jenže, co když si na to
nevzpomněla, ozval se tichý hlásek v jeho mysli, co když zpanikařeně vyrazila na pomoc sestře a po tobě ani nevzdechla?
Koneckonců tě nezná ani den.
Wadeovi se pomyšlení, že mu nevěnovala jedinou myšlenku sice nelíbilo,
ale dokázal to pochopit. Čím pro ni byl? Neznámý cizinec, který ji vyděsil a
navíc jí vykládal o nadpřirozených jevech. Normální racionálně uvažující žena
musela o jeho slovech pochybovat. I když mu tvrdila, že je smířená s tím,
že se kolem ní děje něco divného a věřila, že dokáže Marcy a Jamesovi vymazat
paměť, nebyla stoprocentně přesvědčená o tom, že mluví pravdu. Viděl jí to na očích,
když odcházela k sobě. Byla sice vyčerpaná, ale i přesto si Wade všimnul
jejích krásných zelených očí, které se klížily spánkem a svěžích rtů, v tu
chvíli stažených obavou o své přátele a smutkem.
Kane u Letty v bytě našel na kousku papíru v pracovním stole
Jennifeřinu adresu, a tak teď nastoupili do jeho modrého vozu a hnali se
ulicemi města. Byl čtvrtek a všude už panoval ruch a shon. Lidé mířili do
práce, na nákupy nebo za jinými povinnostmi a Kane tak byl nucen dodržovat
dopravní předpisy. Nepotřebovali, aby je zastavil nějaký všetečný policajt.
Po čtyřiceti minutách, které se Wadeovi zdály jako věčnost vjeli do
ulice, kde před jedním z domů blikaly policejní majáčky. Wade zahlédl i
velkou bílou dodávku označenou symbolem místní nemocnice, do níž právě
nakládali nosítka, na kterých ležela lidská postava zahalená černým pytlem.
Srdce v hrudi mu začalo prudce pumpovat krev do žil a Wade
v nich cítil příliv adrenalinu. „Zastav.“ Zařval na Kana.
Ten ho ale neposlechl, pomalu projel kolem modročerveně blikajících
vozů a zabočil do vedlejší ulice. Tam zajel k obrubníku a natáhl se po
Wadovi, který už už sahal na kliku dveří. „Stůj Wade. Nemůžeš tam vletět a
začít celý dům zběsile prohledávat. Policajti tě zatknou, když to uděláš.
Počkej tady a já půjdu zjistit, co se děje. Takhle mě nikdo nepozná,“ mávnul
volnou rukou ke svému upravenému zevnějšku.
Wade nutil svoje tělo do klidu, a když si byl jistý, že nevyskočí
z auta sotva Kane pustí jeho paži, setřásl jeho ruku. „Dobře, ale pohni
si. Chci vědět, co se tam stalo.“ Wade už nedodal, že se bojí, že je Letty
mrtvá. Kane si to mohl přečíst v tvrdé lince jeho napjaté čelisti, i
nepřítomném pohledu vytřeštěných modrých očí.
Kane jednoduše přikývnul a pak vystoupil z auta. Wade sledoval,
jak míří k rohu ulice a mizí mu z dohledu. Netrpělivě se vrtěl na
sedadle spolujezdce a horečně uvažoval. I když tu dívku znal jen jeden den,
nedokázal si představit, že by zemřela. Nešlo mu jen o to, že on sám zemře,
když se jí něco stane. To bylo jistě nepříjemné, ale s tou možností se
smířil, už když tenhle úkol přijímal.
Šlo spíš o to, že se mu líbila. Její odvaha tváří v tvář
neznámému mu imponovala a čistá duše, která se v ní skrývala, okouzlila
jeho vnitřní zrak. Když si vzpomněl na její vznosná ňadra a zakulacený zadeček,
který si mohl dobře prohlédnout, zatímco převlékala svoji přítelkyni, zatrnulo
mu ve slabinách.
Potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Jeho Klíč je pryč a on tady myslí
na její tělesné přednosti. Napomenul se a doufal, že se Kane brzy vrátí. Měl
pocit, že brzy vyletí z kůže.
Jako by ho Kane slyšel, otevřel dveře ve chvíli, kdy už chtěl Wade
vystoupit, aby se šel podívat, co ho tak dlouho zdrželo.
„Uklidni se. Letty tam
nezemřela.“ Vyhrkl Kane, když viděl andělovo napjaté tělo.
„A kdo tedy zemřel?“ Zajímal se o něco klidnější Wade, když si
vzpomněl na černý igelitový pytel.
Kane smutně potřásl hlavou. „Lettyina sestra Jennifer a její manžel
John.“
„Jak?“
Lidi, se kterými jsem mluvil, si nebyli jistí, ale podle toho, co
slyšeli a viděli, se zdá, že Jennifer zemřela ve vaně, příčina smrti neznámá a
Johna někdo probodl v kuchyni nožem.
Wadovi se hlavou divoce honily myšlenky. Přemýšlel o tom, jestli byla
Letty u toho, když zemřeli. „Vědí, kdo to udělal?“
„Policie si myslí, že to byli lupiči, i když zatím neví, jestli něco
zmizelo.“
Když se Wade podíval na Kana, viděl, že má ve tváři stejný výraz jako
on sám. Ani jeden z nich nevěřil, že by smrt Lettyiny rodiny byla náhodná.
Zvlášť, když se to stalo právě dnes, jenom pár hodin poté, co málem zemřela
v jeskyni. A navíc Letty zmizela.
Wade naštvaně praštil pěstí do palubní desky, až se celá otřásla.
„Hej,“ vyjekl Kane. „Dávej pozor. Rozbiješ to.“
Wade se i přes příšernou situaci v jaké se nacházeli, křivě
usmál. „Proč na tom záleží? Ty přece na věcech nelpíš.“
„Na téhle ano.“ Zamumlal Kane vzdorovitě.
„Tak promiň. Máš nějaký nápad, kde ji hledat?“
„Jestli ji unesl Abandon nebo některý z jeho pohůnků, nejspíš ji
vezmou na nějaké klidné místo. Divím se, že ji hned nezabili,“ promluvil tiše
Kane a vrhl na Wada omluvný pohled. „Nejspíš ji na něco potřebují, jinak by se
neobtěžovali ji odvézt.“
Wade pomyslel na Letty a všechno se v něm sevřelo. Jestli odjela
do domu své sestry ve čtyři hodiny ráno, je v rukou těch parchantů už víc
než tři hodiny. Dokázal si představit, že musí být vyděšená. Doufal, že je
v pořádku a v duchu sliboval strašlivou pomstu každému, kdo se jí dotkne
třeba jen jediným prstem.
Věděl, že je dívka příliš zmatená, než aby dokázala využít schopnosti,
které v jejím útlém těle dřímají. Po spojení s ní nakrátko ucítil, že
je spjatá s energií kamenů, ale byl si jistý, že ona to vědomě
neregistruje, natož, aby toho dokázala využít. Neznal přesný rozsah jejích
schopností, ale myslel si, že by mohla být schopná pracovat s energií
nerostů a směřovat ji skrz ně ven ze svého těla. Jenže bez tréninku a důvěry
v sebe sama to jistě nedokáže. Wade o ni měl příšerný strach a nevěděl,
kde by ji měl hledat ani jak jí pomoci.
Bezmocně zíral na horečně přemýšlejícího Kana a v tom jeho srdce
zasáhla prudká bolest. Přinutila ho vyklenout trup kupředu a prudce se
nadechnout. Jeho ruce automaticky vylétly k hrudi a přitiskly se na srdce
jako by se ho snažily udržet uvnitř. Wade cítil příšernou nepolevující bolest,
ale pod ní si uvědomil silný tah. Silou vůle se přinutil opřít svoje mohutné
tělo zpátky do sedačky a škubnutím si vyhrnul rukáv. Tetování se mu na kůži
svíjelo jako zuřivý had a snažilo se mermomocí prodrat ven. Pustil rukáv a
vyhrnul si tričko. Viděl, že zlaté tahy jsou na tom všechny stejně a konečně
ucítil směr, kterým byl odveden jeho Klíč.
Sípavě se nadechl, snažíc se ignorovat bolest, která nebyla jeho a
přesto jako by zasahovala celé Wadeovo tělo. Byl si jistý, že takhle trpí Letty
a prostřednictvím jejich spojení přenáší část svojí bolesti na svého ochránce.
Neměl jí to za zlé. Byl si vědomý toho, že nejspíš ani neví, co dělá.
„Kane,“ zachraptěl na muže, který ho pozoroval vykulenýma očima
z vedlejšího sedadla. „Jeď. Letty je v Seattlu.“
„V Seattlu? Jsi si jistý? Ten je odsud vzdálený dvanáct hodin jízdy. Nemohli
dojet tak daleko.“ Promluvil Kane s obavou v hlase.
Dělal si o Wada starosti. Vypadal, jako by ho něco příšerné bolelo,
pleť měl sinalou a pokrytou tenkou vrstvou potu. Už vůbec neuvažoval o tom, že
by toho muže opustil. Byl příliš zapletený do toho, co se tady děje a doufal,
že Wade je tím mužem, kterému bude moct předat svoje břímě. Že on je tím, kdo
bude následující staletí chránit lidstvo před Nicotou.
Myslel si, že když přišel o svůj Klíč, je všechna naděje ztracená, ale
nebe zjevně přišlo na způsob, jak všechno napravit. I když jemu o tom nedali
vědět, existovala nějaká šance. Jinak by sem Wada neposlali.
Teď sledoval bledého muže s napjatým výrazem v obličeji a
tělem zkrouceným v křeči a ptal se sám sebe, co se to děje. Proč by se
měli hnát do Seattlu? Jak by se tam Letty s tím, kdo ji unesl, dostala?
„Tunely. Zkratky přes jeskyně.“ Zasípal namáhavě Wade.
Kane zblednul. Jestli jeli tamtudy, museli Letty unést přímo
služebníci Nicoty. Nikdo jiný nebyl tak hloupý, aby do těch prokletých jeskyní
vlezl. Ne, pokud se tam dobře nevyznal. Kane měl pocit, že odhrnuje hustou
oponu, která mu halí vzpomínky. Vzpomínky na šťastnější doby. V srdci
pořád cítil kvůli ztrátě svého Klíče prázdnotu, ale teď se tam krčila i slabá
naděje. Snažil se tedy, co mohl, aby si vybavil všechno, co o tom místu
částečně mimo čas i prostor ví. Vybavil si mapu, kterou se přinutil vrýt si do
paměti a sešlápl plyn. Vyrazil po silnici číslo devadesát tři stejně jako včera,
ale projel kolem odbočky, před kterou předtím zastavil a pokračoval dál. Věděl,
že někde o kousek dál ústí cesta do širší jeskyně. Do míst kudy projede i auto
s posádkou. Upnul veškeré naděje ke své selhávající paměti a hnal se tak
rychle, jak jen mohl.
Brzy se mu ulevilo, protože spatřil známé orientační body. Mířil přímo
proti skále, aniž by sundal nohu z plynu.
„Kane!“ vykřikl Wade, když se ocitli kousek před pevnou stěnou, aniž
by jevili známky zpomalení.
„Klid, vím co dělám. Jsem bývalý Strážce, vzpomínáš?“ Nezdálo se však,
že by muže na sedadle spolujezdce jeho slova uklidnila.
Brzy ale dorazili ke skále a projeli jí v plné rychlosti, jako by
to byla jenom iluze. Kane rozsvítil dálková světla, která ozářila širokou
chodbu s udusanou kamennou a hliněnou podlahou lemovanou hrubou skálou.
Před autem se rozprostírala cesta, která mizela ve tmě. Kane věděl, že se po ní
dá cestovat kamkoliv ve Státech. Jen měl trochu obavy, jak se změnila za těch
dvacet let, co tu nebyl. Když ale mrknul na Wada, který vypadal čím dál hůř,
vyslal krátkou modlitbu k nebesům, což už neudělal pěkně dlouho a vyrazil
do čekající temnoty.
------
Letty pomalu procitala z bezvědomí a celé tělo jí přitom pulzovalo
bolestí. Khana nelhala, když řekla, že se jí za smrt své sestry pomstí později.
Dívka se sunula zády podél ocelové zdi, až se konečně vytáhla do sedu.
Opatrně před sebe natáhla levou ruku a prohlížela si hluboké škrábance, které
hyzdily její bledou pleť. Sahaly od zápěstí až po loket a rozdíraly jí ruku
v pravidelných odstupech.
Letty se otřásla, když si vzpomněla, jak vznikly. Khana jí ukázala
pravou podobu svých nehtů pěkně zblízka, když proměnila Jennifeřinu dlaň do
své kamenné podoby zakončené dlouhými jako jehla ostrými drápy.
Bolest byla příšerná a Letty si tak s konečnou platností přiznala,
že se jí mučení nelíbí. Komu by se taky líbilo, když ho někdo tluče, řeže,
škrábe a kouše, že?
Když vjely do podzemí, měla Letty příšerný strach. Neviděla nic jiného
než nažloutlé světlomety jejího auta a děsivé žluté oči ženy, která se pohodlně
rozvalovala na sedadle vedle ní. Radostně výskala, vystrkovala ruku
z otevřeného okénka a hladila napřaženou rukou skálu, kterou míjely.
Nutila jet Letty rychleji a rychleji, až nakonec o hodinu později vyjely
z hororového bludiště a vynořily se na předměstí Seattlu. Dalších čtyřicet
minut se ploužily městem, a když dojely do jeho středu, nakázala jí Khana
zastavit v podzemní garáži jedné z výškových kancelářských budov.
Vystoupily z auta a falešná Jennifer si hravě položila prst na
ústa a pak ještě pro jistotu mávnutím prstů před svým krkem naznačila, jak
někomu podřezává hrdlo. Letty byl její vzkaz jasný. Jestli cekne, Khana zabije
každého, kdo se jí pokusí pomoci.
Vedla ji do hloubi budovy, jako by jí celá patřila. Pořád na sobě měla
Jennifeřinu noční košilku, ale žádný z mužů, které míjely, tomu nevěnoval
nejmenší pozornost. Byli jako strážní roboti, hleděli přímo a na sobě měli
černé obleky jako vystřižené z filmu Muži v černém. Obě ženy vystoupaly
po schodech z garáže a v přízemí nastoupily do čekajícího výtahu.
Letty nedokázala najít ani tu nejmenší skulinku k útěku. Khana ji celou
dobu koutkem oka pozorně sledovala a potměšile přitom křivila rty, jako by se
těšila, až se dívka pokusí zdrhnout. Když bez nehody dorazily do šedesátého
šestého podlaží, nespokojeně se zamračila.
Beze slova pak strkala Letty před sebou, až ji nahnala do jedné
z mnoha kanceláří, kterých bylo v budově plno. Vypadalo to, že se
nacházejí na soukromém patře, protože od té doby, co vystoupily z výtahu,
nepotkaly ani nohu.
Pak už šlo všechno jenom z kopce. Khana splnila svůj slib a vrhla
se na Letty. Několikrát ji pěstí praštila do obličeje, až měla Letty před očima
hvězdičky, pak vycenila zuby a drápy a ošklivě ji zřídila. Lettyiny chabé
pokusy o obranu naprosto ignorovala a přestala, až když se dívka na podlaze luxusní
kanceláře stočila do klubíčka a tiše kňučela bolestí. Přes vlny závratě a
nevolnosti Letty zaslechla, jak říká, že to už by stačilo, že by ji nechtěla
zabít předčasně. Pak se na ni usmála širokým úsměvem s vyceněnými zuby
dosud zborcenými Lettyinou krví, prudce ji zdvihla z podlahy a odtáhla ke
dveřím skrytým za rozměrnou knihovnou. Letty na chvilku zahlédla lesklé šedé
stěny, pak byla vhozena dovnitř, kde bezvládně dopadla na tvrdou studenou
podlahu. Všimla si jen toho, že ji příjemně chladí do rozpálené tváře a pak
ztratila vědomí.
Nevěděla, jak dlouho byla mimo sebe, zato teď si zřetelně uvědomovala
každičké zranění, které při Khanině běsnění utrpěla. Zdálo se, že se ta kamenná
psychopatka vyhýbala tomu, aby jí zlomila kosti, ale jinak ji trápila, jak jen
mohla. Letty měla všechno oblečení roztrhané na cáry a po těle nesčetné
zhmožděniny, škrábance a kousance ve tvaru trojúhelníkových špičatých zubů.
Seděla zády opřená o studenou stěnu a revidovala svoje zranění. I když
to bolelo, zjevně ji žádné přímo neohrožovalo na životě. Letty by myslela, že
se krvácející rány budou ozývat mnohem víc, ale připadala si jako na práškách.
Jako by byla bolest lehce utlumená. Khana se ve své práci mučitelky vyznala moc
dobře. Letty se udělalo špatně, když si na ni vzpomněla a pomyslela na to, že
by se jí znovu dostala do rukou. Jenže zjevně byla zavřená v tajné
místnosti uprostřed nejrušnější části Seattlu a nikdo nevěděl, že zmizela
z bytu.
No, možná, že někdo přece jenom ano. Wade. Třeba ji dokáže najít
stejně jako předtím v jeskyni. Upnula se k té možnosti a chvilku tak
setrvala. Jenže pak jí v hlavě začaly vířit myšlenky týkající se toho, co
s ní bude, pokud se to nestane. No, jestli se v Letty brzy neprobudí
její skryté schopnosti, nejspíš pod Khaninýma šílenýma rukama zemře.
Letty zjistila, že se smrti zas až tak nebojí, spíš jí dělalo starosti,
co přijde před ní. Khana ji sem jistě netáhla jen proto, aby ji tu zabila.
Takže od ní něco chtějí. Na něco ji potřebují. Letty se zoufale zasmála, když
si uvědomila, že po ní nejspíš chtějí to samé co Wade a Lily. Aby něco udělala
s kouzelným Zámkem poutajícím vchod do jiného světa. Až na to, že oni na
rozdíl od anděla a ducha chtějí, aby bránu otevřela dokořán. V tom ji něco
napadlo. Kde vlastně je ten zatracený duch?
„Lily?“ zavolala Letty ochraptěle, i když nečekala, že by se tu
průhledná žena zjevila.
„Konečně,“ ozval se ze tmy před ní melodický zvonivý hlas, který zněl
rozzlobeně. Pak se ozvalo tišší mumlání. „Nemohla jsi mě zavolat dřív? Podívej
se na sebe.“
„No promiň,“ vyštěkla Letty. „Nenapadlo mě, že přiběhneš na zavolání
jako pejsek.“
Lily se lehce rozzářila a Letty si v matném světle vycházejícím
z jejího těla konečně mohla prohlédnout svoje vězení. Přesně jak si
myslela. Byla zavřená v něčem, co vypadalo jako rozměrný ocelový trezor.
Až na ni a Lily byl úplně prázdný a Letty viděla, že do něj vedou jediné
masivní dveře, které byly v současné době pevně zavřené. Pochybovala, že
by ji někdo slyšel, kdyby začala křičet.
Navíc rozhodně nechtěla, aby na její křik zareagovala Khana. Při tom
pomyšlení se otřásla a obrátila svoji pozornost zpátky k průhledné postavě
před sebou.
„Proč jsi nepřišla sama?“
„Nemohla jsem tě najít. Když ses vrátila od Wada, vypadala jsi tak
unaveně, že jsem si myslela, že budeš spát celé dopoledne. Co tě to napadlo
hnát se jak o zlom krk kamsi ven, když dobře víš, co tam na tebe číhá? A proč
jsi sebou nevzala Wada?“ To už na ni Lily tiše rozčileně syčela.
Letty při vzpomínce na svoji sestru a švagra zbledla. Pak Lily tichým
hlasem vysvětlila, co se stalo. Duch zjevně nic nevěděl. Dívku napadlo, jak je
to možné a tak se jí na to zeptala.
„Měla jsem práci někde jinde. Když jsi zmizela, snažila jsem se tě
najít, ale naše pouto se porušilo.“
„Jaké pouto?“ zeptala se ostražitě Letty.
Lily usadila svoje průzračné tělo na podlahu před Letty, skrčila nohy
pod sebe a ruce si složila do klína. Pořád na sobě měla ty samé splývavé šaty
jako u ní v bytě a Letty napadla scestná myšlenka, jestli by se Lily mohla
převléknout. Zachichotala se.
Duch se na ni podíval jako by se zbláznila, ale Letty jenom mávla
rukou. „Vysvětli mi, co jsi myslela tím poutem mezi námi dvěmi.“
Vypadalo to, že žena neví jak začít. Nakonec se zeptala: „Pamatuješ,
na co ses mě ptala, než nás přerušil Wade?“
Letty se probírala svými vzpomínkami a snažila si vybavit jejich
poslední rozhovor. Připadalo jí, že se odehrál před strašně dlouhou dobou, i
když spolu mluvily teprve včera. „Myslím, že než jsi zmizela, ptala jsem se tě
na zelený kámen a ty jsi nevypadala nadšená z představy, že bys mi měla
odpovědět.“
„No jo, jsem si totiž téměř jistá, že se budeš zlobit, až ti to
řeknu.“ Ušklíbla se Lily. „Ne že bych ti to měla za zlé, ale musíš pochopit, že
jsem tehdy neměla jinou možnost. Pokus se tomu porozumět, dobře?“
Dívka opírající se o chladnou zeď krátce přikývla a čekala na
vysvětlení.
„Nejdřív bych ti chtěla krátce povyprávět o povinnosti Klíče a jeho
Strážce. Tahle tradice sahá do dávných dob, do dob, kdy zlo začalo hledat větší
moc a nové spojence. Podařilo se jim otevřít bránu do ... řekněme, do jiné dimenze,
jiného světa, odděleného od toho našeho časovou a prostorovou clonou. Ten svět
dřív o naší existenci nevěděl, a proto jsme byli před jeho nenasytností
v bezpečí. Jenže jednoho dne muž jménem Gaston spolu se svými démony našel
v jeskynních slabé místo ve cloně, která světy odděluje. Vycítil za ní
nezměrnou moc a pokusil se ji přilákat na náš svět. Naštěstí se mu to díky
oběti desítek andělů nepovedlo, ale od té doby je brána pootevřená a je nutné
ji neustále střežit. Proto Věštci stvořili první Klíč. Ze slz andělů, kteří
zemřeli, aby zabránili Nicotě proniknout do našeho světa, byl vytvořen Zámek,
který udržuje bránu bezpečně zavřenou a zabraňuje Nicotě nebo jejím služebníkům
pronikat do lidského světa. Každých tisíc let připadne povinnost strážit Zámek
novému Klíči, který dostane svého Ochránce. Odstupující Klíč předá svoje
znalosti své nástupkyni a zasvětí ji do tajemství obestírající Zámek.“
Letty ji přerušila. „Co má tohle společného se zeleným kamenem?“
„Počkej chvíli, už se dostávám k tomu, co ti chci říct.“ Vysvětlila
Lily a pokračovala. „Nový Klíč a jeho strážce se objeví pár let před vypršením
tisícileté služby a původní Klíč má přesně tolik času na předání nutných
znalostí. Jenže když mělo dojít k výměně naposledy, všechno se pokazilo.“
Lily se odmlčela a v nádherné tváři se objevil bolestný výraz. Upřeně
zírala těsně nad Lettyino levé rameno a vypadala ztracená v myšlenkách.
„Lily?“ vrátila ji Letty jemně do přítomnosti.
„Promiň. No, takže jak jsem říkala, nešlo všechno podle plánu. Zlo
zasáhlo do výměny a využilo této chvíle slabosti, aby zničilo tradici trvající
tisíce let. Téměř se mu podařilo dosáhnout svého, ale pak se v jeskyni,
kde se všechno odehrálo, objevila malá holčička.“ Lily se na ni jemně usmála,
jako by čekala, až to Letty dojde.
„Já?“ zeptala se nejistě Letty a když Lily přikývla na souhlas,
pokračovala: „Tohle všechno souvisí se dnem, kdy jsem se ztratila
rodičům?“
„Ne tak docela Letty. Byla jsi vyvolena stát se novým Klíčem už když
jsi přišla na tento svět. Jenže zrada rozhýbala kola osudu dřív než bylo určeno
a ty jsi se proto ocitla ve správný čas na místě, kde tě bylo nejvíc potřeba.“
Letty chvíli přemýšlela o všem, co jí Lily právě řekla a pomalu
docházela k závěru, který jí měl být zřejmý už od začátku. „Ty jsi
původním Klíčem, viď?“
Žena se nervózně zavrtěla a pak přikývla. „Ano. Kdyby šlo všechno
podle plánu stanového nebeským záměrem, vyhledala bych tě v den tvých
dvacátých prvních narozenin a začala tě učit. Jenže já i můj strážce jsme
uvěřili nesprávnému člověku. Abandon tvrdil, že přišel na Zemi, aby zaujal
místo Strážce a my jsme o jeho slovech nepochybovali. I když přišel dřív než
bylo zvykem a zastával mnohem vyšší pozici než všichni ostatní strážci před
ním, věřili jsme mu. Byla to chyba, která se nám stala osudnou.“
„Takže tím chceš říct, že když jsem byla malá holčička, ocitla jsem se
na místě, kde se odehrála velká epická bitva mezi dobrem a zlem?“ zeptala se
rychle Letty, když se Lily na chvilku odmlčela.
„Něco takového,“ pobaveně odvětila Lily.
„A co ten zelený kámen?“ zajímala se.
„Když mě Abandon zabil,“ řekla Lily klidně, „část mojí duše se
přichytila k tvojí a umožnila mi tak zůstat na Zemi, i když to bylo
v této formě,“ mávla rukou ke svému průhlednému tělu. „Čekala jsem na
zázrak a neustále zůstávala s tebou, abych tě ochránila před jedním ze
Stínů, kteří mě pronásledovali.“
„Jak se část tvojí duše přilepila na moji? A co to pro mě znamená?“
Lily se omluvně usmála. „Víš, tehdy jsem neměla příliš času na finesy
a jemné zkoumání a proto, než jsem zemřela konečnou smrtí a moje duše se
rozplynula v proudu nesmírné síly vesmíru, tak nějak jsem se vštěpila do
tvojí duše.“
Letty přemýšlela o jejích slovech a pak si vzpomněla, jak se jí
v jeskyni ulevilo, když se jednotlivé vrstvy kamene odlouply a žena
vystoupila z barevného víru. „Chceš říct, že to příšerné nutkání hledat
zelený kámen, který ani neexistuje, jsi měla na svědomí ty?“ Zeptala se
rozčileně.
„Ano,“ řekla tiše Lily. „Tehdy jsem netušila, jak jinak zařídit, abys
pátrala po mé duši uvězněné v tvojí a abych řekla pravdu, nechtěla jsem
tak zůstat navždy. Kdybych to neudělala, zvykla by sis na moji přítomnost a
nepozastavovala se nad tím, že v tobě není něco tak, jak má být. Byla jsi
příliš malá na to, abys chápala pojetí duše, jejího spojení nebo přilnutí
k někomu jinému.“
Dívka na chvíli zavřela oči, aby se uklidnila. Když si vzpomněla na
hodiny, dny a týdny, které strávila nad pokusy přijít na složení kamene, chtělo
se jí rozzuřeně výt. Tolik zbytečně promarněného času. „Předpokládám, že ta
složka, kterou jsem nemohla objevit, byla právě duše?“ Ujistila se Letty.
Lily přikývla a pak svěsila hlavu. „Zlobíš se moc?“
Ano, Letty se zlobila, když si ale znovu prošla celý jejich rozhovor,
chápala, že to Lily udělala ve stavu nejvyšší nouze. Trochu ji to ukonejšilo.
„A co ten kámen?“ Zeptala se zvědavě.
Lily zvedla hlavu. „Potřebovala jsem se tě dotknout, abych k tobě
mohla přilnout, tak jsem svoji duši ukryla do kamene, který ležel nedaleko tebe
a doufala, že ho zvedneš.“
Což taky Letty udělala, protože ji zaujal v okamžiku, kdy ho
uviděla. Povzdechla si a nechala to být. Minulost nezmění.
„A tvoje duše je pořád nějak spojená s mojí?“
„Teď už ne. Nepamatuješ? Nedokážu tě najít, když mi zmizíš. Když jsi
mě vědomě propustila z kamene, začala jsem zase existovat samostatně.
Hádám, že na to má vliv i to, že se tu objevil tvůj strážce Wade.“ Pravila
zamyšleně.
Letty se posunula o kousek výš a bezděky zasténala bolestí, když se
dotkla prokousnutým ramenem ocelové stěny. „Sakra, tohle se mělo stát tobě, to
ty jsi tu kamennou panenku rozbila na kusy.“ Zamumlala tiše směrem k Lily.
Ve skutečnosti nikomu takovou bolest nepřála, ale to ostatně ani sobě.
Pak ji napadlo, že by jí Lily mohla vysvětlit, proč si připadá taková utlumená,
co se týče jejích zranění. Když vyslovila otázku, Lily se napřed zamračila a
pak natáhla ruku, aby mohla Letty odhrnout roztrhané tričko z tetování nad
jejím srdcem. Bylo světlé, téměř nebylo vidět, jako by se propadlo pod kůži,
směrem k srdci.
Lily ho zamyšleně sledovala a pak konečně odpověděla. „Myslím, že skrz
vaše spojení přenášíš část svojí bolesti na Wada.“
Letty v první chvíli hrůzou ztuhla, ale pak jí vystřelila ruka,
jako by chtěla Lily popadnout za zápěstí. Nejasně si všimla, že se ženy opravdu
dotkla, ale nevěnovala tomu příliš pozornosti. „Co to říkáš?“
„Wade je tvůj Strážce. Jako takový je povinen tě bránit a přijít
kdykoliv ho budeš potřebovat. Když tě Khana mučila, musela jsi nejspíš otevřít
vaše spojení.“
„Jak ho mám zase zavřít?“ zeptala se honem Letty.
Lily ji chvíli pozorovala a když si důkladně prohlédla celé její
krvácející tělo, pomalu řekla: „Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Když to
uděláš, pocítíš každičkou ránu mnohem hůř a nejspíš omdlíš.“
„Ale přece nemůžu nechat Wada trpět místo mě.“ Zasténala Letty
zoufale.
„Mohla by ses zkusit vyléčit.“ Navrhla Lily.
Letty přemýšlela, jestli se Lily náhodnou nezbláznila. Vždyť neumí
používat téměř žádnou ze svých údajných schopností a nikdy v sobě
nepozorovala rysy léčitelky. Když to Lily vysvětlila, žena se krátce zasmála.
„Tak jsem to nemyslela. Ty nemáš moc léčit, zato tvůj Strážce ano. Mohla bys
využít vaše spojení a napojit se na jeho sílu.“
Dívka pustila Lilyinu ruku a opřela se znovu o zeď. „Nevím jak.“
Zašeptala poraženecky.
„Soustřeď se na to, co tě s Wadem spojuje. Mysli na něj a zkus ho
kontaktovat.“
Má hledat spojení s Wadem? Jediné, co ty dva spojovalo byl
příšerný zážitek z jeskyně a dva krátké rozhovory. To není tak docela pravda, ozval se tichý hlásek v její mysli.
Co to tetování? Lily ti přece vysvětlila,
že je to znamení toho, že s tebou Wade spojil svoji duši. Letty si
položila zakrvácenou dlaň na srdce a myslela na zlaté tetování krášlicí její
kůži. Vzpomínala na to, jak vypadalo v zrcadle v její koupelně, a
hledala, jestli v srdci nenajde něco, co by jí připomínalo Wada. Se
zavřenýma očima si vybavila jeho mužnou tvář s pronikavýma modrýma očima a
pátrala v sobě po otisku jeho přítomnosti. Když už se téměř vzdávala
naděje, zachytila něco ... nevěděla jak vypadá duše a proto si tu svoji představila
jako mlžný oblak obklopující její bušící srdce. Držela si v mysli tuhle
představu, a když se na ni zadívala pozorněji, všimla si, že je do obláčku
vetkána slabá zlatá nitka.
Zvědavě ji následovala. Táhla se jakoby do dálky a ztrácela mimo její
tělo. Že by to bylo to spojení, které měla najít?
Dívka nikdy příliš nevěřila na mimotělní zážitky, ale teď se cítila
jako by její duše opustila tělo a vznášela se prostorem. Nespouštěla oči
z toho tenkého vlákna a doufala, že ji dovede k Wadovi.
Po chvíli vznášení se ve vzduchoprázdnu před sebou spatřila zlaté
světlo. Silně zářilo a Letty měla chuť zakrýt si rukou oslněné oči. Bohužel
však zjistila, že žádné fyzické ruce nemá. Byl to ten nejpodivnější zážitek.
Necítila žádné tělo, přesto ale viděla a slyšela.
Když dorazila k tomu zlatému světlu, nejistě zkusila promluvit.
Wade?
Zvuk nevyšel z jejích úst, bylo to pouze mentální hlas, připomínalo
jí to chvíle, ve kterých mluvila sama se sebou.
Letty? Ozvalo se překvapeně
ze zlatého světla, které se před jejíma nevěřícíma očima změnilo
v zářícího muže. Rysy jeho obličeje byly podobné Wadovu fyzickému tělu,
ale byly mnohem nádhernější. Letty cítila, jak jí do očí vstoupily slzy a
rychle je zahnala. Duchovní Wade měl světlounce modré zářící oči a kolem jeho zlatě
zářícího těla se vznášela ohromná křídla. Dívka si všimla, že je nahý a měla
pocit, že by se měla začervenat. Na to ale nebyl čas.
S úžasem si prohlížela Wadovu zlatou pokožku, svaly, které se mu
pod ní napínaly a její pohled neustále zalétával k neuvěřitelným křídlům.
Jemně se chvěly jako by Wada udržovaly ve vzduchu a tiše u toho cinkaly. Letty
napadlo, že vypadají jako by byly zhotovené z nějakého kovu namísto tkáně.
Odtrhla od nich zrak a zabodla Wadovi pohled od modrých očí.
Asi potřebuju pomoc Wade.
Řekla nehlasně a přemýšlela, jak by to měla vysvětlit, aby z toho
vynechala Lily. Nevěděla, jestli stále platí její zákaz nemluvit o ní a proto
se prozatím rozhodla její přítomnost zamlčet.
Našla jsem v sobě stopu
tvojí přítomnosti a vydala se po ní. Kde to jsme? Zeptala se zvědavě.
Dalo by se říct, že
v místě, které vzniklo spojením našich myslí. Vysvětlil zjednodušeně
Wade a zíral přitom na Lettyino zmučené tělo. Dívka zřejmě neumí tohle spojení
ovládat a tak se před ním objevila tak, jak sama sebe vidí ve skutečnosti. Wade
konečně pochopil, proč k němu od ní přichází taková bolest a divil se, že
to dokázala vydržet. Nevěděl, jak dlouho zvládne Letty tohle spojení udržovat a
tak se přesunul k praktičtějším záležitostem.
Jsi zraněná? Zeptal se pro jistotu
a když přikývla, pokračoval: Použij moji
moc a uzdrav se.
Jak?
Ukážu ti to. Dovol mi se
s tebou spojit.
Copak ještě nejsme spojení?
Podivila se nahlas, ale natáhla ruku a důvěřivě ji vložila do jeho napřažené
dlaně.
Wade se usmál a vychutnával si v duchu dotek Lettyiny duše.
Viděl, že je to opravdu nádherná žena a nemyslel tím jenom její fyzický vzhled.
Byla dobrá až do morku kostí – laskavá, soucitná, milá a nápomocná. Objevil
v jejím nitru i vášeň a hořící touhu objevovat svět, ale pak se přinutil odtrhnout
od ní zrak a místo toho se soustředil na její zranění. Ukazoval jí, jak má
najít poškozená místa a soustředit k nim jeho energii tak, aby se
zacelila. Postupoval spolu s ní od špiček prstů až k vrcholku její
hlavy a sledoval, jak se červená, když pohledem zavadil o její intimní partie.
Když skončili, Wade byl vyčerpaný, ale Lettyino tělo bylo stejně
dokonalé jako předtím. Wadovi dalo mnoho práce, aby se udržel vzpřímený,
protože léčení tolika zranění si na něm vyžádalo svoji daň.
Spokojeně se na dívku před sebou usmál, protože byl šťastný, že jí
dokázal ulevit.
Letty? Oslovil ji. Řekni mi, kde jsi. Přijdu si pro tebe.
Letty se zasněným výrazem v obličeji pomalu otevřela oči a něžně
se na Wada usmála. To bylo ... bylo to
úžasné. Dokončila větu, ale nedokázala slovy popsat nádheru toho, co se
mezi nimi právě odehrálo. Na chvilku měla pocit, že Wada zná stejně dobře jako
sama sebe. Spatřila v něm prudkou touhu ji chránit a poodkryla závoj skrývající
nejniternější tajemství jeho bytosti. Toužila poznat ho víc, sblížit se
s ním.
Potřásla hlavou, aby z ní vyhnala podobné myšlenky a soustředila
se na Wadovu otázku.
Jsem s Khanou, která vypadá
jako moje sestra Jennifer, odmlčela se, protože se jí roztřásl hlas a
pokračovala, až když se několikrát zhluboka nadechla, v jedné kancelářské budově v centru Seattlu na Aurora Avenue
blízko Haller Lake. Odvedla mě do šestašedesátého patra a zavřela do ocelového
trezoru v jedné kanceláři. Myslím, že to byly čtvrté dveře vlevo od
výtahu. Na patře jsme nejspíš byly samy a celou cestu nahoru hlídalo spoustu
strážných. Zkusím se nějak dostat ven.
Ne, vyštěkl ostře Wade. Pak
už klidněji pokračoval: Zůstaň kde jsi.
Dokud tam budeš zavřená, nic se ti nestane. Budu tam co nejdřív. Pak ji
něžně pohladil po tváři a postrčil ji od sebe. Už raději běž ať nejsi bez sebe, kdyby tě náhodou někdo přišel zkontrolovat.
Letty přikývla, otočila se a následovala tu zlatou nitku zpátky. Na
chvilku před sebou uviděla záblesk světla a pak už dosedla zpátky do svého
fyzického těla.
Prudce otevřela oči a zamrkala při pohledu na Lilyinu zářící krásu.
Byla stejně nádherná jako duchovní podoba Wada, a Letty přišlo na mysl, jak asi
vypadá ona. Nenapadlo ji se podívat, když byla v tom podivném vzduchoprázdnu,
kde se setkala s Wadem.
Pokrčila rameny a čekala nával bolesti. Bála se doufat, ale nakonec
přece jen sklopila zrak ke svému tělu a zjistila, že je úplně v pořádku.
Škrábance, kousance a dokonce i modřiny jednoduše zmizely. Postavila se a
několikrát poskočila, aby se ujistila, že je opravu zase v celku a nezraněná
a pak se radostně usmála.
Lily ji sledovala se shovívavým úsměvem na pěkně tvarovaných rtech a
když Letty přestala poskakovat kolem a znovu se posadila, promluvila na ni. „No
vidíš. Nebylo to zase tak těžké, že ne?“
Letty udiveně zakroutila hlavou a rozkošnicky se protáhla. Vzpomínky
na Khanino mučení zasunula do nejzaššího koutku mysli a odmítla se jimi
zabývat. Minulost nezměníš,
připomněla si, soustřeď se na budoucnost.
„Wade si pro mě přijde,“ sdělila Lily. „Řekl mi, abych tady počkala,
že si mě vyzvedne. Jako bych byla nějaké zavazadlo.“ Ušklíbla se uvolněně.
Pak si ale vzpomněla na toho, kdo číhá za ocelovými dveřmi a ve skrytu
duše byla ráda, že nemusí vycházet ven, dokud tam nebude Wade.
Lily přikývla, jako by věděla na co Letty myslí. „Dobrá tedy, tak to
máme trochu času pro sebe. Můžu ti alespoň předat znalosti, které budeš
potřebovat, abys mohla zaujmout roli Klíče.“
Pak se pohodlně uvelebila na studené podlaze a pustila do obšírného
vysvětlování a popisování Lettyiných nových povinností.
Žádné komentáře:
Okomentovat