Strážce světla - Devátá kapitola

Wade se na sedadle spolujezdce napřímil a úlevou zaznamenal, že bolest zmítající jeho tělem zmizela. Podíval se na Kana, který ho po očku sledoval a vysvětlil mu, co se s ním v posledních minutách dělo. Zdálo se, že se muži ulevilo, když zjistil, že má Wadovo chování rozumné vysvětlení.

„Takže jedeme do centra Seattlu?“ Zeptal se Kane Wada, když skončil s vysvětlováním.

„Už to tak bude,“ odvětil nedočkavě Wade. Teď když věděl, kde je Letty, chtěl se k ní dostat co nejdříve. Zvědavě se rozhlédl po širokém kamenném tunelu, kterým vysokou rychlostí projížděli, a podivoval se nad tím, kdo něco takového vytvořil.

Zaujatě se začal Kana vyptávat a jeho bručivé odpovědi ho pobavily. Cítil se lehkomyslně a taky sebejistě, protože teď s určitostí věděl, že se blíží ke svému Klíči. Při pomyšlení na Letty mu v srdci vykvetla radost a taky něžný cit, který tak docela nechápal.

Zdálo se mu, že už tunelem pokračují strašně dlouho, cesta vedla povětšinou rovně, jen v některých úsecích se kroutila jako had, ale Kane ho ujistil, že tady dole ubíhá čas úplně jinak než na povrchu. Tvrdil, že do Seattlu dorazí jeho zkratkami za méně než půl hodiny. Když se ho Wade ptal, jak je možné, že se tady tak dobře vyzná, Kane mu vysvětlil, že tady dole strávil spoustu času naháněním lumpů, kteří toužili proniknout jejich obranou a otevřít dveře do jiného světa.

„Když teď máme čas, měl bych ti asi vysvětlil, jak to všechno bylo, protože nevím, kolik času tady mi ještě zbývá,“ začal Kane.

„Co myslíš tím, že nevíš, kolik času ti zbývá? Musíš snad odejít?“

Kane krátce přikývl. „Věštci ti jistě vysvětlili tradici Klíčů a jejich Strážců, než jsi kývnul na jejich nabídku. Tvým úkolem je chránit Klíč a moc, kterou vládne následující milénium,“ podíval se na Wada a když přikývl, pokračoval: „Za normálních okolností má bývalý Strážce i Klíč měsíc na to, aby vycvičili své nástupce. V té době jim musí předat znalosti a vybavení nutné k nenápadnému přežití v lidském světě a volnost nutnou k pronásledování těch, které by napadlo pokoušet Nicotu. Vlastně jsi teď docela bohatý chlapík,“ zasmál se Kane, sáhl do kapsy mikiny a vytáhl odtamtud peněženku a klíč od bezpečnostní schránky. Pak to všechno podal Wadovi, který si to nejistě převzal.

„Jak to, že jsem bohatý?“ zajímal se.

„Za tisíc let se mi podařilo nashromáždit slušné jmění. Zvlášť od doby, co se lidstvo vyvinulo do současné podoby, vznikla spousta nových obchodních příležitostí. Hádám, že s Letty tohle bohatství ještě rozšíříte, pokud přežijete a podaří se vám zamknout bránu.“

Wade pomyslel na Lettyinu schopnost nacházet drahé kameny a napadlo ho přitom, že oni dva rozhodně strádat nebudou. Pokud s ním tedy dívka bude chtít zůstat. Zdálo se, že Klíč má vždycky na vybranou, jestli chce zůstat ze svým Strážcem jako přítelkyně, milenka, životní družka nebo jestli si chce žít svůj život a se Strážcem se vídat jen když to bude situace vyžadovat. Wada by zajímalo, jaký vztah měl Kane ke svému Klíči, ale nechtěl se ho na to ptát, protože se mu zdálo, že ho vzpomínky na ni bolí.

„Kane?“ Začal opatrně. „Jak se stalo, že Abandon zabil tvůj Klíč a ukradl zámek?“

Kane dlouho mlčel, ale pak se zřejmě rozhodl Wadovi odpovědět. „Když jsem sem v roce 1006 přišel, abych se ujal svých nových povinností, můj vztah s Klíčem byl ... složitý. Lily byla dívkou své doby. Bála se nadpřirozeného a tak mi trvalo ještě dlouho, než jsem ji přesvědčil o jejích schopnostech a našem místě ve vesmírném řádu. Zprvu odmítala sloužit jako Klíč a zlo se spojilo s Nicotou a téměř se jim podařilo otevřít bránu. Pak naštěstí ta paličatá ženská dostala rozum,“ řekl to tvrdě, ale něžně se přitom usmíval, „a přijala svoje schopnosti. Bylo to sice za minutu dvanáct, ale dokázali jsme zamknout bránu a já měl chuť Klíč od ní zahodit,“ usmál se nad tím dvojsmyslem. „Lily byla divoká a první roky s ní nebyly snadné. Často mi mizela na dlouhé časové úseky, aby se ke mně později znovu připojila někde úplně jinde. Nikdy nebrala v potaz moje upozorňování na možná rizika. Říkala, že když je její povinností strážit svět před temnotou, může si alespoň užít trochu legrace a cestování. Jenže po naší první bitvě se zlem, následovaly další a další a my byli nuceni trávit spolu kvůli bezpečnosti mnohem více času. A jak roky ubíhaly, stali jsme se ...“ Větu nedokončil, protože se mu zlomil hlas, ale Wade si dokázal domyslet, že se stali partnery. Což dokázal snadno pochopit.

Spojení, které s ním dnes navázala Letty mu dovolilo nahlédnout do její duše a jestli hádal správně, i ona viděla podstatu jeho bytosti, to kým ve skutečnosti je bez přetvářek a civilizovaného nátěru. Nebylo možné s někým udržovat tak blízké spojení a přitom si od toho člověka zachovávat odstup. Nebyl si jistý, jaký vztah chce on sám s Letty mít, ale líbila se mu a to mu prozatím stačilo. Pokud se jim podaří najít Zámek, budou mít staletí na to, aby se poznali, a pak kdo ví?

„A jak se do toho zamíchal Abandon?“

„Už jsem ti říkal, že se Strážci každých tisíc let střídají. Ten, který vyučí svého nástupce, se vrátí zpátky na nebesa, aby si, abych tak řekl ‚užil zaslouženého odpočinku‘. Už jsem byl nedočkavý, abych se mohl vrátit domů, a tak když za mnou Abandon přišel s tím, že mě má nahradit, zprvu mi na tom nepřipadalo nic divného.“

Než stihnul Wade položit další otázku, Kane zdvihnul prst a přerušil tak to, co chtěl mladší anděl říct. „Jistě tě zajímá, proč jsem se domů tak těšil.“

Wade přikývl, protože ho to opravdu napadlo.

„Vzpomínáš si na domov, na nebe?“ zeptal se ho Kane zvědavě.

Wade se ponořil do hlubin své paměti a usilovně se snažil vzpomenout si. Jenže mu to skoro nešlo. Nejasně si vybavoval jaké to je, nemít fyzické tělo a mít mnohem citlivější smysly, víc toho vidět, ale už to byla vzpomínka na minulost. Nebe a jeho nádheru si už nedokázal vyvolat a myslel si, že je to tak lepší. Byl smířený se svým lehce vylepšeným lidským tělem a věděl, že tady stráví spoustu času, takže mu nebylo jasné, proč by měl vzpomínky na domov vědomě vyvolávat. Vysvětlil to tedy Kanovi a čekal, s čím přijde.

Kane přikývl. „Tak je to správné. Jenže jak už jsem ti říkal, já měl se svým Klíčem potíže a zprvu jsem si nebyl jistý, jestli se to všechno nezvrtne. Často jsem myslel na domov a litoval toho, že jsem tenhle úkol přijal. Tím, že jsem nutil svůj mozek pamatovat si krásu nebes, připadal mi lidský svět odporný a nevhodný k životu. Když se později všechno spravilo a já s Lily jsme začali cestovat jako pár, bylo to, jako by mezi šedými mraky vykouklo sluníčko. Jenže už bylo pozdě. Vzpomínky na nebe byly do mé mysli vypálené jako cejch a já se tam toužil vrátit. Samozřejmě i se svou partnerkou. Takže když za mnou po neuvěřitelně dlouhé době přišel Abandon, skočil jsem po jeho příběhu jako hladový pes po kusu masa.“

Wade chvíli přemýšlel o Kanových slovech a pak usoudil, že jsou pravdivá. Věděl, že kdyby se on sám pokoušel vyvolávat obrazy domova, taky by se tam toužil vrátit. Lidský svět byl tak odlišný a nehezký a to ho Wade ani nezažil na vlastní kůži. Vzpomínky na lidskou bídu, utrpení a zločiny viděl zprostředkovaně Kanovýma očima.

Pro jistotu proto takové myšlenky odsunul do nejzaššího koutku mysli a přísahal sám sobě, že je nevytáhne dřív než za tisíc let, pokud se toho dožije.

„A co ten Zámek? Víš, jak vypadá?“ napadla najedenou Wada další otázka.

Kane odmítavě zakroutil hlavou. „To, co jsem řekl Leticii, byla pravda. Zámek nevypadá pro každého stejně. Jeho pravou podobu dokáže spatřit jenom Klíč. Pro Strážce vypadá jako temný kus kamene, nijak zvláštní na pohled a už vůbec ne přitažlivý.“

„Tak jak Abandon věděl, co má z jeskyně odnést? Vždyť ta pekelná díra je plná všelijakých šutrů.“

„Ukázal jsem mu, kde se zámek nachází. I když jsem nedokázal spatřit jeho pravou podobu, Lily mi prozradila jeho přesné umístění. Vím, že to byla chyba, ale chtěl jsem mít jistotu, že až další Strážce najde svůj Klíč, dokáže mu pomoct přijmout své povinnosti, kdybychom tady už já a Lily nebyli.“

„A kam vlastně odejdeš? Vrátíš se teď domů?“

Kane zakroutil hlavou. „Moje duše byla svázána s Lily. Když je ona pryč, nemůžu se vrátit. Po boji jsem přišel o křídla a ztratil jsem i svoji čest, když jsem dopustil, aby se Klíči něco stalo. Vlastně jsem se divil, jak je možné, že jsem stále naživu, když je Lily mrtvá. Bylo by jí podobné, kdyby udělala něco, co by zabránilo mé smrti v případě té její. Neustále mi připomínala, že je naší povinností předat naše zkušenosti těm, co přijdou po nás.“ Smutně se pousmál. „Posledních dvacet let bylo nejhorších z těch tisíci, které jsem tady prožil. Nedokážu ti popsat, jak příšerné je ztratit někoho, koho miluješ dlouhá staletí.“

Wade mu položil ruku na rameno a jemně ho stisknul. Věděl, že nemůže říct nic, co by zlomeného anděla utěšilo, byl však rád, že se s ním Kane podělil o své vzpomínky, ať jsou jakkoliv bolestné. Měl pocit, že muže vedle sebe zná najednou mnohem lépe a vážil si ho za jeho vytrvalost. Jeho slova vysvětlovala temnotu, která ovíjela Kanovu duši. Wade obdivoval jeho sílu. Kane pokračoval v plnění svých povinností, i když si myslel, že je všechno ztraceno a svou přítomností bránil rozšíření Nicoty do celého světa. Doufal, že i on dokáže plnit svůj úkol stejně důstojně.

Když se před nimi objevilo jasné světlo naznačující, že se blíží konec jejich cesty podzemím, Wade si schoval Kanovu peněženku i klíč do vnitřní kapsy mikiny a pevně zatáhnul zip. Ještě potřeboval znát odpověď na jednu otázku, bál se však, že ta je zřejmá. Zhluboka se nadechl a otočil se ke Kanovi.

„Co se tedy stane s tvou duší, když se nebude moct vrátit domů?“

„Rozplyne se v proudu života vesmíru.“ Řekl klidně Kane. Jeho hlas zněl smířeně a nevzrušeně.

Wade se otřásl, když si představil, že Kanova duše, jeho vědomí, podstata jeho bytosti jednoduše zmizí, jako by nikdy neexistoval. Jeho vysvětlení naplnilo Wadovy nejčernější obavy. Věděl, že i jeho duši potká stejný osud, pokud přijde o svůj Klíč, ale vždycky o tom uvažoval jako o vzdálené možnosti, o něčem, čím se prozatím nemusí zabývat. Teď když sledoval muže na sedadle vedle sebe, byla ta představa mnohem skutečnější. „Nemůžu ti nějak pomoct?“

Kane jenom zakroutil hlavou. „Nech to být. Já už jsem se s tím smířil. Abych řekl pravdu, bude úleva uniknout výčitkám svědomí a bolesti.“

Wade ho poslechl, protože neměl jinou možnosti. Ale byl rozhodnutý o tom přemýšlet a přijít na nějakou jinou alternativu.

Světlo, které ještě před chvíli bylo jen vzdálenou připomínkou slunečného dne, měli najednou na dosah. Wadovi se zdálo, jako by projížděli slabým vodopádem, který pomalu stéká ze skály a líně se vlévá do jezírka, které tam jistojistě nebylo. Tady uvnitř byli uzavření v poklidném skalnatém přítmí, temnota, která je až dosud obklopovala, nepůsobila s koncem tunelu na dohled tak stísněně a hrůzyplně jako ještě před chvílí.

Jejich modré auto brzy dosáhlo vodní stěny a projelo jí jako nic. Když se Wade podíval do zpětného zrcátka, všiml si, že výjezd z jeskynního komplexu vypadá jako pevná skála. Bylo to, jako by se vynořili přímo z hory. Kane najel na silnici vedoucí do města a oba muži zamířili do centra Seattlu, aby našli Letty.

Když Wade sledoval, jak bravurně se Kane proplétá hustým městským provozem, musel ho obdivovat. Byl hbitý jako lasička a rychlý jako útočící had. Jakmile někde spatřil malinkou skulinku, ihned se do ní napasoval a ostatní auta objížděl a míjel tak šikovně, že se ani o jedno z nich nikdy neotřel zašlým lakem svého modrého SUV. Wade přemýšlel o zvláštním vztahu toho muže ke svému vozu a neodolal, aby se ho na něj nezeptal.

Kane se melancholicky usmál a vysvětlil mu, proč na tomhle autě na rozdíl od svých ostatních pozemských statků tak lpí. „Lily tohle auto milovala. Koupila ho a strávila hodiny opečováváním jeho motoru a karoserie. Když žiješ tolik let a nemáš na práci nic jiného než chytat lumpy, musíš si najít nějaké koníčky, aby ses nezbláznil. A Lily propadla tomuhle autu,“ láskyplně pohladil dlouhými prsty volant.

„A čemu jsi propadl ty?“

„Koncem osmnáctého století jsem se čile pustil do obchodu. V obdobích, kdy zlo odpočívalo a nevyvíjelo v oblasti jeskyní žádnou aktivitu, navazoval jsem obchodní vztahy s různými částmi světa a založil několik společností. O všem se dočteš v materiálech přístupných prostřednictvím bezpečnostní schránky, od které jsem ti dal klíč.“

Wade si všimnul, že se blíží k centru a přestal přemýšlet o Kanových zálibách. Tělo se mu napjalo, jako by cítilo, že je jeho kořist blízko. Pohledem těkal po ukazatelích a směrových tabulích a pak konečně spatřil na jedné z nich nápis Aurora Avenue.

Ukázal ji Kanovi, aby mohl zabočit do ulice, kterou hledají a pak Wada napadlo, že mu Letty neřekla, kde přesně je. Na téhle ulici byly desítky kancelářských budov a on nevěděl, která je ta správná. Tak se soustředil na to, aby dívku našel, že si neuvědomil, jak je Seattle obrovský.

Kane bezradně zaparkoval před jednou z budov a vyčkávavě se podíval na Wada. „Kam teď?“

„Nevím, zkusím ji vycítit, počkej chvilku.“

Kane zabručel něco o nedokončeném spojení a jeho nevýhodách, ale pak ztichnul, opřel se zády do sedadla a založil si paže na hrudi. Ostentativně se od Wada odvrátil a vyhlédl ven.

Wade zavřel oči a soustředil se na zlatou nit, která ho spojovala s Letty. Její strana byla jako by zablokovaná a on nedokázal proniknout až k ní. Dostal se ale dost blízko na to, aby jeho zpropadené tetování začalo fungovat, plazit po kůži a ukazovat tak směr, kterým se nachází jeho Klíč.

Pořád se zavřenýma očima vystoupil z auta a nechal se vést. Věděl, že kdyby natáhl ruku před sebe, vypadal by jako blázen a tak kráčel kupředu s rukama připaženýma k tělu a pochodoval jako voják na výpravě za kořistí, kterým ostatně také byl.

Zlaté znamení mu najednou přestalo škubat kůží, zklidnilo se a znehybnělo. Wade prudce otevřel víčka a zjistil, že stojí před výškovou budovou se vchodem hlídaným dvěma ohromnými muži. Oba měli tmavou kůži a hladce oholenou hlavu. Vypadali jako dvojčata a když vykročili kupředu, aby mu zabránili vejít dovnitř, byli jejich pohyby podivně synchronní.

Wade ustoupil z jejich dosahu a obrátil se ke Kanovi, který ho následoval. „Počkej tady. Skočím pro Letty a pak všichni vypadneme.“

„Ne,“ zavrtěl Kane odmítavě hlavou. „Jdu s tebou. Uvnitř by mohl být Abandon.“

Wade chtěl Kanovu žádost odmítnout, ale nakonec si to rozmyslel a místo toho jednoduše přikývl, i když si o Kana dělal starosti. Podle toho, co anděl říkal, přišel o většinu svých schopností. Wade si připomněl, že i přesto má za sebou Kane staletí plná bojů a moc dobře ví, na co by si měl dát pozor.

Vrátil se proto ke vchodu do budovy a postavil se přímo před oba muže, kteří stáli po stranách skleněných posuvných dveří s rámy lemovanými zlatem. Vedle nich stály obrovské květináče plné rozkvetlých červených květin s bílými okraji a nad ním se klenula načechraná markýza v odstínech zlaté a červené. Všechno bylo velice vkusné a upravené, jako vchod do luxusního hotelu. Jediné co tady chybělo, byl poslíček, který by přiběhnul ochotný odvést vám auto. Zato tu přebývali dva výhružně se tvářící muži v černých kvádrech, kteří zdání o hotelu poněkud kazili.

Wade se drze hrnul kolem obou hlídačů, aniž by věnoval sebemenší pozornost jejich pokusům zabránit mu ve vstupu. Odrazil ruku, kterou k němu natahoval muž vlevo od něj a rychle proklouzl skleněnými dveřmi. Chtěl se dostat dovnitř dřív, než dojde k potyčce na veřejnosti. Když vstoupil do haly, všechen ruch ulice nechal za sebou. Tady to vypadalo, jako by byla celá budova prázdná. Nepobíhali tu žádní úředníci honící se za svým každodenním výdělkem ani sekretářky spěchající okopírovat šéfovi důležité podklady k poradě. Nebyli tu muži s kufříky v oblecích za tisíce dolarů, kteří by mířili na schůzku nebo výkonné asistentky v horami papíru v rukou.

Vypadalo to tady, jako by se tu zastavil čas. Vstupní hala byla rozlehlá, lemovaná velkými palmami v květináčích, které v pravidelných intervalech přerušovaly bílé kožené sedačky s malými černými polštářky lákajícími procházející k posezení. Prostředek místnosti byl prázdný až na recepční pult, za kterým nikdo nestál a který jako by strážil schodiště a výtah za ním. Na mramorové podlaze se skvěly černo béžové dlaždice poskládané do určitého vzoru. Aby bylo možné přesně poznat, jaký obrázek tvoří, musela by osoba, kterou to zajímá, vystoupat minimálně do výšky desátého patra a naklonit se přes zábradlí. Pak by snad dokázala rozeznat mozaiku pod sebou.

Wade se však soustředil na podlahu jen proto, že chtěl vědět, jestli na ní někdo nestojí. Kromě dvou mužů za sebou tady nikoho neviděl, ale pochyboval, že ti tmaví pořízci s výrazy nájemných vrahů jsou tady jedinými hlídači.

Jako by je svými myšlenkami přivolal, objevilo se najednou v prázdné vstupní hale deset podobně oblečených mužů. Všichni lehce tiskli dlaň na levý bok, jako by měli ruku položenou na zbrani. Což je dost dobře možné, pomyslel si pobaveně Wade. Jenže jestli jsou to obyčejní lidé a Wade se přikláněl k tomu, že ano, nemají proti němu nejmenší šanci. Přemýšlel, jestli by se s nimi měl pustit do boje, aby to bylo fér, ale nakonec usoudil, že je důležitější dostat se k Letty než si tady hrát na spravedlivý zápas.

Kývnul na Kana, aby ho následoval a zamířil přímo k mužům, kteří kolem něj vytvořili kroužek černě oděných těl. Wade nedokázal uvěřit, jak mu to usnadňují. Když se lehce pohnul, muži okamžitě tasili zbraň, jako by měli strach, že se na ně chystá zaútočit. Wade se tiše zasmál. Cítil, jak mu světlají oči a věděl, že teď mají hypnotický účinek. Postupně se podíval do očí všem mužům a pak už jen sledoval, jak se řítí do bezvědomí. Zhroutili se kolem něj jako domeček z karet a uvolnili mu tak cestu k výtahu. Jakoby mimochodem si všimnul, že čtyři z mužů nejsou lidé. Byli to démoni, ale jeho sugesce na ně fungovala stejně jako na ostatní. Zřejmě nestáli v žebříčku hierarchie příliš vysoko.

Přestal se zabývat nedůležitými strážemi a soustředil se na Letty.

Předtím mu řekla, že ji drží v šedesátém šestém patře, a Wade byl rozhodnutý udělat všechno pro to, aby se za ní dostal.

Bez potíží dorazil k pozlaceným dveřím výtahové šachty, stisknul tlačítko a pak nastoupil s Kanem v závěsu. Bez problémů navolil správné patro a výtah okamžitě začal stoupat vzhůru.

Všechno jde nějak příliš snadno, pomyslel si Wade a přemýšlel, ze kterého směru asi přijde útok. Nemusel čekat dlouho, protože jakmile se dveře znovu otevřely, vletěly dovnitř dvě černé rozevláté postavy s ohromnými drápy a bílými dírami místo očí.

Wade vyskočil z výtahové kabiny do dlouhé chodby s červeným plyšovým kobercem a šedými vzorovanými tapetami na zdech, vyhnul se dlouhým ostrým drápům, které mu mířily přímo na krční tepnu, a postavil se doprostřed chodby. Po levé straně měl několik černých křesílek a napravo dveře do nějaké kanceláře. Na celém patře panovalo stejně podivné ticho jako v přízemí, jediný zvuk, který Wade slyšel, bylo syčení nespokojených stínů, kterým právě uniknul.

Kane ho v těsném závěsu následoval a po krátké chvíli se postavil vedle něj, aby čelil přicházející hrozbě. Zdálo se, že stíny mají potíže s otáčením se v těsném prostoru. Wadovi přišlo směšné, jak se snažily zvládnout zároveň drápy i rozevláté pláště tak, aby se dokázaly otočit. I když jejich tělo vypadalo jako stín, zjevně bylo pevné, protože nedokázaly projít zdí. Z kabiny se ozývalo syčení a ťukání, jako když ve větru chřestí suché větve stromu.

Po velice nedůstojném couvání se stíny otočily k čekajícím mužům a Wada napadlo, že je štěstí, že nemají lidské rysy obličeje. Jistě by teď byly červení až za ušima a jejich tvář by měla výraz hlubokého studu.

Jakmile se ale vymotaly, zaměřily se na Wada a znovu mu šly po krku. Kana oba ignorovaly, jako by ve Wadovi vycítily větší hrozbu a chtěly ji zlikvidovat jako první.

Wada už to nebavilo. Zhmotnil si v pravé ruce meč a zkušeně jím zamával kolem sebe. Jeho zbraň byla hodná božího válečníka. Byla víc než metr a půl dlouhá s širokou plochou čepelí, zakončenou klamně prostou rukojetí. Nejzvláštnější na ní bylo to, že zářila ostrým zlatým světlem, které jako by vycházelo z vnitřku podivného kovu a na okrajích se rozplývalo jako by smrtící okraje ostří přikrýval slabý mlžný povlak. Když se zakousla do stínového těla, otevřela v něm hlubokou ránu, ze které unikala černá tekutina podobná téru.

Wade máchnul mečem a jedním plynulým pohybem setnul oběma Stínům hlavy. Ještě než dopadla stínová těla na podlahu, rozplynula se ve vzduchu jako by tam nikdy nebyla.

Kanova hlava prudce vystřelila vzhůru a Wade se připravil čelit další hrozbě. Z dlouhé chodby, která končila únikovým schodištěm, se ke stojícím mužům blížilo velké množství Stínů. Pomalu pluly vzduchem, jako by si byly jisté, že mají převahu a proto nikam nespěchaly, aby si mohly vychutnat jejich porážku.

Wade stál uprostřed chodby s mečem volně spuštěným podél těla a čekal, až dokončí svoji přehlídku síly. Když se dostatečně přiblížily, vyrazil vpřed, bodnul do první vznášející se postavy a seknul po drápech, které se po něm natahovaly z druhé strany. Tančil mezi Stíny, bodal do nich, sekal a stínal, ale pořád se k nim blížily další. Jako by to byl nekončící zástup proudící přímo ze světa Nicoty, nikdy neustávající, neumdlévající postup kobylek, připravených zničit svět.

Kane se po chvíli zapojil do boje, kopal a mlátil Stíny po Wadově boku, ale i on po chvíli pochopil, že by tu mohli stát do soudného dne a nikdy by to množství neporazili.

Proto na sebe kývli a jako jeden muž se k zástupu příšer obrátili zády.

Mocnými kroky se rozběhli chodbou a vtrhli do kanceláře, kterou Wadovi označilo jeho znamení. Zabouchli za sebou dveře a ostražitě se rozhlíželi prázdným prostorem. Místnost byla rozlehlá, s barem a zelenou pohovou potaženou měkkým plyšem po levé straně a velkým konferenčním stolem s osmi židlemi vpravo. Za stolem se až ke stropu tyčila vysoká police plná knih a dekoračních předmětů. Přímo před muži stál mohutný mahagonový stůl s ředitelským křeslem a dvěma židlemi na protější straně.

Když Wade přistoupil blíž, všimnul si, že je jeho deska úplně prázdná až na několik mokrých skvrn. Zvědavě po jedné z těch loužiček přejel prstem, a když ho zvednul, ulpěla mu na ukazováčku hustá kapka krve. Ucítil z ní Letty a jeho zrak se vztekem rozostřil. Vzpamatuj se, víš, že ji mučili, napomínal sám sebe. Jenže vědět to a vidět na vlastní oči hmatatelné pozůstatky její bolesti, byly dvě naprosto odlišné věci.

Když popošel ještě blíž k obrovským oknům sahajícím od podlahy ke stropu, všimnul si na podlaze za stolem dalších krvavých skvrn. Tyhle byly mnohem větší, jako by krvácející osoba ležela na světle zeleném koberci s jednoduchým vzorem, který pokrýval podlahu v celé místnosti.

Najednou ho povznášející nálada, kterou zažíval od doby, co se s ním Letty spojila, opustila a on zatoužil po pomstě. Chtěl roztrhat toho parchanta, který se odvážil sáhnout na jeho Klíč na malé kousky a ty pak ještě na menší.

Po chvíli tiché zuřivosti přesvědčil tu nerozumnou část sebe sama, že odsud musí Letty dostat. Až pak může přemýšlet o dalším postupu. Věděl, že dívka musí být vyděšená. Vždyť ráno přišla o sestru a švagra, pak ji mučili, odtáhli do města vzdáleného od Twin Falls dvanáct hodin jízdy a zavřeli ji do malého prostoru.

Wade rozhodně přešel místnost s rukama pevně zaťatýma v pěst a začal hledat otevírání trezoru skrytého za rozměrnou knihovnou.

------

Letty se krčila nalevo od ocelových dveří a přikládala ucho ke stěně vyztužené místnůstky. Zdálo se jí, že slyší nějaký hluk, ale nedokázala říct, co to je. Vyděšeně se obrátila k Lily, která se na ni konejšivě usmála.

„To je Wade.“

Dívka se neptala, jak to může Lily vědět, prostě jí věřila stejně jako dřív.

„Zůstaneš tady? Můžu mu o tobě říct?“

Lily zakroutila hlavou. „Zatím ne. Odteď se ale budu držet blízko tebe, abys mi zase nezmizela.“ Široce se na ni usmála a v tom úsměvu se zaleskly perfektně rovné perleťově bílé zoubky. Letty na ni chvíli zírala jako omámená, pak potřásla hlavou, aby se vzpamatovala a pohlédla stranou.

„Ehm, Lily, přestaň s tím.“

Průhledná žena si okamžitě na obličej nasadila klidnou masku a s provinilým výrazem tiše zašeptala: „Promiň.“

„Jestli mi to nechceš říkat, nemusíš, ale zajímalo by mě, jaký druh moci máš, že tohle dokážeš. Jsi snad něco jako Siréna z řeckých bájí? Ta, která lákala námořníky do záhuby?“

Lily zaškubaly koutky úst, ale udržela klidný výraz. „Námořníky nikam nelákám, ale jinak máš pravdu. Jsem Siréna. Víš, každá z nás má svoji specifickou moc, která jí pomáhá chránit Zámek a zároveň bojovat se zlem. Na naše Strážce se sice můžeme stoprocentně spolehnout, ale mohou nastat chvíle, kdy nebudeme spolu a pak se hodí, že se umíme bránit samy.“

„A jak to u tebe funguje?“ zajímala se Letty.

„Většinou to bylo celkem jednoduché. Stačí se usmát, zakývat prstem a démoni a padlí andělé mě následují kamkoliv chci. U těch odolnějších bylo někdy potřeba zavlnit zadkem, ale těch příliš nebylo. Říkala to, jako by vzpomínala na lepší časy, na doby, ve kterých zažívala neuvěřitelná dobrodružství, která si Letty ani nedokázala představit.

Chvíli se o to pokoušela, ale pak ji napadla hrozná věc, která okamžitě odvedla její myšlenky. „Lily? Vzpomínáš, jak jsi mi vyprávěla o tom, jak se tvoje duše přichytila k mojí?“

Žena sedící na zemi v tureckém sedu přikývla.

„Ta tvoje sirénní moc, projevovala se v tomhle spojení nějak?“ Vyzvídala, a když ticho trvalo příliš dlouho, zabodla pohled do osoby před sebou a netrpělivě čekala na odpověď.

Lily se zatvářila napřed rozpačitě a pak omluvně. To Letty jako odpověď naprosto stačilo.

Rozčileně vyprskla: „Víš, jak mi to ztěžovalo život? Víš, kolik příšerných chlápků se na mě věsilo, pronásledovalo mě a chtělo vlastnit? Proč jsi mi to sakra udělala?“ Při posledních slovech už na ducha před sebou téměř křičela.

„Promiň, promiň,“ omlouvala se překotně Lily. „Vysvětlovala jsem ti, jak jsem všechno musela udělat ve spěchu. Neměla jsem čas, abych zkoumala, jaký na tebe bude mít dopad moje moc. Kdybych to věděla, udělala bych všechno pro to, abych tomu zabránila.“

„A co všechny ty moje ‚nehody‘, s těmi jsi snad taky měla něco společného?“ vyprskla rozhořčeně Letty a čekala, že to Lily rozhodně popře. Když však jenom mlčela, vrhla na ni dívka rozzuřený pohled a konečně si všimla jejího provinilého výrazu.

„Cože? To jako že ve skutečnosti nejsem žádné nemehlo, které je schopné zakopnout o vlastní nohu?“

Lily rozhodně zavrtěla hlavou. „Za to jsem taky mohla já. Víš, když jsem tehdy v jeskyni zemřela, pověsil se na mě jeden ze Stínů, kterému zemřela jeho paní. Takové Stíny se pak snaží ze všech sil splnit poslední rozkaz, který mu Khana dala. Když mě Abandon zabil, všimnul si mojí unikající duše a já ho nedokázala setřást. Když jsem se pak připojila k tvojí duši, držel se pořád za námi. Čas od času se pokusil o nějaký útok a já nebyla dost silná na to, abych ho zabila. Tak jsem dělala všechno, co jsem mohla, abych tě udržela v bezpečí.“

Letty si vzpomněla na to, jak jí Wade vyprávěl o příhodě v parku. Hlavou jí divoce kolovaly myšlenky a emoce a ona nedokázala říct, co všechno cítí. Byla tam úleva kvůli tomu, že není tak nešikovná, jak si myslela, vztek na Lily, kvůli všem příkořím, které v životě vytrpěla a taky radost, že je naživu.

Zakroutila nad sebou hlavou a pak se silou vůle nutila do klidu. Pohled na sedící postavu ji rozčiloval pokaždé, když k ní zalétla pohledem, proto se raději dívala na opačnou stěnu a čekala, až vztek odezní.

Naštěstí ji brzy z černých myšlenek vyrušilo ťukání na dveře její cely. Poplašeně pohlédla na Lily, ale ta jen neslyšně vykroužila rty slovo ‚Wade‘ a v tu ránu byla pryč. Letty obklopila nepropustná temnota a dívka se nedočkavě posunula do opačného rohu místnosti, aby ji Wade nepraštil dveřmi, až se mu je podaří otevřít. Zdálo se, že zápasí se zámkem a Letty už už chtěla začít křičet, aby si pospíšil, protože tma, která ji obklopovala, nepůsobila právě konejšivě. Byla stejně neproniknutelná jako ta v jeskyni a Letty ihned zaplavily mysl vzpomínky a děsivé představy.

Když se konečně dveře rozlétly, vůbec nepřemýšlela, jenom se rychle vydrápala na nohy a skočila do náruče obrovskému muži s dlouhými zlatými vlasy, který se v nich objevil. Ovinula mu nohy kolem pasu, ruce mu obtočila kolem šíje a obličej zmáčený nechtěnými slzami zabořila do mohutného krku. Všimla si, že Wade voní jako čerstvá mořská bríza, byla to osvěžující a zároveň uklidňující vůně, která v sobě nesla stopy hutného mužského pižma, které jí silně přitahovalo.

Když se Wadovi konečně podařilo rozlousknout neuvěřitelně složitý zámek a on otevřel dveře, absolutně nečekal, že se na něj Letty vrhne jako vítr. Sotva stihnul odklonit meč, který stále svíral v dlani, když kolem sebe ucítil ovinuté její dlouhé štíhlé tělo. Tiskla se k němu, jako by byl jediným bezpečným přístavem v bouři, a když Wade nakouknul do malé místnůstky za jejími zády, hned pochopil proč. Byla tam tma tak hustá, že by se dala krájet. Obdivoval Letty, že v trezoru dokázala vydržet tak dlouho. Odhadoval, že od doby, co zjistil, že je pryč až dosud uplynulo víc než pět hodin. Musela mít obrovskou sebekázeň a sílu charakteru, když po událostech v jeskyni dokázala strávit ve stísněném prostoru tolik času.

Zabořil jí obličej do hustých zvlněných vlasů a nadechl se její příjemné jahodové vůně, kterou překrývaly mnohem přízemnější pachy krve a potu. Letty se k němu pevně vinula, zhluboka přitom dýchala a Wade zaznamenal, jak se k jeho tvrdé hrudi tisknou její příjemně oblá ňadra. Její nohy mu pevně ovíjely pas a on si ji na chvíli představil ve stejné pozici, ale v úplně jiné situaci. Zavrtěl se, protože mu najednou kalhoty byly těsné a byl rád, že Letty jeho stavu nevěnuje žádnou pozornost.

Opačnou rukou než tou, ve které stále svíral tlumeně zářící meč, ji pevně objal kolem pasu a otočil se s ní do místnosti. Podíval se do očí Kanovi, který stál na hlídce u dveří, které se otřásaly pod náporem narážejících těl a vděčně na něj kývnul.

Pak si pomyslel, že stisknout kliku bez prstů musí být vážně obtížně a škodolibě se zakřenil. Stíny musí venku na chodbě šílet. Wade toho o jejich inteligenci příliš nevěděl, ale i ty nejtupější pitomce by po chvíli neúspěchu napadlo přivést velitele.

„Letty?“ oslovil proto dívku ve svojí náruči. „Kde je Khana?“

Letty sebou při jeho měkkém hlasu lehce trhla, protože byla pořád v zajetí děsivých vzpomínek. Zmateně se odtáhla do Wada a všimla si, v jak intimní pozici se kvůli ní ocitl. Pokusila se odtáhnout a seskočit na zem, ale když napjala svaly, přitiskl ji k sobě blíž a jemně zavrtěl hlavou.

Letty byla ráda, že ji nenutí postavit se na vlastní nohy, protože byla pořád ještě roztřesená a taky jí přítomnost jeho těla tisknoucího se k jejímu zvláštním způsobem konejšila. I když to není tak docela člověk, pomyslela si při vzpomínce na jeho zářivá duchovní křídla.

Zvědavě mu nakoukla přes rameno, aby zkontrolovala jeho záda, ale nezdálo se jí, že by vypadala jinak než záda jakéhokoliv jiného muže.

Provinile zalétla pohledem zpátky k jeho obličeji, a když si všimla, že se na ni pobaveně usmívá, usmála se na oplátku. Byla ráda, že se zbavila Lilyiny sirénní přitažlivosti. Věděla, že pokud se bude Wadovi někdy líbit, bude to kvůli ní samotné a ne pro nějaká kouzla. Ve skrytu duše doufala, že ji bude mít rád, že se mu bude líbit i bez toho lesku Sirény. Byla teď sama sebou a ani ona nevěděla, jaká ve skutečnosti je. Tolik let prožila s duší někoho jiného u své, že si nebyla jistá, kde ona končí a Lily začíná. Napadlo ji, jestli ji pořád bude bavit geologie a pátraní po drahokamech a ložiscích nerostného bohatství, jestli bude mít ráda žlutou barvu a jestli bude dávat kočkám přednost před psy.

Jenže momentálně neměla čas o tom přemýšlet. Stála v kanceláři, kde ji ještě před nedávnem Khana mučila a nevěděla, kde se ta psychopatka v téhle chvíli nachází. Nedělalo jí to moc dobře, na jednu stranu ji už nikdy nechtěla vidět, na druhou by ji zase nejraději nespustila z očí. Potřebovala si odpočinout, popřemýšlet o všem, co se s ní stalo a taky v sobě začít probouzet schopnosti, o kterých ji Lily ujistila, že je má.

Konečně si taky všimla hluku, který k nim doléhal ode dveří. Až doteď ho ignorovala, protože se ve Wadově náručí cítila v bezpečí a chráněná. Pevně se k němu přitiskla a vyděšeně mu pohlédla do očí.

„To jsou Stíny.“ Odpověděl tiše. „Hlídkovali na celém tomhle patře a musel jsem se probít celým zástupem, než jsem se k tobě dostal. Bohužel se zdá, že jich sem Nicota propašovala neuvěřitelné množství, a i když za sebou nezanechávají mrtvoly a jsou celkem nepohybliví, je jich příliš mnoho než abych je všechny pobil.“

Letty se z jeho náruče rozhlédla po místnosti a pak si všimla nenápadných dveří za pohovkou. „Co je támhle?“ kývla směrem k nim.

Kane zatarasil dveře do chodby těžkou komodou, která stála vedle nich, a vydal se prozkoumat jejich možnosti.

Vtom se z chodby před kanceláří ozvalo: „Co se to tu děje? Uhněte, nechte mě projít.“

Letty poznala Jennifeřin zkreslený hlas a vyděšeně se podívala na Wada. „To je ona.“

Wade ji něžně pohladil po zádech, na chvilku ji k sobě přitiskl a pak ji sundal dolů. Schoval ji za sebe a napřáhl obrovský zářící meč směrem ke dveřím. Společně sledovali, jak se těžká komoda pomalu odsouvá a Wade byl připravený probodnout první osobu, která jimi projde.

„Hej,“ syknul tiše Kane a zagestikuloval na ně rukou, „pojďte sem.“

Wade poměřil rychlost otevírání dveří a vzdálenost ke Kanovi, v mžiku se rozhodl, popadl Letty za ruku a táhnul ji k druhému andělovi. Společně proklouzli dveřmi do vedlejší místnosti, která zjevně fungovala jako sekretariát ředitelské kanceláře, ze které právě vyšli a utíkali ke dveřím na chodbu.

Kane se za nimi zastavil, chvilku naslouchal a pak je prudce otevřel. Tiše vyběhl na chodbu pokrytou červeným kobercem a Letty přitom táhl za sebou. Wade jejich malý průvod uzavíral a když vyklouzli ze dveří, kontroloval skupinku složenou ze Stínů a lidí stojící na chodbě zády k nim.

Z ředitelské kanceláře se ozvalo rozzuřené vytí. Khana zřejmě právě objevila, že Letty zmizela.

Wade si pomyslel, že budou-li mít štěstí, stihnou zmizet na požárním schodišti na konci chodby dřív, než si jich někdo všimne. Zdálo se však, že je štěstí opustilo někde na prahu kanceláře sekretářky, protože jeden z mužů, který stál vedle Stínů, se najednou otočil, a když je spatřil, zařval: „Támhle jsou!“

Pak se rozběhl a cestou vytahoval zpod saka pistoli. Stíny zůstaly na místě, zato pět mužů stojích na chodbě, vyrazilo za svým kolegou. Wade viděl, že napřahují ruce, ve kterých svírají zbraně, a i když se sám o sebe nebál, dobře věděl, že je teď mnohem odolnější než obyčejný člověk, měl strach o Letty. V Kanových vzpomínkách viděl, co dokáže kulka lidskému tělu způsobit a nehodlal riskovat, že ji někdo omylem zasáhne.

Nepochyboval o tom, že muži mají rozkaz zajmout ji živou, ale věděl, že nehody se stávají. Přitáhl si proto dívku běžící před sebou do náruče, zvednul ji z podlahy, nadhodil si ji, aby ji mohl podepřít pod zády a pod koleny, přinutil ji ovinout mu ruce kolem krku a pak jedním mocným máchnutím rozvinul křídla, aby jí zajistil maximální bezpečí.

Když Wade po Letty sáhl, byla dívka tak překvapená, že se nezmohla na jediný protest. V jednu chvíli běžela před ním a pak mu najednou spočívala v náručí, jako by ji nikdy neopustila.

Pevně se ho chytila kolem krku, aby při tom zběsilém úprku nespadla a pak s úžasem sledovala, jak se mu za zády roztáhla ohromná křídla. Švihnutím se rozvinula nejprve do stran, pak se jejich špičky stáhly a stočily kolem Letty, aby ji celou zahalily a vytvořily pro ni tak bezpečnou kuklu.

Dívka cítila, jak ji na odhalených nohou šimrají měkká pírka a lehce zahýbala bosými palci, aby vyzkoušela, jaké bude se jich dotýkat. Opatrně natáhla ruku a sáhla prsty na zářivý zázrak, který vrhal na její obličej nazlátlé stíny. Stejně jako ta duchovní, i skutečná křídla jemně cinkala a na dotek byla velice podobná Lettyinu tetování. Jako by byla z kovu, ale z kovu tak měkkého a hebkého, že jí připadal jako motýlí pohlazení. Jemně prsty přejížděla po jednotlivých perutích, které se směrem ke špičkám zesilovaly, a podivovala se nad tím, jak ji celou halí jako nějaký luxusní plášť.

Chtělo se jí po nich přejíždět nejen prsty, ale i tváří. Strašně ráda by do nich zabořila obličej a vdechla jejich vůni, ale ze své současné pozice na ně nedosáhla. Toužila vidět je celá, hladit je po celé délce, od místa, kde Wadovi vyčnívaly ze zad, až k ostře vyrýsovaným koncům. Jejich materiál byl v místech, která hladila jemný a hřejivý a Letty na chvilku napadlo, jestli jsou taková i na koncích.

Z jejího současného pohledu se jí zdálo, že se perutě na okrajích třpytí jako ostří dýky, ale nemohla se natáhnout, aby po nich mohla přejet prstem a vyzkoušet to.

Křídla byla celá lesklá a rozlévala se po nich záře, která vycházela z jejich jednotlivých částí. Těsně u Wadových lopatek byla téměř bílá, ale jak sledovala pohledem jejich úctyhodné rozpětí, všimla si, že směrem ke krajům jemně zlátne, až se poslední perutě lesky jako zlato, na které dopadají přímé sluneční paprsky.

Letty věděla, že má Wade nejspíš dobrý důvod pro to, aby ji takhle skrýval, přesto ale chtěla tu hrozbu vidět na vlastní oči. Snažila se mu nahlédnout přes rameno, ale neviděla nic jiného než okouzlující třpytivou nádheru. Vložila tedy do něj svou důvěru, pevně se k němu přitiskla a nechala se jím unášet pryč.

O chvilku později zaznamenala, že do Wadových křídel něco narazilo. Několikrát to kovově zazvonilo a Letty si z hrůzou uvědomila, že po nich někdo střílí. Pozorně se Wadovi zadívala do tváře a sledovala, jestli zkroutí tvář bolestí nebo dá jinak najevo, že ho zasáhli. Jeho tvář však byla klidná a nevzrušená, nevykazovala žádné známky vypjatých emocí.

Letty se v kukle vytvořené Wadovými křídly, s jeho hřejivým tělem tisknoucímu se k jejímu cítila naprosto v bezpečí. Tlumeně slyšela, jak kolem nich hvízdají kulky, ale byl to vzdálený zvuk, něco jako bouřka nad mořem – člověk ví, že tam někde je, ale necítí se jí nijak ohrožený. Dívka si prohlížela Wadův nádherný obličej, poslouchala jeho vyrovnané nádechy a obdivovala lehkost, s jakou nesl její váhu ve svých svalnatých pažích.

Hnal se s ní dlouhou chodbou a po chvíli, která se Letty zdála jako okamžik zachycený v čase, protože byla v bezpečí a pásla se pohledem na té nejkrásnější tváři, jakou kdy viděla, dosáhli dveří, které vedly na únikové schodiště.

Kane k nim doběhl jako první, trhnutím je otevřel a nechal Wada a Letty, aby vběhli dovnitř jako první. Aby se anděl protáhl dveřmi, musel zase křídla složit a dívka v jeho náručí toho okamžitě zalitovala. Měla pocit jako by byl její zrak najednou ochuzený o obrovský zážitek. Mrkáním rozehnala neuvěřitelnou vidinu, která se jí vypálila do sítnice a vybídla Wada, aby ji postavil na zem.

Věděla, že po schodech by se mu s ní běželo špatně a on zjevně dospěl ke stejnému závěru, protože ji jemně postavil na nohy a postrčil směrem ke schodišti.

Letty okamžitě vyrazila, hnala se dolů, a když se na chvilku ohlédla, všimla si, že Wade dělá něco s dveřmi. Neměla čas zkoumat, co přesně, protože se musela soustředit na svůj krkolomný sestup dolů, aby se neskutálela s příkrých stupňů. Seběhla vždycky třináct schodů, rychle přeběhla mezipatro a tak pořád dokola. Pro jistotu se jednou rukou přidržovala zábradlí, aby se nezřítila po hlavě dolů.

Slyšela ze sebou kroky obou mužů, což jí přinášelo úlevu.

Po dlouhé době konečně dorazila do prvního patra, což zjistila jen díky tomu, že přímo proti schodům byla cedulka, která hlásala, že níž už je jen suterén, a prudce se zarazila.

Wade ji předběhl, uchopil ji za ruku a opatrně otevřel dveře vedoucí do vstupní haly.

„Tak tudy nejspíš ne,“ zamumlal tiše.

Letty, která mu nakukovala přes rameno, přikývla a řekla: „Khana mě sem vzala přes podzemní garáž. Třeba se tamtudy dokážeme dostat ven.“

Wade přikývl, zavřel dveře, za kterými se skrýval zástup mužů ozbrojených pistolemi a otočil se ke Kanovi, který stál tiše za nimi, aby mu řekl, že to vezmou spodem.

Když mu však pohled padnul na jeho trup, všimnul si, že mu těsně vedle srdce prosakuje oblečením tmavá tekutina. „Kane!“ vykřikl tiše. „Jsi zraněný.“

„No jo, všimnul jsem si,“ ušklíbl se Kane a mávnul rukou. „To je fuk, musíme odtud.“ Jenže sotva dokončil větu, podlomila se pod ním kolena a Wade ho sotva stihnul zachytit dřív, než se zhroutil na betonovou podlahu.

„Letty, jdi první,“ procedil Wade skrz zaťaté zuby. Letty bylo jasné, že se mu nelíbí, že ji musí poslat dopředu, ale zjevně neměli jinou možnost. Wade musel nést Kana, který mezitím omdlel a někdo jiný musel otevírat dveře.

Opatrně na škvírku otevřela dveře s nápisem ‚Východ‘ a nakoukla do tmavé garáže. Nikde nikoho neviděla, ale v obrovské místnosti byla spousta možných úkrytů. Proto se bezradně podívala na Wada, který stál za ní s bezvědomým Kanem v náručí a když přikývl, přidržela mu dveře, aby mohl vejít dovnitř.

Pomalu postupovali tichým prostorem a Wade se pozorně rozhlížel kolem sebe. Připadalo mu divné, že by tu nenechali nikoho na stráži, ale byl za to vděčný, protože s těžkým Kanem by nedokázal bojovat.

Bez nehody došli až k východu a brzy se ocitli v jasném dopoledním slunci. Wade rychle zamířil ke Kanovu autu nevšímavý k pohledům zvědavých kolemjdoucích, prohledal mu kapsy a nakonec v přední kapse džínsů objevil klíčky, kterými odemknul dveře. Letty mu ho pomohla strčit na zadní sedadlo a Wade mu na chvilku položil ruku na ránu, aby ji zacelil a zabránil dalšímu krvácení. S vyléčením tak těžkého zranění bude muset ještě chvíli počkat, protože pak bude na chvíli úplně vyřízený.

Letty si beze slova sedla za volant, počkala, až si Wade vleze na sedadlo spolujezdce a vyrazila od výškové budovy, jak nejrychleji mohla. Šikovně se proplétala městským provozem a mířila k jednomu z mála míst, které v tomhle městě znala. 

další kapitola