Letty Harrowová stála nad svým zničeným sporákem a nepřítomně si na
prst natáčela kadeř temně rusých kudrnatých vlasů. Přemýšlela, kde udělala
chybu. Vždyť ten vzorec vypadal stabilně. Myslela si, že to tentokrát vyjde.
Poškrábala se na tváři, která ji svědila a zjistila, že ji má celou
pokrytou černým popílkem. Když se ho snažila setřít rukávem svého béžového
svetru, rozmazala si ho po obličeji ještě víc. Kruci, pomyslela si v duchu, snad to půjde dolů. To by bylo zase řečí, kdybych chodila s ušmudlaným
obličejem.
Po chvíli si uvědomila, že to dunění, které slyší, není zvonění v
uších vyvolané výbuchem, který sledovala v přímém přenosu, ale tím, že jí
někdo buší na vchodové dveře.
Povzdechla si a neochotně šla otevřít. Tušila, kdo tam bude a vůbec se
jí nechtělo s tím člověkem mluvit.
Pootevřela jen na škvírku a vykoukla ven jedním zeleným okem
orámovaným dlouhými tmavými řasami. Přesně jak tušila. Za dveřmi stál majitel
domu, ve kterém si pronajímala byt, a šklebil se, jako by spolknul citron.
„Děje se něco, pane Marlone?“ zeptala se Letty mírně.
Mužík zamrkal, jako by ho její klidný tón překvapil, ale po chvilce si
na obličej nasadil původní škleb. „Jestli se něco děje slečno Harrowová? To si
teda pište, že ano. Zase vám doma něco vybouchlo. Nemyslete si, že jsem to
neslyšel.“ Čím víc slov vyslovil, tím byl jeho hlas vyšší a pisklavější.
Letty si v duchu povzdechla a zalitovala, že ten otravný chlápek
bydlí přímo pod ní. „Ano pane. Slyšel jste správně. Ale byla to jen malá rána.
Ani se tomu nedá říkat výbuch.“
Viděla, že by se zvědavý domácí rád nacpal k ní do bytu, aby mohl
obhlédnout škody, ale to mu v žádném případě nehodlala dovolit. Tohle byl
její byt a podle nájemní smlouvy uhradí veškeré škody, které uvnitř vzniknou,
takže rozhodně nikoho dovnitř pouštět nemusí. Kdyby se odsud stěhovala, musela
by byt předat přesně ve stejném stavu, v jakém ho převzala.
Což bude docela problém,
pomyslela si pobaveně. Švábi, kteří se proháněli ve zdech a kuchyňských
skříňkách spolu s krysami, které měly pelech v ložnici, vykopla na
ulici, sotva se nastěhovala. Pochybovala, že by je dokázala najít, i kdyby byli
nakrásně ještě naživu.
„Nemyslete si, že tenhle dům těmi svými pokusy zbouráte. Jestli
s tím nepřestanete, nezbude mi nic jiného, než s vámi rozvázat nájemní
smlouvu.“
Letty se nad jeho výhružkou v duchu ušklíbla. Tohle slyšela už
mockrát. Taky si musela přiznat, že už se i mockrát stěhovala. Možná je načase
začít přemýšlet o vlastním bydlení. Nejlépe o usedlosti na tichém odlehlém
místě. Toužebně pomyslela na nedaleké Skalisté hory plné volného prostoru. Ráda
by si někde tam nahoře našla pěknou malou vesničkou, schoulenou u úpatí některé
z vysokých hor a v tamějším klidu pokračovala ve svém výzkumu. Jenže
bohužel měla práci, která jí momentálně nedovolovala opustit Twin Falls.
Odtrhla se od svých myšlenek a znovu zaměřila pozornost na otravného
domácího. Pořád stál na chodbě před jejím bytem a rozhazoval pažemi, aby
zdůraznil litanii, která se mu řinula z úst. Škoda, že nezmizel, zatímco jsem mu nevěnovala pozornost, pomyslela
si naštvaně.
Odkašlala si a promluvila: „Je mi to líto pane Marlone, už se to
nestane.“
Malý kulatý mužík podezřívavě mhouřil oči. Nezdálo se, že by ho
Lettyino ujištění uklidnilo. Bez dalšího slova se ale otočil na patě a vyrazil
ke schodišti.
Letty s úlevou přibouchla dveře a opřela se o ně zády. Zvedla ruce nad
hlavu a zapátrala v hustých kadeřích po svých brýlích. Po chvíli tápání je
našla nad čelem, kam si je vyhrnula předtím, než se sklonila nad rendlík, aby mohla
zblízka pozorovat reakci. Nikdy si na svoje brýle nezvykla, přestože je nosila
už řadu let. Občas se jí stalo, že je někde sundala a nechala je tam. Proto
měla koupených více modelů. Ty, co měla v rukou teď, byly její
nejoblíbenější. Pečlivě prozkoumala široké černé obroučky držící tvrzená
sklíčka a zjistila, že jsou naštěstí celé. Opatrně je očistila lemem svého
zašmudlaného svetříku a vyrazila do kuchyně obhlédnout škody.
Cestou přes obývák zakopla o shrnutý koberec, noha se jí smekla a Letty
málem upadla na pohovku. Nevěnovala tomu příliš pozornosti. Byla zvyklá na to,
že pořád o něco zakopává, přes něco padá, nebo do něčeho naráží. Takhle to
v jejím životě prostě chodilo. Na střední škole se jí spolužáci kvůli její
nemotornosti neustále posmívali a tělocvikář nikdy nesebral dost odvahy na to,
aby ji postavil na hřiště. Většinou se tedy jen tak potloukala kolem a snažila
se neupadnout, zatímco ostatní hráli basket, volejbal nebo házeli oštěpem.
Poté, co se jí jednou málem podařilo probodnout procházejícího ředitele, když
ji z rovnováhy vychýlil podivný závan větru – aspoň ona to tak vnímala, i
když ostatní tvrdili, že se nikde nepohnul ani lísteček - nesměla na tuhle sportovní
disciplínu ani pomyslet.
Jenže Letty posměšky spolužáků nevadily. Vždycky se naplno soustředila
na svůj cíl a nikomu nedovolila, aby ji zdržoval nebo otravoval. Jejich urážky
a smích po jejím těle sjížděly jako voda. Už od dětství se totiž její život
točil kolem jediné věci. Nevěděla proč to tak je, ale už dávno nad tím přestala
přemýšlet a přijala to jako fakt.
Když byla malá holčička, vyrazili s rodiči a sestrou na výlet do
Skalistých hor. Tábořili v kempech, procházeli horské stezky, navštívili
jeskyně, ve kterých si prohlíželi nástěnné malby a v jedné takové jeskyni
se Letty zatoulala. Nebála se, jenom kráčela pořád vpřed a měla pocit, že ji
něco nebo někdo volá. Ruce měla volně spuštěné podél boků a občas si vesele
poskočila, jak už to malé holčičky dělávají. Po chvilce dorazila do obrovské
síně plné krápníků a jezírek, jejíž stěnu krášlil krasový závoj jiskřící barevnými
odlesky. Pamatovala si ten závoj, na to, jak na něj okouzleně zírala a
nevnímala nic kolem sebe. Pak cosi zaslechla a nuceně sklonila pohled
k zemi, kde spatřila temně zelený, perfektně kulatý kámen, který ji
učaroval.
Zvedla ho svýma malýma ručkama z tvrdé skály, pak na chvilku
zahlédla nějaký pohyb a vzápětí všechno potemnělo. Když se znovu probrala, byla
zpátky u rodičů. Snažila se jim vysvětlit, co se jí stalo, ale tvrdili jí, že
od nich ani na chvilku neodešla. Letty to nechápala, ale přestala o tom mluvit.
Věděla však, že to, co se jí stalo, bylo skutečné, i když pro to neměla ani ten
nejmenší důkaz. Kámen zmizel, jako by nikdy neexistoval. Proto se ve věku
pouhých sedmi let rozhodla, že ten kámen stůj co stůj najde. Podřídila tomu
celý svůj život, vystudovala geologii a začala pracovat v nadnárodní firmě
zabývající se mineralogickým výzkumem. Teď, ve svých šestadvaceti letech
dosáhla takového postavení, že si mohla pátrat, po čemkoliv chtěla. Zdálo se,
že pro tuto oblast vědy má nepopiratelný talent, kterého si její zaměstnavatel
velmi cenil.
Možná by se dalo považovat za ironii, že dívka, která je tak
nemotorná, nejvíc ze všeho miluje geologii a experimentální mineralogii.
Pokaždé, když vyrazila na výpravu do přírody, aby mohla prozkoumat další
fascinující jeskyni, byl to nezapomenutelný zážitek jak pro ni, tak pro její
tým. Neustále si z ní dělali legraci a s oblibou tvrdili, že kdyby jí na
ramenou denodenně nesedávalo štěstí, potřebovala by mít neustále k ruce
svého osobního doktora. V tom horším případě by už byla mrtvá.
Letty musela uznat, že jí její nemotornost dost ničí společenský i
pracovní život, ale i přesto byla spokojená s tím, jaký život si
v malém městečku nedaleko nezkrotných hor vybudovala.
Zatřepala nohou, aby se zbavila brnění v naražené holeni a
pokračovala do kuchyně. Cestou sledovala, jestli neutrpělo kromě sporáku něco
dalšího, ale všechno vypadalo na svém místě a v pořádku. Když vešla zpátky
do vesele vymalované místnosti a podívala se na tu spoušť kolem sporáku, tiše
zaúpěla.
Měla jsem počkat a vyzkoušet ten
nový vzorec, až dorazím do laboratoře,
tam jsou na podobné pokusy vhodnější podmínky, pomyslela si
s povzdechem Letty, ale dobře věděla, že pozdní napomínání sebe sama nemá
žádný smysl. Udělala by to, i kdyby věděla, jak to skončí. Zrovna stála
v obýváku před svou tabulí a zkoumala vzorce složení kamene, který se jí
před nedávnem dostal do rukou, když ji napadlo možné řešení jejího problému.
Okamžitě vystartovala do kuchyně, aby na sporáku vyzkoušela zahřát
malé množství vody spolu s hydroxidem draselným, do kterého v přesném
poměru, přimíchala prášek, jež vznikl nadrcením malého kousku přírodního
olivínu, který se jí před časem podařilo získat v Brazílii. Všechno šlo
perfektně, až do chvíle, kdy do vroucí jasně zelené směsi přidala kapku tekuté
rtuti. Něco se pokazilo a Letty teď ze sporáku zbyl jenom nepoužitelný kus
zkrouceného kovu.
Jelikož se dobře znala, stál její pokusný sporák pěkně samostatně, od
zbytku kuchyňské linky ho dělil skoro metr volného prostoru. Jedna strana
spodních skříněk sousedících se sporákem byla trochu očouzená, ale linka
zůstala v celku. Jenom byla do poloviny pokrytá černým popílkem, který
Letty špinil tvář a nejspíš i vlasy.
Kdyby se nenakláněla tak blízko, když to bouchlo, nejspíš by byla
úplně v pořádku. Takhle ji trochu pobolívala hlava a zvonilo jí
v uších.
Mávla nad tím rukou a dala se do uklízení. Nejdřív odložila stranou
zničený rendlík a pobaveně si pomyslela, že by klidně mohla stát
v černočerné jeskyni a míchat ingredience v tyglíku vařečkou
vyrobenou speciálně pro tento účel. Byla jako nějaký šílený alchymista, který
míchá svoje směsi a doufá v oslňující výsledek. Jejím cílem sice nebylo
přeměnit obyčejný kov ve zlato, přesto se jevil stejně nedosažitelným. Toužila
stvořit kámen, který držela v rukou jako malá. Kámen, na který nedokázala zapomenout.
Dala by cokoliv za možnost na chvilku ho moct dostat do laborky a povrtat se
v jeho chemickém složení. Takhle jí nezbývalo nic jiného než dělat pokusy
a doufat, že náhodnou natrefí na správné složení. Jeho obraz, váhu a tvar měla
vypálenou v mysli, jako by se jí do šedé kůry mozkové otisklo značkovací
železo. Přesto jí však něco scházelo. Měla pocit, že už je tak blizoučko ...
Dnes to ale nevyšlo. Letty se však nehodlala vzdát. Bude pokračovat,
psát rovnice a zkoušet to tak dlouho, dokud nedosáhne svého cíle. Bylo to
taková její malá posedlost, která její známé velice bavila. Kamkoliv Letty odcestovala,
musela si prohlédnout všechna mineralogická muzea, která v daném městě
našla. Marně pátrala po svém kameni nebo alespoň po takovém, který by mu byl podobný.
Nikdy ho neviděla, ale neztrácela naději. Celou svou bytostí cítila, že ten
kámen existuje, že je skutečný. Jestli nedokáže objevit ten, který našla jako
malá, určitě se jí podaří vyrobit si vlastní. Svou posedlost brala
s klidem, protože ji v sobě měla celý život. Jako by ji něco nutilo
ten kámen hledat. Byla to niterná potřeba, která jí spalovala duši pokaždé,
když občas přestala s pátráním, aby se soustředila na jiné aspekty svého
života.
Napustila si do kbelíku vodu a klesla na kolena, aby mohla setřít
mastný černý popílek z podlahy. Po chvíli horečného drhnutí si sedla na
paty a rozhlédla se po své veselé žluté kuchyni. Měla ráda jasné barvy a byla
šťastná, že se jí podařilo udělat nepořádek jenom kolem zlořečeného sporáku.
Najednou se zarazila a zadívala se do prázdna. No jasně, špatně jsem to zahřívala, přemítala v duchu, sporák na
to není nejvhodnější místo. S tím alchymistou to nebyl špatný nápad. Mít
tak malý kahan, kde bych si mohla postupně přidávat teplotu ... Letty
potřásla hlavou, aby si podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Nemůže se teď
znovu postavit k tabuli a začít počítat. Vzhlédla k hodinám ve tvaru
kopretiny, které zdobily stěnu po její levici, a s hrůzou si uvědomila, že
už jsou skoro dvě hodiny. O půl třetí musí být v restauraci Shainhai.
Jestli nepřijde včas, její sestra ji zabije. Vyhrožovala tím už několikrát,
když jí volala, aby Letty jejich společný oběd připomněla. Napomínala ji, ať
nezapomene a vykašle se na svoje pokusy, jinak ... Letty se otřásla, když si
představila sestřinu sáhodlouhou přednášku.
Nechala kbelík kbelíkem, rychle vyskočila na nohy, přeskočila
nepořádek na podlaze, na poslední chvíli se zarazila, aby vypnula hořák a pak,
když se ujistila, že je její byt v bezpečí, vyrazila do koupelny.
Tam ze sebe strhala svetr, podprsenku, domácí tepláky, kalhotky a
ponožky a všechno to naházela do kouta na jednu páchnoucí hromadu. Nahá se
postavila před zrcadlo a snažila se odličovacím tamponem sundat z obličeje
černé šmouhy.
Mizely velice neochotně, ale nakonec byla jakž takž čistá. Rychle
skočila pod sprchu, pustila na sebe studenou vodu a zanadávala, když jí dopadla
na odhalená záda. Bohužel neměla čas zdržovat se odpouštěním vody, takže
zatnula zuby, popadla mýdlo a začala se rychle drhnout. Našamponovala si vlasy
a klela, že je má tak dlouhé. Už několik let jim neustále slibovala, že je nechá
ošmikat, ale ke kadeřnici zatím ještě nedošla. Když měla vlasy mokré, sahaly jí
téměř k zadečku. Suché se kroutily jako malinkatí hádci a
v prstýncích jí spadaly do půli zad. Každé ráno jí dalo zabrat, než se jí
je podařilo stáhnout do ohonu nebo jinak zaplést, ale jakmile bylo hotovo, už
se o ně nestarala.
Ve spěchu vyskočila ze sprchy, natáhla se po osušce a nahmátla prázdné
místo. Zapomněla si nachystat čistý ručník. S povzdechem vyrazila do
ložnice a z celého těla jí přitom kapala voda. Postavila se před velkou
skříň a otevřela prostřední část. Doufala, že najde vyprané ručníky na jejich
poličce. Sáhla dozadu a s radostným zavýsknutím vylovila obrovskou
smaragdově zelenou osušku. Rychle si ji hodila na vlasy, aby z nich
vysušila přebytečnou vodu a vrátila se stejnou cestou do koupelny.
V rekordním čase se vydrbala do sucha a znovu se vrátila do
ložnice pro čisté spodní prádlo. Zalovila ve skříni, našla lehce pomuchlané
džínsy a košili světlounce zelené barvy, které si rychle natáhla. Ještě vlhké
vlasy stočila do drdolu a spoutala gumičkou. Bolestně se přitom šklebila,
protože se nestihla načesat a už teď toho litovala. Později bude při
rozčesávání hustých pramenů trpět.
Zalétla pohledem k hodinám, které měla na toaletce v ložnici
a zaúpěla, protože se ručička nemilosrdně sunula vpřed. Už ukazovala dvě hodiny
a patnáct minut. Letty proletěla bytem jako tornádo, sebrala kabelku, klíčky,
vrátila se pro peněženku, kterou zapomněla v ložnici, obula si boty,
hodila na sebe černou vypasovanou bundičku a prudce vyběhla ze dveří.
Když dorazila do mezipatra, zarazila se, otočila na patě a vyrazila
zpátky k bytu. No jasně. Přesně jak si myslela. Nechala pootevřené
vchodové dveře.
Pousmála se nad tím, že jí sestra nahání takový strach, že se kvůli ní
málem přerazí, aby dorazila do restaurace včas. Podívala se na zápěstí, aby
zkontrolovala čas na hodinkách, ale zjistila, že je zapomněla doma. Mávla nad
tím rukou, popadla pevně kabelku a vyběhla z domu. Rozhodla se, že pojede
autem. Tak by mohla svoje zpoždění stáhnout na pouhou čtvrt hodinku.
Když s kvílením brzd zajela na parkoviště před restaurací,
uskočili před ní čtyři lidé, kteří přes něj právě přecházeli. Letty se podívala
skrze čelní sklo a viděla, že její sestra Jennifer stojí před vchodem do
podniku a kroutí hlavou. Letty věděla, že se její známí v jednom kuse
diví, jak dokázala získat řidičák. Tvrdili, že jezdí jako šílenec, který prchá
před policií.
Vyskočila na chodník a vyrazila k sestře. Jak byla rozběhnutá,
padla ji do náruče, rychle proto zamaskovala zakopnutí o nerovnost na chodníků
objetím a pak se od sestry odtáhla. Popadla ji za zápěstí, a když viděla, že se
zpozdila jen o deset minut, vítězoslavně zvedla paži nad hlavu.
Jennifer zakroutila hlavou a popadla Letty za zvednutou ruku.
Letty zklidnila svoje horečně bušící srdce a nechala se odtáhnout do
Shainhai. Už se těšila, že si dá jejich vyhlášené závitky z rybího masa,
které zbožňovala. Úsměv jí však ztuhnul na rtech, když si uvědomila, že ji
sestra táhne ke stolu, u kterého sedí její manžel a nějaký neznámý chlápek.
Otřásla se neblahou předtuchou a podezřívavě se ohlédla na sestru. Vytáhla ji
na oběd s tím, že tam budou spolu samy, aby si mohly promluvit. Letty
čekala přednášku a ne tohle.
Jennifer se usmívala, jako by dala vítězný gól. Byl to úsměv, který si
Letty spojovala se sestřinými nesčetnými pokusy dát ji s někým dohromady.
Jennifer si zjevně myslela, že je pro ženu nejvyšším životním cílem zakotvit
v manželství.
Sama se provdala před třemi lety a od té doby se snažila dostrkat do
nějakého vztahu i Letty. Mnohokrát musela přetrpět večeře, odpolední rodinná
grilování, koupání v jezeře nebo návštěvu kina s Jennifer, jejím
manželem Johnem a některým z nesčetných známých, které Jenny brala
kdovíkde.
Jennifer, opravila se Letty
v duchu, moje sestra se jmenuje
Jennifer. Jenny jí totiž krátce po svatbě oznámila, že teď, když je vdanou
paní, musí ji všichni oslovovat jako dospělou. Takže se Letty musela rozloučit
se svou sestřičkou Jenny a oslovovat ji teď ctihodným Jennifer. Občas se jí to
pletlo a sestra pak byla vždycky popudlivá. Letty proto trénovala i duchu, a
když myslela na sestru, snažila se ji titulovat jejím dospěláckým jménem.
Jestli ji osobně někdo začne oslovovat Leticie v jejím pokročilém
věku šestadvaceti let, čeká ho nemilé překvapení. Letty je prostě Letty a
nemíní se stát žádnou ctihodnou matrónou, která sedí v předsednictvu
podniku s názvem ‚Za Krásnější domovy‘, který založily vdané ženušky
bydlící ve stejné ulici jako Jennifer. Ta dělala všechno proto, aby se mezi ty
slepice zařadila a zdálo se, že se jí to daří. Už se z členky toho spolku
stala zástupkyní předsedkyně a zdálo se, že svoji novou pozici naprosto
zbožňuje.
Letty si oddechla, že není jako její sestra. Ona se nehodlala usadit
v hnízdečku s chlapem, o kterého se bude muset neustále starat. Její
bývalý snoubenec, se kterým nešťastnou náhodou bydlela téměř dva měsíce, ji
málem dohnal k šílenství. Byla ráda, že se ho zbavila a rozhodně se nehodlala
hnát do dalšího vztahu.
Proto, když se blížili ke stolu, nasadila na obličej odtažitou masku a
s pocitem zrady vrhla na sestru postranní pohled. Jennifer ji zmáčkla
ruku, jako by ji chtěla povzbudit.
Letty protočila oči, ale pak si uvědomila, co dělá a rychle si
nasadila masku, kterou v duchu přezdívala ‚Nečum a táhni, otravný chlape‘.
Bohužel to většinou nezabralo. Všichni ti chlapi, které sestra brala bůhvíkde,
byli pokaždé okouzlení její krásou. Koktali a vyzdvihovali její bělostnou pleť
bez jediné vady, nádherné kudrlinky jejích prokletých vlasů, plnost šťavnatých
rtů a zeleň jejích očí. Vymýšleli si ty nejpodivnější lichotky, přirovnávali ji
k ovoci, západům slunce i lesnímu mechu. Letty vždycky měla co dělat, aby
nevyprskla smíchy. Věděla, jak vypadá – vždyť se na sebe každé ráno koukala do
zrcadla a nepotřebovala, aby jí to někdo popisoval květnatými proslovy.
Bohužel některé z těch otrapů neodradily ani ty nejzamračenější
obličeje. To pak musela promluvit a odradit je jinými způsoby.
Když tak sledovala chlápka, který seděl vedle Johna, viděla, že to
bude stejný oběd, jaký už zažila mockrát. Chlap na ni bude civět a ona si
nedokáže vychutnat skvělé jídlo, které v Shainhai podávají. Bude pak naštvaná,
chlap jí bude lichotit, zvát ji na rande a nakonec se ji pokusí na parkovišti
políbit. Letty ho bude muset praštit a pak pojede rozčilená domů. Když řídila v tomhle
rozpoložení, projevovalo se její řidičské umění ještě nevyzpytatelněji, než za
normálních okolností.
S povzdechem se neochotně došourala ke stolu a kývnutím
pozdravila Johna. Pohledu na cizáka se vyhýbala, protože spousta chlápků jí po
prvním očním kontaktu řeklo něco jako ‚Vaše zelené oči mě oslňují jako kolouška
světlomety. Klidně bych stál a nechal se srazit.‘ A pak se pitomě zaculí.
John ji ale zjevně nemínil nechat vyklouznout. Jennifer ji zezadu
postrčila blíž k neznámému a John začal s představováním.
„Letty, drahoušku, tohle je můj kolega Bill Glassonby. Nedávno se
přistěhoval do našeho krásného městečka a rád by si tady našel nové přátele.“
Na slovo přátele dal takový důraz, že i hluchý by si musel všimnout, že tady
Billík hledá novou holku.
Letty se nadechla a zvedla k Billovi zrak.
Zalapal po dechu a po chvilce zajíkavě vykoktal: „Moc mě těší krásná
dámo.“
Ach jo, takže to proběhne přesně
tak, jak jsem si myslela, zafňukala Letty v duchu. Pak se
z povinnosti lehce usmála. Zdálo se, že její poloúsměv chlapa povzbudil,
protože se jí vrhnul po ruce jako sup po mršině, zvednul si ji ke rtům a začal
na její hřbet sázet vlhké polibky.
Letty z jeho sevření po chvilce ruku vykroutila a nenápadně si ji
otřela o džíny. Pak si bohudíky mohla sednout. Netrvalo dlouho a Bill spustil
svoji ‚litanii‘, jak v duchu nazývala příval lichotek.
Opřela se na židli a vypnula zvuk. Věděla, co bude plácat a tak to
utnula, než jí to stihne zaplavit mozek jako tsunami. Bill vypadal dobře.
Musela uznat, že se Jennifer tentokrát vytáhla. Měl krátké tmavě hnědé vlasy,
ostře řezanou čelist a modré oči. Podle toho, jak se mu pod oblekem nadouvaly
svaly, odhadla, že tráví dost času posilováním.
Kdyby mlčel ... ne, ani tehdy ne. Neměla momentálně na chlapy čas ani
náladu. Alexandra Wellingtona III se zbavila teprve před třemi měsíci a
nechtěla začínat další vztah. Neměla teď čas na nic jiného než na svůj výzkum –
cítila, že už je blízko dosažení cíle. Jako by ten správný kámen už už mohla
svírat v dlani. Představovala si, jak se její ruka svírá kolem zářivého
zeleného kamene, ze kterého vychází vnitřní záře. V duchu viděla jeho
dokonalý kulatý tvar a na dlani téměř cítila jeho hlaďoučký povrch. V poslední
době ji často přepadával pocit, že už brzy se stane něco důležitého, že už brzy
bude mít svůj kámen.
Tak se zasnila nad imaginárním kamenem, že téměř přeslechla Billovu
otázku. Naštěstí zachytila konec věty, takže mohla odpovědět správně.
„Pracuji ve firmě Forever Geology. Zabývám se tam výzkumem minerálů a
jejich rozložením v zemské kůře.“ Ze zkušenosti věděla, že takhle to
stačí. Kdyby pokračovala dál, Bill by se jistě ztratil v odborných
termínech. A ona mu nechtěla nic vysvětlovat.
Uznale pokýval hlavou a shrnul to. „Takže jsi vědkyně. Fantastické.
Tak krásná a navíc chytrá. Já nic tak zajímavého nedělám.“
Letty věděla, že by se měla zeptat, co dělá, protože na to zjevně
čekal, ale vůbec se jí do toho nechtělo, ani ji to nezajímalo. Proto tam jen
seděla, mírně se usmívala a čekala, co bude dál.
Trapnou mezeru v hovoru vyplnil John, když prohlásil: „Bill dělá
u nás ve firmě právníka.“
Letty si ironicky pomyslela, že to má jistě hromady a hromady práce.
Makléřskou firmu, ve které John pracuje, v jednom kuse někdo žaluje kvůli
ušlému zisku.
Do hovoru se zapojila Jennifer a začala vyzdvihovat Billovi přednosti.
Vykládala, jak si pořídil roztomilý domeček ve First Street, kde bydlela i ona
s Johnem a jak se hned zapojil do sousedské hlídky. Jaký je to uvědomělý
mladý muž, který se stará o své okolí a ke štěstí mu chybí už jen dokonalá
žena.
Letty se otřásla odporem, když si představila, že by se měla zapojit
do stáda hus, se kterým teď létá její sestra. Chodit s nimi den co den na
čaj, zvát je do svého nechutně naklizeného domu a vytahovat se, jaké prachy
Bill vydělal dnes ... Když si sama sebe představila na podobném místě,
naskočila jí z toho husí kůže.
Pomalu začínala litovat toho, že se svými zaměstnavateli nechala
přeložit do stejného města, kde bydlela její sestra. Když je dělilo pět set
kilometrů, měla ji mnohem raději.
K jejich stolku před oknem přistoupila servírka. „Máte vybráno?“
John a Jennifer si v rámci zachování postavy objednali lehký
zeleninový salát s kousky tuňáka a Bill se rozhodl, že vyzkouší zdejší
žraločí steak. Letty si dobře všimla, jak se John nad svým výběrem jídla mračí,
ale věděla, že nemá odvahu objednat si nic jiného, protože se bojí, co by na to
řekla Jenny ... teda Jennifer. Její parta ze spolku ‚Za krásnější domovy‘ se
rozhodla, že aby byl domov krásný, musí v něm žít štíhlí a udržovaní lidé.
A jelikož měl John sklony k tělnatosti, nasadila mu jeho ženuška přísnou
dietu. Sama s tím problém neměla, ale rozhodla se, že bude solidární a
ukáže mu, že zelenina se dá jíst každý den.
Letty uvažovala, jestli si má dát svoje oblíbené závitky a nakonec se
rozhodla, že si je objedná. I kdyby jí Bill zkazil chuť k jídlu, třeba
stihne sníst alespoň jeden, než se mu to podaří úplně. Zatím jeho řeči celkem
úspěšně ignorovala.
Mezitím co čekali, až jim přinesou jejich objednávky, konverzace dál
plynula v podobném duchu. John a Jennifer vyzdvihovali Billovy přednosti,
Bill vyzdvihoval ty Lettiiny a Letty se nudila. V duchu přemýšlela, kde
při pokusu udělala chybu a sestavovala v hlavě nové vzorce.
Nejspíš vypadala trochu duchem nepřítomná, protože do ní Jennifer co
chvíli strčila.
Po půlhodině se dočkali jídla a Letty se rychle pustila do závitků. Už
byla lehce znechucená, ale na jídlo se pořád těšila. Asi měla větší hlad, než
si myslela, protože dokázala Billa úplně zazdít a jíst, jako by neviděla jídlo
už několik dní. Zauvažovala, kdy jedla naposledy a zjistila, že se dnes jaksi
nestihla nasnídat.
Takže včera odpoledne, když ji její kolegyně a kamarádka Marcy vytáhla
na oběd do restaurace kousek od jejich práce.
Dojedla a pak si k sobě přitáhla skleničku vína, kterou jí nalila
ochotná číšnice. Trochu upila a potěšeně se usmála, když na jazyku ucítila
perlivou svěží chuť dobrého červeného. Musela uznat, že v tomhle má Jennifer
perfektní vkus.
Bill zjevně usoudil, že na ni udělal skvělý dojem, protože se
k ní během oběda posouval víc a víc. Letty nechápala, z čeho ten
dojem získal. Vždyť ona sama za celou dobu prohodila sotva deset vět. „Takže
Letty, uvidíme se tedy později večer?“
Letty se zarazila a v duchu si procházela jejich konverzaci.
Pravda, bylo tam pár bílých míst, kdy jim nevěnovala pozornost, protože
v hlavě řešila zajímavou hádanku týkající se dnešní menší nehody
v její kuchyni, ale snad nebyla tak mimo, že by souhlasila s další
schůzkou s právníkem Billem?
S hrůzou se podívala na sestru a pohledem jí naznačovala, že
potřebuje pomoct. Sestra se ale jenom s spokojeně usmívala a pohled ji klidně
oplácela. Letty se na ni zuřivě zamračila, ale pak se musela otočit zpátky
k Billovi, protože jí položil ruku na předloktí.
Odtáhla se a přemýšlela, s čím že to vlastně souhlasila.
„Takže v osm v kině? Před hlavním vchodem?“ ozval se Bill,
když mlčela příliš dlouho.
Letty uvažovala, jak by se z toho mohla vykroutit, ale když
začala s „No, víš, já už vlastně dneska něco ...“ skočila jí sestra do řeči,
usmála se na Billa a odpověděla místo Letty.
„Jasně Bille, bude tam. Jenom si musí něco přehodit a nachystat se.
Dohlédnu na ni. Víš přece, že jsem tě varovala, jak je roztržitá a soustředěná
na svoji práci.“
Letty zavřela oči a pevně stiskla rty, ale věděla, že z tohohle
se nedostane. Vrhla znechucený pohled na svou modrookou blonďatou sestru a
přemýšlela, která kukačka ji podstrčila do hnízda, kde už byla tahle potvora.
Lidi zpravidla nechtěli věřit tomu, že jsou sestry. Byli tak rozdílné, až to
bylo zarážející. Když jim však Letty vysvětlila, že ona je adoptovaná,
ohleduplně se stáhli. Lidé už byli takoví, rýpali tak dlouho, dokud jim
záležitost nedávala smysl, a když narazili na něco tak citlivého jako adopce,
sklonili hlavu a zmlkli. Jen v duchu si pak říkali, jaké je Letty
ubožátko, že nikdy nepoznala svoje pravé rodiče.
Jenže netušili, že jí na tom absolutně nezáleží. Harrowovi, jejichž
příjmení s hrdostí nosila, ji vychovali s láskou a trpělivostí. Nikdy jí
nedávali nijak najevo, že není jejich vlastní, a proto se tak nikdy ani
necítila. Letty neměla potřebu pátrat po lidech, kteří ji stvořili, milovala
svoje adoptivní rodiče a neustále jí velice chyběli.
Nikdy nebyla jako spousta jiných adoptovaných dětí, kteří chtějí za
každou cenu zjistit, kdo jim dal život. Spokojila se s jednoduchým
vysvětlením. Rodiče jí řekli, že ji jako miminko našli na prahu svého domu a
v okamžiku, kdy na ni pohlédli, rozhodli se ji prohlásit za svoji. I
přesto, že už jednu dceru měli. Vyřídili právní záležitosti a než byl Letty
rok, byla u nich pevně zabydlená.
Považovala Marthu a Dava za svoje rodiče ve všech ohledech, na kterých
záleželo. Pragmaticky usoudila, že když o ni praví rodiče nemají zájem, nemusí
ho mít ani ona. Pochopila by, kdyby ji z nějakého důvodu odložili do dětského
domova, ale pohodit ji na práh cizích lidí? Sotva to byli rodiče, které by
toužila poznat. Martha a Dave zemřeli před pěti lety při nehodě na horách. Vydali
se lyžovat svými přáteli, ale svah, který se rozhodli sjet, se uvolnit a celou
skupinku zavalila lavina.
Teď už s tím Letty byla smířená jako s nevyhnutelností
osudu. Tehdy však cítila nutnost odejít z domu, ve kterém vyrostla a proto
se byla ochotná odstěhovat se do Chicaga, kde vystudovala vysokou školu a po ní
odejít kamkoliv ji její zaměstnavatel, společnost Forever Geology, toužil
poslat. Předtím než se před sedmi měsíci usadila v Twin Falls, procestovala
se svým týmem spoustu míst. Navštívili deštné pralesy Brazílie, doly
v Ekvádoru i žhavou Africkou krajinu.
Jenže od té doby, co se nastěhovala sem, se jí sestra neustále
pokoušela provdat. Nebo jí alespoň najít přítele. To díky ní kývla Alexandrovi
na žádost o ruku. Když spolu ale začali žít, pochopila, že to byla obrovská
chyba a zrušila zasnoubení dřív, než ji pocit viny donutil se za něj provdat.
Jak ji Jennifer neustále ujišťovala, byla její sestra velice, ale
opravdu velice zklamaná, že pustila k vodě tak skvělý úlovek, jakým byl
právě Wellington, ale Letty toho nedokázala litovat. Ona nehodlala skončit jako
ozdoba zavěšená na paži úspěšného muže.
Ona měla svůj cíl. Prostě musí najít svůj kámen. Nebo si ho vyrobit,
povzdechla si v duchu, protože jak se zdá, přírodní kámen, který chce,
který potřebuje jako nic jiného na světě, neexistuje jinde než v jejích
představách. Byl pro ni jako svatý grál – toužila po něm, ale pořád jí unikal.
Obrátila se k Billovi a viděla v jeho očích nevyhnutelné.
Bude s ním muset jít na rande a pak ho odpálkovat. Snad večer vymyslí
způsob, jak ho odradit.
A pak už nikdy sestře nedovolím,
aby mě k čemukoliv zmanipulovala nebo přinutila, zapřísahala se. Ta
ďábelská ženská byla ochotná udělat cokoliv, aby šlo všechno podle ní. Letty dokonce
přemýšlela, že odjede z Twin Falls, aby se jí zbavila. Sice se jí tady moc
líbilo, ale problémy s domácím plus sestra se zdály jako dobrý důvod proč
vypadnout.
Jízlivě se usmála na Billa a prohlásila: „Fajn, budu tam.“ Nezajímalo
ji to ani natolik, aby se zeptala, na jaký film, že to vlastně jdou. Jenom to
už chtěla mít za sebou.
Když se rozloučila s Johnem a Jennifer, sklesle se vrátila do
svého bytu. Vzpomněla si, jak zběsile se hnala na setkání se sestrou a znovu se
napomenula, že se jí musí nechat přestat manipulovat. Stěhování znělo den ode
dne lépe.
Jelikož krajina kolem Skalistých hor nabízela nekonečné možnosti a
zajímavosti, jistě by se mohla posunout do některé z dalších výzkumných
center společnosti. Vždyť to pohoří se táhne v délce skoro pěti tisíc
kilometrů, tak to by bylo, aby někde na opačné straně neměli další laborku.
Nebo by se mohla vrátit do Jižní Ameriky. Olivíny, které se jí hodí
pro její pokusy, se vyskytují v Brazílii ... ostatně tam odtud měla i
vzorky, které dnes doma použila. Nebo by mohla omrknout ty na Barmě. Vedení
firmy by jí jistě dovolilo jet kamkoliv by chtěla. Vždyť ji ocenili jako
nejpřínosnější zaměstnankyni loňského roku. Letty se ráda považovala za
dobrodružku a nechtěla se založenýma rukama čekat, až se její sestře povede ji
dostrkat do vztahu nebo v horším případě manželství. Věděla, že by se měla
Jennifer postavit a jasně jí vysvětlit, že ona se vdávat nechce. Že není ze
stejného těsta jako sestra.
Když se dovlekla domů, podívala se na hodiny a zjistila, že do schůzky
s Billem jí zbývají ještě tři hodiny. Rozhodla se tedy douklízet byt a
zavolat někoho, kdo odveze zničený sporák. Na obědě byla a večeři má nejspíš
taky zajištěnou, Bill ji jistě po kině vezme někam na jídlo, takže nový hned
shánět nemusí. Byla na sebe naštvaná, že nepočkala s tím pitomým pokusem do
zítra a musí teď uklidit kuchyň.
S povzdechem se pustila do práce a mumlala si přitom nadávky.
Nadávala sobě, že je tak slabá a nedokáže si dupnout, nadávala Jennifer, že ji
pořád do takových situací dostává a nadávala i Billovi, že do Shainhai přišel.
Teď bude muset minimálně dvě hodiny poslouchat jeho lichotky, a jestli ho dobře
odhadla i samochválu. Byl jedním z těch přitažlivých chlápků, kteří jsou
si svého sexapealu dobře vědomí a využívají ho jako zbraň. Při obědě byl
dočasně okouzlený jejím vzhledem, ale večer se jí jistě bude snažit dokázat, že
to on je ten krasavec, za kterým se ženské táhnou v zástupech.
Po večeři se ji bude snažit dostat k sobě nebo se pozvat na
skleničku k ní. Letty si pobaveně pomyslela, že už ten večer vlastně
v mysli prožila. Přesně věděla, co se bude dít, i kdy se to stane.
Sestra už ji přemluvila nebo zmanipulovala na rande s několika
muži, kteří si byli navzájem velice podobní. Nejdřív jí skládali nekonečné
lichotky, pak se sebrali a začali vychvalovat sebe, aby si všimla, že se
pohybuje ve společnosti pana Úžasného a nakonec se ji snažili dostat do postele.
Jediné, co Letty neustále překvapovalo, bylo to, že s ní chtěli
většinou navázat dlouhodobější vztah. Naštěstí po několika schůzkách pochopili,
že někdo tak nemotorný a protivný jako Letty není vhodnou ženuškou, kterou by
mohli vodit na firemní akce a benefiční plesy a dovolili jí, aby se s nimi
rozešla.
Jenže než Bill dospěje k tomuhle rozhodnutí, bude to trvat
minimálně tři schůzky. Letty nechtěla ztrácet čas s dalším
z Jennifeřiných pokusů, a proto se snažila vymyslet, jak ho odradit už
dneska. Mohla by si třeba zakopnout o nohy a svalit se na zem před všemi lidmi
v kině. To by mohlo zafungovat. To zakopnutí možná ani nebude muset předstírat,
jak se tak zná.
Bylo zvláštní jak elegantně a ladně vypadá, když stojí nebo sedí
oproti tomu, jak nešikovně a neohrabaně občas působí její pohyby. Jako by pro
ni chůze nebyla přirozená. V duchu se zasmála svým zmateným myšlenkám a
s novou vervou se pustila do drhnutí podlahy.
Černá mastnota pomalu mizela a opět se kolem sporáku vynořovala medově
hnědá dlažba. Letty se rozhodla, že zničený sporák nechá odvézt a vyhodit až
zítra po práci a rovnou si nechá nainstalovat nový.
Do večerní schůzky měla ještě čas a tak uklidila i zbytek kuchyně,
umyla nádobí, které jí zůstalo ležet na kuchyňské lince z předchozího dne
a zašla do koupelny pro oblečení, které měla na sobě v době pokusu. Kalhoty
vypadaly v pořádku, bude je chtít jenom vyprat, ale svetřík byl zničený.
Letty ho vyhodila do koše s pokrčením ramen. Takového oblečení už bylo ...
Když skončila s úklidem, posadila se na postel a rozmotala si
vlasy. Poté, co vysvobodila z gumičky poslední zacuchané prameny, popadla
kartáč a dala se do česání. Pokračovala v tom, dokud nedokázala projet
vlasy hřebenem bez jediného zatahání, a když byla hotová, vyčerpaně svěsila
ruce.
Přemýšlela, jestli se má převléknout, ale pak usoudila, že Billa spíš
odradí, když se nebude příliš strojit. Zadoufala, že se s ní už nebude
chtít vidět, když zjistí, že se o svůj vzhled moc nestará. Bála se však, že to
nezabere. Koneckonců na oběd se sestrou dorazila se zvlhlými vlasy stáhnutými
do nevzhledného drdolu a s brýlemi na nose. Měla na sobě obyčejné džíny a
košili s tříčtvrtečním rukávem, což bylo oblečení, ve kterém bude i večer.
Mohla se jen modlit, aby si z toho Bill vyvodil správné závěry – totiž, že
o chození s ním nemá Letty vůbec žádný zájem.
S hlasitým povzdechem zvedla z pohovky v obýváku kabelku,
popadla v předsíni bundu a vyrazila na nechtěné rande.
Žádné komentáře:
Okomentovat