Strážce světla - Prolog

Sehnutý tulák se plahočil rozlehlou planinou, po které se divoce proháněl vítr. Choulil se ve svém rozedraném černém plášti a víc než na své nohy spoléhal na hůl, kterou sebral v nedalekém lese. Hledal nějaké místo, kde by se mohl skrýt před nepříznivým počasím a husté stromy na protější straně louky mu připadaly jako vhodný úkryt.

Pravda, byl tak opilý, že nedokázal jít rovně, takže nevěděl jistě, jestli míří ke stromům, které by ho mohly přijmout do svého hřejivého objetí, nebo jestli se mu to jenom zdá.

Když vyrážel z Twin Falls, zdálo se mu, že nemá jinou možnost. Už nedokázal dál snášet davy a sledovat osudy lidí, mezi kterými se pohyboval.

Pevně sevřel hůl a zapotácel se, když do něj narazil prudký poryv větru. Zdálo se, že Skalisté hory nejsou dnes v podvečer tím nejrozumnějším místem pro výlety.

I když tady tulák strávil nesčetné hodiny procházením horských stezek, roklí, přelézáním rozeklaných vrcholků skal a prozkoumáváním nádherné divoké krajiny, teď se mu to místo zdálo neznámé a nepřátelské. Jako by si ho někdo přivlastnil a ono už dál nepatřilo každému, kdo ho zatouží poznat důvěrněji.

Zvednul rozmazaný pohled k zatažené obloze a zamrkal, protože se mu zdálo, že šedivými mraky prostupuje zlatavé světlo. Muž už dávno přestal věřit v boží milost, měl pocit, že ho dávno opustila. Ponechala ho tu, aby naslouchal neustávající bolesti lidského světa, aniž by měl možnost jí zabránit nebo jakkoliv pomoct trpícím. Když sem před dlouhou dobou přišel, byl plný optimismu a naděje. Věřil, že on je tím, kdo dokáže změnit svět. Jenže svět se nechtěl měnit. Přestože si lidé neustále stěžovali, byli ve svých příšerných životech plných bolesti a trápení podivně spokojení.

Tulák se zastavil, opřel se pevně o hůl, rozkročil nohy a přihnul si z láhve zabalené do zmačkaného papíru. Ušklíbl se, když mu palčivá tekutina projela hrdlem, ale polykal dál. Dnes se prostě rozhodl být opilý. Nic mu v tom nemohlo zabránit. Odešel z města, protože už nedokázal snášet lidskou společnost. Chtěl se zase nějaký čas toulat sám v přírodě a doufal, že nepotká nikoho jiného než divoké králíky.

Zakroutil hlavou nad větrem, který ho nechtěl pustit dál. Nahrbil ramena a tvrdohlavě pokračoval vpřed. Rozhodl se, že k těm stromům dojde, ať si počasí blázní, jak je libo. Zjistil, že jediný způsob, jak se tady nezbláznit, je určit si malý cíl a pracovat na jeho splnění. Velké nabubřelé sny jsou pro hlupáky. A on už se poučil.

Překračoval klády a nerovnosti, které mu bránily v cestě a motal se kupředu. Chtěl být přesně tak opilý, jak by měl po vypití sedmi lahví levné vodky být, jenže alkohol dnes nechtěl spolupracovat. Snažil se udržet pod tou měkkou přikrývkou, která mu otupovala smysly a tišila duši, jenže jeho tělo zjevně opilé být nechtělo. Znovu se zastavil, aby si přihnul, ale zjistil, že je láhev prázdná. Naštvaně jí mrštil o zem. Pak se s bručením sehnul, zvednul ji a strčil do batohu, který mu visel před shrbená ramena. Bylo příjemné ulevit si, ale nehodlal znečišťovat jednu z posledních lidmi nedotčených přírodních krás.

Povzdechl si, když mu došlo, že už nemá další vodku. Takže mu holt nezbude nic jiného než vystřízlivět úplně. Přestal se motat, což stejně většinu času sám před sebou jen předstíral, aby se cítil lépe a vykročil pomalu vpřed. Vítr ustoupil, jako by se rozhodl, že ho konečně propustí ze svého sevření, a on teď lehce prorážel vzduch a vykračoval si jako turista na výletě. Hůlku už nepotřeboval k tomu, aby se mohl podpírat. Teď jí švihácky mával kolem sebe. Hořce se zasmál, když si uvědomil, co dělá.

Jde z jednoho extrému do druhého. Nejdřív se vleče jako člověk, který ztratil veškerou naději, pak otočí o sto osmdesát stupňů a rázuje ve svých rozedraných hadrech jako pirát na cestě za kořistí. Zpomalil a promnul si rukou spánky. Dlouhá léta samoty si na něm vybírala svou daň. Měl pocit, že je blázen a lidé ve městech mu svými uhýbavými pohledy dávali zapravdu. Jenže jeho stav nezpůsobila duševní porucha. Bohužel. Bylo to zoufalství. Temné a hluboké jako mořský sráz. Jak z něj jednou člověk sklouznul, už se nedokázal zastavit a padal čím dál hlouběji. Měl pocit, že ho drtí tíha oceánu, že mu leží na prsou jako balvan.

Po několika dalších minutách tulák dorazil ke stromům. Podíval se nahoru, jestli se ve větvích neskrývá nějaké nemilé překvapení. Když se ujistil, že je pod hustými větvemi sám, skrčil se ke kmeni ohromného smrku. Ze zkušenosti věděl, že mech a opadané jehličky jsou tady nejměkčí a nejsušší. Zabalil se do zbytků svého pláště a vytáhl z batohu kus sýra a chleba. Když už neměl alkohol, který by mu alespoň trochu otupil smysly, mohl se stejně dobře najíst. Nebyl důvod, aby trápil tělo hladem, když z toho nebude nic mít.

Tohle na svém životě nenáviděl nejvíc. Žil prakticky na ulici, toulal se po městech, občas spal na lavičkách v parcích, ale to jediné, co takovým lidem usnadňuje život - alkohol, který by ho dokázal vzít na příjemnější místo, na něj neúčinkoval. Dalo by se říct, že je vůči němu téměř imunní. Sedm flašek nejtvrdšího alkoholu je pro něj jako sklenička vína pro ženu na večírku. Navíc mírná opilost trvá vždy příliš krátce.

Odtrhl se od svých neradostných myšlenek a vzhlédl k obloze. Sledoval šedivé mraky a fičící vítr ohýbající větve stromu, pod kterým se krčil. Čekal, že se každou chvíli spustí pořádná bouřka. Nic se ale nedělo. Obloha byla pořád stejně šedá a vítr foukal stejně intenzivně, ale nic víc. Najednou mezi jednolitou šedou masou vysvitlo světlo. Stejné jako zahlédl před chvílí.

Muž zakroutil hlavou, jako by si ji chtěl pročistit a znovu zaměřil pohled na oblohu. Pořád to tam bylo. Zlatavé světlo, které se ke svému okolí vůbec nehodilo. Nebylo to slunce. To zářilo úplně jinak, a navíc byl téměř večer. Před několika hodinami sledoval západ krvavě červené koule ze skalní římsy vzdálené asi třicet kilometrů od místa, kde se nacházel nyní. Ne. Tohle bylo něco jiného.

Tulákovi se prudce rozbušilo srdce, protože mu připadalo známé. Lákavé a hřejivé ... připomínalo mu místo, ze kterého musel odejít. Soustředil se na záři, která čím dál víc světlala, až se v jejím středu objevil ostře zářící bílý bod. Zlaté světlo pronikalo vrstvami mraků a vytvářelo na jinak tmavém nebi aureolu nádherného svitu. Když se díval vzhůru, připadalo mu, že pozoruje tunel vedoucí do jiného, mnohem nádhernějšího světa.

Nedokázal z té záře spustit oči. V prsou mu zpívala naděje a on doufal ... v co vlastně? Uvědomil si, že pro něj žádná naděje není. I kdyby se otevřely dveře do míst, z nichž musel před tolika lety odejít, nemohl by se vrátit.  

Přimhouřil víčka a konečně zaměřil pozornost na střed světelného tunelu. Zdálo se mu, že se k němu přibližuje. O chvilku později už o tom nebylo pochyb. Opravdu se k němu obrovskou rychlostí blížil. Vypadalo to, jako by z nebe padal žhnoucí meteorit. Ale přesto to bylo jiné. Muž se po chvíli vzpamatoval a uvědomil si, že se nejspíš dívá na pád. Sestup anděla na Zemi.

Nejistě polknul a upřeně zíral k nevlídné obloze.

Jiskřivý bod mířil k zemi a táhnul za sebou zlatavou záři. Následovala jej a točila se kolem svého středu jako obrovský výr. Bod byl čím dál blíž a muž už dokázal rozeznat obrys těla. Teď už to věděl jistě. K zemi se blíží jeden z jeho bratrů a on neměl tušení, proč zrovna teď a zrovna na tohle místo.

Nechtěl se s ním setkat, nechtěl sledovat vstup do míst, kam už nikdy nevkročí.

Ale vypadalo to, že nebude mít na vybranou. Než se stihnul zvednout a zmizet, obrovský výr se objevil přímo nad loukou, po které ještě před chvílí spěchal. Od zářícího bodu se oddělil mohutný muž. Jeho bezvládné tělo se chvíli vznášelo ve větru. Když bylo asi deset metrů nad zemí, povolilo neviditelné sevření, které ho drželo ve vzduchu. Zlatý výr se stahoval zpátky k obloze, jako by tady vyložil to, co chtěl, a teď už se mohl vrátit domů. Zanechal za sebou postavu muže a kouli zlatého svitu, která levitovala nad nehybným tělem.

Tulák rozčileně vyskočil na nohy, ale pak si uvědomil, že nemá cenu vyběhnout na volné prostranství a začít hrozit pěstí směrem k nebi. To už udělal mnohokrát a nikdy to nemělo žádný hmatatelný výsledek.

Podíval se tedy zpátky na zářícího muže, který se pořád v bezvědomí řítil k zemi. Když po chvilce dopadl na ztvrdlou hlínu, ozvala se hromová rána a na rovné planině se objevil hluboký kráter velikosti domu.

Tulák si povzdechl, ale věděl, že nemá na vybranou. Může se krčit pod stromem, ale nakonec stejně bude muset vylézt a setkal se s ním. Zřejmě zase zasáhl do mého života osud, pomyslel si jízlivě. Rozhodl se, že ještě chvíli počká, ať si jeho bratříček pěkně pomůže z díry sám.

Netrvalo dlouho a z jámy se začalo ozývat praskání a hrabání. Na jejím okraji se objevily nejprve dlouhé prsty, pak předloktí a nakonec se ven vyhrabala nahá postava, která vyčerpaně klesla do vysoké trávy. Zářící koule se pořád vznášela nad mužem a lehce se hýbala ze strany na stranu, jako by na něco netrpělivě čekala. Muž zvednul ruku nad hlavu a sáhnul dovnitř poletující záře. Zdálo se, že klečící muž čerpá z koule energii, protože byla čím dál průhlednější, až nakonec zmizela se sotva slyšitelným lupnutím. Zanechala za sebou jenom vysokou stojící postavu, která se vzápětí začala protahovat.

Muž opatrně udělal pár kroků dopředu, pak dozadu, prohlédl si svoje paže a pak se zvědavě rozhlédl kolem sebe.

Tulák si s bodnutím v srdci vzpomněl, jaký je to pocit. Od doby, kdy stál na podobném místě, už uplynulo mnoho let, ale stejně si to pamatoval, jako by se to stalo včera. Znal ten pocit, který se teď muži proháněl tělem a byl rád, že tam nemusí stát místo něho. On už si na lidské tělo zvyknul, ale ten druhý ...

I když si kvůli tomu nadával, zvednul se a vykročil kupředu, aby ho přivítal. Věděl, že pro něj samotného už neexistuje šance na návrat domů, ale zajímalo ho, proč nebe cítilo nutnost poslat sem dalšího. Copak nestačí, že už tady trpí on? No, ne tedy, že by sis za to nemohl sám, připomenul si v duchu.

Když ho muž spatřil, ztuhl a zaměřil na něj své zářivé modré oči jako laserový paprsek. Tulák cítil, jak mu jeho pohled proniká do nitra bytosti a zkoumá, co je zač. Mužovy oči zářily vnitřním světlem a byly tak světlé, že je jen několik málo odstínů dělilo od bílé. Jejich výraz a jas by každého okamžitě přesvědčil o tom, že se nejedná o člověka.

Jeho pohled byl ostrý a zařezával se do tuláka jako nůž. Chvíli ho nechal zkoumat jeho odhalenou duši, pak se před ním uzavřel a cizinec pochopil, co je zač.

Těžce si povzdechl a promluvil. „Vítej na Zemi, bratře.“

Muž, který od něj stál asi deset metrů daleko, pomalu vykročil vpřed s pohledem upřeným na tulákovu tvář a nakonec tiše promluvil: „Uriane?“

„Neříkej mi tak. Jsem Kane.“

Kane věděl, že muž nechápe, proč se vzdal svého pravého jména, ale on už prostě nebyl Urian. Zklamal ve svém úkolu a nakonec přišel i o křídla. Ztratil právo nazývat se svým původním jménem. Ani před jedním ze svých ne.

Muž se postavil před něj, odkašlal si a promluvil hlubokým hlasem. „Proč jsi tady?“

„Jelikož jsi mi téměř spadl na hlavu, hádám, že ti mám s něčím pomoct. Co přesně se ode mě čeká, je mi záhadou, protože nebe v tomhle nebývá zrovna sdílné a já od nich e-mail s pokyny nedostal.“ Dokončil sarkasticky větu a vrhnul zamračený pohled k obloze.

Pokožka padlého anděla zářila stejným zlatým světlem, jakým před chvílí svítila zmizelá koule a záře, která vycházela z jeho očí, vrhala na mužnou tvář tajuplné stíny. Byl stavěný jako starověký válečník, chyběl mu už jen meč a tvář pomalovaná válečnými barvami, aby se mohl nahý prohánět skotskou vysočinou. Rovné blonďaté vlasy muži divoce spadaly na záda a celý dojem tak ještě umocňovaly.

Kane nad svými myšlenkami zakroutil hlavou a znovu se obrátil k muži, který stál před ním. „Co tady děláš? Proč tě sem poslali?“

Muž pevně sevřel čelist a zavrtěl hlavou. „Mám na Zemi splnit jistý úkol, ale dostal jsem dost nepřesné pokyny. Nahoře říkali, že se všechno včas dozvím. Taky tady prý budu mít průvodce.“

Typické, pomyslel si Kane hořce, přesně ve stylu: Jdi tam a zařiď to. Na nic se neptej, po ničem nepátrej, jenom vykonej, co jsme ti zadali. Když nastane problém, poraď si sám.

Muž se najednou otřásl a tázavě se zadíval na Kana.

Ten pochopil, že je mu v ledovém větru zima, ale nedokáže ten pocit identifikovat. „Potřebuješ oblečení,“ řekl a mávnul rukou směrem ke svému zahalenému tělu, aby mu ukázal, co svými slovy míní. Dobře si pamatoval, že po pádu si musí anděl zvyknout na lidské tělo a lidské pocity. Po nějaké době se jim všechno vybaví a naskočí instinktivně, ale prvních několik hodin je zmatených.

Rozhodl se, že alespoň s tím by mu zatím mohl pomoct a zpřístupnil mu proto své myšlenky. Spojil se s jeho myslí a promítl do ní informace o lidském světě a o tom, co tady bude potřebovat.

Muž vydechl, a když pochopil, co potřebuje, zavřel oči. O chvilku později na sobě měl nové oblečení. Také ztlumil záři své kůže a jeho oči získaly tmavší modrou barvu. Vypadal teď jako obyčejný chlápek na tůře v horách. Oblékl se do džínsů, trička a tlusté bundy v barvě lesní zeleně.

Když zahalil svoje tělo, odvrátil se od Kana a začal se vrtět a kroutit, jak se snažil uvelebit ve svém novém oděvu.

Znovu se dal do pohybu a testoval svoje tělo a jeho omezení. Přecházel sem a tam, zvedal ruce nad hlavu, ohýbal klouby a dokonce udělal i pár dřepů. Kdyby nevypadal jako pořádný drsňák, bylo by to směšné. Když skončil s rozcvičkou, postavil se znovu před Kana, mírně rozkročil nohy a ruce si založil za zády.

„Jak se jmenuješ a proč jsi tady?“ zeptal se Kane, i když neočekával jasnou odpověď.

Muž se mu upřeně zadíval do očí, jako by ho posuzoval. Po chvíli si pro sebe přikývl a spustil hlubokým zvučným hlasem. „Moje jméno je Wade a musím najít a chránit Klíč. Mým úkolem je zajistit jeho bezpečí, abych mu umožnil zabránit Nicotě proniknout do lidského světa. Věštci předpověděli její návrat. Zlo tohoto světa zesílilo a bylo schopné otevřít dveře, které musí zůstat pro zachování rovnováhy zavřené. Je mi souzeno stát se Strážcem Klíče.“

Kane přimhouřil oči, když uslyšel jeho slova. To není možné. Je to pryč. Celá tahle záležitost je skončená a uzavřená. Wadovův úkol byl jasný, ale přesto scházelo mnoho informací. Kdo nebo co je jeho Klíčem? Jak jej má najít? A proč sakra musel spadnout zrovna k jeho nohám?

Nechtěl se tímhle zabývat. Toužil zmizet v divočině Skalistých hor. Chtěl se toulat pod širým nebem a znovu najít alespoň zdání vnitřní rovnováhy. Lidský svět ho ničil a on už s ním pro tuhle chvíli nechtěl mít nic společného. Zdálo se však, že nedostane na vybranou. Uzamkl svoje pochybnosti hluboko v sobě a neochotně se zeptal: „Jak ho máš najít?“

Muž beze slova zvedl levou paži a vyhrnul si rukáv. Od prostředku dlaně se mu táhlo tetování. Kane si ho předtím nevšimnul, protože se ztrácelo v jeho zářící kůži, ale když teď vypadal jako člověk a on se na něj soustředil, viděl, že mu z kůže vystupují zářivé zlaté ornamenty, které se kroutily po paži a přelévaly se, jako by měly vlastní vůli. Čím déle se na něj muž soustředil, tím víc vystupovalo a Kane si všimnul, že se mu obtáčí kolem mohutného předloktí a míří výš. Jeho záře osvětlovala nastupující noc a on zaznamenal, že mu sahá až ke krku, protože záře v těch místech vystupovala zpod bundy.

Wade znovu promluvil. „Sahá až k srdci a určuje směr, kterým se mám vydat, abych našel to, co mám chránit.“

Kane přikývl a muž stáhl ruku zpátky za záda.

„Dobrá, takže tě nebudu dál zdržovat. Můžeš vyrazit.“ Už když ta slova říkal, věděl, že to tak jednoduché nejspíš nebude.

Wadova následující slova mu dala mu zapravdu. „Moje znamení mě táhne k tobě, takže předpokládám, že jsi můj zdejší průvodce.“

Kane pochopil, že to ani jinak být nemohlo. Bezva, takže budu mít na krku chlapa plného ideálů, kterého čeká tvrdé probuzení, ušklíbl se v duchu.

Wade se postavil vedle Kana a vyčkávavě se na něj zadíval. Teď když byl s ním, cítil, že ho jeho znamení táhne určitým směrem jako střelka kompasu neustále mířící na sever. Už se těšil, až vyrazí za svým osudem.

Kane znechuceně zakroutil hlavou, když vycítil na co muž myslí. Vzpomněl si, jak si kdysi dávno myslel, že se mu jeho vlastní úkol jistě podaří splnit a byl celý natěšený, aby s tím začal. Druhého muže čeká tvrdé probuzení.  

další kapitola