Letty se probouzela velice pomalu a neochotně.
Byla přesvědčená, že nechce procitnout do plného vědomí, protože tam
na ni čeká nepříjemné překvapení.
Pomalu otevřela oči a zamrkala. Pak se prudce vymrštila do sedu a
divoce se rozhlížela po dobře známém vybavení svojí ložnice. Jak jsem se sem dostala? Uvažovala
horečně. Poslední co si pamatuje, je ...
Zavřela oči, když ji bolestivě píchlo ve spáncích a hlavu jí zaplavily
útržky vzpomínek. Marcy, James, Mike, Jeremy a ona vstoupili do jeskyně ...
Mike a Jeremy! Mrtvá těla, krev, hlava oddělená od těla, děsivé žluté oči,
stíny a drápy, zlaté světlo, bolest a nakonec tma. Tohle všechno jí
proletělo hlavou jako divoká záplava a Letty se všechno v jediném
agonizujícím okamžiku vybavilo.
Nechápala, co se to stalo, co to bylo za věci? Jak se mohl kámen pohybovat
a co byly zač ty stíny a ten hlas? A to zlaté světlo ...
Letty vrhla pohled na kulaté ratanové křeslo s bílou pokrývkou,
které stálo před velkým oknem a ztuhla. Seděla v něm zářící žena
z jeskyně. Dívala se na postel, ve které se pod přikrývkou choulila Letty
a mírně se usmívala.
Pak si přiložila ukazováček na plné rty naznačujíc Letty, ať je zticha
a kývla bradou směrem k mírně pootevřeným dveřím její ložnice.
Letty následovala směr jejího pohledu a nepřítomně si třela místo
kousek nad srdcem. Jak tam tak seděla a zírala na dveře, začaly se pomalu
otevírat. Dívka vrhla zpanikařený pohled na průhlednou postavu, ale křesílko už
bylo prázdné. Znovu zaletěla pohledem ke dveřím a divoce zatápala kolem sebe,
jak hledala něco, co by mohla použít jako zbraň.
Hlavou se jí proháněly útržky vzpomínek na jeskyni a ona očekávala
nejhorší.
Do pootevřených dveří někdo strčil hlavu, jako by chtěl zkontrolovat,
jestli Letty ještě pořád spí a když viděl, že sedí na posteli, žduchnul do
dveří víc.
Dívka se snažila rozeznat, kdo to je, ale v pokoji na to byla
příliš velká tma. Přitiskla se zády k čelu postele a upřeně zírala před
sebe.
Ve dveřích se objevila obrovská postava orámovaná nažloutlým světlem
vycházejícím z lampy, která stála v rohu jejího obývacího pokoje. Letty
poznala, že je to muž, protože žádná žena nemůže být tak mohutná, ani mít tak
široká ramena.
„Kdo jste?“ zašeptala vyděšeně a přikrčila se.
Muž zvedl paže do vzduchu, jako by jí chtěl ukázat, že není ozbrojený
a obezřetně se přibližoval k posteli. Když stál skoro u Letty, dopadl na
jeho tvář paprsek měsíčního světla a dívka zalapala po dechu. Ta tvář byla
dokonalá.
Měla souměrné rysy, jemný dolíček na bradě a jeho opálená kůže byla
napjatá na ostrých lícních kostech. Neviděla barvu očí, ale podle odlesků
měsíce odhadla, že jsou modré. Vlasy měl velice světlé, jako hladká záplava mu spadaly
na široká ramena. Rty měl trošku pootevřené a dýchal opatrnými mírnými nádechy.
Jako kdyby mě nechtěl vyděsit,
pomyslela si Letty. Tomu ostatně nasvědčoval celý jeho postoj. Ruce měl
vztažené, jako by se vzdával a v obličeji klidný obezřetný výraz.
Wade zíral na ucouranou dívku a nevěděl, jak jí má odpovědět. Tuhle
chvíli si v mysli přehrával od doby, co ji vynesl z jeskyně, a
pokračoval v tom i celou cestu k ní domů, ale nedokázal vymyslet nic,
co by neznělo jako blábol šílence. Nakonec se rozhodl, že se bude držet co nejblíže
pravdy. „Jsem tu, abych tě chránil.“
Letty podezřívavě nakrčila obočí a vrhla na něj nevěřícný pohled. „A
kdo tě jako poslal? Nevzpomínám si, že bych volala bezpečnostní agenturu.“ I
když musela uznat, že v té příšerné jeskyni by se jí někdo s bouchačkou
vážně hodil.
„Nejsem z bezpečnostní agentury.“ Zamračil se na ni neznámý.
„A proč jsi u mě v bytě?“ chtěla vědět Letty.
Muž kývnul k zaschlé krvi, která jí ulpěla ve vlasech i na
oblečení a vysvětlil: „Nebyl jsem si jistý, jestli se probereš, tak jsem tady
raději počkal, abych tě když tak mohl vzít do nemocnice.“
Lettyina ruka vylétla k jejímu krku a začala ho zkoumat. Nezdálo
se jí, že by měla porušenou kůži – její krk byl hladký a bezchybný stejně jako
dřív. Ale dívka si až příliš dobře vybavovala kamennou panenku s jejími
ostrými zuby. Měla pocit, že když se jí chladné jehličky jejích špičatých
tesáků zabořily do krku, cítila je až u páteře.
Pro jistotu zvedla i druhou ruku a objala si dlaněmi šíji. Přejela si
prsty od linie vlasů až ke klíčním kostem, ale nenahmatala nic než neporušenou
kůži, pod kterou divoce bušil tep. Jediné, co dokazovalo její zranění, byla
krev, kterou měla zaschlou na oblečení i ve vlasech a která tvořila rezavé
skvrny na její světlé pokožce.
Vrhla zpod řas nejistý pohled na obrovského muže a zjistila, že jí
připadá povědomý. Nedokázala si však vybavit, kde ho viděla.
Toužila po horké sprše a čistém oblečení. Myšlenky na jeskyni a na
všechno, co se tam odehrálo, odsunula do nejzaššího koutku mysli a odmítala je
vytáhnout, dokud nebude umytá a nalitá kávou. Nebo něčím ostřejším, pomyslela
si s lehkým nádechem hysterie.
„Jak ... jak se jmenuješ?“ zeptala se neznámého.
„Wade.“
Zamračila se. „Jen Wade, dál už nic?“
Muž přikývl a spustil ruce podél těla. Tyčil se nad ní jako obr a
Letty už bolelo za krkem, jak musela zaklánět hlavu, aby mu viděla do obličeje.
Že neuvedl žádné příjmení, bylo divné, ale Letty neměla sílu na to, aby se tím
zabývala.
„Takže Wade, co teď?“ zeptala se a přitiskla si k hrudi
přikrývku. Celá postel byla špinavá, takže si nedělala hlavu s tím, že by
jí ublížila ještě víc. „Odejdeš?“
Wade pomalu zakroutil hlavou a Letty pokleslo srdce.
„Zůstaneš?“ zeptala se nejistě.
Jednoduše přikývl. Letty si všimla, že toho moc nenamluví, takže
pokračovala ve vyptávání. „Nemáš kam jít?“ Doufala, že řekne, že bydlí na druhé
straně města a musí se tam ihned vrátit. Bohužel takové štěstí neměla.
„Vlastně bydlím vedle tebe.“
„Odkdy?“ tlumeně vypískla Letty.
Wade vypadal zamyšleně. „Od dnešního rána. Víš co? Myslím, že bych
mohl jít domů, pokud mi slíbíš, že nevystrčíš nos z bytu.“
Ještě než dokončil větu, Letty začala horlivě kývat hlavou. Slíbila by
téměř cokoli, aby odešel. Vždyť to byl cizí chlápek v její ložnici,
proboha. S tím jejím pitomým přitažlivým kouzlem by se mohla dočkat
nepříjemností, kdyby se usmála nebo vylezla z postele. Nehodlala to
zkoušet, a tak překotně vyhrkla: „Jasně, nikam nepůjdu. Vždyť se na mě
podívej,“ mávla rukou směrem ke svým vlasům a obličeji, „potřebuju se vykoupat
a převléknout.“
Muž kývnul, jako by s ní souhlasil. „Dobře, tak já teď půjdu. Ale
až se upravíš, promluvíme si, ano?“
Letty měla pocit, že s ní jedná jako s malým dítětem, ale
nehodlala ho kvůli tomu napomínat. Místo toho přikývla a Wade se otočil
k odchodu.
„Počkej,“ ozvala se Letty z postele. „Jak ... jak jsem se sem
dostala?“
„Přinesl jsem tě.“ Řekl přes rameno, protože už téměř vycházel ze
dveří.
Vypadalo to, že si opravdu budou muset promluvit. Zjevně je toho víc,
co se od něj Letty musí dozvědět. Jenže ještě potřebovala znát odpověď na
poslední palčivou otázku, než mu dovolí odejít.
„Wade?“ zašeptala tiše.
Otočil se ve dveřích a podíval se na ni. „Ano Leticie?“
„Letty, jsem Letty.“
„Dobrá Letty, co ještě?“
„Co je s ostatními? Jsou ...“ nedokázala dokončit větu.
„Ta dívka a James jsou v pořádku. Těm druhým dvěma už jsem ale
nemohl pomoct.“ Řekl to klidně, ale přesto jeho slova nezněla necitelně.
Letty jemně přikývla a sledovala, jak opouští její ložnici.
Když uslyšela tlumené bouchnutí vstupních dveří, opatrně vylezla
z postele a přidržovala se pro jistotu pelesti. Měla strach, že se jí bude
točit hlava, ale byla v pořádku. Cítila se jenom vyčerpaná a na dně.
V jejím životě se vyskytovalo několik zvláštností, ale žádná
z nich nebyla tak znepokojivá, jako události dnešního odpoledne. Letty
potlačila pochmurné myšlenky a vlekla se do koupelny.
Zip na ušpiněné kombinéze byl pokrytý krví a vzdoroval jejím pokusům o
rozepnutí. Zlomila si dva nehty, než jezdec stáhla dolů, ale nakonec se jí to
přece jenom podařilo. Setřásla si příšerný kus oděvu, který jí připomínal
nejhorší zážitek jejího života, z ramen a zakroužila boky, aby ho setřásla.
Sotva jí začal klouzat po těsném zeleném tričku s dlouhým rukávem,
zachytila ho a zarazila se. Co když je u ní v bytě ještě někdo další?
Přitiskla si rozepnutou kombinézu k tělu a váhavě vyrazila ke
dveřím ložnice. Nakoukla do obýváku, ale nikde nikoho neviděla.
Jasné měsíční světlo pronikalo odkrytými okny a osvětlovalo celou
místnost. Lampa v rohu navíc ozařovala obývák měkkým svitem a nade vší
pochybnost jí ukázala, že tam nikdo není. Pomalu vyrazila přes pokoj a nakoukla
ještě do kuchyně a předsíně, než se dokázala uklidnit. Už trochu jistější
rozsvítila velké světlo a zatáhla závěsy.
Sundala si zničený kus oděvu, zmuchlala ho do kuličky a vyhodila do
odpadkového koše. Už ji nikdy nechce ani vidět.
Vrátila se do ložnice, vstoupila do koupelny a podívala se na svůj
odraz v zrcadle. Když uviděla svoje vlasy a tvář, cukla sebou.
Celou levou stranu obličeje měla pokrytou velkou vrstvou zaschlé krve.
Její vlasy na tom byly snad ještě hůř, protože se v nich ztuhlá krev
usadila a vytvořila jí na hlavě tvrdou helmu.
Tolik krve ... jestliže byla všechna její, jak je možné, že je pořád
naživu?
Odsunula takové myšlenky stranou a stáhla si z těla zbytek potem
a krví nasáklého oblečení. Když se znovu narovnala, zalétla pohledem zpátky
k zrcadlu.
Než si stihla prohlédnout svoje nahé tělo, aby zkontrolovala, jestli
je v pořádku, ozvalo se za ní tiché zakašlání.
Letty se otočila tak prudce, že málem ztratila rovnováhu. Zavrávorala
a jen taktak stihla popadnout okraj bílého keramického umyvadla, který jí jako
jediný zabránil v potupném pádu. Pevně do něj zatnula prsty, postavila se
a podívala se na místo, odkud se ten zvuk předtím ozval.
Na zavřeném víku její toaletní mísy způsobně seděla průhledná žena,
nohy měla elegantně překřížené a ruce volně sepnuté v klíně. Vypadala,
jako by seděla spíš na královském trůně, než na záchodě a vážně Letty
pozorovala očima barvy tekutého medu. Pořád byla průhledná, ale teď tak jaksi
jinak. Zlatou záři, která předtím vycházela z jejího těla, vyměnila za
matný svit povrchu perly. Vypadala tak mnohem skutečněji a taky děsivěji.
Letty už podruhé toho večera vykoktala: „Kdo jsi?“
„Nepamatuješ se?“ Ozval se zastřený svůdný hlas.
Dívka se zachvěla. Její hlas byl tak vábivý a vzrušující ... Letty
nechápala, jak je to možné. Nikdy po žádné ženě netoužila, vždycky ji přitahovali
muži, ale ten hlas ... Zavřela oči, aby si mohla vychutnat jeho melodičnost,
která jí dosud zněla v hlavě a usmála se.
„Letty, vzpamatuj se,“ napomenula ji neznámá.
„Jsi Lily, viď,“ vzpomněla si najednou Letty na její jméno. „Byla jsi
tam. Byla jsi v té jeskyni. A zachránila jsi mě.“
Žena se usmála a Letty na ni zůstala zírat. Ten úsměv ji lákal, volal
ji, nutit ji chtít se ženy dotknout ... Letty potřásla hlavou, aby se
vzpamatovala a vyčkávavě se na Lily, která smutně zkroutila rty, podívala.
„Nezachránila jsem tě. Kdyby nepřišel on, všechno by bylo ztraceno. Co
tě to napadlo, přijít tam dřív, než budeš připravená?“ zeptala se prudce.
Letty zamrkala a došla jí komičnost situace, ve které se právě
nachází. Stála nahá a pokrytá zaschlou krví ve své koupelně a bavila se
s duchem. Protože ta žena musela být duch, co taky jiného. Letty se
zachichotala a vyhrkla: „Jsi duch?“
Žena zakroutila hlavou, ale koutky úst se jí stáčely vzhůru. „Něco
takového. A teď mi odpověz. Proč jsi šla do té jeskyně?“
„Já a moji kolegové jsme tam zkoumali možnost těžby drahých kamenů,“
vysvětlila Letty prostě a při slově kolegové se bolestně zašklebila, protože si
vzpomněla na Mika a Jeremyho.
Lily ji zamyšleně pozorovala a pak pokývala hlavou, jako by shledala
její vysvětlení dostačujícím. „Dobrá. Nelekni se prosím.“
„Čeho?“ zeptala se nechápavě Letty. „Objeví se mi snad v koupelně
další duch?“ ušklíbla se na ni nahá dívka.
Žena se zasmála a její hlas zněl jako cinkání skleněných zvonečků.
Jasný a čistý zvuk se rozlehl nevelkým prostorem a znovu Letty okouzlil.
Bezmyšlenkovitě vykročila směrem k Lily a zastavila se, až když pod nohama
ucítila studené kachličky kolem toalety.
„Promiň,“ řekla zkoušeně průhledná žena. „Pořád zapomínám, že si na to
zase musím dávat pozor.“
„Na co?“ zeptala se zmateně nahá Letty a otřásla se, protože jí
najednou bylo chladno.
„Na svoji moc. Už jsem ji nepoužila příliš dlouho. Ale to je teď
jedno, vraťme se k tobě. Chtěla jsem říct, aby ses nelekla svého znamení.“
Letty si zmateně prohlédla svoje tělo a všimla si, že má v kůži
nad srdcem něco jako tetování. Bylo zlaté, a když po něm přejela prstem, zdálo
se jí na dotek tvrdé jako by bylo vytetované zlatem, namísto inkoustem. Otočila
se zpátky k zrcadlu a zadívala se na to místo. Vypadalo to jako nějaká
květina. Střed byl hustě protkaný zlatými tahy, ze kterého paprskovitě vybíhaly
kroucené výhonky. Měla ho kousek nad srdcem a několik výhonků jí laškovně halilo
rameno, další se pak kroutily přes vrchní stranu ňadra a mizely z dohledu
na boku.
Čím víc se na něj soustředila, tím bylo zřetelnější. Vystupovalo jí
teď z kůže a jemně zářilo. Opatrně ukazováčkem přejela po jednom
z výhonků a měla pocit, jako by se jí pod napřaženým prstem zasvíjel.
Ucukla a vytřeštěně pohlédla na Lily.
„Co to je?“
„Wadeovo znamení.“
„Myslíš toho Wada, který byl u mě v ložnici, a který mě sem
údajně přinesl?“
Lily přikývla a pak zvedla ruku, aby zarazila příval otázek, který
Letty lechtal na jazyku. „Budu vysvětlovat, zatímco se budeš sprchovat, dobře?
Vypadáš příšerně a jsi bledá. Potřebuješ si odpočinout.“
Letty vlezla do sprchy a zavřela za sebou dvířka. Chvíli sledovala
kachlíčky, pak se otočila a prudce průhledné dveře znovu rozrazila.
„Jsem pořád tady.“ Ozvala se pobaveně Lily.
Dívka přikývla a znovu zaklapla skleněné dveře. Pustila vodu a čekala,
až poteče teplá. Pak se postavila pod silný proud a zvedla ruce k vlasům.
Začala je nadzvedávat, mnout a projížděla je prsty, aby z nich dostala
zaschlou krev. Voda už nebyla průzračná, získala teď tmavě růžový nádech.
„Lily?“ vybídla ji Letty k hovoru.
„Kde začít?“ ozvalo se tlumeně přes dvířka. „Asi u Wada, protože
s tím se zanedlouho uvidíš. Bude lepší, když budeš na setkání s ním
alespoň trochu připravená. Wada sem poslali, aby tě chránil.“
„Kdo ho pos ... ?“ zamumlala Letty do horké vody, ale Lily ji
přerušila dřív, než stihla dokončit větu. „Napřed poslouchej a až pak se ptej,
dobře?“ Aniž by čekala na její souhlas, pokračovala.
„Takže Wada sem poslali, aby tě chránil, dokud nebudeš připravená
znovu uzavřít průchod do jiného světa. Nevím proč až teď, ale zjevně usoudili,
že nastala vhodná chvíle. Na to se budeš muset zeptat jeho.“ Na chvilku se
odmlčela, jako by sbírala roztroušené myšlenky a pak znovu spustila. „Včera tě
našel ve městě a dnes za tebou chtěl přijít, jenže ty jsi vyrazila do té
prokleté díry dřív, než tě dostihnul. Načasování bylo velice těsné a my můžeme
děkovat všem svatým, že se tě rozhodl následovat, místo aby čekal u sebe v
bytě. Kdyby tam nepřišel, nedokázala bych tě odtamtud dostat živou. Na to nemám
dost síly.“
Letty už to dál nemohla vydržet. „Lily prosím tě, řekni mi, kdo ho
poslal. Odkud sem ten chlap spadl, z nebe snad?“ Uchichtla se.
„Vlastně ano.“ Řekla vážně Lily.
Na vykachličkovanou podlahu s dutou ranou dopadla lahvička
šamponu, která Letty vypadla z najednou ztuhlých prstů. „Takže co jako je,
anděl?“ vyprskla.
„Letty,“ oslovila ji Lily unaveně, „vím, že ti to všechno připadá
neuvěřitelné, pamatuji si, jaký je to pocit, ale copak si nevzpomínáš na Stíny
a na Panenku? Nepamatuješ si, co jsi uvnitř té jeskyně viděla a slyšela? Prostě
se snaž uvěřit tomu, že svět není takový, jaký se ti dosud zdál. Nadpřirozené
jevy nejsou něco, co patří jenom do knížek. Jsou skutečné. Opravdu existuje
nebe a peklo, které spolu vedou od počátku času bitvu, kterou nemůže žádná
strana vyhrát. Copak neumíš něco víc než ostatní lidé?“
Letty si vzpomněla na svoji schopnost vyčenichat potenciální ložiska
drahokamů přes spoustu vrstev obyčejné skály. Na svoje umění při tvorbě
syntetických kamenů, které jsou k nerozeznání od pravých díky její
neuvěřitelné znalosti jejich složení a postupu vzniku. Ale nadpřirozené jevy?
Letty si nebyla jistá, jestli chce vědět, co dalšího je skutečné. Myslí snad
Lily vlkodlaky, upíry a démony? Bála se zeptat.
„Pokračuj,“ vybídla Letty Lily ochraptěle.
„Takže, dobro a zlo prostě svádí věčnou bitvu. Jenže aby mohlo
existovat jedno, musí být i druhé. Tak funguje princip rovnováhy. Vítězství
jedné nebo druhé strany by tuto křehkou rovnováhu narušilo, a pak ... no, nikdo
vlastně neví, co by bylo pak, protože se to ještě nestalo. Jenže jsou způsoby,
jak přiklonit misky vah na jednu z bojujících stran.“
„Jaké?“ ozvala se Letty, když Lily mlčela příliš dlouho.
„Všepohlcující Nicota, schopná zničit všechny světy například.
Mimochodem, tvým úkolem je jí v tom zabránit.“
Letty si nebyla jistá, jestli správně slyšela. „Cože?“ Vypískla
poplašeně.
„Proto jsi tady. Máš se stát Klíčem, který zamkne bránu do jiného
světa, do světa odkud tahle Nicota pochází. Zdá se ale, že za tu dobu, co jsem
byla mimo, nepříjemně zesílila. Někdo odsud jí v tom určitě pomohl.“
Mumlala tak tiše, že jí dívka skoro nerozuměla.
„Jak jí pomáhají?“ Zeptala se Letty, když vylézala ze sprchy a
natahovala se po ručníku.
„Volají ji a taky se jim před dvaceti lety podařilo ukrást něco, co
jim velice usnadnilo přístup k ní. Zjevně toho pilně využívají.“
„Ty Stíny? Ty jí pomáhají?“
„Ne Letty, ty Stíny jsou odrazy Nicoty, kterým se už podařilo
proniknout do lidského světa. Jsou to poslové, kteří připravují cestu pro
největší zlo. Nevím, co dokážou, protože jsem se s nimi nikdy nesetkala.
Když jsem byla Klíčem já ...“ Najednou se zarazila a opatrně se podívala na
Letty. Jako by doufala, že její poslední slova neslyšela.
„Počkat, počkat. Ty jsi byla Klíčem? Jako když jsi ještě žila?“
Lily zbledla, ale nakonec neochotně přikývla.
„Říkala jsi, že Klíč udržuje bránu mezi světy zavřenou. Kdo to tedy
dělá teď, když ty jsi ... s prominutím mrtvá a já nemám nejmenší ponětí, co se
kolem mě děje?“
„To je právě ten problém. Nikdo nestřeží bránu, a proto je velice, ale
opravdu velice otevřená. Pamatuješ si ten černý tunel?“
Když Letty přikývla, pokračovala. „Když jsem v té jeskyni byla
naposledy, byla to jen metrová prasklina ve stěně jeskyně. Teď je brána víc než
jen pootevřená a já se bojím toho, co všechno sem mohlo z toho odporného
místa proniknout, zatímco se nikdo nedíval.“
Letty polkla, když si vzpomněla na Stíny s obrovskými pařáty a
žlutookou kamennou panenku s krutým úšklebkem. Chce tím snad Lily říct, že
se tady okolo potuluje takových příšer víc? Ta představa se jí vůbec nelíbila.
„Zabila jsi tu panenku?“ Zeptala se Letty Lily, když si vzpomněla, jak
s ní průhledná žena mrštila o stěnu jeskyně. Ta vzpomínka byla zamžená,
ale přesto si byla dívka jistá, že než ztratila vědomí, slyšela uspokojivé
křupnutí.
„Nejspíš ano. Ale nevím, kolik jí podobných tu ještě je.“ Potvrdila
Lily Lettyiny nejhorší obavy.
Letty zabalená v ohromné osušce vyrazila do ložnice a zamířila ke
skříni. Natáhla si spodní prádlo, pohodlné volné kalhoty, modré tričko a přes
něj přehodila bílou mikinu s výšivkou na prsou.
Pak se zarazila a zavadila pohledem o místo, kde jí teď spočívalo
zlaté tetování. Vycházel z něj takový divný pocit, jako by jí mohlo něco
říct, něco jí ukázat, zavést ji k ... k Wadeovi. Cože? Vyděsila se Letty. Táhlo
ji k neznámému chlapovi, který se jí zničehonic objevil v jejím
jakžtakž spořádaném životě?
Lily si zjevně všimla jejího zpanikařeného výrazu, protože jí položila
průhlednou ruku na rameno a otočila ji k sobě. „Wade neměl na vybranou.
Nemohl by tě zachránit, kdyby to neudělal.“
Letty roztřeseným hlasem vydechla: „A co přesně že mi to udělal?“
„Připoutal k tobě svoji duši. Kdybys zahynula, zemřel by
s tebou a jeho duše by zanikla ve všehomíru.“
Dívka vytřeštila oči a přikryla znamení dlaní. „Co to znamená pro mě?“
„Když nebudeš chtít tak nic.“
„A co ten tah? Ten pocit, který mi říká, že kdybych chtěla, mohla bych
ho najít?“
Lily ji lehce pohladila po vlasech a vysvětlila: „To proto, abys ho
vždycky našla. Můžeš ho zavolat, kdykoliv budeš v nebezpečí a on tě
ochrání. Nic víc to být nemusí. Můžeš ho brát jako svého nebeského bodyguarda.“
Prohlásila s nečekaným zábleskem humoru.
Letty se trochu uklidnila a vyčerpaně si sedla do křesla, kde při
jejím probuzení seděla Lily. Znechuceně si prohlížela špinavou postel a
přemýšlela, kde má čisté povlečení. Věděla, že než půjde znovu spát, bude ho
muset vyměnit. Byla ze všeho tak zmatená a taky vyděšená. Ona že by měla
zachránit svět? K smíchu.
„Lily?“ oslovila průhlednou postavu. „Co byl zač ten zelený kámen, ze
kterého ses vyloupla? A kde jsem ho vzala?“
Lily dlouho mlčela, a když konečně začala otvírat ústa k odpovědi,
přerušilo ji zaťukání na dveře. „Neříkej jim o mě.“ Pak se podívala Letty do
očí a zmizela.
Žádné komentáře:
Okomentovat