Strážce světla - Čtvrtá kapitola

Wade stál před zadním vchodem nízké budovy z šedého kamene a nadával.

Sledoval, jak v dálce mizí koncová světla pick-upu, který odvážel jeho Klíč kdovíkam. Rozčileně si vjel prsty do vlasů a zatahal za ně.

Právě teď Věštce a všechno s nimi spojené opravdu nenáviděl. Když přijal tenhle úkol, myslel si, že prostě najde nějakou věc a uzamkne v ní svou duši, aby ji tisíc let strážil. Netušil, že je jeho Klíčem žena, která chvilku neposedí.

Sotva si stihnul promluvit s nepříjemným chlápkem, který mu pronajal byt vedle jeho Klíče – Wade ani nedokázal uvěřit svému štěstí – dívka vyběhla z bytu jako by ji honili všichni čerti. Wade vytrhl zkoprnělému muži z ruky klíčky a křiknul za ním, že podrobnosti proberou pak a rozběhnul se stejným směrem, jakým zmizela jeho kořist. Když dorazil do přízemí, mohl jen bezmocně sledovat, jak vyjíždí z garáže. Po chvíli její auto zmizelo za rohem a Wade dostal chuť praštit hlavou do zdi.

Vrátil se zpátky do domu a zjistil, že Kane už mezitím zpracovává majitele Wadeova nového bytu. Mužík sice jeho rozedrané oblečení sledoval s podezřívavým výrazem, když ho ale Kane ujistil, že on se sem rozhodně nestěhuje, byl chlapík celkem ochotný odpovídat na jeho otázky.

Když Wade vyběhnul schody do čtvrtého patra, zaslechl Marlonova poslední slova.

„ ... A vedle bydlí Leticie Harrowová. Pracuje ve městě, ale má dost nepravidelnou pracovní dobu.“ Mužík o ní mluvil s nespokojeným úšklebkem, jako by ho ta slečna něčím popudila.

Wade se zapojil do hovoru. „A kde pracuje?“

Pan Marlon se na něj podezřívavě zadíval, pak ale nejspíš usoudil, že nemá důvod neodpovědět. „V nějaké firmě, která se zabývá výrobou drahokamů. Má pobočku na druhé straně města.“

Wade významně kývnul na Kana, který se s jeho novým domácím spěšně rozloučil.

Když scházeli ze schodů, zašklebil se na něj. „Co zase?“

„Musíme jít za ní.“

Kane zavrtěl hlavou. „Sakra chlape. Vždyť jela jenom do práce. Co se jí asi tak může stát v nějaké laboratoři?“

Wade si ale mnul hrudní kost v místě, kde mu prudce bušilo srdce a vrtěl hlavou. „Nevím, ale musím za ní. Víš, kde to je a jak se tam můžeme dostat?“ Wade právě teď hluboce litoval toho, že nemůže použít svoje křídla. Věštci a ta jejich pitomá pravidla. Ale věděl, že mu nezbývá nic jiného než se spolehnout na Kana.

Vyčkávavě se na něj podíval a Kane si nakonec rezignovaně povzdechl. Zavedl ho ke svému starému otlučenému autu a znovu se vydali stopovat Leticii Harrowovou.

K budově, která měla na nenápadném štítku vedle vchodových dveří napsáno, že se jedná o místní pobočku Forever Geology, bohužel dorazili příliš pozdě. Leticie už byla pryč.

Kane šel okamžitě vyzpovídat vrátného, zatímco Wade stál na místě a naštvaně poklepával špičkou boty o asfaltovou silnici pod svýma nohama. Prý, co se jí asi tak může stát v laboratoři? Nejraději by Kaneovi zakroutil krkem, i když věděl, že to není jeho vina. Teď jeho Klíč odjíždí s partou lidí bůhvíkam a Wade je pomalu ani nemůže sledovat.

Po chvíli neklidného přecházení uviděl, že se k němu vrací Kane.

Vyrazil mu naproti a zatnul ruce v pěst, aby nepopadl muže za přední díl jeho potrhaného pláště. „Tak co? Co jsi zjistil?“

„Doktorka Harrowová vyrazila se svým týmem na průzkum jeskyní, které jsou odsud vzdálené asi sedmdesát kilometrů.“

„Doktorka?“

Kane přikývl. „Zdá se, že tvoje Leticie je vedoucí nejdůležitějšího výzkumného týmu firmy.“

Wade zaklel.

Nemohl uvěřit tomu, v jaké situaci se ocitnul. Nejenom, že je jeho Klíčem žena a on netuší, jak by v ní měl uzamknout svou duši. Navíc je to významná členka jedné z největších nadnárodních organizací. Pomyslel si, že si lidé nejspíš všimnou, když najednou zmizí. Ne tedy, že by ji měl v úmyslu unést, to ne. Aspoň prozatím.

„Jak se tam dostaneme? Můžeme jet tvým autem?“ Podíval se vyčkávavě na svého společníka.

Kane pohladil světle modrou kapotu svého ojetého SUV a pomalu přikývl. Nechtělo se mu brát tohle autíčko do nepřístupného terénu hor, ale viděl, že Wade hoří netrpělivostí vyrazit za Leticií. Pochyboval, že by ho dokázal přemluvit, aby počkali tady.

S povzdechem proto nastoupil zpátky do auta a vydal se stejnou cestou, jakou zmizel naložený pick-up. Měli štěstí, že do hor vede v podstatě jediná silnice. Počkal, až si nastoupí i neklidný Wade a zabouchne za sebou skřípající dvířka.

Po několika minutách zběsilé jízdy si muži všimli, že dohánějí zelený pick-up. Kane sundal nohu z plynu a udržoval za pronásledovaným autem dostatečnou vzdálenost na to, aby si jich nevšimli. Wade se uvolnil, když měl svůj Klíč zase na dohled a vrhnul postranní pohled na Kana.

„Kane?“

Muž jenom zabručel.

Wade si to vyložil jako pobídku a pokračoval: „Proč nemáš pořádný domov, auto a oblečení?“ Wade si založil ruce na mohutné hrudi a čekal na odpověď. Myslel si, že mu tulák neodpoví, ale nakonec přece jen protahující se ticho přerušil jeho hluboký hlas.

„Nechci se k ničemu vázat.“

„A co to auto?“ pokračoval Wade ve vyptávání.

Kane se pousmál. „To je výjimka. Zjistil jsem, že když se člověk chce někam dostat, potřebuje nějaký dopravní prostředek. Překonat velké vzdálenosti trvá pěšky příliš dlouho.“

Wade zmlknul a přemýšlel o jeho odpovědi. Opravdu Kane řekl pěšky? Proč nepoužívá k přesunu svoje křídla? Wada napadlo, že ani jednou za ty dva dny, které s Kanem strávil, ho neviděl udělat nic víc, než co dokáží obyčejní lidé.

„Proč nepoužíváš kř ...“

„O tom nechci mluvit,“ přerušil jeho otázku dřív, než celá stihla opustit Wadeovy rty.

„Promiň,“ zamumlal Wade.

Kane si tiše povzdechl a vrhnul postranní pohled na muže vedle sebe. Věděl, že je Wade zvědavý na jeho pozemský život, ale on o tom nedokázal mluvit. I když už od události, která zničila jeho víru i moc, uplynulo skoro dvacet let, pořád na svoji ztrátu nemohl ani pomyslet. A ta dívka ... když ji tehdy na té ulici viděl, měl pocit, že se mu srdce v hrudi nadobro zastavilo. Byla to ona, byl si tím jistý. Nechtěl na ten den vzpomínat, ale zdálo se, že mu osud nedává na vybranou.

Proč by jinak dívka, která se objevila v jeskyni v den, kdy sváděl nejtěžší bitvu svého života, byla Wadeovým Klíčem? Kane nepochyboval o tom, že všechno, co se teď a tady děje, spolu nějak souvisí. Osud nebo možná všemocní Věštci znovu zaúřadovaly.

A Kane se teď musí vyrovnat s tím, že se to všechno vrací. Když se tak díval na muže usazeného na sedadle spolujezdce, napadlo ho, jestli on není tím, kdo ho má nahradit. Nebyl si jistý, jestli hádá správně, protože s místem, odkud pochází, nebyl ve spojení už mnoho let, ale možná se něco změnilo. Objevilo se nové proroctví, nové možnosti. Kane se bál doufat, ale nic jiného mu nezbývalo. Kdyby to byla pravda, jeho život tady se pomalu chýlí ke konci.

Myslel si, že ho představa konečné smrti bude trápit, že se bude bát toho, že jeho duše prostě zmizí. Ale nedokázal cítit nic jiného než úlevu. Těšil se, že už nebude muset nést svoje břímě a všechno, co mu tíží myšlenky prostě vyvane s posledním záchvěvem jeho dechu.

Napadlo ho, že jestli je Wade opravdu jeho nástupce, možná by mu měl svěřit svůj příběh, aby byl připravený na svoji povinnost. Rozhodl se ale ještě vyčkat a pozorovat situaci. Nechtěl zbytečně vyvolávat bolestnou minulost. Jestli se ukáže, že je Leticie Harrowová opravdu další Klíč, tak Wada čeká těžký boj, než dokončí svoji misi. Kane pomyslel na to, jak zlo tohoto světa během posledních staletí zesílilo a zaplavily ho obavy. S osudem ale nemohl bojovat, a proto mu nezbývalo než čekat.

Zbytek cesty oba muži mlčeli a pozorovali z okýnek auta ubíhající les.

Wade si po nějaké době všimnul, že pick-up, který pronásledovali, zatáčí na vedlejší silničku. Když viděl, jak se auto natřásá na nerovném podkladu, napadlo ho, že Kaneovo autíčko tohle nejspíš nezvládne. Kdyby se s ním pokusil vjet na takovou cestu, pravděpodobně by jim upadla všechna čtyři kola.

Kane se k němu otočil a přikývnul, jako by mu potvrzoval jeho obavu.

„Dál to nepůjde, že ne?“ Dotázal se pro jistotu Wade.

„Ne, tohle auto by v takovém terénu nevydrželo ani kilometr.“

„Kolik ještě zbývá, než dorazí na místo?“

Kane se zamyslel, pak zkontroloval tachometr a odpověděl: „Strážný říkal, že je jejich cíl vzdálený sedmdesát kilometrů. My jsme dosud ujeli čtyřicet, takže zbývá ještě třicet. Pěšky je to příliš daleko. Než bys tam došel, jeli by už zpátky.“

Wade udeřil zaťatými pěstmi do palubní desky.

Zíral ven skrz přední sklo a horečně uvažoval, co by měl udělat. Cítil, že se za svým Klíčem musí bezpodmínečně dostat. Nenáviděl omezení, které mu určili Věštci. Kdyby měl svou moc, mohl by Leticii dostihnout během okamžiku.

Vystoupil z auta, aniž by Kaneovi cokoliv vysvětloval a pustil se po stopách pick-upu. Nasadil svižné tempo a doufal, že na správné místo dorazí dřív, než se Leticii něco stane. Slyšel, že Kane také vystoupil, ale nezastavil, aby zjišťoval, jestli jde za ním. V tuhle chvíli mu bylo jedno, jestli svého zatraceného průvodce ztratí nebo ne.

Rychle kráčel mírně stoupajícím terénem a byl vděčný, že má alespoň dobrou fyzickou kondici. Pokračoval kupředu, i když byla cesta čím dál prudší a jeho lýtkové svaly proti takové námaze silně protestovaly.

Les kolem něj prosvětlovaly paprsky odpoledního slunce, prostupovaly mezi stromy a kreslily na lesní půdu před jeho nohama mihotavé stíny. Z korun stromů byl slyšet křik ptáků a vlevo od něj se ozývalo řvaní horské kočky. Wade doufal, že si s ním micka nebude chtít hrát, protože by ho to mohlo hezkou chvíli zdržet.

Ohlédl se, aby zjistit, jestli jde Kane za ním a s překvapením zjistil, že se mu starší muž statečně drží v patách. Podle jeho vzhledu by nikdy neřekl, že ten rozedraný tulák jeho náročné tempo zvládne. Pak si ale připomněl, kým ve skutečnosti Kane je. Pravděpodobně by tohle tempo dokázal udržovat mnohem déle než Wade, který ještě pořád neměl svoje schopnosti.

Po dlouhé době, která se Wadeovi zdála jako věčnost, konečně zahlédli na cestě před sebou auto, které pronásledovali. Opatrně se k němu přiblížili pro případ, že by někdo zůstal uvnitř, ale když nakoukli zadním okénkem, zjistili, že je prázdné a že zmizelo i všechno vybavení z korby.

Kane očima zapátral v hustém podrostu a našel téměř neznatelnou stezku. Kývnul směrem k ní hlavou a po dlouhé době na Wada zase promluvil. „Šli tamtudy.“

„Jak to víš?“

„Jsou tam na zemi čerstvé stopy a taky polámané větvičky. Vím co dělám, jsem dobrý stopař.“ Ušklíbl se hořce Kane.

Wade se s ním nehádal. Beze slova vyrazil naznačeným směrem a začal stoupat do prudkého kopce. Podloží tady bylo spíše kamenité, měkké jehličky pomalu nechávali za sebou. Jak šplhali nahoru, občas se jim smekla noha po uvolněném kameni. Jednou se Wade málem skutálel ze svahu, když šlápl mimo téměř neznatelnou stezku a noha mu zajela do hustého mlází.

Po chvíli znovu získal rovnováhu a pokračoval kupředu. Teď, když už mu mysl nezastírala nutkavá potřeba vyrazit za svým Klíčem, začal uvažovat o tom, co jí řekne, až ji dostihne. Netušil, jestli si jeho tvář bude ze včerejška pamatovat a nevěděl, jak by jí měl vysvětlit, proč ji sledoval až do těchhle končin.

Zrovna se snažil přijít na rozumné vysvětlení, když švitoření lesních ptáků, které mu znělo v uších, prořízl ostrý výkřik rezonující v jeho mysli. Poznal Leticiin hlas a jeho srdce sebou škublo, jako by ho chtělo předběhnout. Celé tělo se mu napjalo a Wade se dal do běhu. Používal svaly, hnal je na hranici možností, jen aby se k ní dostal co nejrychleji a snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby to nestihnul.

------

Letty přejížděla baterkou po stěnách chodbičky, kterou právě procházeli, a nedokázala se zbavit pocitu, že už tu někdy byla.

Když zdolala další ohyb, všimla si ve stěně po své pravici úzkého průchodu. Protáhla se jím, vstoupila do malé místnůstky a viděla, že uprostřed stísněného prostoru visí ze stropu krápník, který vypadá jako panenka otočená vzhůru nohama. Nechápala, proč jí připadá tak povědomá, ale ten tvar ... ve svých vzpomínkách na dobu, kdy se jako malá svým rodičům v jeskyni ztratila, viděla něco hodně podobného. Nevěřila na náhody, ale věděla, že od místa, kde tehdy s rodiči byla, jsou nyní vzdálení stovky kilometrů. Opatrně natáhla ruku a pohladila to, co vypadalo jako její hlava. Na rozdíl od ostatních špičatých stalaktitů, vypadal tenhle podivně. Byl zaoblený a z jeho konce kanuly pramínky vody, které vypadaly jako vlasy.

Letty natočila hlavu a přestavila si ten podivný úkaz naruby. Opravdu to byla panenka. Stála vzpřímeně na stropě v dlouhé sukni a spojené ruce tiskla do klína. Letty nepřipadala jako něco, co vzniklo přírodní cestou. Nenapadal ji ale žádný důvod, proč by někdo něco takového přidával do jeskyně, ve které se krápníků nacházela spousta.

Slyšela, že se ostatní blíží a těšila se, až jim podivný tvar ukáže. Vrátila se do hlavní chodby a čekala, až k ní dorazí. Neviděla proto, že panenka za ní pohnula malýma ručkama a doširoka rozevřela oči, které se krutě leskly. Byly žluté jako květy slunečnic a zíraly přímo na Letty. Naprosto tiše se ženská postavička vydala po stropě směrem k ní. Už už natahovala drobné ruce, jako by chtěla Letty popadnout za vlasy, když vtom se zleva ozval Marciin hlas: „Letty, kde jsi? Jdeš strašně rychle a my ti nestačíme.“

Panenka okamžitě ztuhla, položila si ruce zpět na sukni a zavřela oči. Vypadala teď stejně mírumilovně a nevinně jako před chvílí. Letty se otočila a podívala se na ni. Pak se zamračila a byla by přísahala, že se ten podivný krápník přiblížil. Pokrčila rameny a řekla si, že nejspíš udělala méně kroků, než si myslela. „Promiň Marcy. Zapomněla jsem se. Pojďte sem, chci vám něco ukázat.“

Když celá banda dorazila do kruhové místnůstky, ve které Letty stála, zastavili se. „Cos našla? Něco cenného?“ zeptal se Mike.

„To zatím ne, ale narazila jsem na něco zajímavého. Podívejte,“ ustoupila stranou, aby jim ukázala podivný stalaktit, ale když se podívala na místo, kde ještě před chvílí podivná panenka visela, zjistila, že je pryč. Letty se zamračila a dotkla se prsty místa, kde ji viděla naposledy. Nechápala, co se stalo.

„Cos nám chtěla ukázat, Letty?“ zeptal se zmateně James, který stál ve vchodu do malé místnůstky, aby se nemusel krčit pod nízkým stropem.

Letty přemýšlela, jestli by jim měla říct o tom, co viděla, ale nakonec se rozhodla, že to neudělá. Už dávno zjistila, že lidé nejsou ochotní věřit ničemu, pokud pro to neexistuje věrohodný důkaz. Dodneška byla přesvědčená, že kdyby tehdy rodičům přinesla ten kámen, uvěřili by jí, že jim na chvíli zmizela.

Proto jenom potřásla hlavou a tiše řekla: „To nic lidi, zdálo se mi, že tady vidím další průchod. Spletla jsem se. Můžeme pokračovat.“ Pak se protáhla kolem zamračené Marcy a zamířila zpátky do hlavní chodby.

Za další zákrutou uviděla, že se cesta větví. Mohli jít vpravo, vlevo nebo rovně. Letty si bez váhání vybrala pravou chodbu a ostatní ji tiše následovali. Nikdo s ní nediskutoval o tom, kudy se dát, protože věděli, že je Letty vede na místo, které hledají – stejně jako už mnohokrát v minulosti. Jen díky jejím zvláštním smyslům mohli založit v Brazílii důl, který pojmenovali Lettyina volba. Forever Geology díky téhle mladé dívce vydělala pěkných pár milionů, když začala těžit rubíny, jež se na místě, které Letty označila, opravdu nacházely.

Tentokrát si však úspěchem nikdo jistý nebyl. V téhle oblasti se drahokamy příliš netěžily a to nejen kvůli problémům s ochranou životního prostředí. Nikdo tady nenarazil na tak kvalitní zdroj, aby se to vyplatilo. Tahle oblast patřila spíš zlatým žílám než blýskavým kamínkům.

Jenže Niall MacCullon věřil, že to Letty dokáže. Poslal ji sem, aby se pokusila určit místa, kde by se mohly vyskytovat drahé kameny a ona už se o to sedm měsíců poctivě pokoušela. Když před čtyřmi měsíci narazili na horkou stopu, vyrazili po ní jako lovečtí psi. A teď, po dvouměsíčním plánování a mapování oblasti, byli podruhé v jeskyni, kterou bylo velice těžké najít. Vchod do ní téměř splýval s okolní skálou, a navíc byl v tak nepřístupném terénu, že by jej tu nikdo nikdy nehledal.

Dalších dvacet minut pokračovali mlčky vpřed. Letty kráčela chodbami, shýbala se pod nízkým stropem, protahovala se úzkými místy a mířila do hlouby hory. Ani jedinkrát nezaváhala, vždycky si vybrala chodbu a kráčela kupředu ráznými kroky. Na místech, kde se nacházely drahokamy v přírodní formě se vždycky cítila jistě a tak nějak ... spokojeně. Líbila se jí temnota, která ji obklopovala i vzduch, který tady byl chladný a nehybný.

Cítila, že už jsou blízko místa, které hledají. Zpomalila a počkala, až ji doženou ostatní. Po jednom pak seskočili do jámy, kterou jim ukázala, a sklonili se do podřepu, aby mohli pokračovat vpřed. Jako vždycky měl největší problémy mohutný James, ale nestěžoval si a tlačil se za ostatními. Jeho maličká žena postupovala rychle a mrštně jako ještěrka.

Když dolezli na konec krátkého tunelu, Letty se zvedla zpátky do stoje a posvítila před sebe. Světlo její baterky prořízlo tmu, ale na konec ohromné síně, do které právě vstoupili, nedosáhlo. Letty si posvítila pod nohy, aby viděla, kam šlape a ustoupila stranou, aby ostatním uvolnila cestu. Jeden po druhém vylezli z tunelu a pak se postavili vedle ní.

„Páni,“ ozval se Marcyin zvonivý hlásek a rozlehl se ohromným prostorem. „Co to je?“

Mike otevřel ústa, z dlaní vytvořil kornout, přiložil si ho ke rtům a zavolal: „Háálóóó.“ Jeho hlas se vzdaloval, jako by druhá strana jeskyně byla tak daleko, že k ní jeho výkřik nedokáže doputovat.

Letty se zamračila a pomyslela si, že je zvláštní, jak se jeho hlas vytratil. Snažila se očima proniknout hustou tmu, ale neviděla dál, než kam dosáhlo světlo její svítilny. Opatrně začala postupovat vpřed. Zdálo se, že je povrch síně celkem rovný a nikde poblíž neviděla žádné jámy nebo hluboká jezírka sražené vody. Přesto však postupovala opatrně. Tedy alespoň do chvíle než její světlo dopadlo na nedalekou stěnu.

To se pak přestala koukat pod nohy a vyrazila kupředu, jako by jí skála volala. Nepřítomně podala světlo Marcy, která spěchala za ní a nedočkavě přitiskla dlaně na hrbolatý povrch.

Ano. Tady je to.

Cítila, že tahle stěna skrývá nerostné bohatství. Její vnitřní alarm pískal a vyšiloval a Letty toužila proniknout skálou a najít ... zavřela oči a soustředila se. Po chvíli rozlepila víčka a usmála se na chladivý kámen.

Všichni se na ni vyčkávavě dívali a Letty po chvíli odpověděla na nevyslovenou otázku, která se jim všem zračila v očích. „Smaragdy a beryly.“

Vykulili nevěřícně oči, a pak se jejich tváře roztáhly do širokých úsměvů.

Letty věděla, že jsou ohromení její schopností rozeznat složení kamene dotekem, ale věřili jí. Ani ona, ani nikdo jiný nedokázal vysvětlit, proč to tak je, ale všichni si tuhle její schopnost nechávali pro sebe. Letty nechtěla, aby ji někdo testoval a zkoušel, co všechno dokáže, protože to nevěděla ani ona sama.

Nikdy nezkoumala plný rozsah svých schopností a ani po tom nijak netoužila. To, co uměla, bylo už tak dost zvláštní. Normální lidé přece nepoznají dotekem, co skrývá skála, ani nedokáží potěžkáním kamene určit velikost prasklinek, množství příměsí nebo jeho přesné složení. Nevyužívala toho často, protože si pak připadala jiná než ostatní lidé, ale někdy se jí to vážně hodilo. Proto taky přesně věděla, jaký kámen už od dětství hledá, i když tak docela nedokázala určit všechny jeho složky. Věděla toho dost na to, aby se ho mohla pokoušet vyrobit v laboratorních podmínkách. Bohužel se jí to nedařilo. Zdálo se, že právě ta příměs, kterou nedokáže identifikovat, je pro úspěch celého jejího projektu nadmíru důležitá.

Jeremy zíral na skálu, které se dotýkala, jako by to byl svatý grál. Všichni věděli, že jestli tam bude dostatek kvalitních kamínků, bude to znamenat obrovský zisk i pro ně.

Forever Geology zařídí povolení k těžbě dřív, než Letty stihne mrknout. Někdy nechápala, jak je možné, že její šéf dosáhne svého tak snadno – vždyť Skalisté hory jsou koneckonců chráněnou krajinou oblastí a získat povolení tady bylo většinou asi tak úspěšné jako korunovace obyčejného sedláka.

„Zítra?“ Ozval se za ní Jeremyho hlas.

James pomalu přikývl a objal svou drobnou ženu kolem útlých ramen. „Dnes už je pozdě. Než se vrátíme zpátky na povrch, zapadne slunce.“

Letty pomalu stáhla ruce z kamene a ustoupila. „Aspoň se tady ještě porozhlédneme.“ Odhadovala, že jsou v jeskyni už přes dvě hodiny. Museli ujít alespoň pět kilometrů. Měli štěstí, že nemuseli nikde použít lano ani se vyhýbat nestabilnímu podkladu. Vlastně bylo zvláštní, že byla cesta sem tak snadná. Až na tmu, která je obklopovala, by klidně mohli jít po prošlapané stezce v parku.

Skupinka se pomalu rozešla, Jamese a Marcy zaujaly dva ohromné sloupy po jejich levici, které byly těsně přitisknuté ke stěně a sahaly od podlahy až ke stropu – vypadaly jako ohromné podpěry. Jeremy vyrazil k jezírku, které viděl nedaleko zajímavého shluku balvanů a Mike kráčel podél zdi, u které stála Letty, když se pohledem ujistil, že je v pohodě.

Letty se naposledy dotkla skály za svými zády a vyrazila kupředu. Chtěla se podívat do té tmy, kterou neproniklo světlo baterky. Posvítila nad sebe, ale strop jeskyně nezahlédla. Kolem sebe viděla kužely světla, které šmejdily po stěnách a podlaze velkého prostoru. Brzy nechala ostatní za sebou. Zvědavě si svítila pod nohy a mhouřila oči, aby viděla co nejdál.

Připadalo jí, že musí stát v obrovském dómu, protože už se od svých kolegů vzdálila tak, že sotva viděla jejich silná světla. Najednou se z ticha před ní ozval šepot.

Pojď blíž, pojď, už tak dlouho čekám, až se vrátíš.

Letty potřásla hlavou a zastavila se. Napjatě poslouchala, jestli něco neuslyší, ale obklopovalo ji ticho tak hluboké, že z něj téměř zaléhalo v uších. Posvítila na stěnu po své levé straně a pak světlem prudce ucukla, protože se jí zdálo, že zahlédla nějaký stín.

Zasmála se sama sobě a namířila kužel světla na stejné místo.

Ze tmy na ni hleděly žluté oči.

Letty prudce vydechla a uhnula světlem. Pomalu ustupovala zpátky a bála se na to znovu posvítit.

Za jejími zády se opět ozval ten hluboký zvučný hlas, ze kterého se jí dělalo zle. Zněl úlisně a vtíravě, lákal ji k sobě, něco po ní chtěl.

Dívce prudce bušilo srdce a v uších jí šuměla krev. Nechápala, co se to kolem ní děje a měla strach namířit kužel světla na místo, kde viděla ty děsivé oči. Pak se napomenula, že je horší nevědět, čemu čelí a zvedla světlo od svých nohou.

Tiše stála a zírala na krápníkovou panenku. Zatřepala hlavou jako by se chtěla zbavit vidiny, ale ať dělala co dělala, pořád tam stála jako nevkusná ozdoba. Dlouhá sukénka se zavlnila, jakmile stvoření vykročilo směrem k ní. Natahovalo k ní ruce, které končily dlouhými kamennými nehty a Letty bezděčně couvala vstříc temnotě za sebou.

Slyšela, že hlas, který odtamtud vychází vzrušeně oddechuje a opravdu se k tomu, kdo tam mluví, nechtěla dostat blíž. Jenže nohy neposlouchaly, automaticky ustupovaly před žlutookým stvořením.

Letty měla hrdlo stažené hrůzou, takže z něj nevyšel ani hlásek.

Panenka roztáhla kamenné rty do zlověstného úsměvu a vycenila ostré bílé zoubky. Sukně se vlnila rychleji a rychleji, jak se kamenná postavička blížila k napjaté dívce.

Najednou se ze směru, odkud Letty před chvílí přišla, ozvaly tlumené výkřiky. Letty se zastavila a pevně stiskla baterku.

Přemýšlela, jestli její přátelé vidí to samé, co ona. Potřebovala se k nim dostat, aby zjistila, proč křičí. V jejich hlasech zněla bolest a proudila kolem ní do temnoty, která se za ní táhla jakoby do jiného světa.

Pevně ovinula prsty kolem rukojeti baterky – jediné zbraně, kterou měla – a když žlutooké stvoření zakvílelo vysoko posazeným hláskem, připravila se k úderu. Nemusela čekat dlouho, protože jakmile kvílení ustalo, sukně se pokrčila, jako by panenka ohnula kolena a pak skočila. Ostrými drápy a zuby mířila na Lettyin krk.

Letty se rozmáchla a udeřila baterkou do kamenné tváře. Zasáhla ji z boku do hlavy, kolem které se vlnila voda a napodobovala tak vlasy, a odhodila ji na nedalekou skalku. Dívka nečekala, jestli se ta malá příšerka vzpamatuje a rychle proběhla kolem ní. Mířila tam odkud přišla a modlila se, aby nedorazila příliš pozdě. Netušila sice, co by dělala, kdyby její přátele napadlo stejné stvoření jako ji, ale byla odhodlaná jim pomoct.

Jak se blížila, slyšela Marcyin naříkající hlas.

„Marcy? Marcy, co se děje?“ Zavolala, ale pak si zacpala rukou ústa, protože věděla, že by měla být potichu. Ať už se jejím přátelům stalo cokoliv, neměla by na sebe upozorňovat, aby nepřišla o moment překvapení.

Když doběhla k místu, kde naposledy viděla svoji kamarádku a Jamese, ztuhla uprostřed kroku. Její světlo ozářilo neskutečnou scénu. Marcy se skláněla nad Jamesem, který ležel na zemi a nehýbal se. Jeho žena chovala jeho hlavu v klíně a zírala upřeně před sebe na něco, co ozařovalo světlo její a Jamesovy baterky, jejichž rukojeti křečovitě tiskla v pravé ruce.

Letty jako ve snu udělala krok stranou, aby přes ni viděla a spatřila ... stíny. Nedokázala najít jiný výraz pro to, co viděla, ale nebyly to stíny, které by na zeď vrhalo světlo. Tyhle se pohybovaly prostorem jako by byly pevné, a jejich tělo pohlcovalo světlo, které na ně mířilo.

Měly průhledné rozevláté tělo, které vypadalo jako by bylo zakryté od hlavy až k patě obrovským pláštěm, místo očí hluboké bílé krátery a ostré drápy, které byly se zbytkem těla v nepoměru. Jako by vyrůstaly přímo z ramen, bez paží nebo kloubů.

Letty si všimla, že Marcy má přes záda a levé rameno hluboké škrábance a přemýšlela, jestli je způsobily stínové drápy.

Zapátrala pohledem kolem těch dvou a našla pohledem nedaleko Marcy Jeremyho. Něco s ním ale nebylo v pořádku. Ležel na zádech a Letty v první chvíli nemohla říct, co se jí nezdá. Pak ale světlo její baterky sklouzlo na jeho hlavu a Letty se udělalo špatně. Jeremyho hlava už totiž nepatřila k tělu. Jeho vytřeštěné oči na ni zíraly z obličeje ztuhlého hrůzou a Letty chvíli nedokázala nic víc, než mu pohled oplácet.

Pak se vymanila ze strnulosti a divoce zavířila světlem kolem sebe, jak se zběsile snažila najít Mika. Všimla si, že kolem jejích přátel se vznáší další čtyři Stíny, ale pátrala dál. Konečně našla něco ... to ale nemohl být Mike. Tahle věc v jeho oblečení byla zády napíchnutá na krápníku a visela tam jako vánoční ozdoba na stromku. Ze středu hrudi mu čouhal konec ostré skály, který se vlhce leskl krví.

Marcy se pohnula a Letty zavzlykala. Pak ostře vykřikla, protože měla najednou pocit, jako by ji kamarádčin pohyb vytrhnul ze strnulosti. Prudce se otočila a viděla, že se k ní blíží kamenná panenka. Chyběl jí kus hlavy a levé oko měla podivně zdeformované, jako by mu chyběl kus bulvy, ale zírala pořád stejně krutě a nehybně jako had.

Letty se rozběhla ke kamarádce a klesla na kolena vedle ní. Stíny zalétly pohledem k panence, která mávla ručkou směrem ke klečícím dívkám. Marcy zvedla pohled od svého manžela a zavrtala ho do Lettyiných zelených očí.

Vypadala omámeně, jako by tady vůbec nebyla. Letty s obavou pohlédla na Jamese a pak se maličko uvolnila, když si všimla, že se mu lehce zdvíhá hruď.

Ze tmy odkud před chvílí vyběhla se ozvala ozvěna nepříjemného smíchu, který zněl jako by někdo škrábal nehty po tabuli.

Už brrrzy ... ozvalo se potěšeně.

Letty se spolu s Marcy přikrčila nad Jamesovým bezvědomým tělem a nevěděla, co má dělat. Co zmůže proti Stínům s ohromnými drápy?

Najednou se uvnitř její hlavy ozval tichý ženský hlas.

Vstaň.

Dívka byla zmatená, ale poslechla. Hlas jí byl podivně povědomý a uklidňoval ji. Měla pocit, že ho dobře zná, i když nevěděla odkud.

Postav se jim.

„Jak?“ Zašeptala tiše Letty.

Chvíli se nic nedělo, pak to ale ucítila. Něco jí zvedalo ruce, doširoka je rozpřahovalo a natáčelo dlaně směrem vzhůru. Měla pocit, jako by její tělo ovládal někdo jiný, ale nebála se, ani s tím nebojovala. V srdci cítila, že jí ta osoba nechce ublížit.

Stíny už byli skoro u nich. Letty se postavila před Marcy a Jamese a zaštítila je svým tělem. Panenka se zastavila a založila si malé kamenné ruce na hrudi s poťouchlým úsměvem na tváři. Zdálo se, že čeká, až Stíny odvedou svoji špinavou práci.

Letty zírala do bílých děr, které měly postavy místo očí a cítila závan vzduchu na tváři, když se Stín rozmáchl dlouhými drápy. Chtěla se před ránou přikrčit, ale její tělo ji neposlouchalo. Kolem Lettyiny nehybné postavy se objevilo jemné zelené světlo, které ji obklopilo jako tělo milence a poskytlo jí pocit bezpečí.

Stíny tiše syčely, ale ten zvuk nevycházel z jejich úst. Zdálo se, jako by syčelo celé jejich matné černé tělo, zatímco se od Letty pomalu vzdalovaly.

Světlo bylo pořád zářivější a intenzivnější, až nakonec Letty ucítila na hrudi nedaleko srdce slabé píchnutí, a když se jí podařilo lehce natočit hlavu na stranu, všimla si, že se záplava zeleného světla koncentruje nad její dlani a tvoří ... její zelený kámen. Dopadl jí do napřažené dlaně, a když kolem něj dívka ovinula prsty, cítila, jako by byla konečně celá. Nutkání hledat kámen zmizelo, jako by nikdy neexistovalo a trhlina v Lettyině duši, o které dosud netušila, že ji tam má, se zacelila.

Dívka mohla znovu ovládat svoje tělo, a tak si přitiskla kámen k hrudi v místě, kde jí zběsile tlouklo srdce. Cítila v rukou jeho pevný kulatý tvar, a když k němu na chvilku sklonila hlavu, všimla si, že v jeho středu divoce krouží barevný výr. Tiskla ho k sobě jako znovunalezené dítě. Pod prsty vnímala jeho drsný povrch a toužila dostat se dovnitř něj. Nechápala, kde se v ní najednou vzala ta touha dostat vířící barvu ven z kamene, ale nevzpírala se jí.

Upřeně zírala na předmět, který si tiskla k hrudi a hledala v mysli jeho vzorce. Když našla přesné složení a objevila i složku, kterou pořád nedokázala identifikovat, soustředila se na ně a přála si, aby se kámen rozložil.

Po chvíli urputného soustředění cítila, jak se jí kámen v ruce zahřívá. Pálil ji do dlaní a Letty ucítila, že jí pod prsty povoluje.

Žlutooká panenka příšerně zakvílela a vrhla se vpřed. Narážela do zelené záře, která dívku obklopovala a která zjevně vycházela z kamene. Vypadalo to, že jí nedokáže proniknout. Cenila zuby, vrčela, hrozila drápy, ale nic nezmohla. Stíny teď byly tak daleko, že je Letty sotva viděla.

Kámen se drolil a jednotlivé vrstvy z něj odpadávaly jako slupky z pomeranče. Letty sledovala, jak barevný výr uvnitř září čím dál silněji, až nakonec držela v rukou jen ty barvy obalené tenoučkou vrstvou podobnou kukle. Když se rozpadla i ta, ozářilo celou jeskyni silné zlaté světlo a Letty na chvíli zahlédla, jak je obrovská.

Z míst odkud se předtím linul odporný smích se teď ozývalo rozzuřené vytí a zlatavé světlo na chvíli ozářilo tunel, který jakoby vedl do nekonečna.

Pak ta záře zmizela a vedle Letty se objevila vysoká ženská postava. Zářila a taky byla ... průhledná. Dívka na tu podivnou ženu kulila oči a nemohla uvěřit tomu, co vidí. Neznámá měla zlaté vlasy, oči barvy roztaveného medu a ladnou postavu supermodelky. Byla zahalená v jednoduchých splývavých šatech a jemně se na Letty usmívala.

Zelenou záři kolem dívky teď nahradila zlatá a než se vyměnily, podařilo se kamenné panence proniknout její ochranou. Vrhla se Letty po krku a zabořila do něj ostré zoubky dřív, než se kdokoliv zmohl na jediný pohyb.

Průhledná žena jednou rukou popadla kamennou sukni a druhou zabořila do tekutých vlasů. Ovinula dlouhé prsty kolem malé hlavy a přiložila je k místu kde se spojují čelisti. Pak do nich vrazila dlouhé nehty a panenka rozevřela ústa jako had.

Letty se pomalu odtáhla a zatápala kolem sebe rukou. Jako v mlze sledovala jak průhledná žena mrskla neuvěřitelnou silou kamennou panenkou o vzdálenou zeď, kde se rozprskla jako keramický zahradní trpaslík. Pak se otočila směrem k temnotě, která teď mlčela a upřeně zírala na mizející Stíny. Znovu se ozvalo to příšerné syčení, ale pak se k nim tvorové obrátili zády a vyrazili do temného tunelu.

Žena k Letty natáhla ruku a ovinula jí ji kolem zad. Stihla to jenom chvilku předtím, než se dívce podlomila zesláblá kolena. Zhroutila se ženě do náruče a mimoděk si všimla, že zlatá paní voní jako rozdrcené květy lilie.

„Kdo jsi?“ zamumlala nezřetelně směrem k ženě.

Neznámá se usmála. „Jsem stejná jako ty. A jmenuju se Lily.“

Příhodné jméno pro ženu, která voní jako stejnojmenná kytka.

„Co jsi zač?“ ozvala se Letty, která cítila, že ji pomalu opouští vědomí. Malátně zvedla ruku ke krku, který jí pulzoval bolestí, a když ji odtáhla tak, aby na ni viděla, všimla si, že ji má celou od krve. Nedokázala už na ženu zaostřit zrak a brzy ji obklopila temnota.

------

Wade doběhl k ústí jeskyně v rekordním čase a nechal se přitom vést znameními, která měl vetkaná do srdce.

Cítil, že je Leticie v nebezpečí, ale nevěděl, jak se k ní má dostat. Byla někde uvnitř propletence jeskyní před jejichž vchodem stál, ale nevěděl, jakou cestou se má dát, aby ji našel.

Nervózně přecházel sem a tam a přemýšlel, jak svůj vnitřní kompas přimět, aby mu ukázal správnou cestu. Když se otočil, aby se podíval, jestli za ním jde Kane, zjistil, že už ho téměř dohnal. Když vyběhl poslední prudké stoupání, zatavil se před Wadem a rozhlédl se kolem sebe.

Kdyby se na něj v tu chvíli nedíval, ušel by mu jeho bolestný výraz i náhlá bledost, protože o chvilku později už měl na obličeji opět nasazenou klidnou masku.

„Kane,“ oslovil ho Wade tiše. „Proč tak divně reaguješ? Nejdřív na tu dívku a teď na tuhle jeskyni, uvnitř které právě teď je?“

Kane se nadechl a přemýšlel, jestli je vhodná doba na to, aby Wadovi vyprávěl svůj příběh. Jelikož ale nevěděli, co je čeká uvnitř, měl by ho seznámit alespoň se základními fakty.

„Já ... před mnoha lety jsem byl poslán na Zemi jako Strážce Klíče.“

Wade přimhouřil víčka a zvažoval jeho slova. Hlavou se mu zběsile honily myšlenky a otázky, ale nakonec zvolil tu, která mu připadala nejdůležitější: „Proč jsem tady teda já, když už Klíč ochranu má?“

Kane zavřel oči a tiše zašeptal. „Nemá. Zklamal jsem.“

„Co přesně to znamená Kane? Nedokážu to pochopit, dokud nebudu znát všechna fakta.“

„Chceš fakta,“ rozčílil se najednou Kane, „tak fajn. Tady máš ta svoje fakta.“ A začal vyprávět jako by ta slova tahal z temného koutku svojí duše. „Byl jsem na Zemi poslán v roce 1010, abych nalezl Klíč k bráně střežící vstup do našeho světa. Byl jsem podobně jako ty vybavený velice nedostatečně a než se mi podařilo najít správnou osobu, Nicota málem pronikla do lidského světa. Vždycky se na straně zla najdou pitomci ochotní jí v tom pomoct. Naštěstí jsem našel Klíč, který uzamknul bránu dřív, než otevřeli kanál mezi našimi světy. Následující staletí jsem strávil střežením Klíče před nebezpečím, až jsem jednoho dne před dvaceti lety nebyl dost silný a rychlý a přišel jsem o něj.“

Poslední slova už řekl klidně a v jeho tónu se znovu ozvala mučivá bolest.

Wade přemýšlel o sobě a o Leticii a napadla ho další otázka.

„Byla tvým Klíčem taky ... žena?“

Kane přikývl a zblednul ještě víc. „Byla to ... byla,“ řekl tiše, ale dál nepokračoval. Zvednul ruku a promnul si hrudní kost, jako by ho bolelo srdce.

Wade se ho proto přestal vyptávat a mávnul směrem k jeskyni. „Co to má ale společného s Leticií Harrowovou a touhle skálou?“

„Víš, když jsem Leticii poprvé uviděl, bylo to, jako by mě minulost obešla a zaťukala mi na rameno. Netušil jsem, že tu dívku po tolika letech potkám, ale stalo se. Když jsem tehdy před lety ztratil svou lás ... Klíč,“ opravil se rychle, „byla u toho. Tehdy jí mohlo být šest nebo sedm let a nějak se připletla na místo souboje. Když všechno skončilo, našel jsem ji ležet na zemi a myslel si, že je mrtvá. Po chvíli jsem zjistil, že dýchá, a proto jsem ji odnesl zpátky k jejím rodičům.“

„Nedělal sis starosti s tím, co mohla vidět?“

„Abych řekl pravdu, nedělal jsem si v té době starosti vůbec s ničím. Byl jsem ... vyřízený.“

„A co tahle jeskyně?“

Kane zalétl pohledem ke vchodu, kolem kterého se do výšky dospělého muže vršily hromady kamení a polknul. „Tady se to stalo. V hloubi téhle hory je cesta do jiného světa a brána, která musí zůstat zavřená.“

Wada zjištění, že je Kane bývalým Strážce Klíče nijak zvlášť nepřekvapilo. Věděl, že než dostal za úkol střežit Klíče on, museli být jiní, kteří plnili tenhle úkol. Jen si prostě myslel, že zahynuli. Nečekal, že tady jednoho z nich potká. „Byl jsi sám? Jediný Strážce, který hlídal Klíč?“

„Ano.“

„Tak proč sem poslali mě, když je Klíč pryč?“

„To nevím, Wade. Už věky jsem s nikým z nich nemluvil. Víš, jak to chodí. Jakmile jednou svolíš, že odtamtud odejdeš, vrátit se není snadné.“

Wade přemýšlel o svojí současné situaci a napadlo ho, co tady vlastně dělá. Nechápal, proč ho jeho znamení táhne k té dívce, když je podle Kana Klíč ztracený. Že by jich existovalo víc?

„Víš, jak bychom mohli Leticii najít?“

Kane zamítavě zakroutil hlavou. „Tyhle jeskyně nejsou normální. Uvnitř jsou věci, které nikde jinde nenajdeš. Vchod, před kterým teď stojíme, je pouze jedním z mnoha a vzdálenosti, které je v těch prostorách možné urazit, nejsou stejné jako na povrchu. Zajímalo by mě, jak je možné, že je našli. Tohle místo by mělo být chráněno spoustou mocných sil.“

Wade pomyslel na Leticin výkřik a zamyslel se nad tím, jak zněl. „Musí být pěkně daleko, protože zvuk, který jsem slyšel byl tlumený a strašně vzdálený.“

„Jaký zvuk?“ Zeptal se zvědavě Kane.

„No ten výkřik. Leticii. Důvod, proč jsem se tak hnal.“ Vysvětlil Wade.

„Já jsem nic neslyšel. Možná se ti to jenom zdálo nebo to bylo něco jiného. V těch jeskyních se pohybují divné věci.“

„Možná.“ Přitakal Wade, ale v hloubi srdce věděl, že byl skutečný. Před chvílí také cítil, že je jeho Klíč v nebezpečí, ale pak ten pocit najedou ustoupil kamsi do pozadí. Byl teď klidný, stál před jeskynním komplexem, který před ním skrýval to, co má chránit a on místo toho, aby hledal Leticii, jenom stojí a poslouchá Kaneovo vyprávění. Věděl, že to, co mu Kane vykládá je důležité, ale teď by měl přece šílet a hledat Leticii. Najednou mu jeho klid připadal podezřelý.

Necítil zběsile bušící srdce a jeho mozek byl podivně otupělý. Připadal si jako pod vodní hladinou, viděl věci kolem sebe, ale všechny byly podivné rozostřené a zvuky se zdály jaksi tlumené. Wade prudce zatřásl hlavou a několikrát zamrkal. Pak se ještě pro jistotu silně štípnul a vyrazil ke vchodu do jeskyně.

Kane ho chytil za paži a prudce ho zarazil. „Kam jdeš?“

„Hledat ji.“ Řekl a myslel, že to je snad naprosto zřejmé.

„Už jsem ti říkal, že je tahle jeskyně zvláštní. Tohle,“ ukázal mu na srdce, „tady fungovat nebude. Mohl bys skončit úplně někde jinde, než odkud jsi vyrazil.“

„To je jedno. Cítím, že tam někde je a vím, že ji musím najít.“ Vyškubnul se z Kaneova sevření a odhodlaně vykročil do tmy. Neměl u sebe žádné světlo, dokonce ani sirky nebo zapalovač, a tak se sotva ušel pár metrů ocitnul v naprosté tmě. Chvíli tápal kolem sebe a pak praštil pěstí do zdi po své levé straně.

Nadával na svůj pitomý kompas a toužil po tom, aby mu ukázal cestu. Znovu praštil do stěny a poraženecky svěsil hlavu. Když jeho pohled zabloudil k ruce, na které měl svoje zlaté tetování, všimnul si, že lehce světélkuje. Zvednul si ruku před oči a upřeně se zadíval na svou dlaň. Vážně svítila. Nedočkavě ze sebe stáhnul bundu i tričko, které měl vespod a zjistil, že všechny znaky, které mu pokrývají celou levou ruku a pokračují nahoru na prsní sval, ve tmě září. Soustředil se na ně a brzy se kolem něj rozlila zlatavá záře. Složitě kroucené ornamenty lehce vystoupily z jeho kůže a táhly ho k zadní straně jeskyně.

Odhodil nepotřebné oblečení na zem a vyrazil směrem, kterým ho táhly. Dotknul se svítící dlaní stěny před sebou a všimnul si, že je v ní mezera. Nebyla moc velká a splývala se stíny, ale Wade zjistil, že když se natočí bokem, dokáže se jí protáhnout.

„Jdeš taky?“ Houknul na Kana, který přešlapoval před vchodem do jeskyně, jako by nevěděl, jestli se mu chce nebo nechce dovnitř.

Muž si povzdechl, ale nakonec se vydal za svítícím Wadem do nitra hory, ve které přišel o všechno.

Wade pozorně sledoval svoje tetování, které se mu vlnilo na kůži. Naštěstí si už nemusel dělat starosti se světlem, protože zářil jako žárovka. Pro jeho lidské oči bylo to světlo příliš ostré, a proto odvracel pohled, aby si vždycky alespoň na chvilku ulevil, pak ale znovu mrknul na svoji ruku, aby se ujistil, že jde správně.

Nechápal, jak Leticie dokázala dojít tak daleko. Chodby se křížily, větvily a ústily do tolika místnůstek, že se divil, jak mohli dojít tak hluboko, aniž by zabloudili. Netušil sice, co je cílem jejich cesty a nedokázal ani vysledovat nějaký rytmus nebo vzor, kterými by se řídili, ale spoléhal na to, že ho tetování dovede na místo, kde se jeho Klíč právě nachází.

Kane ho tiše následoval a divoce se rozhlížel po šedivých kamenných stěnách, které je obklopovaly ze všech stran.

Po nekonečně dlouhé době dorazili k místu, kde chodba najednou končila. Wade pátral zrakem kolem sebe, ale neviděl žádný další otvor, kterým by se mohl protáhnout a pokračovat. Podíval se na tetování a všimnul si, že místo aby vystupovalo z kůže, se do ní najednou spíš noří. Dřepnul si a natáhl před sebe svítící dlaň. Po chvíli si všimnul, že stojí kousek od díry v podlaze. Pokrčil rameny a skočil dovnitř.

Díra nebyla moc hluboká a její strop se prudce svažoval. Cítil, že už jsou blízko, padnul proto na kolena a vydal se vpřed. Slyšel, že Kane za ním udělal totéž, a tak se oba plížili tunelem, který ústil do obrovské jeskyně.

První co Wade uviděl, když se mohl znovu narovnat, byly nehybné kužely světla, které se rozlévaly okolo baterek. Napočítal pět barevných ostrůvků, jejichž světlo se šířilo do různých směrů, jako by baterky někdo prostě vyhodil do vzduchu a nechal ledabyle dopadnout na tvrdé podloží.

Zvednul ruku, aby zarazil Kana, který šel za ním a pod jehož nohama křupaly malé kamínky. Když už nebylo slyšet nic víc než tichý dech obou mužů, zachytil Wade podivný zvuk. Byl to snad vzlykot?

Opatrně sestoupil z plošinky, na které stál a zamířil za tím zvukem. Zdálo se, že vychází z míst, kde ležela světla. Obešel velký shluk kamení a spatřil před sebou příšernou scénu. Ve světle nehybných baterek viděl muže bez hlavy a druhého nabodnutého na ostrý krápník. Putoval pohledem dál a všimnul si nedaleko stěny záblesku rudých vlasů. Na chvilku se mu zastavilo srdce, a pak se zase rozběhlo ohromnou rychlostí, když rychle vyrazil k Leticii. Než se k ní však stihnul sehnout, všimnul si vedle jejího těla malé ženy, která měla jednu ruku položenou na jejím krku a tu druhou tiskla k hrudníku velkého černocha. To ona vydávala zvuky, který slyšel, když sem vstoupili, a teď se na něj podívala vyděšenýma, napůl šílenýma očima. Prohlédla si jeho zářící tělo a schoulila se do klubíčka, jako by doufala, že se dokáže scvrknout tak, že ji neuvidí.

Pomalu se k ní přibližoval a mluvil přitom konejšivým hlasem. „To nic, děvče. My ti neublížíme. Přišli jsme pomoct Leticii.“

Zdálo se, že se trošku zklidnila, dál ho ale pozorovala podezřívavým napjatým pohledem.

„Dovol.“ Řekl Wade a o kousek ji odsunul, aby si mohl dřepnout vedle Leticiina nehybného těla. S úlevou po chvilce zjistil, že dívka dýchá a dopřál si krátký okamžik radosti, když sledoval, jak se jí jemně zvedá hrudník. Podíval se jí do tváře a všimnul si, že je příšerně bledá. Vedle jeho zlatého světla měla její tvář stejný odstín jako čerstvé padlý sníh. A když se jí dotknul, zjistil, že je i stejně studená. Jemně odtáhnul ženinu ruku pevně přitisknutou na Leticiin krk a polknul, když si všimnul, jak moc ho má potrhaný. Jako by ji napadlo divoké zvíře. Krvácení se už sice skoro zastavilo, ale podle kaluže krve, ve které stál, poznal, že ztratila příliš velké množství krve.

Potřeboval svoji léčivou moc a to hned.

„Kane,“ zavolal ochraptěle na druhého muže. „Pojď sem.“

Když neslyšel kroky, ohlédl se a zjistil, že Kane stojí pořád u vchodu do jeskyně a upřeně zírá do temnoty, které se rozprostírala nalevo od Wada.

„Kane,“ syknul Wade.

Muž sebou trhnul, jako by ho zasáhl elektrický proud a konečně se dal do pohybu.

Wade se podíval na tmavovlasou dívku, která zírala na jeho zářící tetování a kývala se přitom dopředu a dozadu. Zakrvácenou ruku, kterou jí předtím odsunul od Leticina krku měla volně položenou v klíně.

Když se přiblížil Kane, lehce sebou při zvuku jeho kroků trhla, ale dál zírala na Wadeovo tetování.

Wade se otočil ke Kaneovi a naléhavě začal šeptat. „Co mám dělat, abych spojil svoji duši s Klíčem?“

„Proč chceš něco takového vědět?“ Zeptal se udiveně Kane.

„Nezískám svoje schopnosti, pokud to neudělám, a právě teď zoufale potřebuji svoji hojivou sílu.“

Kane zaváhal a pak se zeptal: „Víš, co se ti stane, když spojíš svoji duši s živou bytostí? Co to s tebou udělá?“

„Ne, ale už mi nezbývá moc času. Leticie umírá.“

Kane se podíval na dívku ležící v obrovské kaluži krve a viděl, že má Wade pravdu. Opravdu už v ní nezbývalo moc života. Věděl, že mu nezbývá dost času na to, aby muži vysvětlit, co to pro něj bude znamenat, když s ní spojí duši, jak zranitelný bude, pokud se ona nerozhodne udělat totéž, ale přesto se ho rozhodl varovat.

„Wade ...“

„Ne!“ vykřikl Wade. „Prostě mi řekni, jak to mám udělat. Není čas na proroctví a varování.“

„Polož jí levou dlaň na srdce a soustřeď se na její tep.“

Wade udělal, co mu Kane nařídil a po chvíli pod dlaní ucítil slabý tlukot. Všimnul si, že je až příliš slabý, spíš šelest než bušení. Divoce se podíval na Kana, který neochotně pokračoval.

„Mysli na svoji duši a opakuj po mně:

Dávám ti část svojí duše, aby chránila tvou,

přísahám, že navěky strážit tě budu před zlovolnou temnotou,

od téhle chvíle, tohoto času,

pojím svou duši s tvou pro věčnou světa spásu.

Když Wadeovy rty opustilo poslední slovíčko, ucítil, že znamení vpletená do jeho srdce ustupují. Jeho zlatým tetování postupoval nový zlatý proud, kličkoval mezi ornamenty na jeho bicepsu a rameni, sklouznul přes loket, ovinul se kolem předloktí, jako by ho chtěl naposledy polaskat a pak sklouznul z jeho dlaně na dívčino nehybné tělo. Wade ho cítil, jako by pořád bylo jeho součástí. Sledoval očima i duší, jak prostupuje dívčino oblečení a usazuje se jí nad srdcem. Když bylo na svém místě, znehybnělo a Wade o chvilku později cítil, že jeho lidské tělo plní moc.

Přesunul dlaň z Leticiina srdce na krk a soustředil se na zahojení rány. Posílal jí skrze rozervané maso a kůži svoji životní sílu, dokud neucítil, že jí má dost na to, aby žila. Vyčerpaně se odtáhl a klesnul vedle ní na kolena.

Dívka, která dosud tiše seděla vedle něho, nesměle natáhla paži a dotkla se jeho ramene. Beze slova ukázala na muže, nad kterým se skláněla a upírala na Wada nadějeplný pohled.

Odvrátil se od Leticie a naklonil se nad mužem. Prohlédl si jeho mohutný hrudník a všimnul si rány, kterou měl vysoko na břiše. Zaposlouchal se do mužova sípavého dechu a slabého tlukotu srdce a usoudil, že je blízek smrti. Natáhnul svítící dlaň nad mužovu ránu a ucuknul, když ucítil, že vede skrz celý mužův hrudník. Vyléčit takovou ránu ho bude stát mnoho sil a on věděl, že musí dostat Leticii zpátky na povrch.

Rozhodl se, že udělá, co bude moct a znovu přiložil dlaň na ránu. V mysli pronikl dovnitř a splétal rozervané svaly a šlachy znovu k sobě. Našel roztrženou slezinu, spojil ji, opravil ostatní vnitřní orgány, uzdravil život ohrožující zranění a stáhnul se.

„Bude žít.“ Vydechl slabě směrem k ženě, která se po jeho slovech mohutně rozvzlykala.

„Tiše,“ ozval se Kane. „Wade, musíme odsud vypadnout, je to mnohem horší, než jsem si myslel.“ Řekl Kane naléhavým tónem.

Wade beze slova přikývnul a zvednul se ze země. Trochu se mu točila hlava, ale věděl, že to co nevidět přejde. Zhluboka dýchal, a když otevřel oči, padl jeho pohled na mrtvá těla nedaleko od něj. Mrtvé přivést k životu nedokázal a věděl, že je z jeskyně nedokáže sám dostat, proto se je tady rozhodl nechat. Můžou se pro ně vrátit později.

Sklonil se k zemi a zvednul si do náruče Leticii, která byla pořád ještě v bezvědomí. Cítil silný tep jejího srdce a věděl, že bude v pořádku. Přesto její tělo zůstane mimo sebe, dokud se trochu nevzpamatuje.

„Kane, pomoz mu.“ Kývnul Wade k ležícímu černochovi, jehož dech se ustálil a hrudník se teď zvedal v pravidelném rytmu. Pomalu otevřel oči a zamrkal, pak jeho ruka vylétla k hrudi a dotkla se místa, kde měl donedávna otevřenou ránu. Vyhledal pohledem tmavovlasou ženu, která nehybně seděla po jeho boku, a zakašlal.

„Co to bylo? Co se to stalo?“ zeptal se sípavě.

„Na to teď není čas,“ řekl Kane, když mu pomáhal zvednout se z podlahy. „Musíme odtud vypadnout, a pak teprve si budeme moct všechno v klidu vysvětlit.“

„Sakra, kdo jsi chlape?“ zeptal se muž podezřívavě.

Tmavovláska se zjevně sebrala, protože poprvé za celou dobu promluvila. „Jamesi. Jsou to Lettyini přátelé. Přišli nám pomoct. Poslechni ho. Už odsud chci vážně pryč.“ Poslední slova řekla tak tiše, že téměř nebyla slyšet. Pohledem zalétla k mrtvým mužům, a když James sledoval směr jejího pohledu, znatelně zblednul. „Co ...“

„Ne,“ zarazil ho Kane. „Čeká nás dlouhá cesta. A jim už pomoct nemůžeme.“

Zvednul velkého muže na nohy a opřel si ho o rameno, aby ho mohl při chůzi podpírat. Tmavovlasá dívka se pomalu zvedala ze studené podlahy a šklebila se při tom.

„Je ti něco?“ Oslovil ji Wade.

„Mám zraněná záda.“ Odpověděla tiše. „Ale to nic není, pojďme odsud pryč.“ Zadívala se do temného tunelu a roztřásla se.

Wade pevně sevřel Leticii v náručí a vydal se se svým břemenem na obtížnou cestu podzemním bludištěm. Cestou sem si všimnul, že jsou na stěnách udělané značky a doufal, že s jejich pomocí najde jejich nesourodá skupinka cestu ven.

další kapitola