Strážce světla - Dvacátá-první kapitola

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se Letty při vzpomínce na muže, kteří odešli z chaty za Khanou.

„Mrtví,“ ušklíbl se Abandon znechuceně.

Letty napadlo, jak pevné je asi nyní jeho spojenectví s Khanou a jejími Stíny. Pochybovala, že zabití svých lidí přešel jen tak. Jenže pak si uvědomila, že tady v těchhle místech má navrch ta kamenná děvka. Abandon ji nespíš nechce dráždit, aby nedošla k závěru, že už ho na nic nepotřebuje. Kdyby ho zabila, nedostal by šanci ovládnout jejího pána, na kterou tak nedočkavě čeká.

Zakroutila nad ním hlavou a rozhodla se ho ponechat jeho osudu.

Rozhodně k němu necítila žádné vřelé sympatie. Jednak ji ten chlap zbil, když zrušila jejich zasnoubení a navíc teď věděla, že zabil Lily.

I když s duchem bývalého Klíče nestrávila příliš času – tedy vědomě - oblíbila si ji. Také v minulosti viděla zoufalství a bolest v Kanově tváři a i jako dítě poznala, jak příšerně ho její násilná smrt zdrtila.

Ne, Abandon si nezaslouží nic než opovržení a ... smrt. Nerada sice takhle uvažovala, ale byla realistka. Co jiného s ním Wade může dělat?

Pochybovala, že by Kane měl někde vězení, do kterého by zavíral démony a padlé anděly usilující o otevření brány do světa Nicoty.

Zdá se, že pokud přežije tohle, stane se smrt jejím věrným společníkem. Měla by si na ni pomalu začít zvykat. Napadlo ji, jak často se asi objeví démon tak hloupý, aby se pokoušel najít bránu do jiného světa. Na to se Lily zapomněla zeptat. A je vůbec těch bran po světě víc? Jak tak uvažovala o všem, co jí Wade nebo Lily řekli, došla nakonec k závěru, že nejspíš ano. Wade tvrdil, že v některých místech jsou závoje oddělující jednotlivé světy mnohem tenčí než v jiných.

Jejich úkolem nejspíš bude chránit je všechny.

Její myšlenky najednou přerušil zvuk kroků. Zvedla hlavu a soustředila se na postavu přecházející sem a tam před velkým krápníkem střežícím vstup do ohromné jeskyní síně, kde se rozhodne o Lettyině životě nebo smrti.

Khana se najednou zarazila, zvedla hlavu, upřela pohled svých zářivě žlutých očí na přicházející dvojici a nepříjemně se na dívku usmála.

„Tak konečně se nám náš roztomilý Klíček probudil. Dělala jsem si starosti, jestli jsem tě nepraštila příliš silně. Nechtěli bychom přece ublížit našemu cennému pokladu předčasně, že ne?“

Pak natáhla ruku a jakoby mimochodem dívku praštila do pohmožděných žeber.

Letty vyhekla a automaticky rukou sáhla na kamennou stěnu, aby se mohla bránit.

Abandon jí ruku strhnul stranou a významně se na ni podíval.

Neochotně ho poslechla, spustila paži podél boků a dovolila Khaně, aby do ní dál rýpala a posmívala se jí.

Její čas přijde.

Když se k ní Khana konečně otočila zády a zamířila ke vstupu do jeskyně, který byl na opačné straně než ten, kterým sem přišla naposledy, ucítila, jak jí do dlaně vklouzlo něco hřejivého.

Sklonila hlavu a všimla si, že konečně drží to, co s Wadem celou dobu hledali. Abandon jí předal Zámek nenápadně a klidně, jako by to nebyla na nejmocnější a nejcennější věc, která se v těchhle prostorách právě nacházela.

Letty kolem něj pevně ovinula prsty a cítila, jak jí pod prsty ožívá barevný výr kroužící v uzavřeném prostoru. Přivřela oči a pokoušela se zjistit, co je to za materiál. Nepřipadalo jí to jako nic, co by znala.

Bylo to hladké jako sklo, teplé jako letní sluneční paprsky a měkké jako želé, i když jí to nedovolilo zabořit do toho prst. Opatrně svírala Zámek v dlani a toužila ho prozkoumat i pohledem.

Neodvažovala se však sklonit zrak ze strachu, že ji Khana uvidí a pokusí se jí Zámek vzít. Raději ho proto schovala v dlani, kterou zastrčila za záda. Abandon měl jistě důvod, proč jí ho předal tajně.

Jakmile vstoupila nesourodá trojice do velkého prostoru, rozlehl se jím silný vítězný výkřik vycházející z temného tunelu: Konečně.

Letty se podívala před sebe a všimla si, že je Khana vede kolem malých jezírek až k černotě rozprostírající se v zadní stěně jeskynní síně.

Prostor kolem nich ozařovalo silné světlo vycházející z mnoha svící rozmístěných kolem temného tunelu. Letty napadlo, že to vypadá jako rozprostřený červený koberec, nedočkavě čekající na vznešenou nožku krále, který by se po něm prošel.

Nebo jako přistávací dráha pro letadlo, napadlo ji vzápětí, když si představila velikost Nicoty. Nebyla ji jistá, proč si myslí, že je bytost patřící k hlasu, který slyšela, obrovská, ale jaksi to podvědomě cítila.

Na chvíli zadoufala, že to nikdy nezjistí, ale pak tahle naděje vyprchala, protože se z temného tunelu ozvalo: Přiveďte mi ji. Chci se podívat na osobu, která mi umožní ovládnout další svět.

Khana se na ni ušklíbla, popadla ji za paži, kterou pevně stiskla a vedla ji k zejícímu černému tunelu. Držela ji právě tak silně, aby jí vytvořila parádní modřiny ve tvaru svých kamenných prstů a Letty napadlo, že všechny tyhle psychopatky mají shodné povahové rysy.

Aspoň, že tahle po ní fyzicky nevyjíždí tak, jako ta předchozí. Současná Khana ji podle všeho chtěla jenom způsobit co největší bolest zakončenou efektivní smrtí, která umožní bytosti na opačném konci tunelu vejít k nim.

Sledovala, jak jí pod nohama ubíhá kamenná podlaha. Zanedlouho došli k jasně vyznačené hranici mezi lidským světem a světem na opačné straně.

Věděla, že když udělá ještě jeden krok, nebude už doma. Dostane se na místo, kam se jí vůbec nechtělo. Snažila se zpomalit, ale Khana ji vlekla vpřed, zatímco Abandon se zastavil za nimi a s pažemi založenými na hrudi sledoval, jak se od něj obě ženské postavy vzdalují.

Tak odtud se pomoci nedočká.

Pokud nechtěla kamennou panenku zabít, bude muset jít s ní.

Najednou už nebyl na úvahy čas. Během chvilky překročila hranici a Letty  se ponořila někam jinam. Khana zmizela, jako by ji až doteď nedržela za paži, jediné, co jí po ní zůstalo, byly fialové modřiny na jemné ženské pokožce.

Dívka se zvědavě rozhlédla po svém okolí a vzápětí ztuhla.

Všude kolem ní ležely kusy budov zasypané tlustou vrstvou černého popela, nad kterým se bezcílně vznášely černé Stíny s nepřítomně zírajícíma očima. Letty stála na hromadě čehosi, co vypadalo jako obrovské kosti. Když si všimla prázdných důlků lebky, které na ni vyčítavě hleděly, uskočila, jako by ji uštkl had.

Zakopla a po zádech dopadla na další kosti. Zhluboka dýchala, aby se uklidnila, a když se jí to jakž takž podařilo, vyškrábala se na nohy.

Změřila si krajinu kolem sebe lítostivým pohledem a cítila, jak se jí do očí tlačí horké slzy. Všechno tady bylo zničené. Zdevastované. Nepoužitelné a zabité. Nebe mělo barvu hojících se modřin. Od obzoru se táhly žluté čáry jako parodie na slunce, které přecházely v zelenou, modrou a šedou. Bylo to depresivní a podivné.

Letty na zničené město shlížela z výšky, a když se konečně přinutila sklonit pohled dolů a znovu se setkat s těmi vyčítavě hledícími očními důlky, zjistila, že stojí na zbytcích jakéhosi mostu. Podívala se doprava a doleva a pomyslela si, že kdysi to mohla být lávka čnící nad budovami, po které se dalo přejít z jednoho místa na druhé, aniž byste museli sejít dolů na chodník. Teď to však byla smutná připomínka dávno zašlé slávy.

Všude kam se dívka podívala byly kusy oceli, betonu, kamení, skla a kosti. Hromady ohromných kostí. Lebka, ze které nedokázala odtrhnout pohled, byla asi třikrát větší než její vlastní hlava a Letty napadlo, jestli v tomhle světě dřív žili obři, které zná z dětských pohádek.

Jak tak z výšky shlížela na ten příšerný obraz, neviděla nikde žádný život. Ani rostlinku, stromeček, stéblo trávy, prostě nic. V dáli za městem byla jakási šedá planina končící stejně šedou horou. Vypadalo to tady jako parodie na obraz města choulícího se v náruči mohutných hor.

Najednou dívka zachytila koutkem oka jakýsi pohyb.

Prudce se otočila, protože ucítila, že za ní něco je. Zaměřila pohled do dálky a snažila se prohlédnout si tu věc, i přesto, že nedokázala poznat, kde to má začátek a kde konec.

Najednou se to jaksi převalilo a na Letty se upřely dvě ohromné červené oči orámované hustými, ostře modrými řasami. Celé to stvoření bylo nepřirozené a vymykalo se jakémukoliv popisu.

Bylo to asi sto metrů od Letty, ale ona přesto nedokázala obsáhnout pohledem celé jeho tělo. Připadalo jí, že doslova zastiňuje zvláštně zbarvenou oblohu. Bylo to celé černé a šedé, tyhle dvě barvy se střídaly na mohutném hranatém trupu, ze kterého čnělo několik párů končetin zakončených něčím, co jí připomínalo přísavky chobotnic.

Celé to stvoření jí vlastně připomínalo tyhle mořské tvory. Nemělo to žádné nohy, sedělo přímo na trupu a podpíralo se několika nohama? Rukama? Letty nevěděla.

„Vyrostla jsi holčičko.“ Promluvilo stvoření a ukázalo jí přitom dlouhé, dýkám podobné zuby v několika řadách za sebou. „Dlouho jsem čekal, až se ke mě zase vrátíš. Ale moje čekání je u konce. Další svět čeká.“

„My tě nečekáme. Nikdo tě k nám nezve,“ ozvala se Letty. „Nemusíš se vůbec obtěžovat. Nám se náš svět líbí tak, jak je teď.“

„Mluvíš snad za všechny?“

Když Letty přikývla, pokračoval: „A co můj přítel Abandon? Ten byl tak ochotný pomoci. Horlivě se mi snažil umést cestičku, rozevřít pro mě bránu dokořán. Copak už nechce, abych přišel?“

Letty se snažila zalhat, ale nemohla. Sotva se jí v hlavě zformulovala věta, kterou chtěla jeho předpoklad odmítnout, jazyk se jí v ústech odmítal pohnout.

„Mě nemůžeš lhát!“ zasyčela bytost a natáhla k ní jednu tlustou končetinu. Zastavila se u Lettyiných nohou a jí se z jejího vzhledu udělalo špatně. Kůže na ní byla lesklá a šupinatá, občas přerušená něčím, co vypadalo jako spálenina.

Proti své vůli se její tvář zkroutila do znechuceného výrazu. Odtáhla se od toho, co jí leželo u nohou jak nejdál mohla, přesto však věděla, že kdyby bytost chtěla, mohla by na ni v mžiku dosáhnout.

„Nelíbím se ti snad, holčičko?“ ozval se posměšný hlas vycházející z děsivých úst.

Lettyina hlava sebou zavrtěla dřív, než jí v tom dívka stihla zabránit. Jako by jí něco bránilo i v drobné lži, nedokázala zabránit svému tělu, aby nereagovalo přesně tak, jak se v dané chvíli cítila.

Najednou se ohromná temná chobotnice posunula až k ní a Letty nad sebou viděla červené oči, které si ji prohlížely jako muzejní exponát. Pak se přes nepřirozeně zbarvené panenky spustila šedá, blanám podobná víčka a stvoření se začalo hroutit dovnitř.

Jako by se pomalu smrskávalo.

Letty nevěděla, kam se má dívat dřív, proto upírala dohled na zavřené oči a čekala, co bude dál. O chvilku později se jí před jejíma vlastníma očima zatmělo, jako by celý svět okolo ní na okamžik pohltila věčná tma, a když se znovu objevilo světlo, všimla si, že před ní stojí ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla.

Nevěřícně vykulila oči a s úžasem sledovala, jak se v mužné opálené tváři vytvořil mělký dolíček, když na ni bytost vycenila v přátelském úsměvu perfektně rovné, bílé zuby. Muž byl nahý, a proto Letty nic nebránilo v prohlídce jeho svalnatého těla. Přejela pohledem po silném krku, zavadila o ploché břicho a skončila u velkých chodidel. Byl dokonalý. Ani moc hubený, ani příliš svalnatý, prostě obrázek perfektního těla. Letty napadlo, že malíři i sochaři na Zemi se vždycky pokoušeli zachytit ve svých dílech přesně tuhle vitalitu a krásu.

Potřásla hlavou, aby si ji pročistila a podívala se za muže, který stál s rukama volně spouštěnýma podél boků. Jaksi čekala, že tam podivné, chobotnici podobné stvoření pořád bude, ale za krasavcem před ní se rozprostíral jen volný prostor zničené krajiny.

Závěr, který z toho vyplýval, její mozek odmítal přijmout. Prostě nedokázala zpracovat, že se odporná stvůra podle všeho proměnila v tohohle parádního mužského.

Něco tak absurdního nebylo možné.

„Ale ano,“ promluvil příjemným hlasem muž. Byl to stejný hlas, který na ni šeptal v jeskyni. Hlas, který ještě před chvílí vycházel z úst monstra před ní.

Letty odmítavě kroutila hlavou, a když muž udělal krok směrem k ní, prudce ustoupila. „Nepřibližuj se ke mě!“ vykřikla.

„Copak se ti nelíbím?“ zeptal se potměšile muž s havraními vlasy půvabně rámujícími jeho ostře řezané rysy s dolíčky ve tvářích a vznešeně klenutým obočím. Jediné, co na něm bylo neobvyklé, byly světle fialové oči. Připadalo jí, jako by se přes panenky monstra pokusila skočit modrá barva, ale tak docela se jí nepodařilo původní barvu překrýt. Ale i ty zvláštní oči byly přitažlivé.

Letty se zachvěla a s hrůzou si vzpomněla, že téhle bytosti nemůže lhát. Pak nutila svoji mysl vybavit si příšeru, se kterou mluvila před chvílí a s úlevou zjistila, že nevítané pocity úžasu a okouzlení stírá odpor a hrůza.

Ona to stvoření viděla v jeho pravé podobě. Líbivá fasáda nemůže změnit odpornost, která se za ní skrývá. Proto mohla otevřít ústa a klidně říct, že se jí nelíbí.

Muž přimhouřil oči a založil si mohutné paže na hrudi. „Podívej se pořádně.“ Vyzval ji velitelským hlasem.

Letty byla nucena poslechnout, ale neviděla nic jiného než černou příšeru, která zničila celý tenhle svět. „Nic,“ řekla vesele a spokojeně se usmála.

Muž pevně zatnul zuby, mrknul, a když znovu otevřel oči, všimla si, že se vrátily ke své původní, jasně červené barvě. Nahý adonis výhružně vykročil kupředu. Odhodlaně k ní mířil a pod bosýma nohama mu přitom křupaly ohromné kosti, jako by to byly sirky.

Ucouvla, zvedla ruce ke krku a omotala prsty kolem žlutého kamene. V žádném případě mu nedovolí se jí dotknout. Něco tak odporného, jí připadalo mimo všechny možnosti.

Bez váhání se ponořila do žlutého kamene, našla mohutnou řeku energie, která jím protékala a dovolila jí zaplavit celé její tělo. Nedělala si starosti s tím, co by energie diamantu ve tvaru kapky mohla způsobit. Tomuhle světu už nic ublížit nedokáže.

Jejími žilami se hnala síla a světlo, která se z jejího těla šířila jako vlny a zaplavovala celý prostor kolem ní. Když dosáhl až k muži, který po ní natahoval ruce, zalila ho, omotala se kolem něj a pak ho odmrštila jako nechtěnou hračku. Všechno, čeho se dotkla, omývala svým jasem jako uzdravující dotek.

Když se Letty konečně vymanila ze zajetí báječně moci, ze které jí brnělo celé tělo, s úžasem se rozhlédla kolem sebe. Z okruhu dvaceti metrů okolo ní zmizela tlustá vrstva černého popela a z hlíny, která byla vespod, vyrašily drobné zelené výhonky. Bylo to, jako by prostor kolem ní ozářilo slunce a uzdravilo zdevastovanou krajinu. Jestlipak by se tohle mohlo stát celému světu? Šlo by ho obnovit?

Nevěděla.

Cítila, že k tomuhle malému zázraku byla potřeba spousta energie. Rychle zkontrolovala kámen, protože měla strach, že ho zničila. Uklidnila se, až když ucítila jemné šepotání energie. Znělo unaveně, ale šťastně. Zakroutila nad sebou hlavou a znovu se soustředila na prostředí kolem sebe.

To, co jí předtím připadalo jako lávka nad zničeným městem, teď byla spíše vyhlídková terasa nad kaskádovitě se svažujícími zahradami po její levé straně. Muselo to být krásné místo, než ho zničila Nicota.

Srdce se jí zachvělo lítostí, ale věděla, že pro tento svět nic udělat nemůže. Neměla dost energie na to, aby ho obnovila. Nebyla si jistá, jestli je to vůbec možné.

Sklonila se k velké lebce, jemně přejela prsty po studeném čele, tiše tak vzdala hold světu, který se Nicotě neubránil a ze všech sil si přála být zpátky v jeskyni, ze které jí Khana přinutila odejít na tohle místo.

Soustředila se na energii, která jí stále proudila tělem živená žlutým kamenem zavěšeným v jemné zlaté síťce na jejím krku a použila ji k vyhnání Abandona ze své mysli. Odstrčila ho ze zlatého lanka, na kterém seděl jako žába na prameni, a které spojovalo ji a jejího milence. Připadalo jí to až směšně snadné. Energie žlutého kamene ji posilovala způsobem, který by nepovažovala za možný, kdyby se jí to právě nedělo.

O chvilku později v mysli ucítila Wadovu přítomnost. S úlevou ho přijala, zkontrolovala jeho myšlenky i tělo a zjistila, že zatímco ona je ve světě ovládaném Nicotou, Wade na druhé straně v jeskyni bojuje s Abandonem.

Wade! Vykřikla, ale pak se musela napomenout. Její Strážce má dost práce s bojem s druhým andělem. Neměla by ho takhle vyrušit ze soustředění.

Tahle obava ale zmizela v okamžiku, kdy ji celou zalila mohutná vlna úlevy, která vycházela z Wada. Poznala, že se o ni příšerně bál. Byla ráda, že se mohou zase vzájemně ujistit o svém současném stavu.

Kde jsi? Zeptal se, zatímco hranou meče zachytil Abandonův shora vedený úder a oplatil mu ho svým vlastním.

Letty mu poslala obraz zkázy, která ji obklopovala a současně řekla: Ve světě Nicoty. Co mám dělat?

Pojď zpátky, vyzval ji anděl a uskočil před pěstí, která mu mířila na krk.

To se ti řekne. Jak asi? Kdybych to věděla, nejsem tady už ani minutu. Je to tady příšerné, spustila na něj Letty, ale pak se zarazila. Co kdyby prostě šla zpátky přesně tak, jak jí Wade navrhnul?

Zavřela oči, udělala první krok vzad a začala počítat. Od té doby, co překročila hranici mezi světy, udělala osm kroků. Teď šla pozpátku stejnou vzdálenost, a když otevřela oči, byla zpátky v jeskyni.

Oddychla si úlevou, rychle zkontrolovala, jestli v ruce pořád svírá malou barevnou krychli a radostně zavýskla, když zjistila, že ano.

Odběhla od hranice mezi lidských a cizím světem, a pak se konečně rozhlédla po scéně odehrávající se v jeskyni. Wade a Abandon proti sobě stáli s roztaženými křídly a planoucími meči a Letty ten obraz okamžitě připomněl její dětství. Andělé se proti sobě vrhali, útočili na sebe a zase se stahovali v tanci tak složitém, že Letty nedokázala pochopit jejich kroky.

Půvabně kolem sebe vířili, mávali okolo vypracovaných těl ohromnými meči a snažili se zranit protivníka. Svoje křídla používali jako další zbraň, pokoušeli se jejich ostré konce zatnout do těla toho druhého pokaždé, když se od sebe vzdálili natolik, aby se jim to mohlo podařit.

Když se Letty pootočila trochu doprava, upoutala její pozornost další potyčka. Zeleným zrakem zaznamenala, s kým drápaté Stíny bojují a nedokázala uvěřit vlastním očím. Potřásla hlavou, zamrkala a znovu na to místo upřela pohled. Pořád tam byli. Nemožné.

Její drobná tmavovlasá přítelkyně právě uhýbala před pařátem směřovaným na její břicho. Podklouzla pod ostrými dlouhými drápy, ladně se otočila a bodla Stín do nechráněných zad. Pak odtančila z jeho dosahu. Zastavila se, lehce nakrčila obočí a po krátké chvilce se jí na dlani začala tvořit malá bílá koule, která před Lettyinýma udivenýma očima rostla, dokud nebyla velká asi jako pomeranč. Marcy ji pak bez váhání hodila zraněnému Stínu do obličeje a pak obě dívky, které stály kus od sebe, sledovaly, jak vybuchnul v oblak mastného černého prachu.

Zatímco se snášel k zemi v drobných spirálkách, postavila se Marcy po bok svému manželovi, který se oháněl kolem sebe černými křídly stejně jako dvěmi dlouhými dýkami, vyhnula se dalšímu útočícímu Stínu a připravila ho o život s lehkostí, která Letty přinutila otevřít ústa.

James má křídla? Prolétla jí hlavou myšlenka, která ji spolehlivě přimrazila na místě. Navíc ta křídla byla černá, velice se podobala těm Abandonovým.

Než si Letty stihla zvyknout na podivný obraz, který tvořil mohutný James s dlouhými vlasy spletenými do copánků spadajících na holá záda, ze kterých vyčnívala velká křídla s měňavými perutěmi, Marcy vyskočila vysoko do vzduchu, švihnutím rozvinula svoje vlastní světlá křídla a začala po Stínech shora házet bílé koule, které Letty viděla v jejích rukou už před chvílí.

Marcy má taky křídla? Co se to tady sakra děje? Běželo Letty hlavou zatímco sledovala, jak její milenec a přátelé bojují se svými protivníky.

A kde je Khana? Sotva na kamennou panenku pomyslela, vynořila se ze tmy za ní její vysoká postava a natáhla se po Letty. Dívka ustoupila, ale pak se zachvěla, když z temného tunelu zaznělo: Přiveď mi ji zpátky. Chci, aby pro mě otevřela bránu.

Khana dívku popadla v pase, zdvihla ji do vzduchu a vyrazila směrem, ze kterého Letty právě přiběhla.

Pustila z hlavy záhadu, kterou představovali její přátelé a kroutila se v Khanině sevření tak, aby se jí vysmekla. Špičkami nohou obutých do měkkých tenisek kopala do vlnící se sukně a pokoušela se přinutit její věznitelku, aby ji pustila.

Když to nepomohlo, vzpomněla si na způsob jakým zničila druhou Khanu a okamžitě si ji začala prohlížet svým šestým smyslem. Pokoušela se najít stejné vzorce jako u té předchozí, ale tahle byla trochu jiná. Zdálo se, že se od své předchůdkyně mírně liší.

Letty pomalu začínala panikařit. Pomalu se blížily k hranici, kterou už nikdy nechtěla překročit. Zdvojnásobila své úsilí a urputně se soustředila na paže, které ji svíraly. Přinutila kámen, aby se pohnul, aby ji propustil, drtila ho a tlačila, dokud Khana nevykřikla a neodhodila ji. Letty tvrdě přistála na kamenné zemi a vyrazila si dech, přesto se začala okamžitě plazit pryč od té prokleté temnoty.

Wade sledoval, jak jeho žena bojuje s Khanou, která byla o tolik silnější než ona sama, ale nemohl jí pomoci. Abandon byl úctyhodný protivník, a kdyby Wade jen na chvíli polevil v soustředění, mohl by ho zabít.

Švihnul po druhém andělu levým křídlem, proťal mu jeho ostrou hranou stehenní sval, a když Abandon poklesnul, kopnul ho do břicha, aby ho od sebe odhodil. Pak vyrazil k Letty, aby od ní odehnal kamennou panenku.

Všimnul si, že se jí drolí ruce, ale když se ji pokusil bodnout, jeho ostrý meč po její kamenné kůži sklouznul jako by narazil na něco, čím nemůže proniknout. Popadnul ji proto kolem pasu, zdvihnul ji do vzduchu a vší silou jí mrštil proti kamenné stěně nalevo od temného tunelu.

Žluté oči se ve slabém svitu svíček hněvivě zaleskly, pak ale narazila do zdi, od které se odrazila a tvrdě přistála na zemi. Nepohnula se.

Wade pohledem zkontroloval Letty, pak se ale musel znovu soustředit na Abandona, který se k němu teď hnal zleva.

Odrazil ránu mířící na jeho krk, vylétl do vzduchu a snesl se na svého protivníka. Abandon roztáhnul křídla, vyrazil strmě vzhůru a brzy už kolem sebe andělé kroužili vysoko ve vzduchu. Letty teď Wadovi připadala jako drobná barevná skvrna na pozadí tmavé podlahy.

Budu v pořádku, dávej na sebe pozor, poslala mu Letty vzkaz a on cítil, že má v úmyslu pokusit se uzavřít vstup do světa Nicoty.

Letty sledovala, jak Wade i s Abandonem svádějí boj na život a na smrt a doufala ve vítězství svého Strážce. Nemohla mu nijak pomoct, proto se soustředila na Khanu, která se zjevně rychle vzpamatovala, a teď k ní mířila pomalou dravčí chůzí.

Dívka neváhala.

Oběhla ji, vrhla se ke stěně, za kterou při své předešlé návštěvě vycítila ložisko drahých kamenů, přitiskla na ni ruce a napojila se na dobře známou energii smaragdů, která se v kameni skrývala. Když cítila, že naplnila celé její tělo, otočila se ke Khaně a vší silou ji vrhla proti ní.

Kamenná panenka se zarazila, když do ní narazil rozptýlený zelený paprsek, pak ale překvapeně zalapala po dechu, vrhla na ni poslední nenávistný pohled a v mžiku se rozprskla ve víru úlomků kamene a prachu.

Letty si oddychla, ale její úleva netrvala dlouho. Z temného tunelu se ozvalo děsivé zavytí, následované vzteklým řevem. Dívka si zakryla uši rukama a přikrčila se. Když ale viděla, jak se ze tmy vynořuje chapadlo zakončené přísavkou, okamžitě vyrazila vpřed.

Klíč. Klíč. Jsem Klíč. To já dokážu zamknout tuhle prokletou bránu, říkala si Letty, zatímco spěchala kupředu. Mám zámek, já jsem Klíč, co mám dělat? Pomalu ji zachvacovala panika, protože ji nic nenapadalo.

Najednou její pozornost upoutalo cosi po její pravé straně. Od Wadových zlatých křídel se odrazil tenký paprsek světla a zasvítil na krasový závoj zdobící stěnu jeskyně v úrovni jejích očí.

Vzpomněla si, že už ho viděla. Jenže teď vypadal jinak. Tenhle závoj byl temný, nezářil jako ten z jejích vzpomínek.

Letty se podívala na ruku, ve které svírala podivnou krychli, pak na kámen tvořící nádherný krasový útvar a měla pocit, jako by ji osvítilo poznání. Vzpomněla si, jak Abandon vyrval Zámek ze stěny, když tehdy bojoval s Kanem a najednou jí to bylo jasné.

Zámek patří k tomu závoji.

Ohlédla se k tunelu a viděla, jak se odpudivá končetina Nicoty pomalu, namáhavě sune kupředu. Pomyslela na zničený svět, který před chvílí navštívila a ta vzpomínka jí téměř dodala křídla.

Rychle vyrazila k závoji před ní, smykem zabrzdila a zvedla k němu barevnou krychli. Zdálo se jí, že je teplejší než před chvílí, barvy v ní se teď přelévaly rychleji a vířily jako miniaturní tornádo v uzavřené sklenici.

Bez přemýšlení přitiskla předmět, který držela v rukou, ke kameni a pak už jen sledovala, jak se do něj vpíjí. Vléval se do něj jako voda, skleněný povrch povolil a umožnil tak barvám uvnitř sebe roztáhnout se po celé délce závoje a vrátil mu tak jeho zářící nádheru.

Střed krychle, který předtím zůstával prázdný, se vtisknul do záhybu uprostřed jiskřícího závoje a vytvořil mezírku o velikosti diamantu, který Letty spočíval kolem krku.

Její ruka vylétla vzhůru, strhla jí z krku náhrdelník, vysvobodila mocný kámen z jemně tepané síťky, která ho obklopovala a rychle jej nacpala do nově vzniklého otvoru.

Najednou se čas jakoby zastavil.

Prudké pohyby osob bojujících kolem ní se zpomalily a Letty ozářilo světlo vycházející ze Zámku, který byl konečně zpátky na svém místě. Světlo ji zahalilo, neznámá síla ji zvedla do vzduchu a rozpřáhla jí ruce, jako by chtěla obejmout všechno v dosahu.

Letty cítila, jak světlo prochází kolem ní, přes ní, vychází z ní, bere prostřednictvím jejího spojení sílu i z Wada a okamžitě si všimla, jak její milenec najednou zeslábnul. Proti své vůli Letty využila jeho léčivou moc, našla okraje temného tunelu a začala je zacelovat podobně jako to udělala se všemi fyzickými zraněními, které v předchozích dnech utrpěla ona i Wade.

Připadalo jí, že skálu léčí.

Ale Wade přitom umírá. Cítila jak umdlévá, jak z něj vyprchává život, a když se podívala nad sebe, všimla si, že Abandon téhle jeho slabosti okamžitě využil. S triumfálním výkřikem pohroužil ve vzduchu Wadovi do hrudi meč a Letty s bolestí v srdci sledovala, jak se její Strážce řídí na svých zlatých křídlech k zemi.

Tvrdě dopadl na kamennou podlahu nedaleko jejích nohou a Letty se zachvělo srdce hrůzou. Sledovala, jak Abandon na svých křídlech prudce zamířil k zemi, připravený znovu Wada bodnout svým černým mečem a ukončit tak jeho život.

To nedovolím, vykřikla Letty v duchu, přinutila světlo, aby ji poslechlo, vytvarovala jeden jeho paprsek do podoby biče a mrštila jím po letícím Abandonovi. Omotala mu světelný výboj kolem těla, přitiskla k němu jeho temná křídla a pak jej odhodila směrem k zívajícímu tunelu.

Z končetiny Nicoty, která se pořád snažila proniknout tunelem, vystřelily tři ostré pařáty, popadly křičícího Abandona a odtáhly ho do temnoty.

Letty ještě chvíli slyšela jeho hrůzyplné výkřiky, pak se ale znovu soustředila na svůj úkol. Vytěsnila z hlavy všechno kromě zacelování temného tunelu.

Posílala do jeho okrajů energii, kterou čerpala ze žlutého kamene, sama ze sebe a i přes svůj odpor z bezvědomého Wada. Brzy už tunel před ní nezakrýval celou zadní stěnu jeskyně, zmenšil se na polovinu, pak na čtvrtinu, a když už Letty cítila, že dál nemůže, zúžil se na úzkou puklinu ve skále.

Z posledních sil zatáhla i tu a v uších jí přitom zněl rozzuřený řev Nicoty, které právě zabránila dostat se touto branou do lidského světa.

Když bylo dokonáno, síla která ji držela ve vzduchu povolila, snesla ji na zem jako křehký lísteček a jemně ji pohladila, než se stáhla zpátky do kamene, kam patřila. V ohromné síni se ostře zablesklo, žlutý kámen splynul se svým okolím a Letty před sebou znovu viděla tajemně jiskřící závoj, který si pamatovala ze svého dětství.

Na chvilku jí přepadla radost nad jejím úspěchem, pak si však vzpomněla na Wada a okamžitě se k němu rozeběhla.

„Wade!“ vykřikla hlasem plným strachu, když ucítila, že prudce uzavřel spojení mezi nimi.

Padla vedle něj na kolena a podívala se mu do obličeje. Viděla, že se mu v očích zračí bolest, a když se ho dotkla, ucítila, jak lepkavá a vlhká je jeho pokožka.

Přitáhla si jeho hlavu do klína, ruku natáhla k místu na hrudi, ze kterého vytékala tmavě červená krev a pomyslela si, že se nacházejí přesně ve stejné pozici jako Kane před lety s Lily.

Tentokrát to ale bude mít jiný konec, přísahala si plameně a ze všech sil se snažila proniknout k Wadovi. Cítila, jak se jí v tom snaží zabránit, ale byl vyčerpaný.

Letty i přes jeho odpor rozrazila dveře spojující jejich mysli, našla jeho duševního anděla, popadla jeho duši a svou vlastní jí bránila v odchodu.

Ne Letty, slyšela v hlavě Strážcův tichý hlas. Nemůžeš mi pomoct. Umírám.

Letty to cítila. Věděla, že má její milý pravdu, ale nehodlala mu dovolit ji opustit. Tím, že přiznal, že ji miluje, si ji k sobě připoutal na trvalo. Jestli se mu to teď nelíbí, bude s ní mít problém.

Nebuď blázínek lásko, chci s tebou zůstat víc než cokoliv jiného, ozval se jí v hlavě Wadův hlas s náznakem smíchu. Pak opět zvážněl. Ale nejde to miláčku. Zranění, která moje lidské tělo utrpělo jsou příliš vážná.

„Mlč,“ okřikla ho Letty, natáhla se po jeho hojivé síle, protáhla ji svým tělem a začala uzdravovat jeho tělo. „Miluju tě,“ mumlala přitom, „nenechám tě odejít. Máš tady důležitý úkol, musíš mě chránit tisíc let, copak jsi zapomněl?“

Wade se usmál a Letty cítila, že i přes její snahu odplouvá pryč.

Sáhla do hloubi své duše, našla základy svojí bytosti a mrštila jí přes slábnoucí spojení s Wadem. Zarazila jeho duši, zabránila jí opustit tělo, které chovala v náručí, a i když cítila, že to zabíjí i ji, držela se ho ze všech sil. Jestli odejde on, půjde s ním.

Jedna Lettyina ruka se tiskla k Wadově zranění, ale ta druhá začala tápat po zemi. Letty ani nevěděla, že to dělá, dokud její ruka nenarazila na Wadovy prsty. Zavadila o jeho malíček a ucítila na něm povědomý tvar čtverhranného smaragdu.

S nově obnovenou vírou se po něm natáhla, přikryla ho dlaní, napojila se na něj a vytáhla z něj všechnu jeho energii. Naplnila si jí srdce, poslala ji skrze sebe do Wada, našla jeho zranění a píď po pídi přitahovala jeho maso i kůži k sobě a nutila ji se spojit.

Poslední zbyteček energie, který jí zbyl, nasměrovala do sebe a pak vyčerpaně padla na Wadovu mírně se zdvíhající hruď.

Byla tak ui unavená.

Nebyla si ani jistá tím, jestli je ještě pořád naživu.

S námahou zvedla víčka a upřela pohled svých zelených očí do Wadovy klidné tváře. Podařilo se? Co když to nestihla? Zatímco se jí hlavou honily černé myšlenky, pátrala uvnitř sebe tak dlouho, dokud nenašla svoje spojení s Wadem. Bylo tenké jako vlas, ale drželo. Zkontrolovala celou jeho délku od své duše k jeho a s úlevou zjistila, že nikde není porušené.

„No tak zlato, otevři oči,“ pobízela svého milence a hladila ho přitom po krku.

Konečně ji Wade vyslyšel. Omámeně zdvihnul dlouhé řasy z tváře a upřel na ni světlounce modré oči. To ji víc než cokoliv jiného přesvědčilo o tom, že ho málem ztratila. Jeho oči se měnily pokaždé, když se drala na povrch jeho duše a zdálo se, že teď byla tak blízko, že málem vyklouzla ven.

„Tohle už nikdy nedělej,“ vyzval Wade Letty slabě, pak ale s námahou zvedl paže a přitisknul si ji k srdci.

Letty se nechala konejšit v jeho náruči, vděčná, že to oba přežili.

A co Marcy a James?

Zvedla hlavu z Wadovy hrudi a všimla si, že oba její přátelé sedí na podlaze nedaleko od ní a pozorují je s ostražitým výrazem. Marcy se v očích leskly slzy a James ji k sobě tisknul jako by byla jeho záchranné lano.

„Jsme v pořádku,“ zašeptala, aby uklidnila divoké obavy v očích tmavovlasé dívky.

Marcy radostně vykřikla a objala svého manžela. Pak se vrhla vpřed, zvedla si Letty do náruče a začala ji nad ležícím Wadem zběsile objímat a líbat na obě tváře.

„Marcy,“ napomínala ji unavená Letty, ale objetí jí oplácela a v srdci cítila stejnou radost, že se znovu shledaly a obě žijí.

Jejich objímání přerušil Wade, který se snažil posadit. James k němu přiskočil a podepřel ho. Pak mu pomohl na nohy a přehodil si jeho paži přes ramena, když bylo jasné, že to sám ještě nezvládne. Wade se chvíli nejistě kymácel, pak ale našel rovnováhu a mírně se od Jamese odtáhnul. „Díky,“ řekl, když se narovnal a s mírně rozkročenýma nohama shlédl na dívky, které stále klečely na zemi.

„Letty? Brána je zavřená?“ zeptal se, když se podíval na jednolitou kamennou stěnu, ve které nebyla znát jediná nepřirozená puklina.

„Ano. Zámek se vrátil na své místo a s mou pomocí zacelil trhlinu, kterou si Nicota vytvořila.“

„A Abandon?“ vyptával se dál.

Letty mu místo vysvětlování otevřela svou mysl a dovolila mu, aby spatřil všechno, co se událo od doby, kdy upadl do bezvědomí.

„Můžeme tedy vypadnout?“ zajímala se Marcy a šla se znovu postavil vedle svého manžela.

„Ano, ale měli bychom to tady nějak zabezpečit,“ navrhla Letty.

„Na co myslíš?“ zeptal se James a Letty je pak poslala po síni, aby našli všechny vchody, které tu jsou.

Pak jednoho po druhém obcházela a používala svou moc k tomu, aby vchody uzavřela. Měnila struktury kamene a stahovala ho k sobě, dokud neuzavřela každou chodbu vedoucí na toto místo. Po chvíli dorazila na místo, kde Stíny zabili Mika a Jeremyho. Bála se podívat na ostrý krápník i na podlahu nedaleko něj, ale když zvedla oči, všimla si, že její přátelé a Wade právě dokončují malou kamennou mohylu. Marcy pak ještě ozdobila její čelo několika bílými koulemi, které vytvořila ve svých dlaních a pak se všichni postavili nad hromádku navršených kamenů, aby vzali hold mrtvým a rozloučili se s nimi. Letty pochopila, že právě vytvořili Mikovi a Jeremymu ten nejlepší hrob, jaký mohli. Smutně se postavila mezi svoji přítelkyni a Wada a oba je vzala za ruce. „Děkuju.“ zašeptala tiše a procítěně a vyjádřila tak svůj dík za jejich pomoc i za to, že ji ušetřili dalšího pohledu na mrtvá těla jejích kamarádů a spolupracovníků.

Pak se všichni otočili a vydali se k poslednímu volnému vstupu do jeskyně. Bezeslova jím prošli a Letty za nimi uzavřela cestu vedoucí do míst, kde je brána mezi světy nejslabší.Zatímco mířili ven, přemýšlela o všem, co se stalo a nedokázala uvěřit tomu, že je všechno za nimi. Srdce jí tížily ztráty, ale krčil se v něm i slabý stín štěstí a radosti nad tím, že tuhle bitvu vyhráli. Když pak s Wadem ruku v ruce vyšli do jasného světla ozařujícího malou lesní mýtinku, konečně jí naplno došlo, že je po všem. Usmála se na svého milého, políbila ho na klouby jejich spojených rukou a vyrazila pryč od jeskyně, ve které málem ztratila úplně všechno.

další kapitola