Letty věděla, že neměla otevírat spojení mezi sebou a Wadem, ale bylo
to jako instinkt. Jakmile se ocitla v nebezpečí, automaticky u něj hledala
ochranu.
Potřásla nad svou pošetilostí hlavou a s prudkým trhnutím se
vrátila do svého těla. Omámeně se posadila na podlaze z hrubých
borovicových prken a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, jak se tady ocitla.
Pak uviděla Abandona, který se nad ní tyčil se znechuceným výrazem a
napřaženou rukou a sotva se stihla odkulit, než na ni dopadla další rána jeho
pěsti.
„Jak ses s ním mohla tak rychle spojit?“ řval rozzuřeně Abandon a
hnal se přitom za ní. „Kane mi vykládal, jak dlouho mu trvalo, než k tomu
Lily přesvědčil, říkal, že to byla ta nejtěžší věc, kterou kdy musel udělat. A
co ty? Sotva se před tebou objeví, omotáš se kolem neznámého chlapa jako liána.
Copak nemáš žádnou sebeúctu? Co kdybych za tebou jako první přišel já? Taky by
ses se mnou ochotně a bez váhání spojila?“
To těžko, pomyslela si
s úšklebkem Letty a napadlo ji, že nikdy neviděla rozdílnější muže než byl
její bývalý snoubenec a Wade. Pak však musela vzpomínky na sílu a dobrotu svého
Strážce odsunout stranou, protože se k ní Abandon znovu skláněl. Rychle
pokrčila nohy, kopla ho do kolene a koulela se, dokud nedosáhla zadní strany pohovky.
Tu pak použila jako oporu, vytáhla se na nohy a rozostřeným zrakem se rozhlédla
kolem sebe, aby našla nějakou zbraň. Tu židli,
ozval se jí najednou v hlavě Wadův hlas a ona bez rozmýšlení vyrazila
k tvrdé židli, na níž ještě před chvílí seděla.
Zvedla ji do vzduchu, rozběhla se k Alexandrovi, který se právě
sbíral ze země a vší silou ho přetáhla přes záda.
Slyšela, jak vyheknul a pak se okamžitě složil k zemi.
Bez zaváhání popadla Zámek, který ležel na malém stolku vedle okna a
vyrazila ke dveřím.
Prudce je rozrazila a vyběhla ven. Nakrátko se zastavila na prahu, aby
přivykla ostrému slunci, které ji bodalo do očí a pak se rozběhla pryč od
chaty.
Nedostala se však moc daleko.
Sotva dorazila ke stromům lemujícím mýtinku, na které chata stála,
vystřelila zpoza kmene vysokého smrku kamenná paže zakončená ostrými drápy a
zaryla se jí do žaludku.
Letty vyhekla, když si ji Khana přirazila k tvrdému tělu a
zmáčkla ji tak, že se nemohla nadechnout.
Kamenným čelem jí zezadu narazila do temene hlavy a omráčila ji.
Poslední, co Letty viděla byly ošklivé obličeje tří vzduchem plujících Stínů.
------
Wade sledoval, jak se pod ním míhají husté vrcholky stromů a mířil na
místo, kde stála chata. U Letty doma se mu to nezdálo tak daleko.
I když letěl nejvyšší rychlostí, jakou mohl, připadalo mu, že se
pohybuje ve světě zaplněném želatinou. Jeho pohyby se mu zdály pomalé, svištivé
mávání křídel mu znělo jako vzdálený bzukot.
Když před chvíli ztratil spojení s Letty, málem se mu zastavilo
srdce. Její poslední vědomá myšlenka patřila Khaně a Stínům a pak byla najednou
pryč.
Pořád cítil směr, kterým ji Khana odvedla, ale nic víc.
Po chvíli, která mu připadala jako věčnost, dorazil k chatě. Tiše
zamířil do lesa nedaleko zadních dveří dřevěného stavení a pozorně sledoval
okna hledajíc nějaký pohyb, který by mu naznačil, že je někdo uvnitř.
Najednou se vedle něj ozvalo prasknutí suché větvičky.
Prudce se otočil připravený utkat se s kýmkoliv, kdo se vynoří
z vysokého mlází, ale když zaznamenal malou tmavovlásku oblečenou v
bundičce do pasu zapnuté až po krk, znovu se obrátil k domku před nimi.
„Tak co?“ zašeptala Marcy tiše, když se postavila vedle něj.
„Nevím, zdá se mi, že tam nikdo není,“ odvětil Wade. „Před chvílí jsem
ztratil spojení s Letty. Khana ji chytila, když se pokoušela o útěk.“
„Khana?“ vyslovila Marcy tázavě neznámé slovo.
„Služebnice Nicoty ovládající armádu Stínů, která spolupracuje
s Abandonem, aby pomohla svému pánovi dostat se sem.“ Vysvětlil Wade.
Marcy se zatvářila znechuceně.
„Kde je James?“ zašeptal Wade směrem k ní. Raději zůstával
zticha, kdyby v chatě přece jen někdo byl. Nechtěl Letty nijak ohrozit.
Tmavovláska udělala ukazováčkem ve vzduchu před ním kolečko. „Rozhlíží
se tady okolo. Za chvíli se k nám připojí.“
Jako by ji James slyšel, najednou se tiše jako duch zjevil za svou
ženou.
Wade musel uznat, že se Lettyin přítel dokáže plížit přímo ukázkově.
Sám by si ho nevšiml, kdyby nečekal, že dorazí. „Našel jsi něco?“ oslovil nově
příchozího.
James objal Marcy, která si opřela hlavu o jeho rozložitou tmavou hruď
navlečenou v černé mikině na zip a rozvážně spustil: „Asi deset kilometrů
odsud je skála, ke které vedou dvoje stopy. Pak najednou mizí, jako by se
propadly do země.“
Další vstup do podzemí,
napadlo Wada. Takže ji Khana přece jen
odvedla. Pro jistotu se na velkého černocha podíval a kývnul hlavou vlevo
od Jamesova ramene. „Tamtudy?“
Když přikývl, soustředil se Wade na tetování na své paži a chvíli mu
naslouchal. Ano, tímhle směrem odvedli Letty.
„Jdeme!“ zavelel na svoji malou armádu a vyrazil směrem, kterým ho
táhlo jeho znamení.
Měl pocit, jako by jeho spojení s Letty sláblo a on doufal, že ji
najde dřív, než se přeruší docela.
Nebyl si jistý tím, co tohle rušení způsobovalo, ale měl nepříjemné
tušení, že je do toho nějakým způsobem zapletený Abandon.
Běžel hustým lesem zalitým jasným slunečním světlem, přeskakoval kmeny
ležící mu v cestě, vyhýbal se dlouhým větvím věkovitých smrků, kteří
strážily jeho cestu a mířil ke skále, o které mluvil James.
Za zády slyšel tichý dusot dvou dalších párů nohou a věděl, že Marcy i
James spěchají za ním, aby zachránili svoji přítelkyni. Byl jim za pomoc
vděčný. Nevěděl, s čím se v jeskynních setkají, ale odhadoval, že
každá ruka navíc se mu bude hodit. Zvlášť, když to bude ruka svírající ostrý
meč nebo nabroušenou dýku.
Když jejich malá skupinka dorazila k nízké skále, všimnul si Wade
stop, o kterým mluvil James. Bez váhání se postavil na stejné místo, natáhl
ruku před sebe a vkročil do toho, co se na první pohled jevilo jako pevná masa
kamení.
Jeho oči ani nestihly přivyknout přítmí, které ve velké jeskyni
panovalo, když se na něj vrhly dva Stíny a pokusily se mu zabodnout ostré drápy
do hrudi.
Wade se jim vyhnul, padnul k zemi a překulil se tak, aby ty dva
odvedl od vstupu do jeskyně. Stíny pro něj nebyly žádnými soupeři, ale nechtěl,
aby nešťastnou náhodou proklály ostrými, jehlám podobnými drápy Marcy nebo
Jamese.
Přinutil je tedy následovat ho dál od vchodu a soustředit na něj
pozornost svých podivných očí. Výhružně zachrastily a vydaly se k němu.
Wade si všimnul, že oba jeho parťáci vešli dovnitř a mrkají, aby si
zvykli na přechod z ostrého slunečního svitu do hnědočerné síně. Věděl, že
projít skálou je napoprvé matoucí. Nechal je proto, aby se rozkoukali, zhmotnil
si v rukou meč, odrazil jím drápy, které se k němu znovu blížily a
zabodnul svoji zbraň doprostřed černého povlávajícího těla.
Stín hlasitě zavyl a rozpadl se, zatímco jeho kolega dál pokračoval
v útoku jako by na něj byl naprogramovaný. Každý rozumný protivník by
poznal, že proti Wadovu meči a smrtícím dovednostem nemá šanci, přesto Stín
umanutě sekal drápy po jeho trupu, krku a rukou a snažil se ho zasáhnout.
Wade zakroutil hlavou nad Khaninou hloupostí, setnul zbývajícímu Stínu
hlavu a otřepal si z meče černou hustou tekutinu, která kolovala jejich
zvláštním tělem namísto krve.
„Co to bylo?“ zeptala se zvědavě Marcy. „Viděla jsem to už předtím
v jeskyni, ale nevěděla jsem ...“ její hlas vyzněl do ztracena.
„Pamatuješ na Khanu, o níž jsem ti říkal?“
Když Marcy přikývla, pokračoval. „Tak tohle jsou Stíny, které ovládá.
Tvoří její armádu. Jak sis mohla všimnout nejsou zrovna chytří,“ ušklíbl se a
podíval se na trochu mastného černého prachu, který zbyl po obou útočnících na
kamenné podlaze.
Marcyna tvář se zachmuřila. „Ale zabít umí velice rychle.“
Wade si vybavil mrtvá těla dvou mužů, které viděl v jeskyni, kde
se poprvé setkal s Marcy a Jamesem a zatvářil se omluvně. „Promiň,
nenapadlo mě to. Patřili k vám?“
James zakroutil hlavou. „Nebyli jako my, ale měli jsme je rádi.
Pracovali jsme s nimi asi dva roky. Byli to dobří chlapi a to, co se jim
stalo si nezasloužili.“
Anděl přikývl. „Je mi líto, že jsem jim nemohl pomoct.“
Marcy ho poklepala po paži a rozhlédla se kolem sebe. „Nemáme žádné
světlo. Jak najdeme Letty bez Letty?“
Když se Wade zatvářil udiveně, Marcy se krátce zasmála. „No, to Letty
bavila geologie. Jen kvůli ní jsem lezla do jedné špinavé jeskyně za druhou a
lámala si přitom nehty. Jako by si nemohla najít nějaké jiné zaměstnání. Třeba
takové zpracování drahokamů je pro ni jako dělané. Mohla by celý den sedět
pěkně za stolem a obrušovat kameny. Nebo pracovat jenom v laborce. Ale to
ne. Ona se musela trmácet po světě a vrhat se po hlavě do nebezpečí. Naše práce
by byla mnohem jednodušší, kdyby nebyla tak ... energická a tvrdohlavá.“ Dodala
Marcy po krátké odmlce.
„Unudila by ses k smrti,“ namítnul její muž a poplácal ji po
rameni.
Marcy pokrčila rameny a pak se zakřenila. „Jako vždycky máš pravdu,“ řekla
a vrátila se k tématu. „Víš, to Letty nás vodila do jeskyní. Její čich byl
neomylný. Tam kam šlápla ona, mohl bez obav položit nohu i kdokoliv jiný. Někdy
bych mohla přísahat, že s těmi šutráky mluví.“
Wade si ji prohlédnul zpod přimhouřených víček. „Co vlastně víte o
Letty a jejím osudu?“
James pokrčil rameny. „Nic moc. Víme jen to, že ji máme chránit a pokusit
se ji držet dál od jeskyní.“
Anděl na něj vykulil oči.
„No jo, směj se jestli chceš,“ dobromyslně ho vybídl James. „Dalo by
se říct, že jsme k Letty byli přiděleni hned při jejím narození. Řekli
nám, že je ta dívka důležitá a že až dospěje, bude mít moc zachránit nebo
zničit svět. Pak nám přikázali, abychom ji nepouštěli do jeskyní, dokud nenastane
správný čas a nechali nás, ať si s tím nějak poradíme.“
Marcy navázala tam, kde James skončil. Byli dokonale sehraní. I její
tón byl stejný jako ten, kterým předtím mluvil James – trochu pobavený, trochu
rozčilený, ale prodchnutý láskou k dívce, o které hovořili. „Jenže
s Letty se nedá manipulovat. Už od dětství měla svou hlavu a jeskyně ji
navíc přitahovaly. Než jsme si uvědomili, že do nich mizí pokaždé, když se jí
naskytne příležitost, bylo pozdě. Už byla zamilovaná. Pak čím dál častěji začala
mizet do těch prokletých děr, kterými je tahle planeta provrtaná jako ementál.
Co chvíli jsme ji museli tahat z průšvihu a ještě se navíc snažit, aby se
o tom nedozvěděla. Když se pak rozhodla studovat geologii a prohlásila, že bude
hledat naleziště drahokamů po celém světě, málem jsem dostala infarkt.
Nedokázali jsem ji přesvědčit, aby se zaměřila na něco jiného. Vždycky nám jen
řekla, že hledá svoji Zelenou posedlost a pak přestala poslouchat. Někdy mám
pocit, že ten pitomý kámen, který tak usilovně hledá, může za to, že se nám
v plnění našich povinností příliš nedařilo.“
„To je pravda. Navíc zabránit Letty dělat to, co dělat chce, je stejně
nemožné jako přinutit medvěda zůstat vzhůru celou zimu,“ podotknul James.
Wada jejich vzpomínky na Lettyinu minulost fascinovaly. Rád by si
vyslechl historky, kterých jistě znají ti dva spousty, jenže teď na to nebyla
vhodná doba.
S úsměvem se proto otočil k zadní straně malé síně, ve které
právě stáli, sundal si oblečení z horní části těla a rozzářil svoje
červenozlaté tetování, aby jim svítilo na cestu.
„Pěkné,“ řekla Marcy, když si ho důkladně prohlédla a Wade jí
v rychlosti vysvětlil způsob, jakým je spojený s Letty.
„Takže ji dokážeš najít?“ zeptal se James, který je tiše poslouchal,
zatímco o jejich spojení mluvili a podíval se Wadovi do očí.
„Snad ano, ale musíme si pospíšil, protože něco, nebo spíš někdo,“
ušklíbl se znechuceně, „naše spojení ruší.“
„Ten druhý anděl, který ji odvedl? Abandon?“
Když Wade přikývl, James kývnul ke vchodu do chodby, která se zakusovala
do kamenné masy a beze slova ho tak vybídl k tomu, aby neprodleně
vyrazili.
„Mohli by tu být další Stíny nebo nějací Abandonovi démoni,“ varoval
je ještě. Pak se k nim otočil zády, dovolil, aby záře vycházející
z jeho pokožky osvítila tmavou kamennou zeď před ním a ukázala mu tak
cestu, která ho dovede k jeho ženě.
------
Když se Letty znovu probrala, byla venku tma.
Vlastně ne venku.
Kolem ní byla tma a ona v první chvíli nedokázala poznat, kde je.
Natáhla ruku a narazila dlaní do něčeho tvrdého. Osahala prostor kolem
sebe, zaťukala na stěnu, kterou cítila za zády a zjistila, že je zavřená v
nevelkém černém prostoru, který neozařoval ani sebemenší paprsek světla. To sis od Seattlu tedy pomohla,
pomyslela si jízlivě, když si vzpomněla na malý trezor, ve kterém byla zavřená
naposledy.
Opatrně vstala s rukou přitisknutou ke zdi, na kterou před chvílí
ťukala. Materiál pod prsty jí připadal jako kov.
Přemýšlela, jestli je ještě pořád v chatě, nebo jestli ji přesunuli
někam jinam.
Opatrně zatápala myslí po Wadovi, a když ucítila jen prázdno, vyděšeně
jí poskočilo srdce.
Silou vůle se uklidnila a pokusila se na něj dosáhnout znovu.
Nic.
Pomalu začínala panikařit, ale pak k ní proniklo vědomí toho, že je
Wade v pořádku.
Na chvíli ji napadlo, že zemřel, protože přesně tak se cítila. Jako by
prosně nebyl na druhé straně spojení, které teď považovala za svoji součást
stejně jako zelené oči nebo vášeň pro geologii.
Když se zaměřila na zlaté lanko, které je spojovalo, všimla si něčeho
zvláštního. Lanko bylo kousek od ní pošpiněné temnou přítomností někoho jiného.
Ten někdo blokoval jejich spojení, jako by svou myslí přišlápl nitku poutající
k sobě jejich duše.
Abandon. Napadlo ji, když
ucítila dotek cizí mysli. Kdo jiný by ji mohl takhle odříznout od jejího Strážce?
A co teď? ptala se Letty
sama sebe, když se v malé místnůstce s nevysokým stropem trochu
protáhla. Přejela si rukama po pažích, aby se trochu zahřála, protože
v jejím současném vězení byla zima a tma. Letty na sobě měla jen džínsy a
tričko s krátkým rukávem a proto se lehce třásla a zuby jí drkotaly.
Napřímila se a zaposlouchala se do zvuků, které přicházely zleva.
Najednou se ozval kovový šramot, který zněl, jako by někdo otáčel
klíčem v rezavém zámku. O chvilku později proniklo do tmy, která ji
obklopovala, slabé světlo rámující mohutnou postavu muže ve dveřích naproti ní.
Wade, napadlo ji ihned a
její srdce sebou radostně škublo.
Pak se však postava zastiňující malou žárovku na chodbě pohnula a na
její tvář dopadl tenký paprsek světla. No
jasně, že to není Wade, ty huso, zašklebila se na ni její mysl a Letty
musela vypnout ramena, aby nepodklesla pod tíhou zoufalství, které ji najednou
zaplavilo.
„Konečně vzhůru,“ zatleskal znuděně Alexandr rukama a vstoupil do
jejího vězení. „Že to ale trvalo. Už jsem myslel, že ti Khana rozbila lebku.“
Letty se nezdálo, že by ho to pomyšlení nějak přehnaně trápilo a proto
ji napadlo, že se jeho plány možná změnily. Že by ji už nepotřeboval, když
zjistil, že se spojila s Wadem?
Bála se zeptat, ale odpověď potřebovala. Kousla se proto do jazyka a
položila mu tu důležitou otázku, jak nejklidněji svedla.
Abandon dlouho mlčel, jako by ji chtěl napínat, nakonec ale odpověděl.
„Ne tak docela. Jenom jsi mi to trochu zkomplikovala. Musíme teď napřed zabít
tvého Strážce a až pak budeme pokračovat dál podle plánu.“
Letty se jeho slova nelíbila.
Alexandr si toho zřejmě všimnul, protože se ušklíbnul a nakrčil obočí.
„Je to tvoje vina. Kdybys tolik nespěchala, mohl jsem ho zabít později nebo
taky vůbec, pokud by se mi nestavěl do cesty. Koneckonců je to můj bratr. Rád
bych ho přivítal mezi svými lidmi.“
Letty si pomyslela, že Wade by se k Abandonovi nepřidal, ani
kdyby byla jedinou zbývající alternativou smrt.
Pak její myšlenky přerušil Abandonův hluboký hlas. „Jenže teď mi nic
jiného nezbývá. Potřebuju, abys mohla svoji duši spojit se mnou a to teď
bohužel není možné. Leda ...“
„Leda co?“ zeptala se Letty, když se Alexandr odmlčel.
„Kdybys byla rozumná, pak bychom to možná mohli zařídit jinak.“ Řekl
tónem, který ji neuvěřitelně rozčiloval.
„Proč Wada neslyším?“ vyhrkla Letty dřív, než se stihla zarazit.
Abandon zanedlouho potvrdil její předchozí podezření tím, že si ukázal
na hruď a řekl: „To já. Nemůžu sice ovládnout tvoji mysl, ale můžu ti zabránit
se s ním spojit.“
Letty přišla jeho ochota povídat si s ní podezřelá. Co že je vůči
ní najednou tak sdílný?
Alexandr pomalu vešel do místnůstky, sehnul se, aby se hlavou
nepraštil o nízký strop a posadil se na jednu z obyčejných dřevěných
židlí, které stály kolem malého stolku nevýrazné hnědé barvy.
Pohodlně natáhl nohy před sebe a zdálo se, že se tu zabydlel.
Dívka přešla k druhé židli, posadila se, protože ji pořád bolela
žebra od toho, jak ji Khana popadla a čekala, co bude dál.
Uvažovala, co má Alexandr za lubem. Tvářil se jako hodný hoch, lehce
se na ni usmíval a vypadalo to, že je ochotný si s ní promluvit.
Rozhodla se ho vyzkoušet. „Kde to jsem?“
„Kousek od jeskyně, ze které se dá vstoupit do světa Nicoty.“
„A proč tu jsem?“ pokračovala Letty dál ve výslechu.
Abandon pokrčil rameny. „Khana tě sem přinesla. Zdá se, že už se jí
nechce čekat. Rozhodla se, že přece jenom zkusí verzi s tvým zabitím.
Doufá, že pak se brána otevře dokořán a její pán sem konečně pronikne.“
„Bude to fungovat?“ zeptala se zvědavě Letty a zjistila, že se nebojí.
Spíš jí to připadalo jako zajímavá hádanka, na kterou by ráda znala odpověď.
„Nevím,“ řekl Alexandr a založil si paže na hrudi. Letty si všimla, že
na sobě má dlouhý černý plášť, který ho zahaluje od hlavy k patě. „Pořád
je tady Wade. Když jsem zabil Lily, Kaneova přítomnost stačila k tomu, aby
zabránila Nicotě otevřít dveře. Za dvacet let se jí podařilo sotva vytvořit
tunel, který jsi mohla vidět v jeskyni.“
„Proč mi to všechno vykládáš?“ přimhouřila Letty podezřívavě oči.
Abandon se naklonil dopředu a opřel si lokty o pokrčené nohy. „Protože
jestli se mnou nebudeš spolupracovat, Khana tě zabije, Nicota sem pronikne a
Wade ji možná zabrzdí a možná taky ne. Ty už ale budeš po smrti, takže tě to
nebude muset trápit.“
Letty srovnala svoje vzpomínky na jeskyni s těmi čerstvějšími a
posoudila velikost tunelu, který Nicota rozšířila za dvacet let, co na tom
místě nebyla. Když byla dítě, viděla jenom malou prasklinu v kamenné
stěně. Zato před týdnem spatřila ohromnou černou díru vedoucí na velice ošklivé
místo. Byla tak velká, že zakrývala celou zadní stranu jeskyně a Letty si byla
jistá tím, že kdyby dostala šanci, zvětšila by se tak, že by sem Nicota nakonec
zcela prorazila.
Vzpomněla si, jak jí Lily poučovala o tom, že se Strážce a Klíče
střídají každých tisíc let. Kdyby teď zemřela, byl by s lidským světem
konec.
„Poslouchám,“ řekla a podívala se na Alexandra, který jí teď připadal
mnohem méně sebevědomý než dřív.
„Když mi pomůžeš ovládnout Nicotu, nechám tvého Strážce naživu.“
„Pořád chceš Nicotě pomoct sem proniknout?“ zeptala se nevěřícně Letty
a vykulila na něj zelené oči. „I přesto, že tě její služebníci neposlouchají a
nemůžeš se k nim otočit zády, aniž bys riskoval, že tě do nich bodnou?“
Abandonovým modrým zrakem prolétl vzdorný výraz. „Oni nejsou důležití.
Jenom samotná Nicota vládne nekonečnou mocí. Pokud ji ovládneme, neodváží se mi
nic udělat.“
Letty nad ním zakroutila hlavou. Nedokázala pochopit, jak může být tak
hloupý. Copak chce celou věčnost bojovat o nadvládu nad něčím, co by se mu může
velice snadno vymknout z ruky?
„Co navrhuješ?“ zeptala se obezřetně.
„Dám ti Zámek a společně spoutáme Nicotu hned, jak sem přijde.“
Letty nevěděla, co má dělat. Jejím úkolem bylo zavřít bránu mezi
světy. Tohle byla její nejlepší šance. Díky Wadovi ji Abandon nemůže ovládnout
a přinutit ji tak udělat, co on chce. Bude se muset spolehnout na její slovo.
Nedělala si nejmenší starosti s tím, že poruší slib. Tenhle chlap
zabil Lily a snažil se otevřít bránu do světa, který by zničil Zemi. Nezaslouží
si nic než opovržení.
„Dobrá,“ souhlasila proto dívka naoko.
Zatím bude dělat to, co Alexandr chce. Až bude mít příležitost, uzavře
bránu a vypadne, jak nejrychleji bude moct. Doufala, že než ta chvíle nadejde,
dorazí za ní Wade a pomůže jí.
„Khana chce, abych tě přivedl do jeskyně,“ řekl Abandon a zvedl se ze
židle, na které se až doteď rozvaloval.
Letty věděla, že nemá cenu protestovat. Stát se to musí, tak co záleží
na tom, jestli to bude teď nebo za pár hodin?
Za pár hodin by mohl dorazit
Wade a pomoct ti, upozornil ji tenký hlásek v její hlavě. Já jsem Klíč, to já mám zamknout bránu. Wade
ani nikdo jiný to nemůže udělat místo mě, napomenula se a vypjala ramena,
aby si dodala odvahu.
„Tak jdeme,“ řekla Letty a vyrazila kolem stojícího Abandona, aby se
setkala se svým osudem.
Téměř zapomněla na to, že muž před ní je její nepřítel. Bohužel jí
však Abandon brzy vyvedl z omylu tím, že ji popadl za paži, přitáhl si ji
k sobě a zasyčel jí do obličeje: „Jestli přemýšlíš o tom, že mě podrazíš,
dobře si to rozmysli. Stačí telefonát,“ zvednul ruku, ve které svíral malý
mobil, „a tvoji přátelé zemřou. Možná tvrdíš, že bys je dokázala obětovat, ale
nezapomínej, že já jsem tě s tvou drahou Marcy viděl. Vím, jak dobré jste
kamarádky.“
Letty se zachvěla kvůli hrozbě, která mu zazněla v hlase.
„Jestli neuděláš co chci, moji lidé podřežou Marcy jako prase a já pak
budu tvého Strážce zabíjet tak pomalu, že skrze vaše spojení ucítíš každičkou
ránu, kterou dostane, rozumíš?“
Dívka krátce přikývla. Nechtěla ho dráždit, protože tady byl tím
jediným, co se alespoň trochu podobalo spojenci. Jeho chování se sice
momentálně blížilo tomu arogantnímu parchantovi, který ji chytil v bytě
vedle jejího, ale Letty se ho už nebála, protože věděla, že jemu na jejich
spolupráci záleží mnohem víc než jí. Mlčela však a čekala, až ji pustí.
„Ještě poslední varování,“ řekl už klidněji Alexandr a odtáhl se od
ní. „Jestli se pokusíš zabít Khanu, její Stíny tě roztrhají. Nařídila jim jít
po tobě, pokud se s ní cokoliv stane.“
„Kolik jich vlastně je?“ zeptala se Letty zvědavě.
Abandon pokrčil rameny. „To nevím. Vždycky když některá z nich
zemře, zaujme její místo další. Nikdy jsem se po přesných počtech nepídil.“
Pak ji popadl za loket a vyvedl z malé, ocelí vyztužené místnosti
do dlouhé v kameni vytesané chodby osvětlené několika žárovkami. Letty na
chvilku napadlo, odkud se tady asi bere elektřina. Pak nad tím mávla rukou a
raději se soustředila na cestu.
Alexandr ji vedl dlouhými chodbami, které se různě větvily a zatáčely,
ale Letty přesto věděla, kam míří. Spěchali do jeskyně, ve které netrpělivě
čekala Nicota a její služebníci.
Žádné komentáře:
Okomentovat