Strážce světla - Devatenáctá kapitola

Wade si s pískáním otevřel dveře Lettyina bytu, ale dřív než stihnul překročit práh, přiřítil se k němu malý mužík, kterého si pamatoval ze své první návštěvy tohoto domu a zuřivě na něj mával.

„Tak to tedy ne. Jestli si vy a váš přítel myslíte, že si tady budete se slečnou Harrowovou provozovat nějaké hrátky, tak to jste se zmýlili. Tohle je slušný dům. Tady se žádné orgie konat nebudou.“

„Cože?“ otočil se nechápavě Wade k panu Marlonovi.

„Nehrajte si na nechápavého. Moc dobře jsem viděl a slyšel, co tady provádíte. Nezapomínejte, že mám byt o patro níž. Slyšel jsem, co se tady nahoře ráno dělo. Měl byste se stydět mladý muži. Ostatně i váš přítel, by se měl červenat. Tohle provádět na chodbě bohabojného domu tak brzy ráno ... nemám slov.“

Malý mužík dokončil svou litanii, založil si tlusté ručky v bok a čekal na Wadovu odpověď.

Wade na něj chvíli beze slova zíral, pak mu ale došlo, co tady ten chlap vykládá.

Pohnul se jako blesk.

Upustil na zem papírovou tašku s nákupem a jako z dálky slyšel tlumenou ránu, jak na zem dopadla skleněná láhev plná mléka, jež právě koupil.

Popadl malého muže za předek dokonale nažehleného trička, stisknul ho v pěsti a upřeně se mu zadíval do obličeje. Proniknul do jeho myšlenek, našel nejčerstvější vzpomínky, a pak s hrůzou sledoval, jak před zraky zírajícího domácího Letty políbila Abandona.

Když prostřednictvím Marlona sledoval, jak ji otočil a přišpendlil ke zdi, zuřivě zatnul zuby.

Díval se, jak ji hrubě osahává a myslel si, že si takový obraz zaslouží. Zaslouží si, aby se mu do mysli vpálil navždy. Jak mohl být takový hlupák a znovu nechat Letty samotnou?

Nechal se ukolébat pocitem klidu, který se mu rozléval v srdci, když byl s ní, uvěřil tomu, že u ní v bytě by Abandon nikoho na stráž nepostavil. Natož aby se tady v domě potloukal sám. Zajímalo by ho, proč Abandon neuvěřil, že jsou s Khanou. Že by někdo našel mrtvé démony? Pak se praštil do čela. Nicota musela vyslat další Khanu poté, co Letty tu posledním proměnila v hromádku prachu. A tahle nová příšerka se samozřejmě musela okamžitě ohlásit svému spojenci.

Kruci. Byl takový idiot.

Myslel si, že ji nechává v bezpečí a místo toho ji vzal tam, odkud ji mohli sebrat jako zralou jahodu.

Vztekle zavrčel, když v mužových vzpomínkách sledoval, jak se Abandon samolibě usmívá a čeká, až Letty pošle Marlona pryč. Nepochyboval o tom, že jí ten parchant vyhrožoval, aby ji donutil spolupracovat a doufal, že jsou její přátelé spící v bytě kousek od nich v bezpečí.

Stáhnul se z mysli domácího, vymazal mu paměť a poslal ho pryč.

Neměl náladu se s ním dál vybavovat.

Zvedl ze země tašku, kterou před chvílí upustil, odnesl ji do Lettyina bytu, který v rychlosti zkontroloval a pak se vydal k tomu sousednímu.

Použil svou moc, otevřel si dveře a vešel dovnitř. Cítil ve vzduchu Lettyinu příjemnou ženskou vůni a chtělo se mu klít.

Rychle došel do ložnice, ve které spali Marcy a James a s úlevou si všimnul, že jsou oba naživu. Věděl, že je tady nemůže takhle nechat, ale nebyl si jistý, co jiného by s nimi měl udělat. Musí okamžitě najít Letty, ale nemůže tu její přátele nechat bez ochrany. Nikdy by mu neodpustila, kdyby je kvůli jeho špatnému odhadu zabili.

V zoufalství si vzpomněl na stísněný byt nedaleko malého náměstíčka v centru Twin Falls, do kterého ho vzal Kane krátce po jeho příchodu na Zemi. Kane mu řekl, že o tom bytě nikdo neví. Doufal, že měl anděl pravdu, protože na to hodlal vsadit život Lettyiných nejbližších.

Pronikl oběma spáčům do mysli a chystal se do nich vložit příkaz odejít na novou adresu, když si v Marcyně mysli všiml něčeho zvláštního. Jenom na chvilku odtrhnul pozornost od Jamese, aby se zaměřil na jeho ženu a prozkoumal to, co ho zaujalo, a obrovitý černoch toho okamžitě využil. Prudce se vytrhl ze snu, posadil se na posteli a vrhnul se na Wada naklánějícího se nad Marcy.

Vahou svého těžkého těla ho přišpendlil k zemi a zavrčel mu do obličeje: „Pusť mou ženu.“

Wade se snažil muže odstrčit, ale měl pocit, že na něm zaparkovala ohromná hora, která se nehodlá hnout.

Zaostřil pohled svých modrých očí do mužových tmavých panenek a snažil se ovlivnit jeho mysl, aby ho nechal vstát. Muž rychle spustit víčka, jako by pochopil, co má anděl v úmyslu a otočil hlavu stranou.

„Pusť mou ženu!“ zopakoval temně a napřáhl se, jako by chtěl Wada praštit do obličeje.

Žádný člověk nemůže mít takovou sílu. Wade by ze sebe mohl muže shodit, ale to by mu musel ublížit, což prozatím neměl v úmyslu. Tihle dva jsou pořád přáteli Letty a dokud to tak bude, neměl by se s Jamesem rvát.

Přiměl svoje oči vrátit se k tmavé barvě, podíval se na ženu na posteli a uvolnil sevření její mysli.

Marcy procitla s divokým výkřikem.

Vymrštila se z měkké postele, vyskočila na nohy, aby vzápětí klesla na kolena vedle ležícího Wada. Malou dlaní ho plácla po rameni, naklonila se k němu a zařvala mu do tváře: „Cos to udělal, ty idiote?“

Wade nechápal, co se to tady děje.

Marcy ani James by si neměli být vědomí toho, že je uspal, natož tak si uvědomovat kolik času uplynulo od doby, kdy to udělal.

Zaměřil se na oba manžele, prohlédl si je ne očima, ale svou duší, a když zjistil, že to nejsou lidé, začal se smát.

James mu tisknul paže k zemi, klečel mu na hrudníku a shlížel na něj s udiveným výrazem. „Čemu se směješ?“

Wade si vzpomněl na Letty a okamžitě vystřízlivěl. „Promiň, jsem překvapený. Netušil jsem ... “

„I když jsi netušil,“ přerušila ho jízlivě Marcy, „neměl jsi právo uvrhnout nás do spánku, aniž by ses nás předem zeptal.

„Promiň,“ zatvářil se zkroušeně Wade.

„Promiň?“ zaječela Marcy. „Prostě jenom tak? Promiň, že jsem vám zabránil dělat vaši práci? Promiň, že jsem vás bez dovolení na několik dní uspal?

Wade vážně přikývl. „Nevěděl jsem to. Myslel jsem, že jste lidé. Přátelé Letty, pro které bude tohle lepší, než aby se ocitli v ohrožení. Navíc jsi byla hysterická,“ rýpl si do klečící Marcy.

Zdálo se, že malá dívka není schopná slova.

Zírala na něj vytřeštěnýma očima a lapala po dechu, jako by se dusila. Zatímco Wade čekal, až se vzpamatuje, požádal jejího velkého manžela, aby z něj slezl.

James mu vyhověl, vstal a zvednul na nohy i svoji ženu. Pohladil ji po dlouhých tmavých vlasech, aby ji uklidnil a něco ji konejšivě zabroukal do ucha.

Najednou se Marcy vzpamatovala, vyrazila kupředu jako blesk a začala Wada mlátit drobnými pěstičkami do hrudi. Nechtěla mu doopravdy ublížit, mírnila svoje údery a dávala mu jimi najevo svoje rozčilení. „Taky bys byl hysterický, kdyby ti málem zabili manžela i toho, koho máš hlídat v jeden den. Jak jsem asi měla vědět, že je to zrovna ta jeskyně, od které mám Letty držet dál? Sakra koho by napadlo, že zamíří právě do ní, když ještě nebyla připravená? Toulala jsem se s ní po světě pěkně dlouho a nikdy se nám nic takového nestalo.“

Pak se trochu uklidnila, objala Wada kolem pasu a krátce se k němu přitiskla: „Děkuju žes ho zachránil,“ zašeptala tiše a pak se rozplakala.

Pustila Wada, přešla k Jamesovi a nechala se zvednout na jeho mohutnou hruď. Nohy mu omotala kolem pasu a políbila ho. Zatímco ho líbala, přestala plakat a začala se smát.

Wade změny jejích nálad nechápal.

Byla jako horská dráha, jednou nahoře, pak zase dole a tak pořád dokola.

Otřásl se a ucítil hlubokou vděčnost za Lettyin klid, rozvahu, sílu a odvahu. Plakat ji viděl jen jedinkrát, a to když truchlila pro sestru a ztracené přátelé. Nepamatoval si, že by plakala kdykoliv jindy, i když pro to měla zatraceně hodně důvodů. Byl za to rád.

Ženské slzy ho uváděly do rozpaků.

Konečně se Marcy od Jamese odtrhla, postavila se zase na zem a nadechla se, jako by chtěla na Wada znovu začít křičet.

Ten rychle zvedl ruku, aby ji zarazil dřív, než spustí a řekl: „Abandon má Letty. Musím za ní.“

„Jak to, že ji má?“ zavrčel James. „Nejsi snad její Strážce? Nemáš právě tomuhle zabránit? A kdo je vlastně Abandon?“

Wada zaplavila čerstvá vlna viny. Odehnal ji, aby mu nebránila v soustředění a zamračil se na Jamese. „Prostě jsem udělal chybu. Už nemá cenu se k tomu vracet. Teď je důležité získat ji zpátky.“

V rychlosti jim vysvětlil, kdo je Abandon, a jak se do toho zamotal, pak se zadíval na drobnou dívku, která teď tiše stála vedle Jamese a zeptal se: „Mimochodem, jak je vlastně možné, že jste vy dva skončili právě u Letty?“

„Přece ji ti nahoře nemohli nechat bez ochrany, než tě sem pošlou. Měli jsme na ni dávat pozor, dokud nenastane čas přenechat tu povinnost tobě.“ Obrátila Marcy oči v sloup a zašklebila se.

„Aha,“ řekl Wade, „tak už jsem tady. Můžete jít. Schovat se někam, kde vás Abandonovi lidé nevyčmuchají.“

James zavrtěl velkou hlavou, až se mu dlouhé copánky divoce rozlétly. „Tak to ani náhodou. Letty je naše kamarádka. Jdeme s tebou.“

„Přesně tak,“ přidala se Marcy, „máme za úkol ji ochraňovat.“

„Teď už ne,“ poukázal Wade na zřejmý fakt.

Marcy přešla k němu, zabodla mu prstík do hrudi a zavrčela: „Miluju Letty. Udělám všechno pro to, abych ji dostala z Abandonových spárů, takže si nemysli, že se nás jednoduše zbavíš.“

„Jednou mi budete muset říct, jak jste vy dva s Jamesem skončili spolu,“ usmál se na ni smířlivě a natáhl k ní ruku.

Potřásla s ní a usmála se na oplátku. „Váže se k tomu zajímavá historka. Jednou ti ji třeba povíme. Teď bychom ale měli vyrazit.“

Wade se znovu soustředil na Letty a přemýšlel, kam ji asi Abandon vede. Okamžitě se mu v hlavě objevil obrázek chaty usazené na břehu jezera a napadlo ho, že by to tam měl zkontrolovat, než splašeně vyrazí do jeskyně.

Zatímco Marcy a James přecházeli po ložnici, aby rozhýbali ztuhlé svaly, všimnul si Wade Lettyina prstenu.

Zvednul ho z kouta místnosti a něžně přejel palcem po zeleném smaragdu, který vždycky zdobil Lettyin prst. Svěřila se mu s tím, že ho nikdy neodkládá. Od té doby, co si prsten nechala vyrobit, ho nesundala z ruky. Teď mu ležel na dlani jako smutná připomínka toho, o co svou hloupostí přišel.

Přemýšlel, proč Letty neotevřela duševní spojení mezi nimi, pak si ale uvědomil, kdo ji vězní. Abandon by to jistě poznal. Když mu to došlo, byl rád, že to Letty neudělala. Kdyby se o jejich silném poutu Abandon dozvěděl, bylo by to zlé. Naštěstí je jeho žena dost chytrá na to, aby Abandonovi neřekla nic, co nepotřebuje vědět, ani mu neposkytla žádnou jinou výhodu.

Sledoval Marcy a Jamese, kteří teď stáli vedle něj a hleděli na něho s vyčkávavým výrazem.

Wade tiše vyrazil do Lettyina bytu, našel mapy, kterých si předtím všimnul na jejím pracovním stole a zběsile hledal jezero, které viděl v démonových vzpomínkách.

Děkoval bohu za to, že Letty měla všechno tak perfektně popsané a srovnané. Brzy našel jezero, které hledal a chatu v níž Abandon možná skrýval Wadovu ženu. Nezbývalo mu nic jiného než tomu věřit. Nic jiného neměl.

Ukázal Marcy a Jamesovi, kteří stáli za ním, chatu v lesích a řekl: „Myslím, že budou tady. Tedy pokud ji nevzal rovnou do jeskyně.“

Jako v odpověď na jeho nejistotu se jeho tetování rozzářilo a jemně mu potáhlo ruku směrem k obrázku, který ležel před ním. Wade se na něj s úžasem podíval a pak se mu ulevilo. Lettyina duše je teď propletená s jeho tak pevně, že ji vždycky dokáže najít. I když duševní spojení mezi nimi není plně otevřené, dala mu ze sebe dost na to, aby poznal, kde se v současné chvíli nachází.

„Půjdeme?“ zeptal se Lettyiných přátel, zatímco pohledem prodléval na mapě.

„Sejdeme se u té chaty, chceme si ještě něco zařídit,“ řekla Marcy, kývla na něj a pak vyrazila s Jamesem ke dveřím.

„Fajn,“ řekl Wade směrem k jejich mizejícím zádům. Pak vyběhl z domu ženouc se směrem k lesíku, ze kterého se k nebi brzy vznesl muž na zářivých zlatých křídlech a vyrazil hledat Klíč, který musí chránit i za cenu vlastního života.

------

Letty se neklidně zavrtěla na nepohodlné židli, na kterou ji Alexandr po příchodu hrubě usadil a přemýšlela, jak se z tohohle dostane.

Všude kolem ní se pohybovaly Stíny s obrovskými drápy, které ovládala Khana až děsivě podobná té, kterou Letty na washingtonském letišti zabila. Tahle byla jen o něco vyšší a zřejmě i zuřivější. Neustále na ni vrhala nenávistné pohledy slibující bolest a utrpení za sestry, které podle ní Letty zničila.

Pro jednou byla dívka za Abandonovu přítomnost vděčná. Bez prstenu, ze kterého by mohla načerpat energii potřebnou k zabití Khany, byla bezmocná.

Kolem krku sice cítila váhu žlutého diamantu, jenže ten se neodvažovala použít. Bylo v něm ukryté příliš mnoho moci a Letty se bála, že by se jí vymkla z rukou, kdyby se ji pokusila vyvolat.

Proto tiše seděla a snažila se splynout se zdí, před kterou stála její židle.

V místnosti bylo kromě Khany a Stínů ještě několik dalších mužů. Letty si byla jistá tím, že to jsou další démoni, podobní těm, které Wade zabil po cestě sem, ale bez svého milence nedokázala spatřit jejich pravou podobu.

Snad to ani ve skutečnosti nechtěla.

Viděla, že si pohazují s černými koulemi podobnými těm, které popálily Wada a nijak netoužila vyzkoušet si jejich ničivé účinky na vlastní kůži. Proto se jim vyhýbala pohledem, dívala se na podlahu nebo na malé okénko po své levici, kterým viděla odlesky jasného podzimního slunce na temně modré hladině malého jezera, na jehož břehu stála chata, do které ji Abandon přinesl.

Když si vzpomněla na jejich cestu sem, otřásla se odporem.

Byla ráda, že ji hned po příchodu Abandon posadil do téhle židle a přestal si jí všímat. Stál teď na druhé straně místnosti a syčel na Khanu řečí, kterou Letty neznala.

Najednou anglicky vykřikl: „Vypadni a Stíny si vezmi sebou. Nedokážeš jasně uvažovat.“

Khana na něj rozčileně zasyčela. Pak i ona přešla do angličtiny. „Ona,“ řekla a bodla prstem do vzduchu směrem k Letty, „zabila dvě moje sestry. Neuvěřitelně nás oslabila a díky ní jsme přišli o polovinu našich Stínů. Myslíš, že to nechám bez odpovědi?“

„Ano,“ řekl klidně Abandon. Jeho hlas by protikladem Khanina vzteklého syčení plného jedu a nenávisti. „Potřebujeme ji.“

„To tvrdíš ty. Třeba by stačilo, kdybychom ji zabili. Náš pán by pak mohl projít do tohoto světa a ...“

Abandon zvedl ruku a zarazil ji. „Říkáš třeba? Možná? A co když ji zabijeme a pak zjistíme, že ji potřebujeme? Těžko ji pak můžeme znovu oživit.“

Khana se pořád nespokojeně mračila, ale už se netvářila tak vražedně. „Dobrá, nezabiju ji. Ale chci, abys mě s ní nechal chvíli o samotě.“ Dupla kamennou nožkou do podlahy, až se celá zachvěla.

„Ne,“ odmítl ji Abandon. „Mohla bys ji zabít. Potřebujeme, aby byla při vědomí, až dorazíme k bráně.“

Khana po něm vztekle hrábla ostrými nehty.

Abandon ustoupil z jejího dosahu a zařval: „Okamžitě jděte do jeskyně. Až budu připravený, přijdu za vámi.“

Neústupně zíral na Khanu a čekal, až ho ona i její Stíny poslechnou.

Letty fascinovaně sledovala souboj vůlí, který mezi spojenci probíhal a uvědomila si, že jejich vztahy nejsou nikterak růžové.

Napadlo ji, proč se Alexandr tolik snaží přivést Nicotu do lidského světa, když jejím služebníkům nemůže věřit. Copak si myslí, že se to později změní?

Nakonec Khana výhružně zasyčela, sklonila ale pohled svých slunečnicově žlutých očí k podlaze a řekla: „Jak si přeješ.“

Pak se otočila na patě, mávla na Stíny a vyšla předními dveřmi ven.

Abandon kývnul hlavou k nejvyššímu muži, který stál před ním. „Běžte s nimi a hlídejte je. Nechci, aby mi vpadli do zad, až půjdeme s Leticií do jeskyně.“

Vysoký démon uctivě přikývl a vyrazil i s ostatními za Khanou a jejími služebníky.

„Počkat vy dva,“ mávl Abandon na poslední dva muže, kteří vycházeli ze dveří a přivolal si je tak zpátky k sobě. „Málem bych zapomněl. Běžte na tuhle adresu,“ podal jim papírek, „a hlídejte dva lidi spící v pokoji ve čtvrtém patře, číslo bytu je na lístku. Jestli se vám každou hodinu neozvu,“ podal muži telefon, „podřízněte je.“

Letty vytřeštila oči, když si uvědomila, že je poslal k ní do domu, aby hlídali Marcy a Jamese. Doufala, že Wade už se vrátil a zjistil, že zmizela. Určitě se o její přátele postará. Musí tomu věřit, nic jiného jí stejně nezbývá. V tuhle chvíli pro ně nic jiného udělat nemůže.

Alexandr si k Letty přitáhl druhou židli, otočil ji opěradlem směrem k ní, a pak se na ni obkročmo posadil. „Konečně sami,“ povzdechl si rozkošnicky. „Teď můžeme obnovit náš vztah a promluvit si o budoucnosti,“ řekl a pak se na ni mile usmál.

Letty se zachvěla. Abandonova slova zněla výhružně. „Jaké budoucnosti?“ zeptala se tiše.

„Naší společné budoucnosti, moje vzácná nastávající. Zapomeneme, že jsi zrušila naše zasnoubení a vezmeme se tak, jak jsme plánovali. Ty se se mnou pak spojíš, dobrovolně mi odevzdáš svoji duši a budeš mi pomáhat ovládat Nicotu.“

Letty se z toho co říkal, udělalo špatně. „Cože?“ vypískla přiškrceně a namáhavě polkla.

„Všichni si zjevně myslí, že jsem idiot, když chci do lidského světa vypustit Nicotu. Domnívají se, že mě zabije chvilku poté, co sem naplno pronikne. Jenže nepočítají s tím, že jí nevěřím. Proč myslíš, že jsem čekal tak dlouho na to, aby otevřel bránu?“

„To nevím,“ vykoktala Letty.

„Protože jsem čekal na tebe. Klíč, který má strážit bránu dokáže Nicotu spoutat, i když sem pronikne úplně. Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišel, ale nakonec jsem objevil něco, co mě o tom přesvědčilo. Už se to totiž stalo, víš?“

Letty byla proti své vůli fascinovaná. „Kdy?“

Abandon mávnul rukou. „Dávno. Před několika cykly výměny Klíčů a Strážců.“

Letty napadlo, co všechno se asi dá v Kanových záznamech ve Washingtonu najít. Jestli schraňoval veškeré vědomosti o bývalých Strážcích, mohla by si tam přečíst o všem, co se jich týká. Třeba by našli otázky na odpovědi, které ještě s Wadem ani nestihli vyslovit. Zalitovala, že neměli víc času. Ráda by si přečetla Kanovy zápisky a dozvěděla by se víc o něm i o ostatních, kteří tuhle povinnost na svých bedrech nesli před nimi.

„Kde ses o něčem takovém dozvěděl?“ zeptala se honem Abandona, aby si nemyslel, že nedává pozor.

Alexandr se nepříjemně usmál. „Řekněme, že Kane byl velmi sdílný, když jsem se objevil na jeho prahu.“

„To on ti to prozradil?“ zašeptala Letty a zamračila se.

„Musím uznat, že kdyby věděl, kdo jsem, nikdy by to neudělal. Jenže naštěstí pro mě se tak těšil zpátky na nebesa, že mi vyklopil všechno, co jsem chtěl, sotva jsem se mu představil jako jeho nástupce,“ ušklíbl se, a pak dodal: „Neopatrný hlupák.“

„A co přesně si ode mě slibuješ?“

Abandon se zamračil. „Že mi pomůžeš ovládnout Nicotu a přinutit ji mi sloužit, to už jsem ti přece řekl, nebo ne?“

Letty honem přikývla. „To ano. Jenom nevím, jak si představuješ, že to udělám. Když jsem naposledy vlezla do jeskyně, ve které je brána mezi světy, téměř jsem zemřela. Nevím o tom, že bych mohla ovládnout něco tak mocného,“ dokončila Letty a zachvěla se při vzpomínce na hlas, který k ní promlouval z dlouhého tunelu.

„Taky jsem řekl, že mi pomůžeš, ne že to uděláš sama. Když dáme dohromady moji a tvoji moc, zvládneme to. A já pak budu vládnout světu,“ zasnil se na okamžik a na tváři se mu objevil vzdálený okouzlený výraz.

Letty přemýšlela o tom, jak by měla položit další otázku tak, aby ho co nejméně vytočila. Pak usoudila, že mírný způsob neexistuje, a proto vzdorně vyhrkla: „A když nebudu spolupracovat?“

Abandon se k ní naklonil, zaťal prsty do jejích stehen a zblízka se jí zadíval do očí. „Ale budeš, nezapomínej na svoje přátele. Jeden telefonát a je po nich.“

Dívka zatnula zuby, aby potlačila bolest, kterou jí způsobovaly jeho prsty, namáhavě polkla a zeptala se: „A když na to ani tak nepřistoupím?“

„Obětovala bys své přátele?“ zvědavě se jí zeptal Abandon a odtáhl se.

Letty přemýšlela o své odpovědi a nakonec sestavila odpověď, která ji uspokojila. „Kdybych dovolila, aby Nicota pronikla do našeho světa, zemřeli by tak jako tak.“

„Ne, kdybychom ji ovládli.“

Letty pochybovala o tom, že by se jim něco takového mohlo podařit. Vzpomínala na děsivý tunel vedoucí jinam. Na jiné místo bez radosti, štěstí i obyčejné laskavosti. Tušila, že v Khanině světě se nic takového nevyskytuje. Ta ženská, co ji mučila, byla prostá všech emocí kromě vzteku a krutosti. Jestli jsou v tom světě všichni takoví, nebude mít Země naději na přežití.

Nevěřila tomu, že by se něco tak mocného a zlého jako je Nicota nechalo Abandonem ovládnout. A i kdyby, nevydrželo by to navěky. Jednou by přišel den, kdy by se Nicota vysvobodila z otroctví a pak by zničila úplně všechno.

Ne, ona nedovolí, aby sem pronikla, i kdyby to znamenalo přijít o své jediné přátele. Tohle rozhodnutí ji tížilo srdce a vrývalo do její duše hluboké rýhy smutku a viny, ale přesto věděla, že je to tak správné.

K čemu by bylo zachránit přátele a přijít o celý svět?

A co Wade? Zahlodala jí v mysli záludná otázka. Obětovala bys i jeho, abys zachránila svět? Letty doufala, že na ni nikdy nebude muset hledat odpověď. Kdyby přišla o Wada, zabilo by ji to.

Milovala toho muže vším co měla. Celým srdcem i duší.

Ze všech sil se bránila tomu, aby otevřela dveře mezi jejich myslí a zkontrolovala, jestli je její milenec v pořádku. Zasunula do dveří mezi nimi pevnou petlici a zabránila jim se otevřít. Měla pocit, jako by byla zavřená v cele, kterou teď představovala její mysl, zatímco její milý je na druhé straně a nemůže se k ní dostat.

Přála si dát mu nějak na vědomí, že je v pořádku a proto opatrně zapátrala po lanku spojujícím jejich duše a poslala po jeho povrchu krátké ujištění o svém zdraví a relativním bezpečí. Nechtěla, aby se o ni Wade musel bát, ale věděla, že nemůže zajít moc hluboko a najít jeho duši, aby s ním mohla promluvit přímo.

Doufala, že i tak pochopil, co mu chtěla říct, rychle se odtrhla od myšlenek na svého Strážce a znovu věnovala pozornost muži před sebou.

„A co když se ti to nepodaří?“ zeptala se ho a myslela přitom na obrovskou přítomnost nelidské entity spočívající na druhé straně temného tunelu.

„Podaří,“ odsekl Abandon a pak přimhouřil oči. „Pochybuješ snad o mě, lásko?“ Pozoroval ji jako jestřáb svou kořist a čekal na její odpověď.

„Abych byla upřímná, musím přiznat, že ano. Jak si můžeš myslet, že ovládneš něco tak mocného?“ řekla Letty a přikrčila se v očekávání úderu.

Abandon se jemně usmál, natáhl ruku a pohladil ji po tváři. „Říkal jsem ti, že už se to stalo.“

Letty nechápala, jak její bývalý snoubenec může vsadit osud celého světa na událost, která se stala dřív, než lidé vynalezli papír, na který by se to dalo zaznamenat.

Potřásla nad naivním Alexandrem toužícím po moci hlavou a přiznala porážku. Je zbytečné snažit se ho přesvědčit o tom, že má pravdu. Raději by se měla soustředit na to, co bude dál. Zeptala se a napjatě čekala na Abandonovu odpověď.

Dlouho mlčel a prohlížel si ji, až to Letty začalo být nepříjemné. Nakonec však vstal, přešel k batohu, který ležel na zemi vedle ošoupané pohovky a vytáhl z něj černý kámen.

Sotva na něm ulpěl Lettyin zrak, proměnil se nezajímavý předmět na zářící barevný výr energie uzavřený v malé skleněné krychli s volným středem.

Ozařoval Alexandrovy přitažlivé rysy, vrhal mu do tváře barevné stíny a tančil po celém pokoji.

Zámek.

Letty byla tak blízko předmětu, který tolik potřebovala, až se jí z toho dělalo špatně. Stačilo by natáhnout ruku a měla by ho.

Jen kdyby ho nedržel chlap, který chce ovládnout svět, vrátila ji do přítomnosti rozumná část jejího mozku a Letty se prudce narovnala na židli.

Jak se totiž nakláněla dopředu, aby si Zámek prohlédla, téměř přepadla na podlahu.

Rychle se podívala stranou, aby Abandon nepoznal, jak ji předmět v jeho rukou upoutal, ale už bylo pozdě. Všimnul si její dychtivosti hned jak předmět vytáhl, protože z ní od té doby nespustil oči.

Letty se v duchu pokárala, ale škoda už byla napáchána. Alexandrova další slova jí to potvrdila.

„Výborně. Takže víš, co to je. To nám ušetří spoustu vysvětlování.“

Nemělo cenu, aby Letty popírala očividné, a proto s povzdechem přiznala: „Vím, co to je, ale nemám nejmenší tušení, co bych s tím měla dělat.“

Abandon se na ni zamračil. „Drahoušek Lily tě nenaučila s ním zacházet?“

Letty se kousla do rtu, aby mu výrazem obličeje neprozradila, že s Lily mluvila a rozhodla se ho přesvědčit o tom, že s Lily neměla téměř, co do činění. „Řekla jsem ti, že ve mě ulpěl kousek Lilyiny duše, ten ale zmizel, sotva jsem se setkala s Kanem. Nikdy se mnou nemluvila.“

Alexandr podezřívavě přimhouřil oči. „A proč s tebou celou tu dobu zůstávala? Podle toho, co mi Kane řekl, předává bývalý Klíč svému nástupci všechny vědomosti nutné k zavření brány a udržení Nicoty dál od našeho světa.“

„Když jsi Lily zabil dřív, než nastal pravý čas, možná jsi ten cyklus nějak narušil?“ navrhla Letty, aby ho odvedla od myšlenek na její rozhovor s Lily.

Abandon přešel k oknu a zatímco si pohrával se Zámkem, vyhlížel zamyšleně na jezero.

Letty cítila škodolibou radost z toho, že něco nejde podle jeho plánu.

Pak jí však úsměv zmizel z tváře, protože se Abandon odvrátil s rozhodným výrazem od okna a vyrazil směrem k ní. „Na tom nezáleží. Jsi Klíč. Až přijde čas, budeš vědět, jak pracovat se Zámkem.“

Postavil se před ní, položil ruce na područky její nepohodlné židle a přitiskl svoje rty na její. Letty znechuceně ucukla hlavou vzad a rychle zvedla ruku, aby si z úst setřela dotek Abandonových teplých úst.

„Ale ale, sladká Letty. Copak nejsi šťastná, že jsi zase se mnou? Nemáš radost z toho, že navážeme tam, kde jsme skončili? Pamatuji si, že jsi byla v posteli dost dobrá. Možná bychom si mohli oživit vzpomínky,“ zavrněl a lascivně na ni zamrkal.

Letty se zvednul žaludek. V žádném případě tomu chlapovi nedovolí, aby na ni znovu sáhnul, i kdyby to mělo znamenat prozrazení pouta, které ji váže k Wadovi. Raději se nechá zabít, než aby mu dovolila dotknout se jí.

Patří Wadovi.

Je jeho všemi způsoby jakými to jen jde a není ochotná nechat se svým bývalým milencem zneužít. Žádným způsobem.

Alexandr pozoroval její kamenný výraz a pak se rozesmál. „Později tě přinutím, aby sis vzpomněla, jak nám spolu bylo dobře. Teď však máme práci.“

Letty byla ráda, že s ní nechce mluvit o odevzdávání duše, o kterém se předtím zmínil. Měla pocit, že ona už svou duši někomu předala a doufala, že Abandon na to přijde co nejpozději. Její úleva však neměla dlouhého trvání.

Jako by Abandon vyhmátl přesně to, z čeho měla největší strach, zamyšleně se na ni podíval a řekl: „Myslím, že bude lepší, když se mi odevzdáš hned. Tak mě nebudeš moct podrazit.“

Sedící dívka prudce vyskočila na nohy, couvla ke zdi a divoce přitom vrtěla hlavou. „To neudělám.“

„Neptal jsem se tě,“ zavrčel Alexandr, zabodl jí do očí pohled modrých očí a ona vzápětí ucítila, jak se jí snaží proniknout do hlavy.

Bránila se mu, skrývala se za štítem, vysokou zdí i vodním příkopem, ale nakonec její odpor překonal a vtrhnul jí do hlavy jako mohutná záplava. Letty cítila, jak se ji snaží ovládnout, přinutit ji, aby mu byla po vůli, ale to mu nehodlala dovolit.

Prudce zatápala myslí po Wadovi, nahmatala silné lano spojující jejich srdce i duše a vyrazila po něm jako blesk. Cítila, jak odplouvá ze svého těla a obrovskou rychlostí se řítí k zářivému zlatému bodu v dálce a brzy se skryla v duševním andělovi svého milence. Omotala se kolem něj, dovolila, aby ji celou zahalila jeho uklidňující síla a honem mu vysvětlila, co se děje.

Cítila Wadův vztek i bezmoc, která cloumala jeho letícím tělem a snažila se ho uklidnit.

Wade! Vykřikla. Poslouchej mě.

Anděl se zarazil, téměř viděla, jak se mu projasňuje mysl, když na ni znovu soustředil svoji pozornost.

Sem za námi nemůže, že ne? Zeptala se vyděšeně a ohlédla se směrem, kterým přišla.

Ne, ale nemůžeš tady zůstat. Tvoje tělo je takhle příliš zranitelné. Řekl rychle Wade.

Tak co mám dělat? Jak mu mám zabránit, aby ovládl mou mysl?

Vrať se do svého těla, ale udržuj spojení otevřené. Budu tě chránit.

Najednou sebou Lettyina hlava škubla dozadu a v koutku úst se jí objevila krůpěj krve.

Wade divoce zavrčel. Běž. Zdrž ho. Budu u tebe co nejdříve. Pak ji jemně políbil na zhmožděnou tvář a jemným postrčením ji přinutil vrátit se na to poslední místo, kde právě teď chtěla být.Jak se od ně vzdalovala, cítila jeho hněv, bolest, vinu, obavy i úzkost. Proto se ještě naposledy otočila, usmála se na něj a zašeptala: Budu v pořádku. Vím, že pro mě přijdeš.

další kapitola