Kritika

Zamyšlení nad kritikou a tím, co dává, nebo naopak bere, autorům. 

Kritika posouvá autora kupředu.

Kritika je skvělý nástroj, jak odhalit chyby a nejasnosti v textu.

Kritika slouží jako prostředek ke zlepšení.

Tyhle a mnohé další věty dělají z kritiky něco, co by měli mít všichni rádi a co by měli vyhledávat. Jenže pravda je jinde. Kritiku nemá nikdo rád. Ať už vás posouvá, kam chce, ať už vám může jakkoliv pomoci se zlepšit, nemáte ji rádi.

Kritika ubližuje.

Říká, že vaše dílo, něco, co jste vytvořili s láskou a maximální snahou, má chyby.

I když je to nakrásně pravda, i když vaše dílo stojí za houby a už tu sto tisíckrát bylo, i když obsahuje takové množství klišé, že by se z něj dala sestavit jejich příručka, kritika se vám nelíbí.

Když napíšete knihu, je obtížné udělat to, co radí většina kritiků a lidí vůbec – oddělit sebe od příběhu. To, že někdo kritizuje váš příběh, neznamená, že kritizuje vás.

Nejde to ale necítit, že?

Rozumové důvody vás přesvědčují, že není důvod cítit se ublíženě jen proto, že nějaký neznámý člověk vyjádřil s vaším dílem nespokojenost. Jenže emoce mají svou vlastní hlavu a rozbuší vaše srdce pokaždé, když si přečtete, že jste stvořili propadák. Že opakuje vzorce, které už tu byly milionkrát, že volíte prostředí, které je pro českého autora španělskou vesnicí a tudíž mu nemůže rozumět, a že jména, kterými jste hlavní hrdiny oblažili, jsou úplně pitomá.

Červíček pochybností (zase to klišé, že?) hlodá i ve chvíli, kdy jako autor příběh dopíšete. Nikdy si nejste jistí, jestli váš příběh opravdu není hloupý, nelogický nebo jestli nemá další milion chyb, na které jste ještě ani nepomysleli.

A proč by na tom vlastně mělo záležet?

Položme si otázku: Proč píšeme?

Protože nás to baví, naplňuje. Psaní zhmotňujeme naši vlastní fantazii. A vytvořit něco svého je přece krásné.

Jenže většina lidí má strach z neúspěchu a odmítnutí. To je naprosto přirozené. Nikdy nikdo nechce být outsider, ten, který stojí v koutě a ostatní se mu pošklebují. Když píšete příběh, a je jedno, jestli je to několikastránková povídka nebo dílo o pěti svazích, vkládáte do něj toho ze sebe spoustu. To vaše mysl musí pracovat na plné obrátky, vytvářet scény, postavy i zápletky, aby se děj hýbal kupředu a protagonisté příběhu jednali v souladu s běžnými lidskými zvyky a chováním.

Od díla se nelze úplně oddělit. Vy jste ho stvořili, proto je pořád vaší součástí, pochází z vás. Dílo je vaše dítě.

Duševní dítě.

A když někdo nemá tohle mimčo rád? Vadí vám to. Dokonce i některá nahodile umístěná slova v textu kritiky, recenze či článku vám neustále zní v hlavě, opakují se tam a vy je obracíte ze všech stran, abyste přišli na to, jestli je na nich přece jen zrnko pravdy (ach klišé, ty jedna potvoro, nacpeš se všude, viď?).

Odmítáním kritiky její existenci nevymažete. Jiný člověk si prostě vezme knihu, kterou jste napsali a svými vlastními slovy nad ní vyřkne svůj ortel. Pozitivní ohlasy potěší a s těmi negativními nezbývá než se srovnat. Můžete si kvůli nim přestat věřit a v důsledku toho i skončit s psaním. Ale proč vlastně?

Psaní vás přece baví, naplňuje, činí vás šťastnými, tak proč zalézat do díry kvůli názoru jiných lidí?

Protože tak to prostě funguje. Kritika vám vezme náladu, víru v sebe sama i myšlenky na to, že byste mohli něco dobrého vytvořit. Spousta lidí si píše pouze do šuplíku jen proto, že mají strach z odmítnutí. I když je jejich dílo možná báječné a spoustě lidí by jeho četba udělala velikou radost, nikdy se k nim nedostane. Strach zvítězí.

Každý z těch několika miliard lidí, kteří na světě žijí, má svůj pohled na věc. Jeho mozek při četbě formuje názor na knihu, který se může, ale také nemusí, shodovat s názorem jiných lidí. Tento názor formuje velké množství faktorů.

Záleží na tom, kolik máte načteno.

Jaký druh četby preferujete.

Jak jste na tom s vyjadřovacími schopnosti, tedy jak dokážete myšlenku, která vám vznikla v hlavě, formulovat slovy.

Kritika se dá vyjádřit i mírně, příjemně, lidsky. Jenže toto ‚mírně‘ znamená pro každého něco jiného. Někdo může považovat jediné slovo za útok natolik silný, že zahodí svou klávesnici a propisku a už se nikdy k sestavování slov do vět nevrátí. Maximálně tak, když bude pomáhat svému skutečnému potomkovi s psaním slohové práce do školy.

Jiný může mít větší práh odolnosti, je schopen vyslechnout si větší míru kritiky, poslouchat, jak je jeho dílo zasazené do nerealistického prostředí, postavy se chovají idiotsky nepřirozeně a ten chrlič na střeše prostě nemůže! seskočit dolů, kdykoliv se mu zachce.

Kde je dílo, tam jsou i kritici.

Tak to prostě je. Nedávno jsem někde četla, že kritik je osoba, kterou autor i nakladatel nenávidí nejvíc ze všech. Asi to tak skutečně bude.

Jenže kritika může mít i druhou tvář. I když autorovi někde uvnitř ubližuje tím, že hází po jeho duševním dítěti jedovaté šipky, paradoxně může pro samotné dílo znamenat vysokou prodejnost a všeobecnou známost. Nestalo by se to poprvé.

Negativní reklama je přece taky reklama, že?

Dnes píšou statisíce lidí. Každoročně vychází po celém světě tisíce a miliony nových knih, takže když si kritika všimne právě té vaší, mělo by vás to potěšit, že? Znamená to totiž, že se o vás, o vašem příběhu bude vědět. Dostane se do povědomí lidí a oni si jej přečtou. Ať už ze zvědavosti, z touhy být v obraze, nebo proto, že chtějí přispět svou kritickou troškou do mlýna a ujistit okolí, že jim by se taková kravina nemohla líbit, ani kdyby se prodávala za padesát korun s plátkem zlata zastrčeným za přebalem.

Proč lidé vlastně kritizují?

Nežilo by se na světě lépe, kdyby byli všichni sluníčkoví, milí a chválili o tisíc pět (kdo by tady v té větě taky chtěl číst klišoidní ‚o sto šest‘, že?“). Ehm, možná jste si všimli, že mám problém s klišé. Je to tak, přečetla jsem si toto obvinění nedávno v textu, který okrajově hodnotil jednu moji povídku. Jak můžete vidět, tak docela jsem to nepřijala, neztotožnila jsem se s tím a nenechala to zenově odplynout.

Nemyslím si totiž, že klišé v romantické literatuře pro ženy jsou nějak velkým problémem. Čteme je přece proto, že se v nich opakují vzorce šťastné lásky. On a ona se potkají, projdou zápletkami, vyřeší problémy a jsou šťastní až navěky. Lehké milé čtení, při kterém čtenář dočítá knihu s úsměvem na tváři.

Chápu, že kdo vyhledává knihy s těžkými tématy, vyhrocenými životními změnami a trpícími postavami, nedá jednoduchému příběhu o lásce příliš vysoké hodnocení. Jenže pak mě napadá otázka: Proč by měl někdo takový tuto knihu hodnotit/kritizovat?

Přijměme fakt, že kritika byla, je a bude. To nelze změnit. Nezbývá, než se posadit, přečíst si kritický článek, zamyslet se nad postřehy jeho autora a pokusit se z nich vzít si to nejlepší a to, s čím nesouhlasíme, odmítnout jako blbost. Koneckonců vždycky se můžeme utěšovat profláknutou větičkou: „A co tak úžasného jsi napsal ty?“

Kritik je taky jenom člověk, kterého formují jeho zážitky, četba a vnitřní myšlenkové procesy, které jsou stejně originální jako ty vaše. Nechme tedy kritikovi jeho názor, važme si svého vlastního, a pokud tam opravdu je, uznejme chybu a poučme se z ní.

I když je to těžké a někde hluboko uvnitř vás to bolí, je to nezbytně nutné k tomu, abyste se posunuli dál a mohli tvořit další příběhy.